0043616

Kayleen, kterou jsem naštěstí vždycky našla tam, kde jsem ji nechala.

PÁTEK, 17:00 ROZLOUČENÍ

WHITNEY SE CHTĚLA dcery zbavit.

Jak moc špatné je si něco takového přát?

Samozřejmě ne napořád, jen na noc. Z chování své šestnáctileté dcery už byla unavená. Převracení očí v sloup, dupání nohou, odsuzující pohledy a kousavé poznámky.

Jen kvůli tomu se nesoustředila tak, jak by měla, když Amelii vysadila u Lauren. V duchu se už viděla ve svém bytě, usazená na gauči, bosé nohy hozené na stůl a v klíně kyblík zmrzliny.

„Cíl vaší cesty se nachází vpravo.“ Otočila volantem v souladu s instrukcemi udělovanými odosobněným hlasem navigace v dceřině mobilu. Amelie přístroj držela v ruce, takže to vypadalo, jako by mluvila její dlaň. Dům před nimi vypadal naprosto tuctově. Řadovka se světle hnědou fasádou a béžovými prvky, krémovými dveřmi a dvěma velkými okny obrácenými k úzké přístupové cestě. Jediná věc, která ho odlišovala od ostatních, byla řada růžových keřů lemujících předzahrádku, zářivě rudé okvětní lístky a ostnaté stonky.

Whitney u něj zabrzdila a zastavila u obrubníku.

Amelie vyskočila ven v tu chvíli, kdy její matka sešlápla brzdy, jako by se už nemohla dočkat, až od ní bude mít pokoj.

„Určitě je to tenhle dům?“ zeptala se Whitney. Amelie pokrčila rameny, podívala se do svého telefonu a pak zvedla oči. „Tohle je adresa, kterou mi dala.“ Její tón byl podrážděný, netrpělivý. Taková byla v poslední době pořád. Náladová a odměřená. Všechno, co máma řekla nebo udělala, ji štvalo.

Původně chtěla Amelii doprovodit až ke dveřím a seznámit se s Laureninou mámou. Cestou ji však Amelie uprosila, aby to nedělala, a zdůraznila, že už není malá holka.

I když to Whitney přiznávala jen nerada, chápala ji. Amelii bylo šestnáct. Jakmile dokončí autoškolu a složí zkoušku, může řídit sama a pak už nebude na Whitney, jestli ji doveze ke kamarádce. Musela si na to zvykat, maličko uvolnit to dusivé sevření.

A tak místo aby šla se svou dcerou, zůstala v autě a jen se dívala přes zapatlané okýnko spolujezdce. Ameliiny tmavé vlasy švihaly sem a tam, jak běžela ke dveřím. Když k nim dorazila, nadhodila si modrou tašku s věcmi na přespání na rameni, zatímco zvedla druhou ruku a zaklepala. Ve dveřích se objevila Lauren a zářivě se na Amelii usmála. S růžovou čelenkou ve vlasech vypadala mnohem mladší než na sedmnáct. Než Amelie vstoupila do domu, ohlédla se přes rameno, naposledy mámě zamávala a koutky úst se jí přitom zvedly vzhůru. Byl to ten nejširší úsměv, jakého se Whitney za posledních několik dní dostalo, a ona ho vděčně přijala a opětovala. Dívala se, jak dívky mizí uvnitř, pak vyhodila blinkr a odjela. Aniž se podívala do zpětného zrcátka, vyrazila za svobodnou nocí, kdy bude mít gauč jen pro sebe a podívá se na film, který by Amelii nebavil.

SOBOTA, 10:00 SEDMNÁCT HODIN OD ROZLOUČENÍ

Whitney byla vzhůru už několik hodin, ale Amelie se pořád neozvala. Uplynulá noc byla odpočinková. Tichá. Poklidná. Prostě taková, jakou si ji přála mít. Už to potřebovala. Ale ráno ji dostihl pocit viny. Už se nemohla dočkat, až bude mít dceru doma, i s jejím chováním a vším. Odemkla telefon a rychle vyťukala: Můžu tě už vyzvednout?

Odpověď nepřišla ani po několika minutách. Ne že by ji to překvapilo. Když Ameliiny kamarádky přespávaly u nich, vždycky si celou noc povídaly a chichotaly se. Bez ohledu na to, kolikrát jim Whitney připomněla, aby se ztišily, k ní vždycky po několika minutách dolehly skrze stěnu sousedící s jejich ložnicí tlumené hlasy. U Lauren to nejspíš probíhalo stejně, takže teď obě ještě spaly.

V domě se vznášela typická vůně sobotního rána – káva, smetana, javorový sirup. Francouzské tousty byly jejich víkendovou tradicí už celé roky. Jako malá Amelie vstala co nejdřív, běžela rovnou do máminy ložnice a dožadovala se snídaně. V poslední době však Whitney jedla většinou sama. Společné jídlo rozhodně nebylo samozřejmostí, ani když Amelie zůstala doma. Žila ve svém pokoji a sluchátka trvale zastrčená v uších se stala součástí jejího těla. Přesto se Whitney nedokázala té tradice vzdát. Francouzské tousty se vždycky snědly, i když to někdy trvalo pár dní. A i kdyby ne, jí zbytky nevadily. Toho rána jich však moc nezbylo. Ranní běh se obzvlášť protáhl a ona měla hlad jako vlk.

Když uklidila kuchyň, vrátila se k telefonu a klikla na aplikaci Snapchat. Doma teď byla Amelie poslední dobou zamlklá a tajnůstkářská, ale to jí nebránilo sdílet svůj život

se zbytkem světa. Whitney čekala, že ji přivítá kupa usměvavých selfíček Amelie a Lauren a možná nějaká fotka jídla, které si daly – důkaz pro všechny ostatní teenagery na sociálních sítích, že si ten páteční večer spolu báječně užily. Za posledních 24 hodin však na jejím účtu nepřibylo nic nového. Zvlhlými prsty zavřela Snapchat a zkontrolovala Instagram. Nic. Po šíji jí přeběhlo zamrazení, až se jí zježily chlupy. Rychlým potřesením hlavou se pokusila toho pocitu zbavit. Whitney taková byla vždycky. Úzkostná. Pořád si dělala starosti, zvlášť když šlo o Amelii. Ustavičně si představovala jen to nejhorší. Amelie to nesnášela. Stejně jako její exmanžel. Byla to jedna z mnoha věcí, kvůli kterým se hádali. A nejspíš jeden ze spousty důvodů, proč si Dan nakonec vzal tu pozitivní, usměvavou učitelku z mateřské školy s pištivým hláskem. Kdyby si Whitney měla tipnout, řekla by, že slečna Karen nemá žádné kostlivce ve skříni.

Žádné neuvážené činy, které by nerada vynesla na světlo.

Žádné nestvůry z minulosti číhající za rohem.

Žádná tajemství pohřbená uvnitř tak hluboko, že se ztratily jejich kořeny.

Když se Dan oženil s Karen, Whitney si pomyslela, že se mu skutečně povedlo najít někoho naprosto odlišného od ní, přesně jak se to dle svých slov chystal udělat. A ani mu to netrvalo dlouho. Karen potkal necelý rok potom, co se rozešli. On a Karen byli nejdřív nějakou dobu přátelé a chodili spolu několik let, než se vzali.

Tímhle to vždycky obhajoval.

Byli jsme nejdřív přátelé. Šli jsme na to pomalu.

Ale o to přece nikdy nešlo. Měl Amelii postavit na první místo. Whitney nebyla na rande po celé Ameliino dětství –

začala s tím teprve před pár lety. Jakmile Amelie nastoupila na střední školu a začala žít vlastní život, došla Whitney k názoru, že nastal ten správný čas i pro ni.

Opřela se o linku a zahleděla se z kuchyňského okna.

Žádný úchvatný výhled to nebyl. Bylo z něj vidět přímo do bytu přes cestu. Nějaký muž stál v kuchyni zády k Whitney a pil kávu. Postavou jí vzdáleně připomněl Jaye a to jí na tváři vykouzlilo úsměv.

Nalistovala poslední vlákno konverzace s ním a vyťukala: Chybíš mi.

Pak se kousla do rtu. Není to moc? Nebo brzy?

Chodili spolu teprve pár měsíců a právě byl na služební cestě. Měl se vrátit dneska večer. Nechtěla tlačit na pilu.

Backspace. Delete. Zkusila to znova: Doufám, že se služebka vydařila.

Příliš formální?

Whitney se na okamžik zarazila a přemýšlela.

Proč to tak komplikuju?

Jay se jí vážně líbil. To byl ten problém. Byl to po dlouhé době první chlap, do kterého začala vkládat naděje. Obvykle se tak měsíc až dva od začátku známosti objevila červená vlajka a její zájem vyprchal. Ale s ním se to nestalo.

Ukázalo se, že se tou textovkou trápila zbytečně. Jay ji předběhl.

Právě sedám do letadla. Zavolám ti, až budu zpátky, napsal jí.

To zní skvěle, odpověděla.

Bylo 10:30. Měla dnes na starosti milion věcí a čekání na Amelii rozhodně nebylo jednou z nich.

Potom co se zastavila v potravinách a v Targetu, zamířila k Lauren a nechala se přitom vést svou pamětí, ve které měla stále uloženo, jak se na místo dostala předešlého dne. Nebylo to úplně jednoduché, jelikož tehdy nevěnovala Ameliiným pokynům dostatečnou pozornost, ale po chvíli kroužení příslušnou čtvrtí narazila na povědomou ulici a zahnula do ní. Minula několik domů a pak poznala zahradu s růžovými keři.

Od chvíle, kdy Amelii poslala poslední textovou zprávu, uplynula více než hodina. I když na ni nedostala odpověď, byla si Whitney jista, že je Amelie vzhůru a nejspíš doufá, že tak bude moci zůstat u kamarádky o něco déle.

Whitney koupila Amelii pytlík gumových žížal. Vytáhla ho z tašky s nákupem. Když ho položila na sedadlo spolujezdce, zašustil. Amelie je nejspíš stejně nebude jíst. Určitě nebudou v souladu s pravidly její aktuální diety, ale Whitney přesto neodolala. Zvykla si kupovat sladkosti ještě v době, kdy byla Amelie batole a ona ji jednou po školce překvapila pytlíkem sušenek. Nikdy nezapomněla na dceřiny velké oči a široký úsměv, jak tam tak stála a svírala v rukou sáček. Během několika posledních let se mezi nimi změnilo hodně věcí, ale Whitney si nepřála, aby tohle byla jedna z nich.

Vystoupila z vozu, kroužek na klíčích od auta si navlékla na prst, vykročila po chodníku a sandály jí přitom pleskaly o dlažbu. Byl teplý jarní den. O pár domů dál si venku hrály děti. Ozvalo se vrčení sekačky. Minulo ji několik cyklistů a jejich zářivě barevné helmy poskakovaly nahoru a dolů jako plážové míče pohupující se na vlnách. Amelie dřív vyjížďky na kole milovala. Nějakou dobu to byla jejich víkendová tradice. Whitney si už nepamatovala, kdy si spolu vyjely naposledy, a v duchu si poznamenala, že jí to musí zase navrhnout. S největší pravděpodobností se dočká hlasitého odmítnutí doprovázeného oním pohoršeným výrazem, který se na Ameliině tváři objevil, kdykoliv Whitney navrhla, aby něco podnikly spolu. Ale stejně byla odhodlána to zkusit. Občas Amelie k jejímu překvapení souhlasila, a připomněla tak Whitney dívku, kterou bývala, než se z ní stala nesnesitelná puberťačka.

Když došla ke dveřím, zvedla ruku aby zaklepala stejně, jako to předešlého dne udělala Amelie. Uběhla minuta

a nikdo neotvíral. Ten zvláštní pocit se vrátil, ale ona ho zahnala. Hloupost.

Zaklepala znova, tentokrát tak silně, až ji bolely klouby prstů. Holky měly nejspíš puštěnou hudbu nebo tak něco. Anebo se usadily na zahradě za domem. Byl krásný den.

Natáhla uši, zda neuslyší zvuk dceřina hlasu nebo hudbu hrající v domě. Po chvíli se zklamaně zamračila.

Konečně zachytila zvuk kroků.

Pootevřely se dveře a ven se zdviženým obočím vykoukla nějaká žena. Vypadala na postarší šedesátnici, ale mohlo jí být i sedmdesát.

Whitney se zarazila. Laureninu mámu nikdy neviděla, ale ta to být rozhodně nemohla. Možná s nimi bydleli prarodiče. Whitney nedávno ve zprávách viděla reportáž o tom, jak se kvůli rostoucím nákladům na bydlení stává z vícegeneračních domácností nový trend. A Lauren říkala, že se rodiče rozvedli. Whitney z vlastní zkušenosti dobře věděla, jak je finančně náročné být samoživitelka.

„Zdravím, já jsem Whitney, Ameliina máma.“ Whitney jí s úsměvem podala ruku.

Postarší žena se však na napřaženou ruku jen dívala a neřekla ani slovo. Ohlédla se přes rameno, kde stál muž přibližně jejího věku. Muž svraštil obočí a vykročil kupředu.

Whitney strnula.

Možná je dementní, má Alzheimera nebo tak něco. Whitney se starému muži podívala do očí. „Dobrý den, jsem Ameliina máma. Amelie u vás dneska v noci přespala.“

„Ne. Tady ne.“ Zavrtěl hlavou a přistoupil k ní blíž. „Musela jste si splést dům. Tady kolem vypadají všechny domy stejně.“

Whitney se rozhlédla. Nenapadlo ji včera právě tohle?

Musela zabočit do špatné ulice nebo tak něco.

S úsměvem couvla od dveří. „Omlouvám se, že jsem vás obtěžovala.“

„Nic se neděje,“ odpověděl muž a žena jí věnovala vlídný úsměv.

Whitney se otočila na patě a zamířila zpátky k autu. Nastartovala a rozjela se. Postarší dvojice mezitím zmizela v domě.

Whitney zamířila na hlavní silnici a zabočila doprava. Když dojela k další ulici, zahnula do ní. Ten muž měl pravdu. Byla tu spousta domů, které vypadaly jako ten jejich. Před jedním takovým zastavila a zkoumala předzahrádku.

Ne. Nebyly tu růže.

Právě tohle ten dům odlišovalo do ostatních. Dům, před kterým Amelii vysadila.

Dál jela ulicí, pozorně se rozhlížela nalevo i napravo a hledala přízemní dům s keříky růží vysázenými po obvodu zahrady. Když žádný takový nenašla, otočila auto. Možná udělala chybu, když na hlavní zahnula doprava.

Whitney se tedy vrátila zpátky a tentokrát zabočila vlevo.

Tato ulice se téměř navlas podobala oněm dvěma, které právě minula. Stejné řadové domky. Pečlivě střižené trávníky. Zavřená okna. Hotová záplava béžových fasád a smetanově bílých okenních rámů. Jedny osamělé červené dveře a barevné zahradní dekorace. Ale zase žádné růže. Přinejmenším ne na tom správném místě.

Zahnula do další ulice a konečně ho našla. Prostý dům. Řádka růžových keřů podél.

Zaparkovala před ním, vyskočila z auta a spěchala ke dveřím. Stačilo několikrát zaklepat a otevřely se.

Zalapala po dechu, když uviděla postaršího muže. Toho, se kterým před chvílí mluvila.

Panebože.

Skončila přesně tam, kde začala. S omluvami couvala a prohlížela si přitom zavřená okna, upravený trávník a růže po obvodu zahrady. Ohlédla se k autu a vybavila si Amelii na předním sedadle, jak drží v ruce telefon se spuštěnou navigací.

Whitney téměř neměla pochybnosti – svou dceru vysadila právě tady.

OSM TÝDNŮ PŘED ROZLOUČENÍM

PARKOVIŠTĚ U STŘEDNÍ ŠKOLY bylo narvané k prasknutí. Whitney popojížděla v koloně aut, proplétala se mezi řadami odstavených vozidel a velkými skupinami procházejících studentů. Netrpělivě přitom ťukala prsty do volantu.

V hlavě jí vířily miliony věcí, které ještě musela vyřídit. Ale byla vděčná, že dnes odpoledne může Amelii vyzvednout.

V poslední době toho měla v práci tolik, že to většinou nestihla. Mrzelo ji, kolikrát se Amelie musela svézt s kamarádkou nebo jet autobusem.

Zahnula za roh u fotbalového hřiště a uviděla na trávníku stát hlouček Ameliiných kamarádek s hlavami u sebe – hotový kaleidoskop barevných vlasů. Becca cosi živě rozprávěla a její ruce se pohybovaly v souladu s rytmem rtů. Amelie mezi nimi nebyla. O chvíli později se vynořila zpoza nedaleké budovy a Whitney najela na místo určené k nástupu. Když Amelie své

kamarádky míjela, podívaly se na ni, ale nic neřekly. Hlavu přitom měla sklopenou a dívala se stranou. Becca po ní střelila pohledem, ale pak se obrátila zpátky k ostatním dívkám.

Že by se s ní nebavily?

Amelie otevřela dveře spolujezdce a s hlasitým povzdechem klesla na sedadlo. Batoh si hodila dolů k nohám.

„Co se děje mezi tebou a Beccou?“ zeptala se Whitney, opustila prostor pro nástup a zařadila se znova do pomalého pruhu. Amelie pokrčila rameny a upřeně zírala na své ruce složené v klíně. Černý lak na nehtech se jí už na okrajích loupal. Tu a tam bylo vidět zarudlou záděru. „Nic.“

„Nevypadalo to jako nic.“

„Prostě už spolu nejsme tak často jako dřív.“

„Proč? Pohádaly jste se nebo tak něco?“

„Já nevím.“ Zasténala a zabořila se hlouběji do sedadla.

„Jak, nevíš? Copak jsi s ní o tom nemluvila?“

„Panebože, mami, nemůžeš to prostě nechat být? O nic nejde.“

Amelie a Becca byly od začátku střední školy ty nejlepší kamarádky. Becca u nich doma prakticky bydlela a stala se součástí jejich rodiny. Whitney neměla tušení, že jejich vztah ochladl.

Nevěděla si rady. Její dcera byla vždycky tak šťastné a veselé dítě. Whitney v žertu říkávala, že se Amelie usmívala a brebentila, už když ji na porodním sále vytáhli ven. Přimět ji jako malou k úsměvu nikdy nedalo moc práce. Někdy stačil pouhý pohled, aby se rozesmála. Mluvit začala, když jí byl sotva rok, a od té doby už nezmlkla. Dokud chodila na základní školu, povídala bez ustání, sotva ji Whitney vyzvedla, až do chvíle, kdy šla spát. Občas z toho Whitney bolela hlava. Byly dny, kdy to už přestávala zvládat, a tak přiměla svou dcerku držet bobříka mlčení, jen aby dopřála svým uším chvíli odpočinku.

V posledních několika měsících se však proměnila v tuhle zamlklou, mrzutou, podrážděnou dívku.

Whitney se s ní na tohle téma pokusila promluvit, ale bylo to jen horší. Jako by najednou neuměla komunikovat

s vlastním dítětem. Tuhle se na to zeptala své přítelkyně

Natalie, ale ta Whitney ujistila, že je to naprosto normální. Sama měla dvě děti – kluka a holku. Obě už byly dospělé a Natalie s nimi měla báječný vztah. Vysvětlila Whitney, že se v tomhle období prostě musí naučit zhluboka dýchat.

Pokud to tímhle tempem půjde dál, Whitney reálně hrozilo, že si hlubokým dýcháním přivodí hyperventilaci.

Bude líp. Mívala ve zvyku opakovat si v duchu tuhle mantru pořád dokola. Některé dny dokázala přežít jen díky ní.

Ale teď si nebyla tak jistá, že bude líp. Jedna věc bylo Ameliino divné chování doma. Všechny děti mají období, kdy se vymezují vůči rodičům ve snaze objevit svou vlastní identitu. Bůh ví, že si tím Whitney sama prošla. Ale nikdy neslyšela o tom, že by se zároveň s rodiči dostali na vedlejší kolej i nejlepší kamarádi.

„Může u nás v pátek přespat moje kamarádka Lauren?“

„Lauren?“ opakovala Whitney, vděčná za jakýkoliv náznak konverzace. „O té jsem ještě neslyšela.“

„Jo, je to moje nová kamarádka.“

Nová kamarádka? Odkdy Amelie potřebovala nové kamarádky? Svou skupinku kamarádek už měla. Whitney věnovala dost času a úsilí, aby osobně poznala všechny děti i jejich rodiče. S Becčinou mámou se znala zvlášť dobře. Pro Whitney to během let byla velká pomoc. A jelikož Amelie nastoupila na střední školu, Whitney předpokládala, že jí skupinka přátel vydrží beze změn až do maturity. Teď jí hlavou vířily všechny ty věci, které bylo třeba udělat. Seznámit se s rodiči nové kamarádky. Vyhledat si ji na sociálních sítích. Cítila v kostech únavu, když pomyslela na probdělé noci strávené přemítáním o téhle nové kamarádce. Jestli bude mít na Amelii dobrý vliv. Jestli je bezproblémová.

„No, to je hezké,“ řekla a snažila se zachovat klidný tón.

„Někdo nový ze školy? Nebo ze čtvrti?“

Amelie zvedla obočí a Whitney pochopila, že je moc nedočkavá. Že se vyptává příliš.

„Jasně,“ řekla Amelie. Nebyla to odpověď na žádnou z otázek.

„Tak fajn. Pokud si uklidíš pokoj, nejspíš nic nebude bránit tomu, aby přišla.“ Whitney se snažila udržet nonšalantní tón a zakrýt tak nejistotu, kterou cítila.

„Díky, mami,“ usmála se Amelie, pak si strčila do uší sluchátka a zahleděla se ven z okna.

Nebylo to nic moc, ale aspoň něco. A Whitney byla vděčná za cokoliv.

Obruč svírající její hruď malinko povolila. Holčička, kterou vychovala, upovídaná dívenka se sladkým úsměvem, byla pořád tady. Je to jen takové období. Nepotrvá navždy. Whitney se za volantem uvolnila, ramena jí klesla a začala pokyvovat hlavou do rytmu tichého jazzu linoucího se z reproduktorů. Na rozdíl od ní si Amelie svůj pop užívala naplno. Zvuk z dívčiných sluchátek slyšela Whitney skoro stejně hlasitě jako svůj jazz. Rozhodně dost zřetelně na to, aby rozeznala výrazný témbr Ariany Grande.

Zastavily na semaforech a Amelie koukala z okna. Whitney uslyšela, jak hudbu řvoucí ze sluchátek přerušilo krátké cinknutí a Ameliina hlava se prudce otočila k mobilu. Whitney sledovala její pohled a stihla si přečíst notifikaci.

Phil Lopez vám poslal Snapchat.

Amelie pohybem ruky vypnula obrazovku a pak si všimla, že se Whitney dívá. Naskočila zelená. Než Whitney sundala nohu z brzdy, jemně strčila rukou do dceřina kolene. Amelie naklonila krk a vytáhla si z ucha sluchátko.

Hudba stále hrála, ze sluchátka houpajícího se na rameni zněl drsný, přidušený beat.

„Kdo je Phil?“

„Nikdo.“

„Nikdo, hm? Když ti píše na Snapchat, nejspíš to bude někdo.“ Auto za nimi zatroubilo.

„Bože, mami, jeď.“

„Ne, dokud mi neodpovíš.“ Další zatroubení.

Amelie se zoufale ohlédla přes rameno. „Panebože, mami, ty jsi tak otravná. Je to kluk, se kterým chodím na jeden z předmětů. Ptá se na něco ohledně úkolu.“ Zastrčila si sluchátko zpátky do ucha.

Amelie měla takový tik. Když lhala, kousala se do vnitřní strany tváří.

A právě teď to dělala.

Třetí zatroubení však přinutilo Whitney sundat nohu z brzdy. Auto se rozjelo a její mysl zahltil příval myšlenek. Kdo byl Phil? Amelie se o něm nikdy nezmínila. Vlastně nikdy nemluvila o žádném klukovi. Nejspíš proto, že neměla dovoleno randit, dokud jí nebude šestnáct.

Což nastane za měsíc… Whitney se sevřel žaludek.

Chtěla na dceru přitlačit, až dorazí domů, ale dívka vyskočila z auta ještě dřív, než Whitney vůbec stihla vytáhnout klíček ze zapalování. Pak svižně vyběhla po schodech, sluchátka stále v uších. Whitney se ji snažila dohnat, ale než dorazila do bytu, Amelie už za sebou zavřela dveře svého pokoje.

Z Whitneyiny kapsy se ozvalo zacvrlikání. Sáhla po telefonu.

Natalie: Už máš ty fotky nové kolekce?

Sakra. Měly už být dávno hotové. Natčiny cetky byl on-line butik, který Natalie spustila někdy před pěti lety. Nejdřív prodávala jen bižuterii a doplňky. Tehdy se Whitney ze všech sil snažila prosadit jako fotografka na volné noze. Měla vzdělání v oblasti ekonomie, ale chyběla jí praktická

zkušenost. Když se s Danem vzali, zůstala doma s Amelií. Právě tehdy se začala o fotografování zajímat. Nejdřív jí šlo jen o pořízení hezkých fotek dcerky, ale brzy se ukázalo, že má talent.

Když se s Danem rozešli, našla si Whitney částečný úvazek v administrativě, což jí maximálně vyhovovalo, protože končila přibližně v době, kdy se Amelie vracela ze školy. S penězi ovšem vycházely jen taktak a Whitney měla strach, že by si placené hlídání nemohla dovolit, ani kdyby pracovala naplno. Dan by jí s tím nejspíš pomohl, ale ona se na něj nechtěla se vším obracet. Jen by mu tím poskytla další důvod, aby se nad ni mohl povyšovat. Tehdy Natalie s podnikáním začínala a najala si Whitney, aby jí pro její web pořídila pár fotek.

Rychle se spřátelily a zanedlouho – poté co se nabídka butiku rozšířila o oblečení – jí Natalie nabídla pozici marketingové manažerky na plný úvazek. Whitney měla pružnou pracovní dobu, většinou pracovala doma a občas ve skladu, kam si ale mohla Amelii vzít, když to bylo nutné. Minulý víkend Whitney nafotila novou jarní kolekci. Některé fotky už stihla upravit, ale ne všechny. Zamířila k pracovnímu stolu v rohu obývacího pokoje a se zavrzáním klesla na židli. Přihlásila se na počítač a odpověděla Natalii: Hned to bude.

Další hodinu soustředěně pracovala a zvedla oči jen tehdy, když uslyšela cvaknutí dveří Ameliina pokoje. Venku se mezitím slunce nachýlilo k obzoru. Nebe bylo tmavě modré, téměř fialové, se zlatými skvrnami na okrajích. Whitney si promnula unavené oči.

„Co je na večeři?“ zeptala se Amelie a vešla do místnosti. Měla na sobě legíny, dlouhé tričko a chlupaté, teplé ponožky. Vlasy si v týle stáhla do rozcuchaného drdolu a pečlivě si vyčistila obličej. Výrazná vůně mátového pleťového mléka byla cítit přes celý pokoj.