Petr Vydra Moje koronakronikaIlustrujePetrUrban
Epidemie mi totiž vlezla do mnoha textů, které jsem v jejím průběhu psal. Někdy jsem psal o rouškách a v takovém pří padě je jasné, že takový text je vlastně o epidemii celý. Ob čas jsem se sice pustil do vyprávění, které mělo být o něčem jiném, ale epidemie se mi tam dostala, jak se říká, zadními vrátky. Ať jsem se věnoval lecjaké činnosti, jaká se dá provo zovat, i když epidemie není, protože s ní nemá nic společné ho, stejně ji doba koronavirová často nějak poznamenala. Byť je o ní v textu nakonec třeba jen malá zmínka. Například ta, kterou pronesl kreslíř Petr Urban, když jsem ho navštívil a on řekl, že se cítí být v karanténě už třicet let, protože se během nich soustředí na to, aby především kreslil a kreslil a kreslil. Takovou poznámku by šlo z textu klidně vymýtit. Na druhou stranu, proč to ale dělat? Zkrátka, když jsem si tex ty, které vznikly za doby pandemie, poskládal vedle sebe, zjistil jsem, že právě ona je nějak spojuje. Bylo by proto po někud násilné pátrat po nějakém jiném motivu, který se v textech také opakovaně vyskytuje, a od něj pak odvozovat název celé knížky. Když už jsme u toho názvu. Umím si představit, že někomu snadno přijde poněkud samožerný. Moje koronakronika
…
5 PŘEDMLUVA Dal bych přednost tomu, kdyby tahle knížka obsahovala směs vyprávění, která nemají žádné společné téma. Dal bych tomu tedy přednost před tím, aby byla o koronaviru, což je nyní společný jmenovatel jednotlivých historek a příběhů.
Také vy jste určitě během koronakrize dělali všechno možné a snažili se žít co nejnormálněji. Že to nešlo, nebyla vaše chyba.
6 to opravdu může znít, jako když si chci pro sebe uzurpovat právo na jediný správný výklad dějin. Ale je to myslím název dost praktický a objasním vám proč. Co když totiž vznikne něčí jiná koronakronika? Pak teprve společně se jménem autora vznikne úplný název, protože každý spisovatel či rov nou řekněme kronikář má právo na svoji vlastní kroniku našich časů. Slovem moje chci zároveň ukázat a zdůraznit, že takhle jsem koronadobu viděl a prožil právě já. Přivlast ňovací zájmeno si v tomto případě tedy neosobuje vlastnictví jediného správného výkladu, ale naopak poukazuje právě na onu historickou nespolehlivost – je to totiž svědectví jedi ného člověka. Tuhle knížku zkrátka nestvořil nějaký kolek tiv autorů a další kolektiv ji nelektoroval. Jsou to opravdu příhody a nápady jednoho jediného člověka, který je hned taky zapisoval. Tahle koronakronika se tedy netýká všech. Ale můžete ji zase snadno konfrontovat se svými vlastními vzpomínkami.
Tohle tedy bylo takové skromné přiznání, že v knížce ne popisuju život celé společnosti, ale všední příhody jednoho člověka, případně jeho rodiny. Stejně tak v ní popisuju i o něco méně běžné zážitky, které si ale klidně může dopřát i takový zápecník jako já, když například vyrazí na kurz va ření k Romanu Vaňkovi nebo prostě jen navštíví kamaráda, případně oboje tohle dohromady.
Samozřejmě v knížce naleznete i dobrodružství, ve kterých jsem se exponoval víc, než je obvyklé, k čemuž mě zase motivoval jeden magazín, pro který píšu reportáže ve stylu na vlastní kůži. Mám na mysli například experiment,
7
kdy jsem zkoušel chodit po Praze poslepu, tedy s klapkami na očích a s pomocí bílé hole. To tedy už je něco, co není tak docela běžný zážitek. Zároveň však nejde o nic, co by si nemohl vyzkoušet kdokoli. Vždyť si vezměte, že spisovatel Patrik Hartl v rámci posouvání vlastních hranic běžel po Staroměstském náměstí nahý. K tomu mohu poznamenat, že jestli si to zopakoval v době, kdy jsem tam vcházel z Ce letné, tak jsme se možná potkali, ale nevím o tom, protože jsem byl zrovna oslepen v rámci svého vlastního experi mentu.Zkrátka
dělal jsem a díky tomu také popisoval i věci ne zcela normální a běžné. Přesto však mám pocit, že to nej nenormálnější i na činnostech poněkud neobvyklých byla nakonec stejně doba, v níž jsem svoje výzvy podstupoval. Vychýlenost, do které člověka uvrhne celosvětová epidemie, zkrátka stěží překonáte, ať už začnete dělat něco sebene zvyklejšího.Teďalemusím zároveň trochu mírnit vaše očekávání, pokud se domníváte, že epidemie se dostala do úplně kaž dého biografického příběhu nebo úvahy, které jsem během ní napsal. To by byla poněkud schematická představa. Bylo by to jako domnívat se, že čínský virus, který se nám tu šířil, musel chytit úplně každý, což také nebyla pravda. V některých kapitolách zkrátka na koronavirus vůbec ne narazíte, přestože během něj vznikly. Jako autor doufám, že i to přispěje k pocitu věrohodnosti této knížky. I když ži jete nějakou dobu, kterou zásadně ovlivňuje jistý problém, který se tak či onak týká všech, přece se neodrazí úplně v každém vašem konání či každé vaší myšlence. Pokud bych vám chtěl sugerovat, že to tak naopak je, a strkal bych téma
8 covidu do popisu každé, i sebedrobnější události, připadal bych si jako byrokrat. Ne vše zkrátka za doby koronaviru bylo ovlivněno právě a jenom jím. Ostatně to mi dodává i určitou naději. Snad se budou okamžiky normálnosti, kde si život jde svou cestou, postupně rozšiřovat a vir nakonec ustoupí. O tom však tahle knížka není a být nemůže. To jaksi plánuju, jakkoli to není na mně, na někdy jindy. A tě ším se na Nemysleteto. si, že mi pandemie dělá radost, protože o ní můžu psát. Jsem toho názoru, že žádná knížka za pandemii, která ji inspirovala, nestojí. Tímto bych se tedy chtěl rovnou taky vyvinit z možného podezření, že tyju z pan demie. Jsem totiž autor, který vedle toho, že si občas i zcela vymýšlí, píše také o tom, co se děje, a jaksi nemůže za to, co jeho nastražená pozornost zachytila. To byste si jaksi museli stěžovat u jiných soudruhů, kteří pojedli netopýra, jehož svět od té doby zcela nestrávil. Věřím tedy, že mi čtenář, který vezme do rukou tuto knížku, nebude zazlívat, že si v době, která je těžká, dělám šoufky. Ostatně obrázky, které tuto knížku zdobí, varují my slím čtenáře dostatečně, že nepůjde o heroický boj s covidem, jaký by svého času sepsal kolega Kosmas. Vida, jakou funkci může mít správně zvolená osoba ilustrátora. Kdy bych si to uvědomil dřív, mohl jsem vám i sobě ušetřit čas a nepsat vůbec tuhle předmluvu. No, ale stalo se. Nicméně když už mi to došlo, mohu přistoupit k přání, které bych napsal tak jako tak: Příjemné počtení.
Když už jsem se takhle zapovídal, dovolte mi říct, že vy stupování se stand-upem je pochopitelně projevem normál ního života bez omezení. Zde se tedy text stand-upu ocitá proto, že dobu koronavirovou alespoň nějak reflektuje.
To jen vy, kteří jste četli první předmluvu a považovali ji za vyčerpávající, si zasluhujete dozvědět se tuto informaci, kterou jste se prve nedozvěděli. Tahle druhá předmluva se tak vlastně stává doslovem první předmluvy.
10 PŘEDMLUVA II Možná vás překvapuju, že vás opět oslovuju s předmluvou. Kdybych nevěděl, že čtenáři předmluvy občas přeskakují, tak bych možná ani neměl to srdce vás znovu zdržovat od čtení samotné knížky. Tohle ostatně není předmluva ke kni ze jako k celku, nýbrž pouze k následující kapitole. Jejím základem je stand-up, čímž se od ostatních textů v knížce liší. To samozřejmě ničemu nevadí, ale vlastně to tu uvádím, protože jsem v předchozí předmluvě tuto skutečnost ne zmínil. Mluvil jsem tam jen o psaní do jednoho magazínu. Bylo těch časopisů ostatně víc, dodávám nyní, ale jen ten je den mě nutí vystupovat z mé komfortní zóny a provozovat pro mě nezvyklé činnosti. Takže nyní dodávám: na strán kách této knížky se kromě textů pro různé časopisy ocitá –a to právě v první kapitole – také stand-up. Zkrátka běžný čtenář, který přeskakuje předmluvy, to vědět nepotřebuje.
To bylo mimochodem poslední prohlášení, které stihnul učinit těsně předtím, než odletěl s dcerou na Krétu. Ale já to chápu. Dcera na něj naléhala. A otec udělá všechno pro dítě, zejména pro dceru.
Dovolte mi zavzpomínat na léto 2020. Bylo to krásné léto. Člověka to úplně táhlo k moři. Avšak náš premiér nám na léhavě říkal: „Nejezděte do ciziny a už vůbec ne k moři.“
Že má otec jedno dítě radši, je dost ověřená věc. Pokud dětmi toho otce jsou dcera a syn, pak bez váhání mohu říct, že má radši dceru. Pojďme si to ukázat na příkladu otce, o kterém tady mluvím. Dejme si na misky vah dva činy. A rovnou si to spojme s otázkou: Máte radši toho, koho pošlete s divným řidičem na okupovaný Krym, nebo toho, s kým jedete osobně na Krétu? Má radši Podívejte,dceru.jeto tak snadná otázka, jestli má otec radši syna nebo dceru. Já například mám dvě dcery. Moje děti jsou tedy obě holky, a i tak mám jednu radši.
Ne, dělám si legraci, neberte to prosím vás vážně, ne mám rád ani jednu.1 1 Milí čtenáři, takhle to říkám ve stand-upu, kde se nadsázka snese. Slovo je vyřknuto, načež udělám pauzu, ve které diváci řečené vstřebá vají. Replika padla, všem je jasné, že ji slyšeli (třebaže se tomu někteří
11 DOVOLENÁ S PREMIÉREM
2 Tohle tedy taky říkám v tom výstupu a vyslovuju to v okamžiku, kdy se divák možná začal domnívat, že hůř už být nemůže. Načež hůřHodíje. se tedy říct, že už hůř nebude. Mohu vám to slíbit poměrně zažitou formou: Už to nikdy neudělám. Tedy alespoň tady v knížce. Doufám, že jste mě nezačali mít za cynika. Ne snad, že bych měl strach o to, co si o mně pomyslíte, ale jako autora by mě zkrátka mr zelo, kdybychom si nerozuměli. Šlo by totiž svým způsobem o moje selhání, a to i kdyby to byla vaše chyba. Bylo by to zkrátka něco, čemu se v případě typickém pro jinou profesi říká „politická odpovědnost“.
Nemůžete za něco, ale odpovědnost za to přesto nesete. Takže jen jsem si s vámi chtěl vyjasnit, jak to nemám. O tom, že dcery mám rád, se tu nechci rozpovídat, protože jako poučené publikum či čtenářstvo byste nejspíš ode mě čekali zase nějakou lumpárnu, kterou bych to vzápětí shodil. A já bych vás v tomto smyslu nejspíš nesměl zklamat. A taky bych o vztahu k potomkům neměl začít mluvit naváž no, protože mi tu nejde o budování svého veřejného obrazu. Jen jsem chtěl trochu vyjasnit pravidla žánru stand-upu, ve kterém je tohle po vídání napsáno. Bez nadsázky to v něm zkrátka nejde.
Další vyprávění, která si v této knížce posléze přečtete, už nevznik la jako stand-up neboli mluvené slovo (čtenáři předmluv vědí), ný brž byla napsána s myšlenkou na to, že si je přečtete. Do povídání, které je určeno k tichému čtení, se rovněž dostavuje nadsázka. Ale to je právě to – jenom se dostavuje. Zatímco pro stand-up je nad sázka základním stavebním materiálem. Tam se nadsázkou začíná.
12 My jsme plánovali jenom první dceru, zatímco druhou jsme nechtěli. Což se změnilo. Protože dneska nechceme aniTakyjednu.jsme si dali inzerát. Prodáme dvě Vydry za odvoz.2 zdráhají uvěřit; proto taky ta pauza, aby to diváci mohli zpracovávat), nicméně ta replika nezní stále. Zatímco když tutéž větu napíšu, mů žete se na ni dívat nekonečně dlouho. Když se vám zamane, můžete si ji číst klidně stále dokola. Proto totéž, co na jevišti klidně řeknu, vypadá v knížce najednou divně. To je taky důvod, proč do toho nyní píšu tuto poznámku.
Pak už autor pokračuje tím, že na nadsázku úvodu navrší nadsázku stati, aby obě pak ještě přebil pointou závěru. Tedy v ideálním pří padě.
13
Ale zpátky k tehdejšímu premiérovi a jeho dovolené. Vlastně dovoleným. On totiž jel – a to se málo ví – se svou dcerou na Krétu už v létě roku 2019, tedy o rok dřív. A byla tam tenkrát hlava na hlavě. To se tak říká, ale v moři to tak opravdu vypadalo. Samé hlavy. Na pláži to bylo spíš řek něme tělo na tělo. Nebylo kudy k tomu moři dojít, natož si zapinkat na pláži s míčem. A tak Babišova dcera řekla svému otci: „Tati, to je strašný. Nemoh bys něco udělat, aby tady příští rok nebylo tolik lidí?“ Vzpomeňte si, co jsem vám říkal, otec má vždycky radši dceru než syna. Takže jak jí odpověděl její otec? Odpověděl jí: „Řeknu příští rok Čechům, aby nejezdili k moři. Jsou blbí, poslechnou. Buděm klamať. Som premiérom malého štátu.“A díky tomu spoustu lidí nejelo v létě roku 2020 k moři. Ani my. Jeli jsme na dovolenou jen po Čechách. Bydleli jsme v mlýně poblíž Telče. Je pochopitelně pěkné prohléd nout si VůbecČechy.dovolená s rodinou je hezká věc. Nemuseli jsme taky nikam, bydlíme v Českém ráji, kde je to hezké dost, ale když odjedete s rodinou na jakože dovolenou, tak se mění celé vaše nastavení. Nemáte s sebou počítač. Taky úřady, které byste mohli navštívit, jsou najednou z dosahu. A tak jste náhle na plný úvazek s rodinou. Jako otec se naplno věnujete dětem. Jste s nimi pořád a to je taky nějakým způ sobem hezké.
Děti mají takový dar vidět svět novýma očima. A to i takové fenomény, s nimiž se už seznámily. I pokud něco už znají nebo o tom vědí, dokážou to zkrátka najednou jakoby znovuobjevit. To je na nich velice inspirativní.
Moje mladší dcera… teď, co řeknu, vyzní poněkud div ně, proto nesmím vynechat jediný detail, opomenout se bemenší okolnost, která to provázela, protože jinak by to vyznělo ještě divněji. Zkrátka, především musím říct, že jsem měl na sobě trenýrky. Taky tričko. A možná i ponožky. Byl jsem tedy oblečen. A mladší dcera, jejíž ramena mi v tu dobu sahala přibližně do pasu, začala poskakovat a ukazo vat mezi moje nohy, přičemž vesele volala: „Táta má pin ďoura! Táta má pinďoura! Hurá, hurá!“ Tak já jsem rád, že se dcera umí radovat z maličkostí.
14