0043663

OLIVER K. LANGMEAD

TŘPYTNÍ

Euromedia Group, a. s.

This is a work of fiction. All of the characters, organizations, and events portrayed in this novel are either products of the author’s imagination or are used fictitiously. Any resemblance to actual persons, living or dead (except for satirical purposes), is entirely coincidental.

© Oliver K. Langmead 2022. All Rights Reserved.

Oliver K. Langmead asserts the moral right to be identified as the author of this work.

No part of this publication may be reproduced, stored in a retrieval system, or transmitted, in any form or by any means without the prior written permission of the publisher, nor be otherwise circulated in any form of binding or cover other than that in which it is published and without a similar condition being imposed on the subsequent purchaser.

ISBN 978-80-242-8918-2

Středa. Nebo bylo úterý?

„Georgie, zlatíčko?“

„O co jde, drahý Simone?“

„Je středa, nebo úterý?“

„Dnes je úterý.“

„A neměli jsme úterý už včera?“

Georgie se odmlčela a zamyslela se. Pak řekla: „Ne, nejdražší. Včera jsme měli pondělí. Vlastně si docela jasně vybavuju, že bylo pondělí, protože Gabriel měl na sobě šaty Savinchay pošité drahými kameny, a jak sám nejlíp víš, nosit drahé kameny kterýkoli jiný den v týdnu by bylo neslýchané.“

Tím se to vyjasnilo.

Simon odlepil obličej od růžové kožené lenošky. Minulá noc přinesla paletu koktejlů, což vyústilo v tepající bolest hlavy, která by mohla neblaze ovlivnit jeho obvykle bezchybnou duševní rovnováhu. Přešel k pozlacenému toaletnímu stolku značky

Manchodroi, který používal výhradně v úterý, a překvapeně zjistil, že jeho obvyklá dávka prášků proti bolesti tam není.

„Georgie!“ zaječel.

„Co se děje, Simone?“

„Zmizely mi léky!“

„Zkoušel jsi toaletní stolek od Manchodroie?“

„Otevřel jsem každou zásuvku, do které ukládám úterní dávku tablet, a všechny jsou úplně prázdné. Nemohla sis je omylem vzít?“

„To rozhodně ne.“

„A víš opravdu jistě, že dnes je úterý?“

„Na sto procent, nejdražší Simone. Zrovna jsem vzpomínala na Galvinův outfit na včerejším gala – měl na sobě svůj pověstný kabát Crostay pošitý drahými kameny, a musím přiznat, že mi vyrazil dech. Proto jsem si naprosto, víc než stoprocentně jistá, že dnes je úterý. Nemohl sis ty prášky jen někam založit?“

„No,“ odpověděl Simon nejistě. „Možné to je. Ze včerejší noci si nevzpomínám skoro na nic.“

„Použij zásobu, kterou jsme si uložili do levé horní police v šatní skříni v hostinském pokoji. A připrav se. Za dvě hodiny musíš být v práci a bylo by naprosto příšerné, kdybys dorazil se zpožděním.“

Měla pravdu. Protože bylo úterý, celá kancelář by nemluvila o ničem jiném, kdyby Simon dorazil s větším než dvacetiminutovým zpožděním. Rychle přeběhl do pokoje pro hosty a chvíli prohledával šatní skříň, dokud nenašel náhradní tabletky proti bolesti. Vešel do přilehlé koupelny a vysypal bílý prášek na lesklý povrch vedle umyvadla osázeného diamanty. Pak všechno vdechl na jedno šňupnutí. Léky si okamžitě našly cestu k jeho mozku a bolest hlavy začala ustupovat.

„Znamenité,“ řekl svému odrazu v zrcadle. „Naprosto dokonalé.“

Takže úterý, což znamenalo přijít do práce v bílé. Simon se vrátil do svého pokoje, vstoupil do šatny a začal hledat bílé

obleky: první, na míru šitý upnutý oblek značky Messr Messr; druhý, volnější, vkusně prošívaná alternativa od Karratu; a nakonec třetí, zbrusu nový bílý oblek od Karpy Fishhe z nedávno vyvinutého meta-materiálu s vpravenými mikro-ledkami, které tlumily záři – výstřelek nejmodernější technologie v oblasti módy. Simon ještě pořád nebyl úplně ve své kůži, a proto si vybral decentní oblek Messr Messr. Rozložil ho a začal se věnovat svému obličeji.

Úterý bylo bledý den, takže se rozhodl použít líčidla Flaystay, která uměla dokonale zdůraznit lícní kosti a kontury obličeje. Začal hydratačním tonikem s trojím účinkem, následovalo čištění pleťovým mlékem, to vše opatrně opláchl vlažnou vodou tělesné teploty. Pak sametově měkkým štětcem Karrat nanesl vrstvičku make-upu a dílo dokončil světlým pudrem barvy slonovinové kosti. Jakmile byl hotový, smíchal několik šedých tvářenek a začal zdůrazňovat kontury lebky – především nanesl silnou vrstvu do oblasti pod lícními kostmi. Jakmile obrysy lebky dostatečně vystoupily, olemoval oči linkami a přidal tolik stínů, že se oči staly dominantou celého obličeje. Konečky prstů přejížděl po své sbírce umělých řas Dramaskil, až si nakonec vybral bílé řasy poprášené černým pudrem a přichytil si je na víčka. Pak je obarvil jemnou vrstvou řasenky, jen tak, aby vynikly. Nakonec sáhl po šedé rtěnce a opatrně ji nanesl na rty, aby si neposkvrnil zářivě

bílý chrup.

Našpulil pusu, aby se ujistil, že vše je, jak má být, a líčení zafixoval sprejem Grantis Granto – nešetřil, chtěl mít jistotu, že navzdory hektickému dni se nic nerozmaže.

Jakmile byl s obličejem hotový, vzal si oblek Messr Messr a uvázal si kravatu.

To už je tři čtvrtě na tři? Simon proběhl domem a na rozloučenou poslal své ženě vzdušný polibek. Ještě pořád na sobě měla pyžamo, seděla u toaletního stolku a jemně si do pokožky vtírala hydratační krém. V úterý měla volno, takže většinu dne stráví péčí o pleť. Simon se chvíli zálibně prohlížel v zrcadle v hale. Celé bylo olemované silnými žárovkami, aby ostré světlo odhalilo i tu nejmenší případnou nedokonalost. Simon byl ale spokojený a mohl vyrazit do práce.

Simonova cesta do práce bohužel vedla nad ulicemi předměstí, kde žila nemódní lůza.

Perfektně naleštěnými okny vagonu vibro-železnice viděl temné hlubiny pod sebou, kde se domy stavěly pro praktické účely, a ne kvůli designu. Simonovi připadaly jako zoufalé parodie na balíky, v nichž mu přicházely ty nejméně dokonalé kousky oděvu.

Ohyzdní. Nemytý dav bez manikúry. Nemódní.

Pohled na lidi pod sebou ho doslova bolel. Vykračovali si po ulicích a vůbec nevěděli, jak příšerně vypadají. Jejich nevyvinutý smysl pro estetično byl natolik zakrnělý, že sotva dokázali pochopit vlastní ohyzdnost. A když si Simon pomyslel, že ti dole skutečně pracovali! Když pomyslel na to, že používali takové věci jako lopaty a hasáky a vrtačky! Simon se otřásl,

a přesto od nich nedokázal odvrátit zrak. Svojí hrůzností ho k sobě přitahovali jako magnet.

Nemohl pochopit, že lidé takto přežívají.

Vlak projel tunelem a on se zničehonic ocitl uprostřed vší té hrůzy, kde se za prostými ploty pohybovali nemódní. Kéž by mu neodstranili slzné kanálky – protože teď by pro ně zaplakal. Cítil, že se mu svírá žaludek, když sledoval, jak procházejí kolem, narážejí jeden do druhého, usmívají se nenamalovanými ústy a s otevřenou pusou lačně hledí na vlak vibro-železnice, který projížděl kolem. Zírali na jeho útroby – na překrásné Třpytné.

Když pomyslel, že patřili ke stejnému vývojovému druhu! Nešlo mu to na rozum.

Simon tajně doufal, že všichni nemódní chytí nějakou nemoc a vyhynou. Ovšemže nebylo módní zaobírat se podobnými myšlenkami. Panoval názor, že ti nahoře by měli ohyzdné litovat, soucítit s nimi. Charita v podobě vyřazených oděvů, které po sezóně vyšly z módy, byla znakem dobré povahy. Jen-

že Simon pouze tvrdil, že své vyřazené oblečení posílá nemódním. Ve skutečnosti ty kousky, které už nenosil, raději spálil.

Při pouhé představě, že by se jeho vyřazené oděvy dotýkaly

kůže některého z těch esteticky narušených stvoření, se mu dělalo zle.

Simona tak pohltila hrůza, že si sotva všiml, když vlak zastavil. Jakmile se zvedl, uvědomil si, že je jediný ve vagonu a jako jediný také vystupuje.

Přímo před ním se tyčila obrovská, křišťálová budova

Tremptor Tower. Simon cítil, že se mu trošku ulevilo. Bylo to

jako pracovat v nebi – pohled na vroubkované skleněné válce, díky nimž budova připomínala božské olbřímí varhany, mu pokaždé vyloudil úsměv na tváři. Ovšemže to s úsměvy nepřeháněl, byl opatrný. Nechce přece ještě před vstupem narušit dokonalý vzhled svého obličeje.

Pohledem zkontroloval hodinky. Přesně dvacetiminutové zpoždění. Ideální.

U vstupu se udělala fronta, a jakmile se na ni Simon podíval, málem se mu zastavilo srdce. Každičký muž i žena, kteří tam stáli, byli oděni v purpurové.

Co to mělo znamenat? Že by nedostal některé vydání jednoho ze sto šestnácti módních časopisů, které měl předplacené? Decentně si přiložil ruku na hruď. Nejraději by vzal nohy na ramena. Jenomže na to už bylo pozdě. Dav ve frontě ho pohltil. A ti stojící za ním…

Simon se odvážil ohlédnout. Letmý pohled za sebe. Údivem otevřená ústa a vytřeštěné oči. Šok, zděšení.

Možná se jednalo o nějaký vtip a ostatní v Tremptor Tower se na něj domluvili. Třeba až vejde dovnitř, všichni se rozesmějí a začnou tleskat, a on se zasměje s nimi. Pak si společně nalijí šampaňské a celé roky budou vzpomínat, jak se jim žert vydařil.

Fronta se pohnula kupředu. Pak byla řada na něm.

Simon se napřímil a hrdě vešel dovnitř.

Naprosté ticho. Ruce zvednuté k uvítacímu potlesku zamrzlé uprostřed pohybu. Dlouhý červený koberec mu připadal ne-

konečný, a přesto vzpřímeně kráčel dál – s pohledem upřeným před sebe a se stisknutými rty. Ani jediný fotoaparát neblýskl.

Až najednou, konečně, jeho spása: schodiště vedoucí nahoru k výtahům. Nejraději by těch posledních pár metrů uběhl, ale v budově Tremptor Tower nebyla od jejího postavení prolita ani jediná krůpěj potu, a on rozhodně nebude první, kdo takto znesvětí posvátnou půdu.

Ve výtahu Simon rozechvělým prstem stiskl padesáté šesté patro. Všichni kolem něj na sobě měli purpurovou. Bez ustání po něm pokukovali, ale on klopil oči k zemi a zevrubně zkoumal složitý vzor na koberci.

Co se asi přihodilo? Kde se stala chyba? Pokud ovšem…

Simon vytřeštil oči.

Co když nakonec skutečně nebylo úterý? Co když dnes byla středa?

Následky byly nedozírné. Bude muset strávit celý den nemódně oděný? Od hlavy k patě v bílé, přestože dorazit ve středu v bílé bylo naprosté faux pas? Ale co měl dělat? Snad by mohl zatelefonovat ženě a přimět ji, aby mu přivezla náhradní oblečení. Jenže – co s obličejem? Fixační sprej Grantis Granter bude účinkovat ještě nejméně osm hodin.

Nakonec výtah dorazil do padesátého šestého patra.

Simon urazil několik kroků do své kanceláře a zabouchl za sebou dveře. Skleněným rozprašovačem pokropil stěny, až byly neprůhledné, a posadil se za trojstupňový stůl. Prostě zůstane celý den v kanceláři a nevystrčí nos. A kdyby na něj někdo zaklepal, bude tvrdit, že má zrovna meeting. Tak se to přece dělalo. V Tremptor Tower sice od jejího postavení ani jeden meeting neproběhl, ale vymlouvat se na ně, pokud jste nechtěli někoho vidět, bylo považováno za zdvořilé.

Aby zabil čas, bude muset být kreativní. Nikdo v Tremptor Tower koneckonců ve skutečnosti neodváděl žádnou práci. Bylo by to příšerné plýtvání myšlenkami. Práce byla určena nemódním, kteří si mohli dovolit přemýšlet.

Simon se zhluboka nadechl. Všechno bude v pořádku. Prostě si bude celý den číst časopisy. Zvedl ze stolu nejnovější číslo Umění gentlemanství, zalistoval prvními stránkami a začínal se pomalu uklidňovat. Všechno bude zase dobré. Vždyť ho vidělo jen několik lidí. Zítra se tomu zasměje a zapomene na to. Všichni se tomu společně zasmějí, vypijí si šampaňské a z dnešní události se stane zábavná anekdota.

Navíc bude dobré dohnat nejnovější módní trendy. Objevovaly se velice rychle a časopisy představovaly nejefektnější způsob, jak se udržet v obraze.

Ozvalo se zaklepání na dveře. „Simone?“ Byl to Darlington.

„Mám meeting!“ zavolal Simon a schoval se za kupu časopisů.

„Ale Simone, prostě musíš vyjít ven. Je tu Trevor Tremptor! Přišel se na nás podívat.“

Příšerné! Simon neustále pracoval s předpokladem, že je úterý, a přitom byla středa. A každou středu Trevor Tremptor, módní ikona a ředitel společnosti Tremptor Company, rád navštívil padesáté šesté patro svého mrakodrapu a pozdravil je.

Simon se cítil neskutečně zahanbeně. Ztrapní se před celou společností. A co hůř – mohli by ho přeřadit na nižší pozici.

Roztřeseně vyšel na chodbu a postavil se před dveře své kanceláře.

Všichni ostatní už stáli v řadě. Všichni do jednoho v purpurové. Jakmile se na něj podívali, ozvalo se lapání po dechu. Bílá? Ve středu? Prostě neslýchané.

A už tu byl Trevor Tremptor, postupně posílal vzdušné polibky všem svým zaměstnancům a zahrnoval je drobnými lichotkami. Všichni se vhodně začervenali a zamrkali, aby se naoko bránili. Pohled na Trevora byl tak úchvatný, až Simona rozbolely oči. Existoval kdy vůbec někdo módnější? Simon by se nejraději propadl do země.

Nakonec Trevor Tremptor došel až k němu. Následovalo dlouhé ticho. Všichni zadržovali dech.

„Simone…“ pronesl Trevor opatrně, ale Simon se mu nedokázal podívat do očí. „Simone…“ zopakoval Trevor. Simon zavřel oči a očekával úder gilotiny. „Tohle… je… fantastické.“

Simon dostal pozvánku na oběd v devadesátém devátém patře Tremptor Tower, kde pracovali jen ti nejuznávanější fashionisté celé společnosti.

Kanceláře, které míjel, přetékaly pózujícími sochami a složitými, bezcennými elektronickými přístroji. Dokonce i štosy bílého papíru byly jen té nejvyšší kvality – listy měly krémovou barvu a bylo na nich vyražené logo společnosti Tremptor pro tento měsíc. Simon kráčel se vztyčenou hlavou a ze všech sil se snažil nedat najevo ohromení.

Jídlo servírovali na etážových stříbrných podnosech. Přes okraj visela listová zelenina, takže pokrmy vypadaly jako jedlé

vodopády. Drobné trojúhelníkové sendviče vyskládané na tácech byly jeden jako druhý. Každé kolečko okurky se lesklo ideálním množstvím vlhkosti a ohlašovalo křupavost zeleniny, které ale nebylo dosaženo na úkor šťavnatosti. Plátky v padesátém šestém patře nikdy nepůsobily tak umělecky naaranžovaně. Pod tácy se nacházely malé bílé porcelánové talířky, rovněž zdobené logem společnosti pro tento měsíc, a vedle nich řada tak naleštěných stříbrných lžiček, že v nich Simon viděl svůj odraz jako v zrcadle. Na okamžik ho jeho odraz vyděsil –bledá tvář vypadala hrozně odule –, ale po chvilce mu došlo, že obraz pokřivila zakulacená lžíce.

Jistěže nikdo nic nejedl – představovalo to příliš mnoho rizik. Simon si představil, že by třeba na obleku našel drobek, mastnou skvrnku od másla na tváři, nebo, což by bylo ze všeho nejhorší, kousíček salátu mezi zuby, a otřásl se.

„Bílá ve středu?“ ozvalo se. „Prostě neuvěřitelné! Neslýchané. Je to tak podvratné. Ta ironie, ta dokonalost.“

Žena v purpurové postávala vedle portrétu Trevora Tremptora. Dobře zvolené místo, protože její pleť zvýrazňovalo sluneční světlo dopadající na portrét (které dodávalo Trevorovi nádech božské mystičnosti).

„Díky, drahoušku,“ reagoval Simon, jak bylo zvykem, a vyměnil si se ženou vzdušný polibek. Během něj zachytil trošičku její vůně a v duchu pozvedl koutky k úsměvu.

„Voníte jako zahrada v plamenech,“ řekl.

„Jste velice všímavý,“ opáčila a zamrkala na něj. Na tvář se jí z řas snesla sprška lesklého prášku. „Je to exkluzivní vůně

Karpy Fishhe. Dvacet let kultivoval květiny ve skleníku, pak

ho celý najednou spálil a vůni zachytil. Krása a zkáza. Existuje pouze sto lahviček.“

„Prostě úchvatné.“

„Vy musíte být Simon,“ řekla a purpurově nalakovanými nehty si přejela přes límeček šatů, které se pohybem rozmihotaly. Flitry se chovaly jako rybí šupiny. Simon si uvědomil, že bez dechu hledí na barvy a vstřebává jejich estetickou vybranost. „Dnes se tu nemluví o nikom jiném. Já,“ dodala a týmiž nehty přejela Simonovi po hřbetu ruky, „jsem Justine.“

„Velice mě těší,“ řekl Simon. Náhle si palčivě uvědomil, na jak podivném a neestetickém místě stojí – kdesi mezi stolem a portrétem, s jednou nohou ve slunečním světle, které tak nadpozemsky ozařovalo Justine. Rozhlédl se a pokusil se co nejrychleji najít vhodnější prostor, kde by zapózoval.

Místnost byla plná fashionistů a zdálo se, že všichni si našli ideální místo. Například muž, který držel tác plný nesnězených sendvičů, tesklivě vyhlížel z obrovského okna a obličej nastavil tak, aby mu mimořádně vystouplé lícní kosti házely drobné stíny na tváře. Nebo žena sedící na krajíčku stoličky vedle dveří s takovým výrazem v obličeji, aby to vypadalo, že ji právě pobavil nějaký soukromý žertík. Další muž zase seděl v čele stolu, kam směřovala stropní světla, hřbet ruky přiložený na čelo, jako by se mučivě nemohl rozhodnout, kde si sníst oběd. Všichni pózovali tak dokonale, že Simon ucítil, jak ho zachvacuje panika. Pokud si urychleně nenajde nějaké vhodné místo, ztrapní se, až Trevor Tremptor dorazí.

Jako by Justine jeho obavy vycítila, laskavě ustoupila o krok stranou. „Tady,“ zašeptala purpurovými rty jen

kousíček od jeho ucha. „Vezměte si světlo. Zvýrazní vaši bledost.“

S pocitem ohromné úlevy vstoupil Simon do pruhu denního světla vedle portrétu a ucítil, jak ho pohlcuje teplo. Justine měla pravdu: ve slunečních paprscích se jeho oblek i obličej rozzářily a Simon jako by začal sálat – jako by světlo vycházelo odkudsi z jeho nitra. Rychle si našel uvolněnou pozici: trochu pozvedl obočí a našpulil rty, aby to vypadalo, že přemýšlí.

Justine bez zaváhání přistoupila k nedaleké rostlině v květináči, vysoké a obsypané růžovými kvítky. Květy jí krásně ladily k purpurovým šatům. Postavila se tak, aby to vypadalo, že se nechala zcela pohltit jejich vůní. Jenže Simon věděl, že se kvůli němu vzdala dokonalého místa.

Trevor se objevil v dalším návalu estetické nadvlády, ze kterého byl Simon celý nesvůj. Jako by jeho kosti náhle získaly nepříjemný, snad dokonce nevzhledný tvar. Trevor procházel od jednoho fashionisty ke druhému. Tentokrát si s každým potřásl rukou, dokonce se i pousmál – působivý výraz, který nijak nenarušil jeho líčení, což jen dokazovalo Trevorovy mimořádné schopnosti. Simon si nikdy nedovoloval víc než tři úsměvy denně – jakýkoli další by mohl narušit pečlivě nanesenou vrstvu líčidel na obličeji. Nakonec Trevor došel až k Simonovi a potřásl mu rukou: měl tak jemný, a přitom pevný stisk, až se Simonovi zdálo, že mu ruku podává sám Bůh. Pak, v oblaku prázdných slov, kterým Simon sotva věnoval pozornost, Trevor zase zmizel. Všichni přítomní se očividně uvolnili.

„Vidíte,“ řekla Justine a ladně došla až k němu. „Řekla bych, že jste ho potěšil.“

„Myslíte?“ Simon si narovnal límeček. Jistěže byl už předtím dokonalý, ale narovnání límečku bylo považováno za decentní způsob vyjádření nervozity, aniž jste riskovali tak příšerné věci, jako třeba nakrčení čela.

„Ano,“ odpověděla. „Podle mě jste skutečně mimořádný, Simone. Povězte mi – kdybych vás dnes večer pozvala na menší soaré, přišel byste? Musím vás ukázat svým přátelům. Možná dokonce dorazí i několik novinářů – jako obvykle budou hledat novinky na módním poli. Vsadila bych se, že váš outfit by se mohl dostat na titulní stránky.“

Pozvání na večírek od jednoho z nejvyšších firemních fashionistů? „No samozřejmě!“ vykřikl snad až příliš hlasitě. Okamžitě se sebral a zkusil to znovu. „No samozřejmě, Justine. Moc rád vaše pozvání přijmu. Smím přivést i svou ženu?“

Justine pootevřela rty v úsměvu, ale její oči zůstávaly vážné. Patrně moudré rozhodnutí, protože jinak by si mohla narušit temné stíny, které se kolem nich rozlévaly jako purpurové modřiny. Mezi pootevřenými rty se objevily bílé zuby jako perličky. „Ale ovšem. Bude mi ctí poznat manželku tak nápadité módní ikony,“ řekla.

Před Simonem se rozkládal interiér dlouhatánské limuzíny.

Snažil se udržet mezi sebou a nemódním řidičem co největší odstup, ale faktu, že seděli v tomtéž prostoru, se bohužel nedalo uniknout. Oddělovalo je jen zatemňovací sklo. Bylo s podivem, že vozidlo se svými dokonalými křivkami a neskutečnou

délkou samo neotevřelo dveře na straně řidiče a nevyvrhlo toho ohyzdného šoféra jako napůl sežvýkané, leč nestravitelné sousto. Simonovi došlo, že by mnohem raději snášel pohled na zvratky než na člověka, který usedl za volant.

Samozřejmě si uvědomoval, že ohyzdní byli součástí všech oblastí jeho života. Ostatně už jen veškeré jídlo muselo od-

někud pocházet – a čas od času bylo nutné nechat renovovat pokoje, aby odpovídaly nejnovějším módním trendům. Ohyzdným se obvykle dařilo držet se z dosahu: schovávali se v ma-

lých výklencích, skříních a podobně, dokud všichni, co něco znamenali, neodešli. Pak teprve mohli vylézt z úkrytů, vystoupit na světlo a pečovat o životy lepších lidí. Simona těšilo, že na ně nikdy nemusel myslet. Problém s limuzínou byl ten, že najednou přesně věděl, kde se to žalostné stvoření nacházelo a co dělalo.

„Simone, drahoušku?“ Georgie si hověla na vedlejším tmavém koženém sedadle a v ruce držela vysokou křišťálovou sklenici plnou šumivého, zlatavého moku. Rozhodla se rovněž pro světlejší model – šaty Messr Messr, které představovaly kompromis mezi bílou a purpurovou a jejichž barva by se dala označit za růžovou. Očividně se snažila dodržet středeční protokol, a přitom vyjít vstříc Simonovu radikálnímu bílému oděvu. Pomocí stínů jemně ztmavila spodní část čelisti (rys, na který u ní byl Simon nejpyšnější ze všech), takže kontury

obličeje ostře vystoupily, a ztenčila si rty, aby vypadaly téměř mrtvolně. Vlasy vyčesala vysoko nahoru. Měly stejný odstín jako světlounce purpurové šaty. Simonovi připadaly jako kornout modré cukrové vaty, do níž někdo přimíchal kapku krve.

„Ano, srdíčko?“ odpověděl.

„Připadáš mi roztěkaný.“

Simon si uvědomil, že se hrbí, a rychle se narovnal. Z pultu si vzal sklenici šampaňského, zhluboka se nadechl a nechal bublinky, aby ho zalechtaly v nose. „Nezapomněli jsme nechat upravit exteriér limuzíny?“

„Ovšemže ne, drahoušku.“ Podvozek auta byl vybavený panely měnícími barvu, takže majitel mohl vůz kdykoli zkrášlit. Pro dnešní večírek Georgie zvolila perleťový odlesk s nádechem bílé a růžové, takže až se Simonem vystoupí z auta, zvýrazní vozidlo jejich oděv. Simon si s úlevou vydechl a usrkl trochu šumivého moku.

„Popravdě řečeno, srdíčko, jsem kapku nervózní.“

„Vypadáš…“ Georgie si poposedla a naklonila se k němu. „… trochu otřeseně.“

„Otřeseně?“ Simon se málem udusil.

„Neboj se. Mám něco, co to pomůže napravit.“ Georgie otevřela koženou kabelku Vladstang posetou drobnými růžovými drahokamy, od nichž se odráželo světlo uvnitř limuzíny, vytáhla malou růžovou plechovku a odšroubovala víčko. Uvnitř ležela hromádka bílého prášku. „Elektrizující směs, aspoň tak mi to tvrdili.“

„Ach, to je báječné. Tak moc tě miluju, Georgie.“

„A já miluju tebe, Simone.“

Z vnitřní kapsy saka vytáhl Simon brčko, vyrobené ze slonovinové kosti, aby mu ladilo s oblekem. Opatrně si ho vsunul do nosní dírky (tak, aby zbytek obličeje zůstal netknutý), druhý konec ponořil do prášku a začal vdechovat. Šňupal dlouho,

tak dlouho, dokud nezmizela dobrá polovina prášku a interiér limuzíny se nerozzářil zbrusu novým světlem. Jako by někdo stáhl všechna tónovaná skla a vpustil dovnitř barvy zapadajícího slunce. Teprve pak vyjmul brčko z nosní dírky a opřel se. Zatímco prášek účinkoval, několikrát lehce popotáhl. „Vskutku elektrizující,“ zalapal po dechu.

Georgie roztomilými drobnými nádechy nasála zbytek prášku.

Limuzína konečně zastavila a Simon s Georgií vystoupili na světlo. Ukázalo se, že v příhodnou chvíli, protože zapadající slunce vydávalo narůžovělou záři, která dokonale doplňovala Georgiiny šaty i lak limuzíny a jemně dobarvila Simonův oblek. Kdyby byl někdo venku a sledoval, jak vysedají z vozu, nepochybně by jim zatleskal a pořídil několik fotografií, ale náhoda tomu chtěla, že na příjezdové cestě před Justininým domem stála auta, ale ne lidi. Jistěže se venku nacházeli i všichni řidiči poschovávaní za volanty, kteří bezpochyby obdivovali jejich opulentní vstup, ale ty Simon nepočítal, protože se jednalo o samé ohyzdné.

Simon si prohlédl ostatní vozidla. Stála tu samozřejmě celá řada limuzín, všechny s panely měnícími barvu, dnes do jedné laděné do tónů purpurové, ale našly se tu i jiné vozy – elegantní sporťáky, americké vozy s pohonem na zadní kola ze 60. let minulého století, dokonce i několik imitací veteránů, které sice neměly různobarevné panely, zato oplývaly povrchem tak lesklým, že to vypadalo, jako by se kolem nich odehrával ještě jeden západ slunce. Simon s Georgií chvíli postáli před jedním obzvlášť naleštěným modelem a obdivovali se v jeho odlesku. Simon

cítil k Georgii velice silnou náklonnost. Doplňovala ho každým svým pohybem. Společně byli úchvatnější než samo nebe.

Další západ slunce se odehrával nad střechou domu, v níž se ale neodrážel. Střecha byla postavená tak, aby imitovala dechberoucí výhled za sebou, i fasáda byla transparentní. Na horizontu volně visela okna a hlavní vstup se nacházel na svahu u příkrého útesu nad městem. Zdálo se, že můžete projít skrz a zřítit se přímo do ulic (které se zrovna objevovaly v tandemu s hvězdami na obloze). Když se Simon blížil ke dveřím, pocítil závrať. Dveře byly otevřené a za nimi mohl vidět interiér domu – honosný prostor jasnější než samotné

červenající se slunce.

Byl to ten nejlepší večírek, na jaký kdy Simona pozvali.

Ve vstupní hale plné zrcadel se nacházelo snad tisíc Simonů a tisíc Georgií a všichni se pohybovali dokonale synchronně, takže při pohybu tancovali a veškeré jejich odrazy v zrcadlech tančily s nimi. Za otevřenými postranními dveřmi se skrývala šatna. Simon si sundal sako a pokusil se na věšácích najít prázdné ramínko. Jenže na všech, která vyzkoušel, už visel nějaký úchvatný kabát. Narazil tu na tolik výjimečných kusů oděvu pohromadě, že když konečně jedno prázdné našel, měl samým údivem závrať.

Vítězně se obrátil k Georgii, která plakala.

Stála pod jedním ze stropních světel, takže záře ji celou ob-

klopovala a ty části jejího těla, které se leskly, zářily do okolí.

Z kabelky vytáhla drobnou lahvičku se slzami (které nepo -

chybně pocházely jen od těch nejčistších nemódních) a nakapala si jich pár do očí, aby se jí krásně leskly. Náhle jí jedna