LINDA CHAPMANOVÁ
Věnováno Natalii Barsbyové, báječné trenérce soutěžních jezdeckých dovedností, rodičům, kteří pomáhají, a samozřejmě všem nadšeným bývalým i současným členům pony klubů, kteří se jezdeckých pomáhají,
KAPITOLA 1
Amara cválala po úzké cestě. Bylo slunečno
a žluté narcisy u okrajů pokyvovaly hlavami
v jarním větříku. Amara proběhla kolem
lavičky a zpomalila. Napřímila se, chvíli vzpomínala, co četla o správné jízdě na koni, a znovu vyrazila. Nejela na opravdovém
koni, klusala po svých, ale představovala si, že cválá na Půlnoci, nádherném černém
poníkovi s bílou hvězdou. Přeskočila kaluž a v duchu viděla, jak se plavným skokem
vznesli do vzduchu.
Po levé ruce měla stáje. Příjezdová cesta vedla do svahu, kolem nízkého domku
s pěknou předzahrádkou. Za brankou Amara uviděla řadu stájí. Každé dveře byly natřené jinou barvou. Na ceduli stálo
Měsíční stáj, majitelka: Jill Reedová.
Velikonoční prázdniny právě začaly
a Amařini rodiče souhlasili, aby se zeptala v jezdecké škole, jestli nepotřebují pomoct.
Ale teď když tady stála, cítila, jak se jí nervozitou svírá žaludek. Možná by bylo
lepší, kdyby ten nápad nechala být a šla se jen tak projít a přátelsky pohladila poníky přes plot, jako to dělala už šest týdnů, od prvního dne, kdy se s rodiči přistěhovali do nedalekého domku. Jenomže já chci víc.
Chci u poníků pomáhat a starat se o ně.
Přitiskla si k hrudi jezdeckou helmu, svoji největší vzácnost, kterou jí rodiče
věnovali před necelými dvěma lety k devátým narozeninám.
Já to zvládnu, pomyslela si odhodlaně. Přinejhorším mě odmítnou. Ale držím si palce, aby se to nestalo!
Vtom se ozval klapot kopyt a zpoza rohu se vynořili dva jezdci – žena a dívka.
„Uhni z cesty!“ vybafla žena s tmavými vlasy staženými pod helmou síťkou a mířila na koni rovnou k Amaře. Ta rychle uskočila, aby ji nepodupali. Když dívka
Amaru míjela, přelétla ji namyšleným pohledem. Amaru na okamžik napadalo, jestli vůbec chce pomáhat v jezdecké škole, kde jsou takoví nezdvořáci. Obě jezdkyně ale pokračovaly v cestě a pak si Amara
všimla nápisu na zádech dívčina vínového trička s límečkem. Stálo na něm: Bouřková stáj.
Jsou odjinud, pomyslela si Amara s úlevou. Jezdkyně mířily k lesu.
Zhluboka se nadechla a vykročila po příjezdové cestě. Nikde nikdo, jen kolečko naložené slámou. Ze stání vyhlíželi dva koně. Zamířila k nim, ale vtom zaslechla dupnutí kopytem. Pohlédla vpravo a uviděla
nádherného černého poníka uvázaného u hrazení. Zatajila dech. Poník vypadal úplně
stejně jako ten, kterého si vysnila a dala mu jméno Půlnoc. Měl hustou, hedvábnou hřívu i ocas a velké, zvědavé tmavé oči.
Tohoto poníka viděla poprvé, ale kdoví proč měla dojem, že ho poznává. A on nastražil uši a zaržál, jako by ji také poznal, což bylo ještě podivnější. Přišla blíž a poník se jemně dotkl čumákem jejích dlaní. Měl sametově hebké pysky.
„Co tady děláš?“ vybafl čísi hlas.
Amara se prudce otočila. Z dřevěného domku s nápisy sedlovna a kancelář nade dveřmi vyšla štíhlá žena a zpražila ji přísným pohledem. Měla tmavší blonďaté vlasy střižené na mikádo a zelené oči a byla přibližně stejně stará jako Amařina maminka.
„Já… promiňte. Totiž… ehm… přišla jsem, abych… zkrátka…“ Všechno, co chtěla říct o pomáhání, se jí najednou vypařilo z hlavy.
„Nasaď si helmu, prosím,“ přerušila
Amaru žena a ukázala na její jezdeckou přilbu. „Já se jmenuju Jill Reedová a nikdo, komu ještě není čtrnáct, nesmí na můj pozemek vstoupit bez jezdecké helmy. Nasaď si ji, trochu se vzpamatuj a pověz mi, co tě sem přivádí.“
Amara se cítila příšerně trapně. „Jmenuju se Amara. Bydlím tady poblíž. Přišla jsem
se zeptat, jestli náhodou nepotřebujete pomoct kolem poníků,“ vypravila ze sebe.
Černý poník ji jemně dloubl čumákem do paže a ona se hned cítila líp.
Jill si ji zkoumavě přeměřila pohledem.
„Umíš jezdit na koni? Máš nějaké kloudné zkušenosti?“
Amara si přála, aby mohla přikývnout, jasně, jezdí skvěle a samozřejmě ví, co je
ve stájích potřeba udělat, ale přiznala, jak se věci mají. „Jezdívala jsem na poníkovi mojí kamarádky. Její maminka mě trochu učila, proto už mám helmu, ale do jezdecké školy jsem nikdy nechodila.
Naši si to nemohli dovolit, ale maminka teď získala novou práci a slíbila, že v létě, až se tu usadíme, můžu začít s prvními lekcemi. Já ale nechci čekat tak dlouho.“
Uvědomila si, že začíná mluvit překotně.
„Můžu tady pomáhat? Chci zkrátka trávit čas s poníky.“
Jill si Amaru ještě chvíli měřila a pak k jejímu úžasu rázně přikývla. „Dobře.
Dnes si tě prověřím. Ale pouze pod podmínkou, že s tím budou vaši souhlasit.
Vedu místní jezdecký klub, kde zájemci pomáhají výměnou za lekce. Možná bys
tuhle možnost mohla využít i ty.“
Amara se zatetelila radostí. „To by byla senzace! Děkuju!“
„Ještě jsem neřekla, že tě beru,“ varovala ji Jill. „Uvidíme, jak se osvědčíš. Nejdříve si ale musím promluvit s tvými rodiči. Zavoláme jim.“
Jill zatelefonovala mamince, aby se ujistila, že nemá nic proti tomu, aby jim Amara dnes dopoledne pomohla. Pak
provedla Amaru po stájích a ukázala jí, co je potřeba udělat.
Nejprve bylo třeba nacpat sítě
voňavým senem, pak naplnit vědra
vodou a uklidit stání. Amara nosila do stájí čerstvou vodu z koryta. Kýble byly
těžké a spousta vody jí nacákala do bot,
ale vůbec jí nevadilo, že jí v holínkách čvachtá, a usmívala se dokonce i tehdy, když kydala hnůj a podestýlku do