0043940

JITKA SLAVÍKOVÁ

Životní (s)milníky

JÁ, KAROLÍNA

Jestli o mně chcete něco vědět, musím začít u své rodiny. Je úžasná a miluju ji. Je ale také svérázná a stojí si za svými názory.

Rodiče se poznali poté, co táta šel jednou jedinkrát na třídní schůzku svému synovi. Tam poznal, že učitelky nemusí být jen neurotické hysterky peskující všechno, co kolem nich projde, rodiče žáků nevyjímaje. Máma se mu líbila, a tak si tu příležitost nenechal ujít. Později říkal, že máma mu naprosto učarovala. Byla prý nekonečně ženská, mluvila s nadhledem a humorem a úplně ho dostala. S  úmyslem třídní schůzku co nejvíce prodloužit pokládal nesmyslné dotazy. A tím na sebe, samozřejmě, upoutal pozornost. Máma intuitivně vycítila, že ve skutečnosti nejde z jeho strany o zájem o studijní výsledky jeho syna. Okouzlení skončilo jeho rozvodem a společným útěkem z malého města. Jen láska a humor je, dle jejich slov, držely nad vodou. Nechali za sebou zhrzenou manželku, nepochopení a odsouzení, a vrhli se na novou cestu. Oba se tak trochu báli, jestli se nenaplní předpovědi nepřejícího okolí a nebudou jednou

svého rozhodnutí litovat.

Vzhledem k tomu, že jsou stále spolu a plní veselí, se dá konstatovat, že se společná cesta vyvedla. Jejich manželské soužití bylo a je stále naplněné vzájemnou láskou. Zaznamenala jsem jen dvě velké krize. Asi zase volání tátova srdce.

Narodila jsem se do lásky a pohody a vyrůstala jako jedináček. Poté, co táta dlouhá léta dělal knihovníka, sehnal ve velkém městě místo v archivu a k němu jeden plesnivý byt. Máma probrečela dlouhé večery s pocitem, že se vrátili do minulého století, ale o své lásce prý nezapochybovala. Jako učitelka chtěla prostředí, ve kterém žije, rychle zkulturnit. Trvalo to však léta. Já už jsem se narodila do zrenovovaného bytu 4 + 1, kde měl každý dostatek prostoru. Byt nebyl nijak slunný a v zimě byl stále ještě dost vlhký, ale měl osobitou atmosféru, řekla bych až uměleckou. Moji rodiče totiž milují kulturu, a čím je kontroverznější, tím lepší. Takže na zdech visel plakát Sex Pistols vedle nádherných aktů. V mladším

školním věku to moji spolužáci považovali za úchylku, až později to dokázali ocenit. Dodnes, když rodiče navštívím, musím si sednout do křesla a jen ten prostor tiše vnímat. Mám to tam moc ráda. I když musím přiznat, že u spolužačky Báry voněly v kuchyni domácí koláče a od její mámy jsme dostávaly marcipánové pusy. A proti takové atmosféře jsem také nic nenamítala. A to na zdech visel pouze kalendář aktuálního roku.

Rodiče mě sice opečovávali, ale ne nijak přehnaně. Zdálo se mi, že si sobecky berou čas pro svoje aktivity místo toho, aby ho věnovali mně. Vzpomínám si, jak často jsem jim to jako malá vyčítala. Podle mě moc chodili do divadla a kina a moc popíjeli po večerech víno a klábosili s kamarády. Byli

moc veselí a spontánní a na můj

vkus na sebe zbytečně

strhávali pozornost. Dnes už vím, že to byli a jsou výjimečné osobnosti s vlastními názory, dost tolerantní vůči postojům jiných, chápaví a svobodomyslní. V době mého dětství bych uvítala nenápadné rodiče, co večeří teplou polévku a pak se společně dívají na přiblblý seriál v televizi. Televize se u nás moc neužila. Maminka řekla, že „ten krám okrádá lidi o inteligenci“ a postavila na televizi velkou květinu v květináči. Vydatně a pravidelně ji zalévala, ačkoliv na ostatní květiny zapomínala. Nemusím dodávat, jak tato pravidelná zálivka prospívala elektrickému spotřebiči. Když televize nešla spustit a podivně v ní jiskřilo, společně se tomu s tátou zasmáli a šli si povídat k sousedům. Já byla vzteklá, protože jsem chtěla vidět film, o kterém ve škole všichni mluvili! Zase jsem byla outsider, a to si všichni mysleli, že mám jako jedináček všechno. Stejné to bylo s výživou. Maminka měla občasné záchvaty zdravého stravování, kdy jsme se ládovali zrním nebo zeleninou. Tehdy nám mrkev, kedluben i zelí lezlo i ušima. Občas nás mučila několikadenními půsty. Mohlo by se zdát, že tehdy jsme mohli s tátou sníst vše, na co jsme měli chuť. To by ovšem muselo něco být v lednici a špajzu. Období mezi těmito záchvaty bylo celkem vyrovnané a chutné a všichni jsme během něho přibrali. Nikdy se z ničeho nedělala věda. Není rohlík – nevadí. Došel toaletní papír – vedle je večerka. Neslyšela jsem, že by se rodiče hádali kvůli prkotinám, rozvíjeli pouze vysoké intelektuální debaty. Těm jsem nerozuměla a šílela jsem z nich. Když táta začal svůj výklad slovy „z globálního hlediska…“, utíkala jsem se schovat do pokoje. Myslela jsem si, že nejsou normální, protože u Báry se rodiče bavili o čerstvém hovězím a podepsaných úkolech.

Mluvilo se u nás hodně, ať už rodiče mezi sebou nebo když si pozvali hosty. To byl nepřetržitý tok myšlenek, které jsem nechápala. A přesto mi imponovaly a později jsem je marně hledala u svých protějšků. Pamatuju si hlasitý smích mámy a velice hluboký a rozvážný hlas táty. Rodiče ale zapojovali do diskuse i mě, a to takovým přirozeným způsobem. Jednali se mnou jako s dospělou a ze mě bylo to přemoudřelé dítě, co neumí říct sprosté slovo a vyjadřuje se ve větách rozvitých. Naštěstí mě spolužáci vždycky včas srovnali, a protože jsem se líbila klukům, drželi nade mnou ochrannou ruku.

Měla jsem ráda večery, z nichž bylo cítit stolní víno, pach tabáku a silné kávy. Byly to večery, kdy někdo přišel a často

zůstal až do rána. Nešlo jen o vypité víno, šlo o neskutečné rozhovory ze všech možných oblastí. Často jsem už ležela v posteli a doléhalo ke mně jen tlumené mluvení a já při tom zcela klidná a spokojená usínala. Rodiče se nehádali. Říkali, že se pouze dohadují, a to o věcech podstatných. Těmi byly politika, světové dění a události, které ovlivňovaly chod města, ve kterém jsme žili. O tom, že mám děravé triko a potřebuji nové ponožky, se nedohadovali nikdy. Většinou o tom ani nevěděli a já byla už na základní škole extrémně samostatná. Oba však kladli důraz na vzdělání a probírali se mnou mnoho učebních látek. Nebylo to pasivní „jdi se učit“.

Když tátu zaujala probíraná látka v dějepise, přinesl z archivu mnoho dalších informací, o kterých jsme společně mluvili.

Máma se jako učitelka ráda přidala a večeře tím pádem byla v nedohlednu. Měla jsem sice hlad, zato však samé jedničky.

Dnes vím, že rodiče mě vychovali jako jedinečného člověka, nechali mě vyslovovat své názory a dodnes společně vedeme neskutečné polemiky, které nás baví. Mám v nich

oporu, a zároveň mě nechávají žít svůj život. Snad jako jediní se nepozastavují nad tím, že je mi třicet pět a jsem svobodná. Vlastně je to ani nepřekvapuje a čím déle ta moje bezvztahovost trvá, tím méně tolerantní jsou k výběru potenciálního partnera pro život. V průběhu let jsem jim totiž představila pár adeptů na spokojený a láskyplný vztah à la NAVŽDY a oni mi nevtíravým způsobem pomohli s výběrem. I díky tomu jsem stále sama. Jsem jim vděčná, že nežadoní o to, aby mohli vozit vnoučata v kočárku a šišlat na ně. Jsem šťastná, že chápou moji nezávislost a že mě nechají u nich vyplakat, když moje srdce puká pod návalem emocí. Můj táta mi už jako malé říkal „holčičko moje, jsi krásná a chytrá, ty si v životě poradíš a mnohé dokážeš, umíš se do života správně zakousnout. Ale budeš to mít složité, chlapi tuhle samostatnost neocení“. Vystihl to přesně a zatím mě žádný z mužů neocenil tak jako on. No, to vlastně není úplně pravda. Muži, kteří prošli mým životem, mě ocenili. Bohužel jinak, než bych chtěla.

Ano, patřím k partě „single“, ale obávám se, že i ta má svůj věkový limit. Takže nevím, jak dlouho se tam ještě budu moct řadit, pokud si nenajdu toho pravého. Za starých časů bych patřila v lepším případě do starého železa, v tom horším mezi staré panny. Dnes jsem jednou z těch odporně nezávislých žen, co žijí na vlastní pěst a co se jich chlapi vlastně bojí. Žen, co působí tak samostatně, že v soužití s mužem přece nemohou spatřovat nějaký velký smysl. Opak je u mě pravdou, já bych ráda milovala a byla poddajnou bytostí. Nevím, jakým řízením osudu se mi do života dostali muži, se kterými to prostě nešlo. A mám zato, že jsem nehledala zrovna prince. Já si teda myslím, že se musím zamilovat,

ale moje zadané kamarádky jsou jiného názoru. Předhazují mi místo srdce a citu rozum a hledání mého partnera jim vnáší do života slušnou dávku vzrušení. Rády utíkají od svých manželů a uslintaných dětí do světa, kde mohou vesele intrikovat a spřádat plány. Byly by šťastné, kdyby jim dohazovací manévry vyšly. Bohužel narážejí na mou nepoddajnost. Nevzdávají se a dohazují mi i své expřítele se slovy, že když se štěstí unaví… sedne i na jednu úspěšnou, inteligentní, dlouhonohou krasavici, která má prý šarm, rozhled, je společenská, a dokonce i vtipná. Jedinou vadou je, že není v pětatřiceti vdaná nebo alespoň zadaná.

Miluju muže. A nechci se jich tímhle vyprávěním nijak dotknout. Nebyla jsem přiznivcem toho jednostranného pohledu, že všichni muži jsou stejní. Bránila jsem je, abych po mnoha a mnoha zkušenostech zjistila, že jistá podobnost mezi nimi skutečně panuje.

Jak by taky ne, je to jeden druh.

LIBOR

Libor mě zaujal už svým jménem. Proboha, kdo se dnes jmenuje Libor? Neznám nikoho jiného kromě něj, a proto se domnívám, že Liborové jsou zkrátka zvláštní druh. Alespoň ten můj teda byl. Možná jsem byla ještě mladá a hloupá. Možná jsem se nechala zlákat jeho vizemi. Možná jsem byla tupě zamilovaná. Každopádně jsem tomu vztahu podlehla. Nic před ním nebylo tak silné a já věřila, že tohle bude přesně to pravé. A že to byl vztah! Krásná, intenzivní a dva roky trvající studentská láska. Libora jsem milovala. Byl vysoký, štíhlý, šlachovitý, pevný a svalnatý. Byl vytrvalý a sportovně založený. Oťukával si mě malými přírodovědnými výlety, kde jsme poznávali brouky, rostliny a stromy. Hodně jsme si četli v knížkách, a to nejen v těch, co se týkaly našeho studia. Byla jsem naprosto uchvácená jeho jiskřivou inteligencí, zdravým úsudkem a zaujetím pro každou novou věc. Jemu se líbilo moje nadšení, radost a veselá nálada. Snad i to, že se mnou mohl hovořit o všem možném a nebylo to

povrchní a nezajímavé. Běhali jsme po lesech, kopcích, dolinách i roklinách. Fandili atletům a sledovali jejich závody. Moje sportovní znalosti značně pokulhávaly za Liborovými, ale skandování mi šlo. Mrzla jsem s ním na hokejových zápasech, žadonila o horký punč a absolutně nechápala ten sportovní zápal.

Ten chemický proces v hlavě, co odborníci nazývají láska, mě zcela pohltil a chtělo se mi psát básně. Cítila jsem se veselá, optimistická, milující a milovaná. Vodili jsme se za ruce a líbali se nejen na prvního máje. Libor byl úžasný společník, a navíc se o mě staral s něžnou, ochranitelskou péčí. V milostné sféře jsme postupně objevovali všechny dosud skryté možnosti a oba byli přístupní a otevření. Navíc samozřejmě šílení touhou. Bylo mi dvacet a Libor byl můj první vážný a dlouhodobý vztah. To předtím bylo jen seznamování se s životem a s muži. Teď jsem hořela touhou a konečně mohla poznat, co je to láska. Alespoň jsem si to ve své mladické nerozvážnosti myslela. A naivně věřila, že to bude navěky. Zdálo se, že k sobě patříme, a tak jsme naprosto důležitě plánovali společnou budoucnost. Vzhledem k jeho ekonomickému studiu jsme nebyli daleko od přesných tabulek a grafů. Připadalo mi zábavné, že se do Liborových tabulek vejdu právě jen já. Jako jediná vyvolená. Nedošlo mi, že Libor to myslí všechno smrtelně vážně a jeho realistické výpočty koupě prvního auta, jsou vypracované zcela na míru našim možnostem.

Musím dát za pravdu odborníkům na lásku a vztahy. Naše ostrá zamilovanost se začala trochu ohlazovat a najevo vycházely pro mě zcela otřesné skutečnosti. Například

náš cyklistický výlet. Vyšlo snad všechno, kromě Liborova chování. Tak za prvé jsem samozřejmě nedosahovala jeho

fyzické kondice. To byla věc, která mu byla zřejmá, jenže jsme spolu byli už tak dlouho, že se mnou přestával mít trpělivost.

„Mohla bys šlápnout do pedálů, máme to do cíle ještě deset kilometrů a za chvíli je tma,“ poznamenal několikrát během cesty, a to velmi důrazně.

S vyplazeným jazykem jsem se snažila být roztomilá. „Nevěděla jsem, že jsou to závody,“ odpovídala jsem s úsměvem.

Jeho reakcí však byl jen ironický úšklebek. Když jsme se ohledně mého tempa dohadovali během jízdy asi počtvrté, už na mě jen nervózně zařval „Dělej!“

Na krátké zastávce v hospodě (plánovaných dvacet minut) mi nedopřál ani zákusek ke kávě. Myslela jsem, že je to žert. Se zcela nevinným a prostým výrazem ve tváři jsem si ho stejně objednala a tehdy jsme se poprvé ošklivě pohádali. Správně bych měla napsat, že se hádal on a mrskal po mně, pro mě zcela nepochopitelné, argumenty.

„Jasně jsem ti řekl, jaký je rozpočet na tenhle víkend a ty se neobejdeš bez nějakýho chemickýho šmejdu, navíc za 40 korun?!“

„Nevím, proč tak vyvádíš. Chtěla jsem si jen vychutnat pohodu u kávy.“

„Máme na to pár minut, ale milostpaní si potřebuje žít na vysoký noze.“

Vyprskla jsem smíchy.

„No, jestli je jeden upatlanej dort k turkovi vysoká noha, tak to máš hodně nízkej standard.“

„Nesnášim tuhle ironii. Děláš to pořád, protože si nechceš přiznat, že mám pravdu.“

„Máš pravdu, dám si sušenku z Lidlu, zapiju to vodou ze studánky a o vysoké noze budu jenom snít.“

„Takže ty se mi nepřestaneš vysmívat, jo? Tobě se nelíbí, že plánuju do nejmenších podrobností naši budoucnost a nechci bezmyšlenkovitě utrácet? Snažím se jako pitomec a je to špatně? Nevím, co si představuješ!“

Zahlédl moje protočené oči. Bylo jasné, že situace vygraduje. Už mi to bylo jedno. Překvapivě ale ubral na hlasitosti. Naopak se mnou začal mluvit jako s dítětem, které utratilo o pár korun víc z kapesného. Bylo to snad ještě potupnější. Hloupá dívenka, co neví, jak se má chovat k muži, jak se má chovat ve společnosti a jak se má chovat vůbec. Z původně relaxačního víkendu na kolech pochopitelně sešlo, protože jsem byla otrávená tím zbytečným výstupem a chtěla se vrátit domů.

„Mám toho dost, jedu domů.“

„Tak to je pro tebe typické. Nevydržíš kritiku, paní dokonalá.“

„Dej mi pokoj.“

Věděla jsem, že musím pryč. Že bych už neměla radost, ani kdyby mi koupil pět dortů najednou. Měla jsem ho dost. Neochotně se ke mně přidal. Samozřejmě jsem si během zpáteční cesty vyslechla něco o mém nesportovním duchu a skrz naskrz líné povaze. Nedalo se mu upřít, že měl dokonalou fyzičku, udýchal stovky kilometrů, a ještě do toho vydatně mluvil. Na rozdíl ode mě – já jen nasupeně funěla.

Týden jsem se mu vyhýbala a vymlouvala se na zkouškové období. Měla jsem pocit, že se něco zvrtlo a náš vztah

prochází malým zemětřesením. Libor se nevzdal a přinesl mi lístek na hokejový zápas jako omluvu. Asi si myslel, že

mě v mrazivé hale ukonejší jeho hřejivé objetí. Já bych ovšem

uvítala dárek v podobě těch bezmyšlenkovitých a spontánních výdajů. Sakra, chtěla jsem pořádnej pugét a romantické milování. Ani jedno se nekonalo. Začala jsem na něj pohlížet jinak. Jako na pragmatického a ryze praktického muže, co bere všechno s takovou vážností, až to moje jemné srdce bolí. Začala jsem být schovívavá k jeho maniakálnímu šetření, grafům a tabulkám. Omlouvala jsem ho a sama sobě lhala, že za to nemůže, že to nedělá schválně a že to s námi myslí dobře. Současně ve mně narůstalo podezření, že společnou budoucnost sice můžeme naplánovat, ale žádná nebude.

Holky mi Libora záviděly. Viděly jen to hezké pozlátko jako já na počátku vztahu. Viděly milého, ochotného a vzdělaného muže, kterému na mně záleží. A naprosto je odzbrojovalo, že Libor se mnou chce být až do konce svých dnů. Šetření braly jako samozřejmost, poznávání stromů jako příjemnou zálibu a sledování sportovních zápasů jako jeho koníčka, který se snad naučím chápat a respektovat.

À propos – holky… Nina, Petra a Klára, mé milované spolužačky z gymplu, se kterými jsme se pravidelně scházely na víně, kávičce i obědě. Věděly jsme o sobě snad všechno, důvěřovaly si a byly k sobě otevřené. Náš vztah byl s léty stále pevnější a umocňovalo ho samozřejmě mnoho společných zážitků. Petra pracovala jako vychovatelka, Nina se chystala na dráhu promované inženýrky a Kláru čekala kariéra psycholožky. Jejich názor mě zajímal.

A Libor se jim líbil. Měla jsem ale celkem oprávněnou obavu, že se jim nejvíc líbí jeho svaly a pevné tělo, vypracované tvrdou dřinou v posilovně. Že mu ty svaly nenarostly samy, jsem poznala, když mě přinutil, abych šla do

posilovny s ním. Ten pach upocených těl asi nikdy nezapomenu. Všechny ty stroje mi přišly jako otřesná gynekologická křesla, i ta nejnižší zátěž mě bolela, po pár minutách jsem byla udýchaná a po obličeji mi stékaly čúrky potu.

„Lásko, dojedu poslední kolo, dám si sprchu a sejdem se na baru,“ oznamovala jsem mu vesele pod návalem vyplavených endorfinů.

Se supěním položil plně naložené závaží.

„Jo, dej si ten novej ionťák, Olina už bude vědět.“

Olina byla chodící reklama na bělící zubní pastu, zdravou výživu a všechny přístroje ve fitness. Navíc byla nesmírně vyvinutá a k tomu platinová blondýna. Přesně ten typ, od kterého se čeká koketerie a trocha tuposti. S ostatními ženami jednala s hranou blahosklonností, protože jí samozřejmě

žádná nesahala ani po kotníky. Já jsem Olině nechtěla sahat nikam a objednala jsem si alkoholový koktejl. Chutnal jako nikdy! Bylo mi neskutečně dobře a po těle se mi rozléval blažený pocit. Jen do doby, než přišel můj guru v trenkách a zjistil, co jsem právě vypila. Vytřeštil oči a dostala jsem přednášku o metabolismu při sportu. Odměnila jsem ji zvonivým smíchem, pila jsem totiž na lačný žaludek.

Libor se ovšem začal zajímat o můj jídelníček zcela vážně a vysvětloval mi, kolik mám čeho sníst, a dokonce v jakou hodinu. Navíc vypočítal, kolik se ušetří domácím vařením. Bylo mi dvacet dva let a nechtěla jsem trávit svůj život u plotny. Taky to ve mně vyvolalo představu matky v zástěře u sporáku, která míchá ve třech hrncích současně, a vybuchla jsem smíchy. Libor se urazil. Začal mi vytýkat pojídání

předražených baget a upozorňoval mě na moje nezpevněné břicho. Večer v zrcadle jsem si prohlížela svoje mladé a stále

pevné tělo a usoudila, že žádné špeky nemám. Natruc jemu i celému dokonale vážnému světu jsem snědla celou tabulku čokolády a do posilovny jsem už nikdy nešla.

Odpočinkem pro Liborův analytický mozek a vítaným zpestřením pro mě byly vycházky do přírody, parků a botanické zahrady. Měla jsem tam vždycky povznášející a blažený pocit, chtěla se objímat a líbat. Po několika měsících vztahu mě to přešlo a připadala jsem si i tam jako pitomec. Rozeznala jsem lípu od dubu a mravence od pavouka, to však Liborovi nestačilo. Na mé veselé poznámky typu „jak se jmenuje tento roztodivný brouček“ reagoval vzrušeným vysvětlováním, na jehož konci byla obrovská příručka hmyzí říše, kterou se mnou chtěl studovat. Ta zlatá knižní vazba mě strašila ve snech ještě dlouho potom. Někdy ho dostala i prostá věta „něco po mně leze“ nebo „fuj, to je hnusná housenka“. Jeho potřeba mě vzdělat mi tolik nepříjemná nebyla. Horší bylo jeho poučování. Vycházelo mi z toho jen jediné a to, že jsem naprostý idiot. Dělalo na mě sice obrovský dojem, že pojmenuje tropické rostlinstvo a každého brouka, jen jsem trochu nechápala, proč studuje ekonomii.

Mojí drazí rodičové začali brát náš vztah vážně asi po půl roce, kdy jsem jim mého milého přivedla domů. Měli radost, že je to vysokoškolák s velkým přehledem a znalostmi z různých oblastí. Líbilo se jim, že s nimi rád konverzuje a živě se zajímá o vše, co s ním probírali. Byli spokojení, protože mě viděli šťastnou. Trochu je ovšem znervózňoval ten jeho upjatě vážný postoj ke všem životním otázkám. Mí rodiče byli oproti němu úplní bohémové. Pozvali nás například na oběd do skvělé restaurace, kde jen káva stála tolik, co náš denní rozpočet. Rozumějte Liborův denní rozpočet. Libor pak

celou cestu domů počítal, jak je to při jejich platech možné. Moji maminku zase dostávaly jeho otázky na technologické postupy při zpracování potravin a vaření. Ne že by vůbec nevařila, ale rozhodně to nepatřilo mezi její vášně. Vždycky to okomentovala s nadsázkou a lehkostí, což Libora uvádělo do rozpaků. Absolutně nechápal matčin laxní přístup. Očekával zřejmě, že mu odsouhlasí vaření podle tabulek s energetickými hodnotami potravin kupovaných samozřejmě ve slevě. Otec se projevoval vesele a vtipně glosoval. Ovšem na Liborově tváři se objevil úsměv málokdy a spontánní smích se u něj nedal očekávat vůbec. To oba rodiče mátlo. Představovali si, že mladý člověk by měl být více bezstarostný a nezatěžkaný tak velkými obavami o budoucnost. Se svou životní zkušeností už si život uměli vychutnávat a vrásky si dělali pouze s věcmi podstatnými. Po několika návštěvách u nich mi Libor oznámil, že už chápe, odkud se bere ta moje lehkomyslnost, nespoutanost a podceňování životních tragédií. Odmítala jsem pohlížet na občasné utrácení jako na životní tragédii.

Na rodinném obědě udělal Libor skvělé gesto a věnoval mým rodičům v krásné obálce dvě vstupenky. Máma s tátou se celí rozplývali a pomalu už plánovali, co si vezmou na sebe. Vzpomínám si, jak máma celá ztuhla při pomyšlení, že se asi nevejde do těch černých šatů s flitry.

„Neměla jsem je na sobě leta, musím je vyzkoušet. Jestli je nedopnu, tak si, milý tatínku, musím koupit nové.“

„To nebude třeba, Libor tě vezme párkrát do posilovny a všechno bude v pořádku.“

Tátův komentář nás pobavil a smáli jsme se jak diví při představě, jak paní profesorka zvedá činky. Libor byl