Svět vůní
Svět je plný vůní. Nedokázali bychom je vnímat, kdybychom neměli mozek, a ten by zase bez svého důležitého pomocníka, tedy čichu, nemohl správně fungovat.
Čich je smysl, který se utváří nejdřív. U člověka, stejně jako u všech savců, se rozvíjí, ještě když se plod nachází v matčině břiše. Mláďata některých savců se rodí slepá, stejně ale cítí pach rodičů – například klokani využívají čich, aby našli kapsu v kůži klokaní samice, kde budou dál růst.
Když vdechneme nějakou vůni, dostane se až k čidlům hluboko v nose, která vysílají signály do mozku. Díky tomu cítíme konkrétní vůni. Nos nepozná, jestli něco voní, nebo páchne. To vyhodnocuje až mozek.
Vůně a pachy jsou lehké částice, které se neustále uvolňují z věcí kolem nás, například z květiny nebo odpadkového koše. Ačkoli je nevidíme, náš nos je cítí. Aby náš mozek určitou vůni poznal a přiřadil jí nějaký význam, musí látka splňovat několik podmínek: musí být prchavá, tedy dokázat se přemístit vzduchem, musí být v určité koncentraci, tedy dostatečně výrazná, a měla by být schopná proniknout do lidského nosu. K několika málo nevonným látkám patří vodní pára a některé plyny ve vzduchu (jako jsou kyslík, helium či oxid uhelnatý – plyn, který je pro náš organismus jedovatý).
U každého člověka je citlivost na vůně jiná. Některé necítíme vůbec, další cítíme jinak nebo s jinou intenzitou než ostatní lidé. To, jestli se nám nějaká vůně líbí, nebo ne, záleží také na kultuře a prostředí, ve kterých jsme vyrostli a kde každý den žijeme. Zajímavé je, že existují vůně, jež cítíme všichni, jako například vůně krve.
2
O tom, jakou důležitost vůním a pachům přikládáme, svědčí rčení, která se během staletí ustálila v jazyce. Například se říká, že někdo smrdí krejcarem, tedy že nemá peníze. Nebo že někdo zmizel jako pára nad hrncem (o vodní páře už jsme mluvili). Občas máme na něco nos – intuice nám dobře napovídá. Něco něčím zavání – a je to tedy z nějakého důvodu podezřelé. Anebo nám to nevoní – nelíbí se nám to. Také můžeme smrdět doma – jinými slovy být doma a lenošit.
Nos římský Nos orlí Nos rovný
Nos ohrnutý (pršák)
Nos hrbolatý Nos řecký
Čich je velmi užitečný. Zvířata neustále očichávají okolí, aby získala důležité informace. Tento smysl jim slouží především k navigaci, jako například u některých druhů ptáků, a k orientaci v terénu, třeba u lososů. Když losos odplouvá ze své rodné řeky, zapamatuje si její vůně. Pak se dostane do oceánu a po dvou letech se vydá opačným směrem, aby se mohl rozmnožovat. Jak najde zpáteční cestu? Jeho nosní dírky jsou vystlány čichovou sliznicí, pod níž se nacházejí malilinké krystalky magnetovce, minerálu reagujícího na magnetické póly Země. Losos je používá jako kompas. Jakmile doplave k ústí rodné řeky, použije čich a následuje vůně, které si před lety zapamatoval. Pokud se ovšem řeka znečistí a vůně se změní, nebude schopen ji najít.
Čich slouží také k obraně – některá zvířata, jako užovka, vačice či slunéčko, dokážou přelstít predátory předstíráním, že jsou mrtvá, a vylučováním látky s nepříjemnou chutí a vůní, která někdy připomíná pach mršiny. Predátoři se však jen tak nevzdají. „Skrývají“ vlastní pach, aby mohli na kořist zaútočit nečekaně. Mnoho z nich se ke zvířatům přibližuje proti větru nebo se předtím natřou něčím, co intenzivně voní.
Čich je důležitý i při získávání potravy – medvěd lední ucítí rybu i přes silnou vrstvu ledu a čápi se dokážou řídit podle vůně čerstvě posekané trávy, čímž snadno narazí na louky plné hlemýžďů, žab a hlodavců, tedy zvířat, která jsou základem jejich jídelníčku.
ez
čichu ani ránu
4
Pomocí čichu si savci vybírají partnery (samec žirafy očichává samičí moč, aby ověřil, jestli samice může v dané chvíli zabřeznout), poznávají staré známé a zjišťují postoj zvířat, se kterými se setkají. Dozvědí se tak, kdo je přítel a kdo nepřítel (psi). Mnoho zvířat (například buřňáčci malí, ptáci žijící v Atlantiku) dokáže čichem rozlišit dokonce míru vzájemné příbuznosti. Díky tomu neuzavírají „manželské svazky“ s blízkými příbuznými.
Čich někdy slouží jako určité přístupové heslo. Ovce žijící ve stádu obvykle rodí jehňata ve stejnou dobu. Matky je hned po porodu olizují a velmi rychle se naučí jejich pach, aby rozpoznaly svoje mláďata od ostatních. Když se poté jehňátko blíží k matčiným mléčným žlázám, ovce jej očichá. Nakrmí pouze to mládě, jehož pach pozná!
A k čemu čich slouží lidem?
Varuje před nebezpečím, například před škodlivými látkami ve vzduchu. Kdybychom necítili kouř, mohl by nás zaskočit požár. Čich nám také napovídá, kde si můžeme dát něco k snědku nebo že babička upekla buchtu. Pomáhá nám rovněž odlišovat jednotlivé vůně (jahody od broskví).
Nos slouží k čichání, ale především k dýchání. Kromě toho čistí, zvlhčuje a ohřívá vzduch, který vdechujeme, a tím nás (naše průdušky a plíce) chrání před viry, bakteriemi, plísněmi a toxiny, jež se mohou nacházet ve vzduchu. Jak? Když dýcháme, v přední části nosu se tvoří vír. Sebere prach a mikroby, ty se přilepí k čichovému epitelu pokrytému slizem a pohyb drobných řasinek je přesune zpátky k nosním dírkám.
