0043722

BOO WALKER

ŠPANĚLSKÝ

ÚSVIT

Pokroucený strom si žije vlastním životem, kdežto z rovného zbudou jen prkna.

Čínské přísloví

Kapitola 1

A NAJEDNOU BYLI DVA

Baxter Shaw pomalu otevíral dveře do školní třídy, kterou navštěvovala jeho dcera, a soužil se jediným pocitem – jako otec selhal. Místnost zela prázdnotou. Hlasitě, aby přehlušil déšť bubnující do střechy budovy, zvolal: „Haló? Je tu někdo?“

Od chvíle, kdy mu Miina učitelka, paní Meccaová, volala a požádala ho, aby přišel, uplynulo pouhých dvacet minut. Baxtera tedy musela očekávat. Podle všeho Mia už zase uhodila některého ze spolužáků.

Předpokládal, že učitelka co nevidět dorazí, a tak vešel do třídy a postavil se k oknům, odkud měl výhled na školní hřiště. Pozoroval déšť a horečně přemýšlel o tom, kde při výchově dcery udělal chybu. Existuje snad něco bolestnějšího než vědomí, že vaši osmiletou dcerku trápí potíže, s nimiž jí, ačkoli za ni zodpovídáte, nedokážete pomoct? Jeho malá Mia, nejroztomilejší holčička na světě, nadějná šachistka, milovnice ručně vyráběných šperků a skládaček z papíru, holčička, s níž si každý zakrslý pejsek chtěl hned hrát, stále ještě s šatní skříní přeplněnou princeznovskými šatičkami, ubližuje svým spolužákům. Jak se mu mohly věci tak strašně vymknout z rukou?

Stále tomu nemohl uvěřit. Copak by jeho dcera byla schopna takového jednání? Nejspíš ale přišel čas si to už konečně přiznat. Dívčino chování se za posledních šest týdnů, zhruba

od konce srpna, neuvěřitelně zhoršilo a Baxter si s tím nedokázal poradit. Ve stejné době začala mít i noční můry, v nichž se jí zdávalo o matce. Všechno spolu samozřejmě souviselo.

Mia se s nastalou situací zcela pochopitelně velice těžko vyrovnávala. Baxter však doufal, že po tolika týdnech, a vzhledem k docela povzbuzujícímu průběhu sezení s terapeutkou, jsou snad oba z nejhoršího venku. Ostatně i on sám se snažil vzpomínky na minulost pohřbít.

Tragédie, která je před třemi lety potkala, drasticky ovlivnila jejich životy a on přemýšlel, zda se z ní vůbec kdy dokážou vzpamatovat. Ve snaze pomoci dcerce se vzdal všeho, co měl.

Přestože odešel z kapely, čímž zahodil svou jedinou životní ambici, stále to nestačilo. Co jiného měl ještě dělat? Jak jí mohl pomoct?

Jedno si však bolestně uvědomoval. Ona neodbytná myšlenka ho strašila i ve spaní – měl se svých snů vzdát v momentě, kdy se seznámil s Miinou matkou, Sofií, nikoli poté, co o ni přišel.

„Dobrý den, pane Shawe,“ pozdravila ho paní Meccaová, když vcházela do místnosti. „Omlouvám se, že jsem vás nechala čekat.“

Baxter se otočil a šel se s ní pozdravit. „Zdravím vás.“

Usmívala se na něj tak úchvatně a typicky vřele, až z něj jako vždy, byť jen částečně, opadly obavy. Kolikrát už se za posledních šest týdnů takto sešli? Čtyřikrát? Kdykoli ji viděl, pomyslel si to samé: díkybohu za to, že má Mia oporu v někom, jako je paní Meccaová. Spolu s Miinou psycholožkou představovaly v dceřině životě jediné dvě ženy, jež na ni dokázaly pozitivně zapůsobit.

Od chvíle, kdy se jí zmínil o dceřiných nočních můrách, se učitelka vrhla dívce na pomoc – krátce nato se navíc objevily první potíže se sebeovládáním. Noční můry značily jen určitou

předzvěst problémů, s nimiž se budou potýkat. Paní Meccaová se dokonce spojila s Miinou psycholožkou a od té doby, kdy problémy začaly, spolu obě ženy každý týden komunikovaly.

Z úsilí, jež společně vynakládaly, se Baxter cítil ještě více zničený.

Po krátké společenské konverzaci vzala učitelka dvě dětské židličky, postavila je doprostřed místnosti a pobídla ho, ať se posadí. Baxter se bál, aby se pod tíhou jeho mohutné postavy drobná plastová židle nerozpadla vejpůl. Co nejopatrněji se tedy usadil a překřížil paže v očekávání, co se od učitelky dozví.

Pane Shawe, mohla začít, stáhnout si brýle z očí a pohlédnout do těch jeho. Nečekali jsme zrovna hladký průběh, ovšem tohle je síla. Copak se vážně nedokážete chovat jako pořádný otec?

Jablko obvykle nepadá daleko od stromu, viďte? Pochopitelně však nemohla znát Baxterova otce.

„Nemůžu uvěřit tomu, že zase někoho uhodila,“ pronesl Baxter. Vlastně to ale dokázal. Kvůli nočním můrám se Mia v noci pořádně nevyspala, tudíž byla ráno vyčerpaná, nevrlá a bez chuti vstát z postele, natož jít do školy. Zhoršily se jí i známky, ztratila zájem o kamarády, avšak poprvé v životě se u ní začaly objevovat potíže s chováním. Všiml si jich nejprve doma. Prudké výkyvy nálad, uštěpačnost pro ni – tedy pro malé dítě – zcela netypická. Kupříkladu když ji požádal, aby si uklidila v pokoji, odsekla, že prý už v něm má dávno pořádek. Nebo se naopak úplně sesypala, a přitom třeba jen řekl, ať sní ještě tři fazole nebo odnese talíř do dřezu.

Poté začalo nabírat na obrátkách i dívčino chování ve třídě. Při práci ve studijním kroužku vyrušovala nebo odmítala plnit zadané úkoly. V poslední době Mia ani nechtěla chodit do školy, to jí však Baxter nedovolil. Co jiného by asi dělala?

Seděla vedle něj celý den v autě?

„Je mi to tak líto,“ pokračoval Baxter. „V létě jsem ji přihlásil na kurz sebeobrany a dost možná jí to trochu stouplo do hlavy. Měli tam děti mimo jiné naučit, jak se lépe ovládat.

Jak vážný ten úraz byl?“

„Mia toho spolužáka uhodila do hrdla. Ale…“ Učitelka se kousla do rtu a pohledem sklouzla k mužově levé paži. Možná se snažila rozluštit význam jednoho z tetování, vykukujících zpod krátkého rukávu. Nakonec se mu opět zadívala do očí. „Je to celé vážnější. Pane Shawe, já jsem asi něco nezvládla.“

Jakoby na obranu si založila paže na prsou. „Na konci srpna, zhruba v době, kdy Mia začala mít ty noční můry, jsme ve třídě dělali takové cvičení, sestavování rodokmenu. Se třeťáky to dělám odjakživa.“

„A jéje.“ Okamžitě mu došlo, co se mu učitelka snaží říct. Dokázal se s Miinou bolestí ztotožnit natolik intenzivně, že by se nejraději rozeběhl do ředitelny, kde dcera seděla, a pevně ji objal.

„Šlo jen o takové krátké cvičení. Smrt Miiny matky mi vůbec nepřišla na mysl. Když jste se mi zmiňoval o těch nočních můrách, na tohle téma jsme se nedostali. Se třídou vždycky sestavujeme rodokmen, kam vyplňují jména členů rodiny, a pak si trochu povídáme o genealogii. Nic by se bývalo nestalo, kdyby jeden z žáků neřekl Mie něco, co je podle mého názoru jádrem problému.“

Baxter si vrazil ruce do kapes svých levisek.

Učitelka pokračovala. „Teprve dnes, po tom nešťastném konfliktu s tím samým žákem, mi to došlo. Ve sborovně jsem si s ní o tom promluvila. Nejspíš všechny pocity potlačuje. Podle všeho si o tom cvičení děti povídaly ještě i o přestávce, protože ten napadený žák prohodil něco o tom, jak…“ Zadrhl se jí hlas.

„Jak co?“ zeptal se Baxter.

„Jak zemřela Miina matka.“

Jakmile ta slova vyřkla, sevřelo se mu hrdlo. Měl pocit, jako by ho někdo škrtil. Dcerce řekl, že matka zemřela při automobilové havárii.

„Už to ví, pane Shawe. Stejný žák na toto téma cosi poznamenal i dnes a ona kvůli tomu ztratila nervy.“

Baxter se celý napjal. Měl to dceři povědět. Totéž mu ostatně na jednom z posledních sezení doporučovala i psycholožka. Tehdy dívka docházela na terapii už téměř rok. On to ovšem stále odkládal. Nevěděl, na co vlastně čeká. Snad ji chtěl nechat ještě pár dní nebo týdnů užívat si života, kde žádné násilí neexistovalo. Vydechl. „Ach jo.“ Mnul si ruce a přemýšlel, proč se mu o tom incidentu dcerka ani slůvkem nezmínila. Zíral na tkaničky karamelově zbarvených bot v domnění, že mu snad poskytnou odpověď. Znamení. Co má dělat dál? Dařilo se jí už tak dobře, pomyslel si. Vlastně se o matce bavili zřídkakdy –od doby, kdy se přestěhovali do Greenville, daleko z Charlestonu, jenž vzpomínkami na matku překypoval, téměř vůbec.

„Já vím, že toho máte hodně,“ pravila paní Meccaová, „a skutečně mě mrzí…“

„Nemáte se zač omlouvat,“ přerušil Baxter ženu jemným mávnutím ruky. Na vině je pouze on sám, uvědomil si. „Nechápu, proč se mi nesvěřila.“

Učitelce se znatelně ulevilo. „Podle dcery jste v poslední době hodně pod tlakem.“

„Ach, to je zlatíčko. Skoro to vypadá, jako by ona vychovávala mě, a ne naopak. Kéž by to nechala na mně.“

Paní Meccaová zavrtěla hlavou. „Já vím. Je to od ní moc milé a rozumné. Ale podle mě je v tom víc. Na holčičku Miina věku je toho příliš. Nejspíš se snaží na všechno zapomenout.“

O to samé usiloval i on. „Takže… které dítě jí to povědělo?“

Okamžitě svých slov litoval, nechtěl učitelku uvádět do nepříjemné situace. „Samozřejmě nemusíte odpovídat.“

„Jsem si jistá, že to ten spolužák nemyslel až tak škodolibě,“ odpověděla opatrně.

Baxter vstal ze židle. „Nejspíš přišel čas, abych si s dcerou konečně promluvil.“

Učitelka se rovněž postavila. „Nevyčítejte si to, pane Shawe. A dejte mi prosím vědět, jak bych vám mohla pomoct.“

„Určitě se ozvu. A moc děkuju, že jste mi to všechno řekla. Jsem moc rád, že vás máme.“ Mínil svá slova vážně.

„Díky,“ odpověděla. „Jsme tu, až budete cokoli potřebovat.“

Baxter jí zamával na pozdrav. „Nemějte strach, vyřeším to.“

Poslední dvě slova mu vylétla z úst a dopadla na podlahu těžce jako hrouda bláta.

Ředitelka, pravděpodobně o deset let starší než paní Meccaová, vykoukla zpoza monitoru počítače od svého stolu a něžným hlasem, určeným Mie, pravila: „Podívej, tady ho máme.“

Baxter se na ni usmál a pohlédl na dcerku sedící na fialové pohovce na druhé straně místnosti. Hlavu měla skloněnou nad zápisníkem, do něhož cosi malovala, nejspíš dalšího jednorožce. Právě měla jednorožce ve velké oblibě. „Ahoj, broučku.“ Ze svého hlasu cítil větší úzkost, než hodlal původně dát najevo.

Zdvihla k němu zrak a na tváři se jí rozlila úleva, snad i radost z toho, že ho vidí. Na chvíli zahlédl i dolíčky ve tvářích.

Ty měla po něm. Ihned si uvědomila, co provedla, a zatvářila se zdráhavěji. Kruhy pod očima z nedostatku spánku se zdály

znatelnější než dřív.

„Ahoj, taťko.“

Dlouhé vlasy se dívce zvlnily jako pokaždé, když venku pršelo. Díky pestrobarevnému oblečení připomínala chodící

duhu. Od chvíle, kdy se ve čtyřech letech začala sama oblékat, se neustále snažila vzít si na sebe co nejvíce různých barev. Svého zvyku se nezbavila ani po matčině smrti. Dnes si k fialovému pršiplášti a žlutým teniskám vzala růžovou košili zapnutou až ke krku, oranžový pásek a bílé džíny.

Přistoupil k dcerce a něžně ji pohladil po vlasech. „Půjdeme domů, co říkáš?“ V Miině zápisníku skutečně zahlédl obrázek jednorožce.

„Zlobíš se na mě?“ zeptala se Mia.

Baxter pohlédl na ředitelku a poté zpět na dívku. Poklekl před ní na koleno a zpříma pohlédl do unavených hnědých očí. Přesně takové oči měla její matka. „Ne, nezlobím, miláčku. Ale vezmu si den volna a něco spolu podnikneme.“

„Ty si vezmeš volno?“ opakovala nevěřícně.

Volný čas byl pro něj dost neobvyklý a jeho kvůli tomu sužoval obrovský pocit viny. Kéž by mu tak mohla rozumět. Dospělí musí pracovat, jinak to prostě nejde. A jste-li na domácnost sami, musíte pracovat dvojnásob.

„Řeknu to jinak,“ uvedl svá slova na pravou míru. „Dnes budu pracovat jen úplně maličko. Souhlasíš?“

Přikývla, zaklapla zápisník a seskočila z pohovky.

Jakmile Baxter poděkoval ředitelce za to, že na Miu dohlédla, prošli společně ruku v ruce až k vrátnici, kde odevzdal visačku pro návštěvy. U východu z budovy pomohl Mie zapnout knoflíčky na pláštěnce a vyzvedl si deštník odložený poblíž dvoukřídlových dveří. Rozevřel ho a v prudkém dešti, pro Jižní Karolínu typickém, se rozeběhli směrem k jeho nablýskanému černému pick-upu. Vysadil ji do čtyřdveřového Chevroletu Silverado, pomohl dívence zacvaknout bezpečnostní pás a rychle přeběhl na druhou stranu vozu.

Jakmile za sebou zabouchl dveře, obrátil se k dceři. „Musíme toho spolu hodně probrat, nemyslíš?“

Beze slova na něj hleděla, což znamenalo jediné – předchozí události nemá v úmyslu rozebírat.

Soucitně přikývl. „Nejdřív ale pojedeme domů.“

„Anebo taky ne,“ odsekla tónem, který mu silně připomínal její matku.

Baxter na to nereagoval a místo toho nadhodil: „Musím ti položit jednu zásadní otázku.“

„A je to tu zase,“ pronesla dramaticky.

Předstíral nepochopení. „Co?“

„Já přece už vím, co uděláš,“ odvětila trochu otráveně.

Sevřel rty do úzké linky. „Co říká jedna zeď druhé zdi?“

Začala se hihňat. „Ale ne, táta zase po stopadesáté vtipkuje! Zachraňte mě někdo, prosím!“

„A znáš odpověď?“

„Ne. Dám se poddat.“

„Potkáme se na rohu,“ odpověděl si sám pobaveně.

„Ježkovy oči,“ zabědovala nad otcovým humorem. „Hele, necítím někde hranolky? Mám na ně děsnou chuť.“

„Ne. Leda tak pečenou kapustu.“

„Haha, no jasně.“ Zakoulela očima, aby pochopil, že tyhle hry s ním hrát nebude.

„Tobě nic neujde, viď?“ Právě porušil svůj dietní režim.

Zpravidla se vyhýbal pečivu a bramborám, ale dnešek stál vskutku za houby a Baxter měl pocit, že kuřecí sendvič mu dokáže spravit náladu.

Sáhl do sáčku se sendvičem a vyjmul z něj zbytek mřížkovaných hranolků, které dceři podal. „Nech si chutnat.“

Položila si je do klína a uchopila jeden hranolek mezi prsty.

„Kečup, prosím.“

„Už se nese.“ Otevřel sáček s kečupem a podal jí ho. „Ať

nezašpiníš celé auto a ty bílé džíny, jo?“ Přikývla a namočila hranolek do kečupu.

Sáhl po telefonu, odloženém v držáku na kelímky. „Vydrž minutku, hned pojedeme.“

„Říkal jsi, že budeš mít dneska volno,“ komentovala to dívka, a aniž by se Baxter otočil, bylo mu jasné, jakým vševědoucím pohledem si ho měří.

„Však taky ano,“ zamumlal a poslal stručný e-mail doktorce Carrové, zda by bylo možné domluvit se na sezení v co nejkratším termínu. Mia terapeutku navštěvovala přibližně rok a Baxterovi už další sezení nepřišla potřeba. Mia se se svou ztrátou zdánlivě srovnala a bez velkých potíží si zvykla i na život v Greenville. Dokázali spolu o Sofii celý týden neprohodit jediné slovo. Jakmile však Mia začala mít ty noční můry, pochopitelně se s psycholožkou znovu spojil a od té doby se s děvčátkem opět setkávala.

Podle prvotního úsudku doktorky Carrové se u Mii jednalo o opožděnou reakci na velký zármutek, druh posttraumatické stresové poruchy, jelikož teprve nyní dospívala do věku, kdy se učila své pocity zpracovávat. Baxter však dnes pochopil, o kolik hlouběji dceřiny problémy nejspíš sahají.

Snažil se co nejrychleji vyřídit vše potřebné a rozesílal tedy krátké textové zprávy jako například: „Pokus se je sehnat do začátku příštího týdne.“ Nebo: „Necháme tam zatím sádrokarton. Dám ti vědět, jestli mě napadne něco jiného.“ Člověku, který na jeden z domů namontoval špatné okapy, napsal: „Nech je vyměnit a pokračuj dál.“

Několik týdnů poté, co Sofia zemřela, Baxter opustil svou poměrně úspěšnou kapelu, zaměřenou na alternativní country, a od člověka, pro něhož v mládí pracoval, odkoupil stavební firmu. Právě proto se s Miou přestěhoval z Charlestonu do Greenville a své rozhodnutí dennodenně v duchu zpochybňoval, protože stres související s řízením stavebních projektů ho pomalu ubíjel.

Vtom mu zazvonil telefon – Alan. Prstem mávl směrem k Mie. „Jenom vteřinku a mizíme.“ Přijal hovor a poslouchal muže, který byl jeho pravou rukou, jak svým typickým jižanským přízvukem vysvětluje: „Baxtere, máme problém.“

„Jenom jeden?“ zahalasil Baxter, aby ho bylo přes déšť slyšet.

Práce stavaře znamenala každodenní nálož aspoň sto padesáti ujetých kilometrů a neustálé vyřizování podobných telefonátů.

„Teď jsme přijeli na Carterovu ulici,“ oznámil Alan. Baxter přesvědčil několik investorů, aby se s ním zapojili do projektu, v jehož rámci měli na starost takzvanou spekulativní výstavbu tří domů v nové developerské čtvrti na jihu města. Jeden z nich se nacházel přímo v Carterově ulici.

Příležitost stát se předním stavitelem developerského projektu Baxtera lákala. Mohla být naprostým zlomem v jeho kariéře, a tak do ní investoval všechny své peníze. Teď se však začínal obávat finanční krize. Co když se mu investice nevrátí? Situaci zcela jistě nezlepšovala ani skutečnost, že krátce po zahájení projektu prudce vzrostly ceny stavebního dřeva a vláda hovořila o dalším zvyšování úrokových sazeb, což by trh s nemovitostmi, který se již tak potýkal s problémy, doslova položilo. Baxtera nemělo překvapit, že jakmile investoval všechnu svou hotovost, trh se začal ochlazovat.

„Winslow tam měl včera v noci zajet a natlakovat plynové potrubí, ale nedaří se mi s ním spojit,“ pokračoval Alan. „Jestli se do hodiny neukáže, budeme muset zrušit prohlídku. Těžko

říct, na kdy se nám podaří domluvit nový termín. Tudíž budeme muset posunout i termíny na pile…“

„A práci sádrokartonářů,“ doplnil ho Baxter. „Chápu.“

Uvažoval rychle, věděl, že musí především uklidnit Alana.

„Hele, zkus se spojit s jeho ženou. Třeba jen zapomněl.

Mezitím zavolám Mitchellovi a zjistím, jestli by nemohl přijet.

Dluží mi laskavost. Neměj strach, nějak to zvládneme.“

„Fajn, tak já se ti ozvu.“

Baxter zavěsil a vsunul klíčky do zapalování. „Budu se moc snažit nezvedat už nikomu telefon, broučku.“

„To je v pohodě. Můžeme si pustit něco od Katy Perry?“

Tón dívčina hlasu zněl tak mile a chápavě, až v něm vzbuzoval o to větší výčitky svědomí. Dobře si uvědomoval, že příliš pracuje – to mu ostatně říkala jeho vlastní terapeutka, dokud ovšem nepřestal pravidelná týdenní sezení stíhat.

Baxter nechtěl, aby jeho dcera věděla, nad čím přemýšlí, takže se raději věnoval výběru hudby. „Katy Perry? Už zase? Co třeba Bob Dylan, Paul Simon nebo Neil Young? Neila přece zbožňuješ. Pustil jsem ti někdy On the Beach ?“ Ve snaze setřást pachuť výčitek, jež mu ulpívala v hrdle, zazpíval kousek skladby For the Turnstiles. Pro nikoho jiného než pro svou dceru již nezpíval.

Mia zavrtěla maličkou hlavou. „Je to fakt hezký, táto, ale…“

Bylo třeba dalších slov? Pravdou zůstávalo, že hudbu již víceméně ani neposlouchal. Jen ji chtěl trochu poškádlit.

„No dobrá,“ svolil nakonec. „Pustíme si Katy Perry.“

Kapitola 2

CESTOU NECESTOU

Baxter zamyšleně projížděl centrem města a vzpomínal na své dospívání v Greenville. Tehdy se město teprve postupně začínalo probouzet k životu, avšak současná moderní metropole se s minulostí absolutně nedala srovnat. Rozkvětu jistě napomohlo i vybudování nové cyklostezky a stezky pro pěší Swamp Rabbit Trail, zvyšující se počet konaných festivalů a různých

jiných akcí včetně spousty skvělých trhů, jejichž zisky do zdejší ekonomiky slušně přispívaly. Když se místní před třiceti lety dozvěděli o plánovaném otevření nové továrny BMW, skákali radostí. Výrobce vozidel totiž logicky výrazně podpořil rozmach celé oblasti. Greenville se nyní dalo srovnat třeba i s městy jako Nashville a Asheville, přičemž média městečko hodnotila jako jedno z nejlepších míst pro rodinný život v celých Státech.

Připadalo mu, že on sám se od doby, kdy si s kytarou v ruce užíval první úspěchy, příliš nezměnil. Ve skutečnosti tehdy ale

vypadal spíš jako podomácku potetovaný pankáč s dlouhým hárem, který se snažil naučit na skejtu otočku o 360 stupňů

jako Tony Hawk a své matce alkoholičce kradl cigarety nebo

rovnou bral camelky chlapům na stavbách, kde si v mládí přivydělával.

Než s Miou dorazili k vrátnici u vjezdu do jejich sousedství, venku už jen mrholilo. Za tónů písničky od Katy Perry Baxter

zamával Samovi, který měl na sobě zbytečně velkou šedou uniformu se zlatým odznakem. Brána u vrátnice, velké domy, precizně upravené předzahrádky a uličky bez jediného smítka navozovaly pocit bezpečí. Jako by mu nějaký přátelský hlas při příjezdu sděloval: „Vítej ve Willow Ridge, Baxtere. Starosti hoď za hlavu.“

Díky té bráně si mohl být jistý, že ho před dveřmi domu nebudou čekat jeho rodiče s další prosbou o peníze. Kvůli hraní na kytaru se mu tolik posmívali – než se mu ovšem skutečně podařilo prorazit. Otec se svým těžkým jižanským přízvukem pak vždy už z dálky volal: „Je to jen pár babek, Baxi. Vrátím ti je, neboj.“

Projeli šesti zatáčkami a přes asi dvacet zpomalovacích prahů, načež dorazili k cihlové budově o rozloze přibližně tři sta metrů čtverečních, postavené teprve dva roky předtím, než nemovitost koupil. Bohatě by jim samozřejmě stačil dům mnohem menších rozměrů. Podobně obrovské domy však byly pro celé okolí typické. Žili v nich samí jižanští zbohatlíci a on mezi ně začínal každým dnem čím dál víc zapadat. Dokonce na to byl i svým způsobem hrdý, jelikož to znamenalo, že jeho dcera nemusí vyrůstat mezi obytnými přívěsy jako kdysi on.

Před rokem si koupil vozík na golfové hole s velkými koly a slušným stereem. Dokonce si na něj pověsil vlajku své alma mater, Jihokarolínské univerzity. Ačkoli se s ostatními členy kapely už moc nestýkal, poslal jim fotografii vozíku, což je nadchlo. Bývalý frontman alternativní country kapely se prohání po čtvrti, oddělené od okolního světa bránou, ve vytuněném golfovém vozíku v touze obstarat si tak krůtí sendvič a ultra lehké pivo.

„Jsem na tahu,“ prohlásila Mia, zatímco vyskakovala z vozu a uháněla ke dveřím domu. V současné době ji velmi bavily šachy a s Baxterem měli od včerejška rozehranou hru.