Prolog
Když jsem ji popr vé znovu spat řila, bylo to jako blesk z čistého nebe.
Už jsem tenhle výraz slyšela tisíckrát, ale do té chvíle jsem nechápala, co znamená. Nejpr ve nastala kratičká prodleva, jak se mi vzpomínky v hlavě propojily s tím, co vidím, a pak mi celým tělem projel otřes, jako bych právě dostal obrovskou ránu. Nemám moc velkou fantazii ani sklony ke květnatému vyjadřování. Ale po pravdě můžu říct, že mi to vzalo dech.
Nečekala jsem, že ji ještě někdy uvidím. Rozhodně ne na takovémhle místě. Dá vno jsem ji v sobě uz a v ř ela do nějakého z asutého šuplíku v mysli. Nejen ji jako takovou, ale i všechno, co pro mě kdysi znamenala. Všechno, čím mě přiměla si projít. P rotože uplynula spousta času, celé věky, než mi došlo, co vlastně způsobila. Že byla to nejlepší i to nejhorší, co mě kdy potkalo, na tisíc různých způsobů.
Nebyla to však jen její př ítomnost, co mnou ot řáslo. P rojel mnou i smutek. Snad proto, že v mých vzpomínkách byla taková, jaká bývala tenkrát před lety. Když jsem ji uviděla teď, mezi všemi těmi lidmi, jaksi zestárlou a maličkou… hlavou mi běželo jen to, že tady by přece být neměla. Truchlila jsem za to krásné a úžasné, z něhož se teď stalo…
Vlastně nevím. Asi to ode mě není úplně spravedlivé. Nikdo z nás přece nežije věčně. A když budu upřímná, pohled na ni mi nepříjemně připomněl, že i já jsem smrtelná P řipomněl mi, jaká jsem bývala A co se s námi se všemi nevyhnutelně stane.
9
Ať už byl důvod jakýkoli, našla jsem ji znovu, na místě, kde jsem nikdy předtím nebyla a neměla jsem žádný důvod tam být. Anebo možná ona našla mě.
Do té chvíle jsem nejspíš nevěřila na osud. Ale je těžké na něj nevěřit, když si člověk uvědomí, čím vším jsme si prošli.
Je těžké nevěřit, když si pomyslím, že zkrátka není možné, abychom se poté, co nás dělila taková dálka, celé kontinenty a širé oceány, znovu setkaly. Indie, 2002
Probraly ji hašteřící se hlasy. Poštěkávaly po sobě, výbušně a přer ývaně, jako malý psík, kter ý ještě nepřišel na to, co se přihodilo. S tará paní zved la hlavu, kterou si předtím opírala o okénko, promasírovala si šíji, na kterou jí foukala klimatizace a mrazila ji až do morku kostí, a pokusila se narovnat. V těch pr vních zastřených chvílích po probuz ení si nikdy nebyla jistá, kde je, a někdy ani netušila, kdo v lastně je. Vnímala zpěvavý souzvuk hlasů, až postupně začala rozeznávat i jednotlivá slova, jež ji kousek po kousku vracela z bez esného spánku do přítomnosti.
„Neříkám, že se mi ty paláce nelíbily. A chrámy jsou taky krásné. Jenomž e jsem tady už čtrnáct dní a vůbec nemám pocit, ž e bych poznala tu pravou Indii.“
„A co jsem jako já? V irtuální Sanjay?“ Hlas na předním sedad le zněl mírně posměšně.
„V íš, jak to myslím.“
„Jsem Ind. Tady Rám taky. I když jsem strávil půl života v Anglii, nejsem proto o nic míň Ind.“
„Ale no tak, Jayi, t y nejsi zrovna t ypický Ind, ž ejo?“
„Typický v jakém smyslu?“
„Já nevím. Typický pro většinu z dejších lidí.“
Mladý muž pohrdavě zavrtěl hlavou. „Ty bys ráda byla slumová turistka.“
J O J O M O y E S O V á 10
„Tak to nemyslím.“
„Chceš se vrátit domů a vyprávět kamarádům, jaké příšernosti jsi tady viděla. Jak nemají ani tušení, kolik je tu všude utrpení. A my tě přitom napájíme coca-colou a ovíváme klimatizací.“
Ozval se smích. Stará paní se úkosem podívala na hodinky. Bylo skoro půl dvanácté – spala bezmála hodinu.
Její vnučka se ved le ní naklonila mezi přední sedad la. „Hele, já bych jenom chtěla vidět něco, z čeho bych poznala, jak tu lidi žijou doopr avdy. Pr ůvodci ti ukáž ou jenom kníž ecí síd la a nákupní galerie.“
„Takž e bys chtěla do nějakých chudinských br lohů.“
Ze sedad la řidiče se ozval pan Vághéla: „Můžu vás vzít k sobě domů, slečno Jennifer. To byste viděla br loh!“
Mladí lidé si ho nevšímali, a tak zvýšil hlas. „Jen si pana Ráma B. Vághélu pořádně prohlídněte – hned budete vědět, jak vypadají chudí, utlačovaní a vyloučení.“ Pokrčil rameny. „Vlastně se divím, ž e jsem to vydrž el už tolik let.“
„To si říkáme taky, skoro denně,“ ujistil ho S anjay.
S tará paní se posadila rovně a ve zpětném zrcátku spatřila svůj odraz. Vlasy měla na jedné straně připlácnuté k hlavě a límeček se jí zar yl do kůž e na krku tak, ž e jí zůstala rudá r ýha.
Jennifer se po ní ohléd la. „Všechno v pohodě, babi?“ D žíny se jí na boku trochu shrnuly a odhalily drobné tetování.
„Ano, kočičko.“ Řekla jí Jennifer, že se nechala tetovat? Uhladila si v lasy a marně se snažila si vzpomenout. „Moc se omlouvám. Asi jsem usnula.“
„Nemáte se za co omlouvat,“ pronesl pan Vághéla. „My v pokročilém věku bychom měli mít možnost si odpočinout, kdykoli potřebujeme.“
„T ím chcete ř íct, ž e vás mám vy stř ídat z a volantem, R áme?“
z eptal se S anjay.
„Kdepak, pane S anjay i. Nerad bych přer ušoval tak fascinující rozpravu. “
S tar ý pán zved l oči ke zpětnému zrcátku, setkal se s jejím po-
L o ď P L n á n e v ě s t 11
hledem a mrkl na ni. S tará dáma usoudila, ž e to mrknutí bylo záměrné, a přiměla se usmát, ačkoli měla mysl ještě zamž enou a zjitřenou spánkem.
S počítala si, ž e už jsou na cestě skoro tři hodiny. S Jennifer se na poslední chvíli rozhod ly, ž e do itineráře naplánovaného do poslední minutky vecpou ještě výlet do Gudžarátu. Ze začátku to vypadalo jako dobrodružství („Mám tam kamaráda ze školy, Sanjaye. A jeho rodiče se nabíd li, že se u nich na pár dní můžeme ubytovat! Mají úplně nádherný dům, babi, pomalu palác! A je to jenom pár hodin cest y…“), ale skončilo to bezmála katastrofou. Jejich letad lo promeškalo určený čas od letu, což znamenalo, že jim zbýval jediný den na návrat do Bombaje, aby stihly let domů.
Celý výlet už byl pro starou paní i tak vyčerpávající a teď si v duchu přímo z oufala. Pobyt v Indii pro ni byl náročný a zahlcoval jí všechny smysly, navz dor y klimatiz ovaným autobusům a čt yřhvězdič ko vý m hotelům, a představa, ž e by uvázla v G udž ar átu, by ť v pohod lí paláce S inghových, ji plnila děsem. Pak ale paní S inghová nabíd la, ž e „dámám“ poskytne auto i s řidičem, aby let domů nezmeškaly. A to přesto, ž e letiště odsud bylo nějakých šest set padesát kilometrů. „Nemůžete přece čekat někde na nádraží,“ dodala a významně ukázala na Jennifeřiny zářivě plavé v lasy. „Ne bez doprovodu.“
„Přece je můžu odvézt já,“ namítal S anjay. Jeho matka však zamumlala něco o pojištění a zákazu řízení a Sanjay místo toho svolil, ž e pana Vághélu pouz e doprovodí, aby dámy nikdo neobtěž oval, kdykoli budou muset zastavit. Jak už to bývá. Kdysi ji to popuz ovalo – ten automatic ký předpoklad, ž e ž eny, jež cestují samy, se o sebe nedokáž ou postarat. Teď byla za tu starosvětskou laskavost vděčná. Nevěřila si, ž e by si v téhle cizí krajině dokázala poradit, a bála se o svou ztřeštěnou vnučku, která se naopak nebála ničeho. Několikrát se stalo, ž e ji chtěla varovat, ale ov lád la se a uvědomila si, jak chabě a roztřeseně by to znělo. K mladým nebojácnost patří, připomněla si. Jen si vzpomeň, jaká jsi v tom věku bývala t y.
„Všechno vzadu v pořádku, madam?“
J O J O M O y E S O V á 12
„Máme to ještě bohuž el docela daleko. Není to snadná cesta.“
„Pro t y, co si jenom sedí, to musí být vážně náročné,“ zamumlal si pan Vághéla.
„Jste moc hodný, ž e nás vez ete.“
„Jayi! Koukej na to!“
Zjistila, že sjeli z r ychlostní silnice a projíždějí chudinskou čtvrtí plnou nejrůznějších skladišť se dřevem a ocelovými nosníky. Cestu lemovala d louhá stěna vytvořená z plechů porůznu sbit ých dohromady. Z a chvíli už by la silnice samý vý mol a r ýha, takž e skútr y musely v prachu vytáčet kličky připomínající sanskrt a ani dopravní prostředky stavěné na zběsilou r ychlost nemohly jet víc než pětadvacetikilometro vou r yc hlostí. Čer ný lexus se šinul pomalič ku a motor kaž dou chvíli netr pělivě zavrčel, jak se auto prudce vyhýbalo výmolům a občas i nějaké té krávě, která se šinula pomaličku, ale cílevědomě, jako by následovala nějaké volání.
Jennifeřin výkřik nepatřil krávě (těch už viděly spoust y); zapříčinila ho obrovská hromada bílých keramických umyvadel, z nichž jako přestřižené pupeční šňůr y trčely odpadní trubky. Kousek vedle se t yčila hora matrací a ještě o kus dál kupa něčeho, co vypadalo jako operační stoly.
„Z lodí,“ pronesl pan Vághéla poněkud nesouvisle.
„Myslíte, že bychom mohli co nejdřív zastavit?“ zeptala se. „Kde to v lastně jsme?“
Řidič zapíchl kloubnat ý prst do mapy ved le sebe. „Alang.“
Sanjay svraštil čelo. „Tady ne, “ odmítl. „Tohle není úplně vhodné místo.“
„U kažte mi tu mapu, “ řekla Jennifer a naklonila se mezi oba muže. „Možná bychom našli něco od lehlejšího. Kde by to bylo trochu víc, ehm, vzrušující.“
„Na od lehlejším místě už snad být nemůž eme, “ podotkla její babička při pohledu na prašnou cestu a muž e posedávající kolem. Ale nikdo ji zjevně neslyšel.
S anjay se rozhlíž el. „Myslím, ž e tohle fakt není to pravé…“
„Úplně, S anjayi, děkuju.“
L o ď P L n á n e v ě s t 13
S tará paní se zavrtěla. Měla ukrutnou žíz eň a z oufale si potřebovala protáhnout nohy. Ocenila by rovněž, kdyby si mohla zajít na toaletu, ovšem i za ten krátký čas, kter ý v Indii strávily, už se poučila, ž e odskočit si jinde než ve velkém hotelu bývá často spíš utr pení než úleva.
„V íte co?“ navrhl S anjay. „Koupíme si colu, zastavíme někde za městem a protáhneme si nohy.“
„Co to v lastně je, městská skládka?“ Jennifer se tázavě zadívala na hromadu ledniček.
Sanjay mávl na řidiče. „Zastavte tamhle, Ráme, u toho obchodu. Ved le chrámu. Koupím nám něco studeného k pití.“
„Dojdeme tam spolu,“ opravila ho Jennifer. Auto zastavilo. „Nevadí ti počkat v autě, babi?“ Na odpověď ale nečekala. Do umělého chladu v autě vtrhl závan žhavého vzduchu, oba mladí lidé vyskočili a se smíchem se vydali k sluncem zalitému obchodu.
O kousek dál posedávala v podřepu další skupinka mužů. Popíjeli z plechových hrnků a kaž dou chvíli si někter ý z nich s nenuceným požitkem odchrchlal. Auta si všímali jen zběžně. Stará paní naslouchala tichému předení běžícího motoru a náhle si připadala hrozně nápadná. Horký vz duch venku se mihotal nad z emí.
Pan Vághéla se k ní otočil. „Madam, mohu se z eptat, kolik platíte svému řidiči?“ Podobnou otázku už jí položil potřetí, pokaž dé když s nimi v autě nebyl S anjay.
„Žádného nemám.“
„Což e? Nemáte nikoho na výpomoc?“
„No, mám jedno děvče, které mi chodí uklíz et…“ Zadrhl se jí hlas. „Annette.“
„Má v lastní pokoj?“
Vy bavil se jí Annettin úhledný domeček s muškát y na okně.
„Dalo by se to tak říct.“
„P lacené volno?“
„Tak tím si bohuž el nejsem jistá.“ Už už se chtěla pustit do vysvětlování, jak se to vlastně s Annettiným pracovním poměrem u ní má, ale pan Vághéla ji přerušil.
J O J O M O y E S O V á 14
„Čt yřicet let pro tuhle rodinu dělám, a mám jenom t ýden placené dovolené za rok! Přemýšlím, ž e si snad založím odbor y. Bratranec má v domě internet! Zkoumali jsme, jak to funguje. Dánsko. To je z emě, kde mají pracující pořádná práva.“ Otočil se zpátky a poký val hlavou. „D ůchodový sy stém, nemocnice… vz dělání… v Dánsku bychom měli dělat všichni.“
S tará paní chvilič ku mlčela. „Tam jsem nikdy neby la,“ hlesla nakonec.
Dívala se na oba mladé lidi, jak procház ejí obchůdkem, plavá hlava ved le černé. Jennifer tvrdila, ž e jsou jen kamarádi, a přece přede včírem sl y šela, jak se její vnuč ka plíží d láž děnou chodbou, nejspíš do Sanjayova pokoje. Druhý den se k sobě chovali nenuceně a uvolněně jako děti. „Z amilovaná?“ Její nesměl ý dotaz Jennifer zjevně konsternoval. „Probůh, to ne, babi! Jay a já… to fakt ne… já s nikým chodit nechci. A on to ví.“
S tará paní si znovu vzpomněla na sebe v tom věku – jak se zakoktávala hrůz ou při pomyšlení, ž e by zůstala s nějakým muž em o samotě, jak byla odhod laná se nikdy nevdat, i když z úplně jiných důvodů. A pak se podívala na S anjaye a napad lo ji, ž e on možná vidí celou situaci úplně jinak, než si její vnučka myslí.
„V íte, co je tohle za místo?“ Pan Vághéla si strčil do úst další betelový list. Zuby měl od něj zabar vené do čer vena.
Zavrtěla hlavou. Klimatizace neběž ela a ona už cítila, jak v autě stoupá teplota. V ústech měla sucho a několikrát rozpačitě polkla. Už tolikrát říkala Jennifer, ž e colu nemá ráda!
„Alang. Největší vrakoviště lodí na světě.“
„Ach tak.“ S nažila se tvářit, ž e ji to zajímá, ale byla čím dál víc unavená a r áda by pokr ačo vala v cestě. Hotel v Bombaji kdesi v dálce před nimi jí připadal jako spásná oáza. Podívala se na hodinky. Jak můž e někdo strávit skoro dvacet minut nákupem dvou lahví?
„Je tady čtyři sta loděnic. Lidi, co tu pracují, dokážou za pár měsíců roz ebrat obrovský tanker do posledního šroubku.“
L o ď P L n á n e v ě s t 15
„Aha.“
„Pracující tu nemají žádná práva, víte. Vydělávají libru denně, a přitom jim jde o život.“
„Vážně?“
„Končí tady t y největší lodě na světě. Nevěřila byste, co třeba zůstane na výletních lodích – jídelní ser visy, damaškové pov lečení, hudební nástroje pro celý orchestr.“ Povzdechl si. „Někdy je z toho člověku až smutno. Takové krásné lodě, a zbude z nich jenom šrot.“
S tará paní odtrhla pohled od dveří obchodu a snažila se předstírat alespoň matný zájem. Mladí lidé dokážou být tak bezohlední! Z avřela oči a uvědomila si, ž e žíz eň a vyčer pání nahlodávají její obvyklý klid a vyrovnanost.
„Podél cest y do Bhávnagar u se pr ý dá koupit úplně všechno. Židle, telefony, hudební nástroje. Lidi prodají všechno, co na lodích najdou. Můj švagr dělá na jednom z největších vrakovišť v Bhávnagaru. Z věcí, co našel na lodích, si zařídil celý dům.“ Zašťoural se v zubech. „Lidi berou všechno, co se dá odnést. Chm. Nepřekvapilo by mě, kdyby prodali i posádku.“
„Pane Vághélo?“
„Ano, madam?“
„Je tamhleto čajovna?“
Pan Vághéla, vytržen ze svého monologu, sledoval, kam ukazuje prstem, až se jeho pohled zastavil na tichém obchůdku, před nímž na pr ašné cestě por ůznu postávalo několik stolků se žid lemi.
„Ano, je.“
„Byl byste v tom případě tak laskav, zaved l mě tam a objednal mi šálek čaje? Dál už na vnučku zkrátka čekat nevydržím.“
„Bude mi potěšením, madam.“ Vystoupil z auta a otevřel jí dveře. „T ihle mladí nemají žádný respekt.“ Nabíd l jí rámě, ona se o něj opřela a s mžikáním se vynořila na polední slunce. „S lyšel jsem, ž e v Dánsku to mají úplně jinak.“
O ba mladí se vrátili, právě když dopíjela šálek čaje, kter ý pan
Vághéla nazval „služebním“. Hrneček byl poškrábaný, jako by sloužil už celé roky, ale z dál se být čist ý, a muž, kter ý je obsluhoval, jej naser víroval s obrovskou pompou. Prostřednictvím pana Vághély
J O J O M O y E S O V á 16
z odpověděla obvyklé otázky o tom, proč je na cestách, potvrdila, ž e majitelova bratrance v Milton Keynes opravdu nezná, zaplatila za skleničku masaly pro pana Vághélu (včetně lepivého pistáciového suku, aby měl energii, chápete) a pak jen seděla pod slunečníkem a dívala se na nekonečné, mihotavě modré moře, jež z e svého mírně vyvýšeného místa spatřila za plechovou z dí.
Opodál stála ve stínu indického šeříku malá hinduistická svat yně. Po obou stranách od chrámku se táhla řada boudiček, které zjevně sloužily potřebám místních dělníků: jeden muž tu měl holičský stánek, druhý prodával cigaret y, jiný nabíz el ovoce a vajíčka, další zase součástky k jíz dním kolům. Chvíli jí tr valo, než si uvědomila, ž e je jediná ž ena široko daleko.
„Říkali jsme si, kam jsi zmiz ela!“
„S nad jste si to neříkali moc d louho, vzhledem k tomu, ž e jsme s panem Vághélou byli jen o pár metrů dál.“ Její slova vyzněla ostřeji, než měla v úmyslu.
„Vždyť jsem povídal, že tady nemáme zastavovat,“ pronesl Sanjay a s těžko skr ývaným podráž děním pohléd l na skupinku mužů opodál a pak na auto.
„Musela jsem na vzduch,“ prohlásila důrazně stará paní. „A pan Vághéla byl tak laskavý, že mi vyhověl.“ Znovu se napila překvapivě výborného čaje. „Potřebovala jsem si dát přestáv ku.“
„Samozřejmě! Totiž, jenom bych byl radši, kdybychom našli nějaké malebnější místo, když jste tu poslední den.“
„Tohle mi úplně stačí.“ Už jí bylo trochu líp; od moře vanul slabounký větřík, kter ý trochu zmírňoval vedro. Pohled na azurové moře ji po těch nekonečných rozmazaných kilometrech na silnici uklidňoval. Zdálky sem doléhalo tlumené řinčení plechu o plech a kvílivý zvuk řezačky.
„Páni! Tolik lodí, koukejte!“
Jennifer máchla rukou směrem k pláži, kde její babička matně rozeznala obr ysy obrovských lodí připomínajících velr yby vyvržené na písek. Přivřela oči a litovala, ž e si nevzala z auta br ýle. „To je to vrakoviště, o kterém jste mluvil?“ z eptala se pana Vághély.
L o ď P L n á n e v ě s t 17
„Je jich tu čt yři sta, madam. Zabírají deset kilometrů pláž e. “
„Připomíná mi to sloní hřbitov,“ podotkla Jennifer. „Místo, kam lodě plují zemřít,“ dodala dramaticky. „Mám ti donést br ýle, babi?“
By la úslužná a smíř livá, jako by jí c htěla vy nahr adit, ž e zůstala v krámku tak d louho.
„To bys byla moc hodná.“
Poz ději si pomyslela, ž e za jiných okolností by se ta nekonečná písčitá pláž skvěle vyjímala v nějakém cestovním katalogu: stříbřitý oblouk se na obz oru dot ýkal modrého nebe a v dálce za pláží se t yčily modré hor y. S br ýlemi ale viděla, ž e písek je šedivý, jak se do něj po léta vpíjela rez a olej, a d louhé pláž e jsou co půl kilometru poseté velikánskými loděmi a obrovskými, neidentifikovatelnými kusy kovu, vykuchanými z vyřaz ených plavidel.
Pár set metrů odsud posedávala na břehu moře skupinka mužů. Dřepěli tu jeden ved le druhého, oblečení ve vybled lých modr ých, šedých a bílých hábitech, a dívali se, jak se z e stále ještě bílého trupu lodi zakotvené asi sto metrů od břehu od lupuje palubní kabina a těž ce padá do vody.
„Není to úplně turistická atrakce,“ poznamenal S anjay.
Jennifer se kamsi upřeně dívala a rukou si stínila oči před sluncem. Babička si všimla jejích odhalených ramen a přemýšlela, jestli jí nemá navrhnout, ať se trochu přioblékne.
„Přesně o tomhle jsem mluvila! Jayi, pojď se tam mrknout!“
„Ne, to ne, slečno! To není dobr ý nápad.“ Pan Vághéla r ychle dopil masalu. „L oděnice není úplně místo pro dámy. A navíc byste musela mít povolení od správy přístavu.“
„Chci se jenom podívat, Ráme. Nebudu se přece dožadovat, aby mi půjčili svářečku.“
„Myslím, že bys měla pana Vághélu poslechnout, kočičko.“ Stará paní položila šálek na stůl. Uvědomovala si, ž e poz ornost budí už jen jejich přítomnost v čajovně. „Tady se pracuje.“
„U brány je ostraha,“ varoval S anjay.
Staré paní bylo jasné, že v Sanjayovi se sváří přirozená neochota s potřebou bý t viděn jako par ťák v dobrodr užst ví, snad i jako
J O J O M O y E S O V á 18
ochránce. „Jennifer, zlatíčko…,“ začala, aby ho ušetřila ztrapnění.
„Jenom pět minut!“ Jennifer se prudce zved la a přímo poskakovala nedočkavostí. Za okamžik už utíkala přes cestu.
„Asi bych měl jít s ní,“ zamumlal S anjay poněkud odevz daně.
„Budu se snažit, aby nechodila nikam, kde byste na ni neviděla.“
„T i mladí,“ pronesl pan Vághéla a zamyšleně přežvykoval betel. „Prostě mají svou hlavu.“
Kolem se pomalu překodrc al obro v ský nákladní automobil s korbou nalož enou zkroucenými kusy kovu, jehož se zuby neht y drž elo asi šest nebo sedm mužů.
Poté, co se vzdálil, konečně zahléd la Jennifer, jak rozpráví s muž em u brány. Dív ka se usmála a prohrábla si plavé v lasy. Pak sáhla do kabelky a podala mu lahev coly. S anjay ji dohnal právě v okamžiku, kdy se brána otevřela. A pak byli pr yč a objevili se až za několik vteřin, jako drobounké figurky na pláži.
Uplynulo skoro dvacet minut, než se stará paní i pan Vághéla odvážili vyslovit, co si oba mysleli: oba mladí lidé nejenže nebyli nikde v dohledu, ale z drž eli se už příliš d louho. A oni dva je teď budou muset jít hledat.
Čaj ji osvěžil, ale teď se snažila potlačit podráž dění nad tím, ž e se její vnuč ka opět proje vila naprosto bez ohledně a lehkovážně.
Uvědomovala si, ž e její reakce pramení i z obav, ž e se dívce něco stane, zatímco ji má na starosti. Že ona, stará a bezmocná, navíc na tomhle podivném místě jako z jiného světa, bude z odpovědná za něco, co nemůž e nijak ov livnit.
„Za žádnou cenu nechce nosit hodinky, víte.“
„My slím, ž e bychom pro ně měli dojít,“ navrhl pan Vághéla.
„Zjevně zapomněli, ž e mají sledovat čas.“
Počkala, až jí odsune žid li, a vděčně se do něj zavěsila. Jeho košile byla na dotek jemná jako nesčetněkrát vyprané prád lo.
Roztáhl nad nimi černý deštník, kter ý už předtím použil několikrát, a držel ho tak, aby mohla kráčet v jeho stínu. Držela se těsně
L o ď P L n á n e v ě s t 19
u něj a palčivě si uvědomovala upřené pohledy hubených mužů za nimi, i těch, kteří je míjeli v rozvrzaných autobusech.
U brány se zastavili, pan Vághéla pracovníkovi ostrahy cosi řekl a ukázal směrem do loděnice. Mluvil útočně a nepřátelsky, jako by se muž vpuštěním obou mladých lidí dopustil nějakého zločinu.
S trážný odpověděl cosi, co znělo velmi smíř livě, a zaved l je dovnitř.
L odě tu nebyly neporušené, jak se jí předtím z dálo. Ve skutečnosti to byly prehistorické, prorezlé vraky. Jako mravenci se po nich hemžili drobní lidič ko vé, kteř í zje vně vůbec ne vnímali skř ípění trhajícího se plechu ani vysoké kvílení řezaček. Byli vyzbrojeni svářečkami, kladivy a francouzskými klíči a jejich ničivé úsilí se na širé pláži rozléhalo s dunivou ozvěnou.
Trupy lodí, které ještě kotvily dál od břehu, byly omotané provaz y, na kter ých se houpaly z dánlivě neskutečně vachr laté plošiny, s jejichž pomocí se plechy přesouvaly na břeh. Jak se přiblížili k vodě, ucítila stará paní všudypřítomný pach špinavých splašků a nějakou c hemikálii, kterou nedokáz ala identifiko vat. Zved la r uku k ústům. Jen pár metrů od ní planulo několik ohňů, z nichž do čistého vz duchu stoupal hust ý jedovat ý kouř.
„Dejte si poz or, kam šlapete,“ nabádal ji pan Vághéla a ukázal na z abar vený písek. „Tohle pro vás vážně není vhodné místo.“
Ohléd l se a zjevně ho napad lo, jestli ji neměl raději nechat v čajovně.
Ale ona tam nechtěla sedět s těmi mladíky sama. „Kdyby vám to nevadilo, pane Vághélo, budu se vás přidrž ovat.“
„To bude myslím nejlepší,“ přisvědčil a zapátral očima v dálce. Kolem nich se v písku tyčily neuspořádané hromady prorezlých tr aver z a něco jako obro v ské tur bíny. Mezi tím se po valo val y zmuchlané plechy. Všechno obtáčely kor ýši obrostlé řetěz y, které tu lež ely navršené v řasnat ých smyčkách, jako obrovští spící hadi, proti nimž vypadali přítomní dělníci jako tr paslíci.
Po Jennifer nebylo ani vidu.
Na pláži postávala skupinka lidí. Někteří svírali v ruce daleko-
J O J O M O y E S O V á 20
hled, jiní se opírali o jíz dní kola, a všichni vyhlíž eli na moře. S tará paní se zavěsila do pana Vághély ještě pevněji, na okamžik zastavila a snažila se přivyknout vedru. Pak se pomaličku vydali směrem ke břehu, kde muži v zaprášených tunikách přecház eli s vysílačkami sem a tam, vzrušeně se dohadovali a děti bezstarostně pobíhaly dospělým pod nohama.
„Připlouvá další loď,“ upoz ornil pan Vághéla.
Na obzoru se vynořilo plavidlo, které vypadalo jako star ý tanker, tažené několika vlečnými č luny ke břehu. Kolem nich s burácením prosvištělo japonské terénní auto a se z akvílením br z d z astavilo několik stovek metrů před nimi. Právě v tom okamžiku zaslechli roz čilené hlasy. Minuli velikánskou hromadu propanových bomb a ve stínu obřího, kovově lesklého trupu lodi opodál spatřili menší zástup. Uprostřed té tlačenice panoval rozruch.
„Nejspíš bychom tam měli jít, madam,“ řekl pan Vághéla. Přikýv la. Začínala mít obavy.
Ten muž ani nepotřeboval drahé auto, aby bylo jasné, že stojí úplně jinde než ostatní – jeho mohutný pupek to vy jadřoval z cela zřetelně. U kaz oval na loď a cosi vykřikoval, tak pobouřeně, ž e přitom prskal. Uprostřed kroužku mužů před ním stál Sanjay, ve smířlivém gestu k němu napřahoval ruce d laněmi dolů a pokoušel se ho přerušit. Předmětem mužova hněvu byla Jennifer, stojící v póze, kterou si její babička dobře vybavovala z dob dívčiny pubert y : boky vystrčené, ruce obranně založ ené na hrudi, hlava drz e nakloněná.
mu laskavě,“ přerušovala je kaž dou chvíli, „ž e jsem mu z té zatracené lodi nechtěla nic ukrást! Chtěla jsem se jenom podívat, to není nic proti zákonu!“
S anjay se k ní obrátil. „To je právě ten problém, Jen. Ono to proti zákonu je – když přitom vstoupíš na cizí poz emek.“
„Je to pláž!“ zaječela Jennifer na muž e. „Měří deset kilometrů!
Courají se tady tisíce lidí! Čemu vadí, když se zrovna já podívám na pár rezavých lodí?“
„Řekni
L o ď P L n á n e v ě s t 21
