0043813

„Jediný jednoduchý den byl včera.“

Maarten S. Sneijder

Benno Marx viděl z dálnice jen výseč osvětlenou reflektory. Dál už se ztrácela ve tmě a mizela, podobná nekonečné přímce.

Čtyři hodiny ráno! Již začínalo nesměle svítat. Přibližně za hodinu se slunce vyhoupne nad obzor. Tentokrát mířil Benno Marx do Hamburku. Chtěl jet ještě čtyři hodiny a pak si dát první přestávku na parkovišti pro kamiony. Přesně třicet minut, aby si po jednom nebo dvou šálcích kávy z termosky došel na záchod a trochu se protáhl. Dělal to tak pokaždé.

Udržoval osmdesátku. Motor rachotil a při každém zhoupnutí na nerovnosti vozovky se zachvěly snímky manželky a obou dětí připevněné na zpětném zrcátku. Kamion byl plně naložený. Tahač s připojeným návěsem vážil dohromady třicet tun. Benno vyrazil z mlékárny nekřesťansky brzy. Čím dříve se dostane do Hamburku, tím lépe. Předá cisternu s mlékem, připojí náklad potravin a vrátí se do Frankfurtu. Byl rád, že víkend stráví s rodinou. Obě dcery se mu svěřily, že se chtějí taky stát řidičkami náklaďáku. Prý proto, že mají rády jogurty a müsli. Snad je ten nápad časem přejde. Práce řidiče rozhodně není procházkou růžovou zahradou, ale Benno nic jiného neuměl.

Zapnul rádio. Zrovna začínaly dopravní informace. Bylo to pořád stejné. Když moderátor ohlásil kolonu, bylo už stejně moc pozdě na to, aby se jí Benno vyhnul. Raději se spoléhal na CB stanici.

Mrkl nad sebe, na vysílačku upevněnou v držáku. Mlčela, jen kabely poskakovaly kolem. To bylo dobré znamení. Možná by se mohl zeptat, jestli v okolí není nějaký další kamioňák? Řidiči vyráželi na cesty i takhle brzy.

„… podívejme se na dopravní situaci v okolí Frankfurtu. V úse­

ku dálnice A5 mezi Frankfurtem a Butzbachem se pohybuje auto v protisměru. Míří směrem na jih. Zachovejte zvýšenou opatrnost a nepředjíždějte.“

Ještě toho trochu! Bennovi přeběhl mráz po zádech. Jezdil s tirákem už sedm let, ale řidiče v protisměru zatím nepotkal. Předjelo ho několik vozů spěchajících na sever.

„Idioti!“ nadával. „Neposloucháte zprávy?“

Několikrát výstražně zablikal, ale osobní vozy se řítily dál.

Podíval se do postranního zrcátka. Dálnice se pomalu probouzela k životu a plnila se buď lidmi, kteří už takhle brzy ráno spěchali do práce, nebo rodiči s malými dětmi, případně osamělými páry vyrážejícími na prodloužený víkend.

„Do prdele!“ zavrčel a sáhl po vysílačce. „Tady je Benno, řídím bílou scanii. Mluvím na kanálu číslo šest. Zrovna jsem slyšel v rádiu o řidiči v protisměru. Jste někdo poblíž?“

V přístroji zapraskalo a pak se ozval hluboký, chraptivý hlas. „Tady Oskar, mám modrý MAN. Šestka praská, přelaď na devatenáctku.“

Benno přepnul kanál. „Slyšíš mě líp?“

„Jo, kde jsi?“

„Zrovna jsem minul severozápadní křížení u Frankfurtu.“

Benno mrkl na navigaci a nahlásil přesnou polohu.

„Jsem asi tři kiláky před tebou a právě vidím odpočívadlo Taunusblick,“ ozval se Oskar. „Rodinky jedou na dovču.“

„Vidím, je jich docela dost,“ potvrdil Benno.

„Zatím jsem toho magora nepotkal. Stopneme ho?“

Bennovi naskočila na předloktí husí kůže. Pevněji sevřel vrzající volant potažený kůží. Stopnout! Celé roky se takového okamžiku obával. Ale kdo by to měl udělat, když ne on s Oskarem? Štěstí že má slušnou pojistku a vůz i s nákladem taky.

„Jasně,“ zachraptěl a vyschlo mu v krku.

„Dobře, možná jen špatně odbočil a už dávno stojí v odstavným pruhu.“

„A co když ne?“

„Tak ho zablokujeme.“ Oskar zněl, jako by už měl bohaté zkušenosti se šílenci, kteří úmyslně najížděli do opačného směru. „Šlápni na plyn, kámo. Já zpomalím a za čtyři minuty jsi u mě. Pak ho vypneme!“

„Vypneme,“ zopakoval Benno šeptem. Tento dálniční úsek byl tříproudový. Dva kamiony na zablokování nestačí. Znovu letmo přejel pohledem po vysílačce, ale nikdo se neozýval.

Zrychlil a jel už skoro stovkou. Přejel do druhého pruhu a minul citroën táhnoucí karavan. Všiml si, že na sedačkách vzadu spaly dvě malé děti. Snad se mu podaří zabránit, aby se šílenec střetl právě s tímto autem a zničil život celé rodiny.

Několik set metrů před sebou uviděl návěstí upozorňující na odpočívadlo, které Oskar před chvílí minul. Tam přece musí parkovat další kamiony. Opět sáhl po vysílačce a v tu chvíli se na 19. kanálu ozval další hlas.

„Benno, Oskare, tady Kathie. Poslouchala jsem vás. Jedu v černém Mackovi. Potřebujete třetího do party? Zrovna vyjíždím z parkoviště Taunusblick.“

„Zdravím, Kathie. Ve vzduchu voní železo, olej a benzin!“ volal Oskar.

„Tak to se cítím jako ryba ve vodě.“

„Brýtro, Kathie,“ broukl Benno. Tyhle řeči nám mají ve skutečnosti jen uklidnit nervy. „Právě přijíždím k odpočívadlu.“ Podíval se ven postranním oknem. Restaurace s osvětlenou rozhlednou a proskleným výtahem stála na druhé straně. Ovšem přes dálnici od ní vedl most. A na něm spatřil americký truck s černou metalízou. Monstrum ověšené světly vážilo i bez návěsu sedm a půl tuny a zrovna zatáčelo na nájezd.

Benno stiskl světelnou houkačku. „Vidím tě,“ oznámil.

„Já tebe taky, kámo!“ křikla Kathie. „Nevjeď mi do cesty!“ Spustila houkačku svého obrovitého trucku. Mack dvakrát zaduněl jako siréna zaoceánského parníku vyplouvajícího z přístavu.

Benno zůstal v prostředním pruhu. Kathie se z připojovacího zařadila do levého. Její černý kamion měl pod kapotou podstatně více koní než ten jeho.

„Vítej v klubu,“ zaskřehotal Benno a najednou se mu udělalo špatně.

„Nezníš nějak nadšeně!“

Benno zpomalil a zařadil se vedle Kathie. Oba téměř současně zapnuli výstražné blinkry. Přesto na ně ostatní řidiči troubili, blikali a předjížděli je posledním volným pruhem.

„Pitomci!“ nadávala Kathie. „Budou koukat, až to napere do nich místo do nás!“

Krátce se oknem u spolujezdce podíval do kabiny jejího kamionu. Pokud si ve světle přístrojové desky stačil všimnout, měla krátké tmavé vlasy a kšiltovku, která se černou barvou hodila k náklaďáku.

A ještě zahlédl tetování na krku.

„To je tvůj truck?“ zeptal se.

„Jo.“

„A to do toho jdeš s námi?“

„Ze zkušenosti vím, že když někdo jede v protisměru, tak si vybere prostřední pruh. Takže jsem z obliga.“

„Má pravdu,“ vmísil se do řeči Oskar.

„Kde jsi?“ zeptala se.

Ve vysílačce zapraskalo a Oskar jim sdělil pozici. Benno mrkl na hodinky. Od prvního spojení s kolegou uplynuly čtyři minuty. Měli by ho každou chvíli dohonit.

„Buďte chvíli zticha!“ požádala Kathie.

V rádiu právě opakovali dopravní hlášení.

„Vůz stále pokračuje v protisměru. Jeďte oběma směry velmi opatrně.“

Vzápětí již z reproduktorů zaduněl song Stairway to Heaven.

„Idioti!“ zaklel Benno a ztišil rádio, aby nemusel poslouchat refrén.

„Vidím vás v zrcátku,“ hlásil Oskar. „Udělejte mi místečko, zařadím se vedle.“

Benno před sebou uviděl zadní světla kamionu přejíždějícího do třetího pruhu. Modrý MAN, přesně jak Oskar říkal. Za sebou měl připojený obrovský návěs.

„Co vezeš?“ zeptal se Benno.

Celkově měřila souprava na délku nejméně osmnáct metrů a vážit mohla asi tak čtyřicet tun. Kathie s Bennem zrychlili a po několika stovkách metrů Oskara dohnali.

Všechny tři kamiony nyní jely vedle sebe v jedné řadě. Dunění motorů se násobilo. V postranním zrcátku si Benno všiml, že se za nimi vytváří kolona. Většina řidičů zřejmě pochopila, co mají v úmyslu. Jen pár neinformovaných pitomců stále houkalo a blikalo.

„Kašlete na ně,“ radil Oskar.

Benno se podíval směrem k jeho kabině. Kolega seděl o něco výše. Mohlo mu být kolem šedesátky, kolem lebky mu zbyl jen věneček šedivých vlasů, pod nosem se pyšnil pořádným knírem a měl pár kilo nadváhu. Rukávy košile si vyhrnul a na zápěstí nosil několik náramků od přátel pro štěstí. Něčím mu připomínal otce.

Chvíli jeli mlčky, zpomalili na sedmdesát kilometrů v hodině a vyčkávali. Před nimi se táhla prázdná dálnice, osvětlená jejich reflektory. Světelné kužely si razily cestu ranním svítáním.

Šedesát km/h.

Rozhlas zopakoval již potřetí varování před řidičem v protisměru.

Benno vypnul rádio a cítil, jak mu zrychluje tep. Vyschlo mu v krku. Rychle se napil kávy z termosky. Možná naposledy.

Ještě o něco snížili rychlost.

Padesát km/h.

„A kurva… tamhle je!“ zachrčel náhle Oskarův hlas z vysílačky. „Řítí se na nás v prostředním pruhu.“

Přesně, jak předpovídala Kathie.

Téměř současně zapnuli dálková světla a začali houkat. Vzápětí si blížícího se vozu všiml i Benno. Pak ten parchant náhle zhasnul.

„Nezpomaluje!“ vykřikla Kathie.

„Brzdíme na čtyřicet!“ nařídil Oskar.

Benno sundal nohu z plynu. Kamiony vlevo a vpravo zpomalovaly rychleji. Šlápl na brzdu, aby se s nimi udržel v jedné řadě.

„Benno, to nebude hezký,“ konstatoval Oskar. „Zrychluje a jede přímo na tebe.“

„Máš airbag?“ ptala se Kathie.

„Stavební stroje.“

„Jo,“ zaskřehotal. Koutkem oka si všiml, že se na něj Oskar dívá. Měl pocit, že ty dva zná už věčnost. Byl rád, že je má právě v této chvíli vedle sebe.

„Při nárazu se nesnaž držet rukama volantu, chápeš?“ volala Kathie.

„Rozepni si pás!“ burácel Oskar.

„Cože?“ nechápal.

„Pusť volant, odpoutej se a přelez za sedačku! Ve spací kóji budeš mít metr deformační zóny navíc!“

Benno zíral na řítící se auto. Sáhl po přezce pásu. Co když to nestihnu? Nohy měl jako z olova.

„Dělej!“

„Ne, už to nestihneš!“ ječela do vysílačky Kathie.

Benno zůstal sedět, neschopný pohybu. Mimoděk se podíval na fotografii své dcery. Do prdele. To byl ale blbej nápad! Kdybych tak nevyjel ve čtyři, ale až v pět!

Auto se přihnalo. Potemnělé a rychlé. V pekelné rychlosti trefilo nárazník kamionu a zaklínilo se pod přední osu. Náraz Benem mrštil vpřed do airbagu. Slyšel skřípění kovu a nervy drásající praskot. Všechny nepřipevněné předměty létaly volně po kabině.

Přední sklo se pokrylo sítí prasklin a vzápětí bylo silou nárazu vyrváno z rámu a odletělo dopředu. Vichr serval ze zrcátka snímky rodiny. Benno po nich instinktivně sáhl, ale byl odhozen stranou. Kamion se potácel a od podvozku sršela hejna jisker. „Brzdi! Drž se vprostřed!“ křičela Kathie.

Benno před sebou sunul zmačkané osobní auto. Neodvažoval se podívat dolů. Stačilo mu, co zahlédl koutkem oka. Z vozu moc nezbylo, jen beztvará kovová hmota zalitá hořícím benzinem. A uvnitř něco, co vypadalo jako lidské tělo.

1. část SEBEVRAŽDA

Středa 1. června

Alexandra Meixnerová si zavěsila vysílačku na opasek a šikmo přecházela dálnici. Od mokrého asfaltu se odrážela světla majáčku sanitky. Vedle se ve větru třepetala červeno-bílá policejní páska. Celý dlouhý úsek vypadal jako bojiště.

„Meixnerová, dálniční policie,“ představila se veliteli hasičského zásahu. „Jak to vypadá?“

„Nic moc,“ odpověděl hlasitě, aby ho bylo slyšet přes hluk motoru přijíždějícího jeřábu. „Musíme z vraku vystříhat mrtvolu.“

Meixnerová se podívala na sanitku stojící v odstavném pruhu. Otevřenými zadními dveřmi bylo vidět dovnitř. Ležel tam mladý muž. Dobře vypadající, urostlý a plavovlasý. Na viditelných částech těla měl odřeniny a kolem hlavy obvaz. Podle dokladů se jmenoval Benno Marx. Střetl se s řidičem v protisměru a byl ještě v šoku. Meixnerová si s ním hodlala promluvit, až ho lékař ze záchranky ošetří a prohlédne.

Zatím přistoupila k místu nehody. Panebože, tady to vypadá! Černé audi bylo zatlačeno pod přední osu tahače. Obrovská síla čelního nárazu uvolnila plnicí hrdla na cisterně a mléko se vylilo na dálnici. Střecha osobního vozu odlétla a zbytek auta byl smrštěn jako tahací harmonika. Že by si jen spletl nájezd? To těžko! Jestli je pravda, co vypověděli zbylí dva tiráci, tak řidič audiny před nárazem vypnul světla a zrychlil. Takže jsi chtěl zemřít!

Meixnerová vyznačila barevným sprejem polohu kol na vozovce a pak hasiči vytáhli vrak ocelovým navijákem zpod kamionu. Hydraulickými nůžkami rozstříhali plech a z vozu vytáhli mrtvolu. Nebo spíš to, co z ní zbylo. A do prdele! Jeden z mladších hasičů se

pozvracel. Meixnerová nedokázala odhadnout, kolik mohlo být sebevrahovi let. S jistotou se dalo určit jen to, že to byl muž. A to ještě pouze podle oblečení. Zkrvavené pozůstatky hlavy vězely vklíněné mezi rameny.

K řidičskému průkazu nebo občance se zatím nemohla dostat, takže zavolala na centrálu, uvedla wiesbadenskou poznávací značku a vyžádala si informaci o majiteli vozu. Jinak mrtvého ještě identifikovat nemohla. Pokud mu ovšem audi patřilo.

Odepnula od opasku baterku a posvítila do útrob vraku. Vše bylo poseté střepy a pokryté krví. Mezi pedály vězel zaklesnutý mobil. Možná řidič za jízdy telefonoval, smartphone mu upadl, muž se pro něj shýbl a najel na dálnici špatným směrem. Mohlo se to tak stát, ale bylo to krajně nepravděpodobné.

Meixnerová si navlékla latexovou rukavici, uchopila telefon a uložila ho do průhledného sáčku. Displej byl zakrvácený a prasklý, ale držel pohromadě. Tyhle věcičky jsou nezničitelné. Zkusila se přes plastikovou fólii dostat ke kontaktům a posledním hovorům, ale mobil byl zaheslovaný.

Kruci, asi to má zabezpečené otiskem prstu!

Ohlédla se na vak s mrtvolou ležící na nosítkách u okraje vozovky.

Lékař mrkl na hodinky a cosi zapisoval na list papíru.

Meixnerová přistoupila blíž a sáhla po zipu. Z pootevřeného vaku vyklouzla ruka a vysypalo se pár střepů.

„Můžu vám nějak pomoct?“ zeptal se lékař lhostejně, aniž vzhlédl od formuláře.

„Jen potřebuju jeho otisk prstu,“ zasípala, vsunula ukazováček mrtvého řidiče do průhledného sáčku a přitiskla bříško prstu na obrazovku telefonu.

Muž byl sice po smrti, ale jeho papilární čáry přesto ještě přenášely nepatrné množství proudu. Skener přístroj odemkl a všechna data byla volně přístupná. Meixnerová poodstoupila stranou.

„A kdo bude ten pytel zavírat?“ křikl za ní lékař.

„Vy!“ Rozhodně se nehodlala na mrtvého podívat ještě jednou, a už vůbec ne se dotýkat jeho ruky.

Podívala se na poslední záznamy. Muž poslal několik minut před nehodou SMS. Meixnerová doufala, že to nebude zpráva manželce podobného typu jako: Zlato, zapni kávovar a řekni dětem, že jsem za chvíli u vás.

Sama měla dceru a jen nerada by byla svědkem cizího neštěstí. Otevřela esemesku a přelétla ji očima. Zpráva obsahovala něco úplně jiného, než čekala.

Měl jsi pravdu. Minulosti neutečeme.

1. červen nás všechny zničí.

Měj se!

Zazvonil její vlastní mobil. Okamžitě hovor přijala. Byla to centrála.

„Prověřili jsme tu značku. Je to služební auto. Jezdí v něm náš kolega ze Spolkového kriminálního úřadu ve Wiesbadenu.“

„Z SKÚ?“ ujišťovala se nevěřícně.

„Ano, je psané na vrchního kriminálního komisaře Geralda Rohrbecka.“

Meixnerová to jméno sice nikdy neslyšela, ale SKÚ znala dobře. Než vzdala studium a hodila ručník do ringu, strávila na policejní akademii skoro tři semestry. Kdyby vydržela, mohla být už rok případovou analytičkou. Jenže nedokázala vydržet se svým školitelem. Jeho metody ovšem nesnesl skoro nikdo. Schönfeld, Gomez a ona vypadli a akademii dokončily jen Sabina Nemezová a Tina Martinelliová. Zrovna tyhle dvě. To by tedy na začátku nečekala. Panebože, jejich školitel byl mizerný chlap. Maarten Sneijder! V duchu si skoro odplivla. Vlastně ne: Maarten S. Sneijder. Na  S uprostřed si velmi zakládal.

„Jste tam ještě?“

„Jasně, díky za informaci,“ řekla. „Měl Rohrbeck příbuzné?“

Slyšela, jak kolegyně na centrále ťuká do klávesnice.

„Manželka mu umřela loni. Má syna, pět let.“

Kruci!

„Díky.“ Zavěsila.

Takže kolega. A z jeho syna je sirotek! Podívala se na vak s mrtvolou a znovu si uvědomila, jak hrůzné pozůstatky se skrývají uvnitř. Mnohočetně zlomené nohy v rozervaných kalhotách a trup, z nějž zbyl jen krvavý chuchvalec.

Stáhl se jí žaludek. Přemohla nevolnost, ještě jednou přistoupila k vraku a posvítila do zdemolované kabiny. Nic! Podívala se na zadní lavici. Podvědomě byla připravená na to, že spatří rozdrcenou dětskou mrtvolku. Ale sedačka byla naštěstí prázdná.

„Hej, vy!“ zavolala na jednoho z hasičů. „Můžete otevřít kufr?“

„Teď?“

„Ne, po snídani. Samozřejmě že teď. Je to naléhavé!“

Meixnerová musela chvíli čekat, než dva muži rozpárali víko hydraulickými nůžkami.

Minulosti neutečeme… Měj se!

Muži ustoupili stranou a policistka nahlédla do kufru. Nic! Ani dětská mrtvola.

Zhluboka si oddechla. „Dobře, díky.“ Podívala se na displej mobilu a znovu si přečetla zprávu. Ani teď nedávala smysl. Až na to, že prvního června bylo právě dnes!

Náhle si uvědomila, že se nepodívala na příjemce SMS. Ťukla na obrazovku a objevil se kdosi, uložený jako SNEIJ.

„Ale ne!“ ujelo jí. To číslo znám! A jméno taky!

Záhadná esemeska byla adresována jejímu bývalému školiteli: Maartenu S. Sneijderovi.

Sabina Nemezová vstoupila do malé posluchárny a sklouzla pohledem po řadách lavic, které v půlkruhu stoupaly do výše jako v amfiteátru. Osm studentů jejího semináře již zaujalo svá místa.

Byla na toto prostředí zvyklá. Čtyři semestry zde sedávala každý den. Jediná změna spočívala v tom, že nyní se měla postavit za katedru.

Maarten Sneijder byl před tři čtvrtě rokem zatčen a postaven mimo službu. Musel odevzdat zbraň i služební odznak. Byl odvolán také z učitelské činnosti na akademii, což způsobilo dost velké problémy. Kolegové za něj sice zaskočili, ale jedna z nich, Anna Hagenová, musela nyní odjet na služební cestu. Prezident Spolkového kriminálního úřadu Hess požádal Sabinu, aby Hagenovou zastoupila. Jen na poslední měsíc před letními prázdninami. Samozřejmě by musela stíhat i svou práci v oddělení pro vyšetřování vražd. Souhlasila, ale dala si podmínku, že vyučování může vést po svém. Hess jí tedy dal volnou ruku, i když jen nerad. Nic jiného mu však nezbývalo, neměl lidi. Jako bývalá Sneijderova studentka a pozdější kolegyně znala jeho metody nejlépe ze všech, a byla tedy pro záskok na akademii jako stvořená.

Odložila složky na pult, postavila se vedle, uhladila si hnědé vlasy za uši a strčila ruce do kapes. Se svými 163 centimetry výšky sice nevzbuzovala fyzický respekt, ale studenti byli přesto tiší jako pěna a nedočkavě ji sledovali.

„Jmenuji se Sabina Nemezová.“ O hodnosti se nezmínila. „Vítám vás na semináři operativní analýzy případů,“ začala a srdce jí bušilo až v krku. Určitě byla nervóznější než studenti. „Vrchní kri-

minální komisařka Anna Hagenová je služebně zaneprázdněná, takže ji budu po zbytek semestru zastupovat. Jak víte, váš původní vyučující, Maarten Sneijder je stále ještě postaven mimo službu.“

„Maarten S. Sneijder!“ vykřikl kdosi ze studentů.

„Správně,“ usmála se mimoděk Sabina. Panebože, kolikrát ji Sneijder opravil, aby jeho jméno vyslovovala celé. „Mohla bych vám předčítat z příručky operativní analýzy případů a probírat s vámi fiktivní případy. Nebo se třeba můžeme podívat na některý z vyřešených případů. Ale to se mi moc nechce. Hlavně proto, že to nepokládám za příliš efektivní. Nehledě na to, že vůbec netuším, co máte zapsáno ve studijním plánu.“

„Špatná příprava,“ zamumlal student ve třetí řadě.

„Spíš bych řekla, že nejsem vůbec připravená,“ opravila ho Sabina. „Teprve včera jsem se dozvěděla, že vaši skupinu přebírám.

A proto pro vás mám jiný návrh. Budu s vámi probírat to, co umím nejlépe.“

Studenti zbystřili.

„Měla jsem to potěšení, že jsem docházela na vyučování k Maartenu S. Sneijderovi a později s ním spolupracovala jako s parťákem.

Během té doby jsem jeho metody dostatečně poznala.“

„Metoda vizionářského náhledu,“ zašeptal někdo.

„Přesně tak. V duchu Sneijderových postupů bych s vámi ráda probrala pár nevyřešených případů. Byl přesvědčen, že ty vyřízené si můžete najít na internetu nebo v archivu. Stejně jako on bych chtěla, abyste z tohoto kurzu odešli jako samostatně myslící lidé. Jakékoliv kreativní řešení je vítané. Vybereme si tedy aktuální případ a zkusíme se na něj podívat ze všech úhlů. Seznámíte se s celým širokým repertoárem Sneijderových vyšetřovacích metod a možná i s některými jeho libůstkami.“

„Jako jsou třeba ručně balené jointy,“ nadhodil někdo.

Studenti se zasmáli. Sneijderova záliba v marihuaně byla veřejným tajemstvím.

„Nejdřív vás ovšem požádám, abyste podepsali tento závazek mlčenlivosti.“ Kráčela mezi řadami a rozdávala formuláře. „Pokud ho porušíte, vyletíte z akademie. Jestliže budete dávat pozor, naučíte

se za měsíc praxe pravděpodobně daleko víc než za celý semestr plný suché teorie. Co vy na to?“

Frekventanti přikyvovali. Jedna dívka se přihlásila.

„Ano?“

„Jaký vlastně je Sneijder jako kolega?“

Sabina s takovou otázkou nepočítala. „To se nedá popsat, museli byste ho zažít.“

S tím se však studenti nespokojili. „Povídejte nám prosím o něm!“ naléhali.

Jaký že byl? Sabina se vrátila k pultu, posadila se ležérně vedle něj na stůl a komíhala nohama.

„Byl svérázný,“ řekla. „Někdy jsem ho nenáviděla za to, jak se chová k ostatním lidem. Ponižoval je a nestrpěl odpor. Byl k nim tvrdý, ale mělo to svůj smysl. Chtěl nás tím připravit na neúprosnou realitu. V tomto semináři propadalo sedmdesát procent studentů. Jedním dechem je však třeba dodat, že kvóta jeho úspěšnosti při řešení případů dosahovala devadesáti sedmi procent. Dokázal se vcítit do mysli i těch nejpodivnějších zločinců. A šel po nich tak usilovně, že zapomínal na vlastní zdraví a potřeby.“ Vzdychla a přejela pohledem lavice. „Tak daleko tady nepůjdeme.“

Přihlásil se další student. „Loni údajně zastřelil člověka.“

„Nejen údajně.“

„Byla jste u toho, že? Právě kvůli tomu případu byl postaven mimo službu?“

Sabina přikývla. Pamatovala si na ten den velmi dobře, i na slzy, které jí tenkrát tekly po tvářích.

„Byla jste u Sneijderova soudního přelíčení?“

Zase přikývla. „Jako hlavní svědkyně.“

„Jak to probíhalo?“

Všichni se naklonili dopředu a zírali na ni.

Panebože, jak jsou dychtiví a zvědaví! S Meixnerovou, Schönfeldem, Gomezem a Martinelliovou nebyli před třemi lety jiní.

„Dojděte si pro Sneijderovu složku do archivu a přečtěte si výpovědi svědků.“

„To bychom už dávno udělali, ale nemáme do archivu přístup.“

Ten jsem tenkrát taky neměla. „Buďte kreativní, třeba vás něco napadne.“

Studenti se zklamaně opřeli v sedadlech.

„Co dělá Sneijder dneska?“ zeptala se krátkovlasá blonďatá dívka v první řadě.

„Abych řekla pravdu, nevím.“ Od soudu se s ním neviděla. Ani se ho nesnažila kontaktovat a všechny případy řešila sama.

Počkala, až se studenti utiší, pak prošla mezi řadami a sesbírala podepsaná prohlášení o mlčenlivosti. Sáhla po dálkovém ovládání, sklopila žaluzie a spustila projektor.

„Doufám, že nejste slabí na žaludek. Uvidíte totiž snímky z opravdových míst činu…“

O hodinu později mířili studenti do menzy na silnou kávu. Na jídlo určitě neměli ani pomyšlení. Sabině jich bylo trochu líto, ale nemělo smysl je šetřit. Rozhodla se, že hned na začátku oddělí zrno od plev. Sneijder by to udělal stejně. Vypnula projektor a sbalila si věci.

Už byla na odchodu z posluchárny, když jí zazvonil mobil. Na obrazovce se objevilo Hessovo číslo. Pan prezident osobně?

Možná si už někdo stačil stěžovat na její učební metody?

„Dobré ráno, pane prezidente,“ ohlásila se.

„Nemezová, mám pro vás práci,“ šel hned k věci.

„Ale já právě učím na akademii. Sám jste mě…“

„Já vím!“ přerušil ji. „Těch pár hodin přece zvládnete levou zadní.“

„Ví vrchní komisař Timboldt, že mě posíláte na nový případ?“

„Bez obav, řeknu mu to.“

„Díky,“ zamumlala. Od Sneijderova postavení mimo službu byl

Timboldt novým vedoucím odboru vyšetřování vražd. Tím v rámci

SKÚ notně poskočil na kariérním žebříčku. „O co jde?“

„Jistá žena včera večer spadla u sebe doma ze schodů a zlomila si vaz. Není to daleko odsud. V Mohuči. Byla nalezena až dnes ráno.

Pravděpodobně jde o vraždu.“

Pravděpodobně? Dělá si Hess srandu? „Nějaké stopy po vloupání a loupežné vraždě?“

„To ještě nevíme.“

„Při vší úctě, tohle nevypadá jako případ pro Spolkový kriminální úřad. Na to by měla stačit mohučská kriminálka…“

„Nemezová! O tom, co a kde bude SKÚ vyšetřovat, rozhoduju pořád ještě já! A tenhle případ je důležitý! Tou mrtvou ženou je totiž doktorka Katharina Hagenová.“

Hagenová! To nebylo zrovna nejběžnější jméno. Sabina odložila podklady na pult a zadívala se z okna posluchárny na pozemek akademie. Za parkovištěm, závorou a budkou vrátného stála na druhé straně ulice mohutná budova SKÚ. „Hagenová?“ zopakovala. „Není to…“

„Příbuzná Anny Hagenové? Ano, je to její sestra.“

Sabina polkla. Nejenže převzala studenty Anny Hagenové, ale dokonce ji znala osobně. Bylo jí přibližně pětačtyřicet a Sabina k ní před dvěma lety chodila na seminář.

A nyní je její sestra mrtvá. „Takže zrovna já…“

„Jo, zatraceně. Převezmete případ, a pokud to opravdu byla vražda, tak toho parchanta dostanete.“

„Ví už Anna Hagenová, že její…“

„Ne, a tím se dostáváme k druhé části vašeho úkolu. Nějak jí to sdělte, ale šetrně.“

3

Čtvrtek 26. května

Hardy si utáhl opasek džínsů. Trn přezky zapadl do poslední dírky.

Vůbec by neškodila ještě jedna. Člověk se v průběhu času fyzicky mění. Sice posiloval a přibral pár kilo, ale v pase byl štíhlejší.

Oblékl si koženou bundu a cítil, jak mu je v rukávech a kolem hrudníku těsná.

„Dělej!“ křikl někdo za ním.

Hardy se nemusel otáčet, aby mu bylo jasné, kdo vstoupil do místnosti. Hlas majora Kieslingera znal až příliš dobře.

„Řekl jsem dělej!“

„Drž hubu,“ zamumlal Hardy.

„Cože?“

Hardy už jednou vypěnil a zlomil tehdy majorovi čelist. Stálo ho to dalších osmnáct měsíců.

Nebyl však tak hloupý, aby zopakoval stejnou chybu dvakrát. A už vůbec ne v den, jako byl tento. Proto mlčel.

„Tak co jsi to řekl?“

„Nic.“ Hardy si vyhrnul rukávy kožené bundy a sáhl do náprsní kapsy. Měl tam sluneční brýle. Očistil skla svým černým tričkem a nasadil si brýle nad čelo, do vlasů ostříhaných na ježka. Kdysi blonďaté vlasy mu po stranách prošedivěly, tváře propadly, na čele a krku se objevily vrásky a měl dost velké kouty. Prostě obličej padesátníka. Zestárl, ale pronikavý pohled mu zůstal. Tak pronikavý jako nikdy dřív.

„Sluší ti to dost,“ pobízel ho major Kieslinger. „Tak pohni!“

Hardy beze slova poslechl. Přesně v osm se zastavil u přepážky pro výdej věcí propuštěným vězňům.

„Hardy, kamaráde!“ ozval se tlustý chlapík za plexisklem. „Vypadáš na hovno.“

„Dvacet let s tebou člověka změní,“ zabručel Hardy.

Tlouštík prostrčil mezírkou propisovačku a stoh formulářů. „Dostanu tři podpisy, tady, tady a tady.“

Hardy si přečetl propouštěcí papíry a seznam osobních věcí. Po chvíli vzal propisovačku a naškrábal Thomas „Hardy“ Hardkovsky.

„Zatraceně, to přece není tvoje pravé jméno,“ nadával špekoun.

„No jo, pravda,“ zabručel Hardy a škrtl dvě slova.

Thomas „Hardy“ Hardkovsky

„Člověče, s tebou jsou jen potíže!“ hulákal dozorce. „Jsem fakt rád, že se tě konečně zbavíme.“

„Tak neprskej a dej mi moje věci, ty vorvani!“

Strážce výdeje posunul přes pult umělohmotnou misku s ubohou hromádkou osobních věcí, které byly dvacet let uloženy v podzemním skladu. Hardy drobnosti prohrábl: náhradní klíč od jeho Pajera. Komu asi auto dneska patří, jestli ještě vůbec existuje? Klíče od dveří. Dům tedy už určitě nestojí. Dávno ho strhli. Prastarý mobilní telefon s anténou. Váží jako cihla. K ničemu! Pytlík bonbonů. Podívejme, anglické dropsy s mátovou příchutí. Prošly před devatenácti lety. Stará kožená peněženka s několika bankovkami. Dvě stě sedmdesát marek. To mi fakt pomůže! Naštěstí mu v pokladně vyplatili dvanáct tisíc tři sta eur za práci v kuchyni. Dělal skoro každý víkend přesčasy a ředitelství věznice mu polovinu platu ukládalo stranou.

Dostal zpátky i dávno prošlý pas a řidičský průkaz. Zažloutlé kartičky k ničemu. Balíček prášků na bolest. Ty si nechte! Drahé kapesní hodinky, které mu tenkrát vzali jako finanční zástavu. Podívejme, ještě je na nich krev z toho, jak mě zatýkali. A ohmataná kniha. Kdo chytá v žitě. Balíček sirek a krabička cigaret. Memphis – jenže já přestal kouřit před dvaceti lety.

„Dobře.“ Vzal si jen peněženku, řidičák, pas a knížku, Nacpal je do tašky a šel.

„Co ten zbytek?“ volal za ním tlustý dozorce.

„Prodej to na eBayi.“

„A co s knížkama, co máš v cele? Kolik jich je? Stovka?“

„Dvě stě šedesát jedna,“ odpověděl Hardy. Tlouštík nikdy nebyl na počty.

„Dvě stě šedesát jedna?“ zopakoval.

„Jo.“ Hardy se otočil. V cele zůstala pestrá směsice Faulknera, Steinbecka a dalších knih, které v lapáku nikoho nezajímaly. „Rozdej je v rodině, jestli u vás alespoň někdo umí číst.“

Hardy stál na ulici. Nasadil si sluneční brýle a rozhlédl se na obě strany. Slunce nemilosrdně pálilo do týlu a pot mu stékal až na záda.

Zatracený horko!

Opět ho rozbolela hlava. Již mnoho let se bolesti pravidelně vracely, ale Hardy si přesto nebral prášky. Raději trpěl, než aby si otupoval smysly. Kašlu na to!

Starou budovu z režných cihel a se zamřížovanými okny nechal za sebou. V nápravném zařízení Bützov strávil dost času. Už to stačilo. Vězení bylo minulostí, teď se před ním otevírala svoboda.

Do Rostocku to odsud bylo jen třicet kilometrů vzdušnou čarou. Občas míval dokonce pocit, že cítí ve vzduchu slanou vodu Baltského moře. Samozřejmě si to jen namlouval, ale po takové době strávené v kriminálu člověk podléhá fantaziím. Některé se týkaly pomsty, ale ne všechny. Neměl ovšem namířeno k moři, ale úplně opačným směrem – do okolí Frankfurtu a Wiesbadenu. Tam by mohl najít odpovědi.

Nikdo na něj nečekal, aby ho odvezl. Kdo taky? Nikdo nebude mít radost z toho, že je na svobodě. Naopak!

Jediný, kdo o něj projevoval zájem, byl řidič černé Lady Taiga, která se dřív prodávala pod názvem Niva. Vůz parkoval o sto metrů dál, před správou nedalekého hřbitova. Podle mírně nakloněného nárazníku Hardy poznal, že uvnitř za volantem někdo sedí. Neviděl však kdo, protože se od čelního skla odrážely sluneční paprsky.

Pomalu přešel k autobusové zastávce, která stála přímo před věznicí a jmenovala se podle ulice Kühlungsbornerstraße. Odsud odjede na nádraží.