Prolog
Nebýt přívalových dešťů, události oné noci a všech dalších by se možná vyvíjely jinak. Jelikož však byla viditelnost sotva padesát metrů a stěrače jeho mercedesu nestačily pořádně čistit přední sklo, doktor Ovidio Salazar jel po silnici, kde byla povolená rychlost 120 kilometrů za hodinu, jen šedesátkou.
Najednou se mu ve světlech objevil obří stín a on instinktivně zabrzdil a strhl volant. Jeho auto dostalo smyk a otočilo se o 360 stupňů. Když vůz konečně zastavil, aniž by narazil do středových svodidel a bohudíky ani do toho stvoření – Salazar vykoukl, aby se podíval, co to u všech čertů je.
A tam, ani ne šest metrů před jeho čelním sklem, stál největší slon, jakého kdy viděl. Ten tvor se na něj díval přes stěrače pohledem, ve kterém se zračily obavy, jak později Salazar řekl své rodině. Nejméně pět vteřin si navzájem pohlíželi do očí, než se slon otočil, lehce překročil středové svodidlo a rychle zmizel za závojem deště. Kdyby byl hustší provoz, slon by způsobil větší zmatek, nebo by do něj mohl někdo dokonce narazit, ale sotva svítalo a na silnicích se pohybovali jen takoví lidé jako doktor, který musel být za hodinu v Lusace na operačním sále.
Co ten slon dělal na dálnici, ptal se Salazar sám sebe, když zajel ke krajnici, aby se uklidnil. V okruhu stovek kilometrů se nenacházel žádný národní park, nevedla tudy žádná „stezka“ předměstími a příměstími na sever od Lusaky, takže to byl buď uprchlík ze zoo – vysoce nepravděpodobné, Salazar o žádné nevěděl –, nebo utekl z nějaké rezervace a ušel stovky kilometrů až na okraj civilizace, aniž si ho někdo všiml.
Až doteď.
Vím, že se konec mých dní blíží. Bolest mě zpomaluje, dráždí mě touha po dobrém jídle a zrak se mi pozvolna kalí a slábne. Viděl jsem to už mnohokrát, takže vím, jaký ten konec bude. Proto se vracím na místo, kde jsem se narodil, k těm, kdo se o mě starali, pokud tam ještě jsou. Nic jiného už mi nezbývá. Neznám vzdálenost ani přesný směr, ale nepochybuji o tom, že mi moje smysly řeknou, kam mám jít. Jen doufám, že se tam dostanu včas.
Pamatuji si každičký obraz, zvuk a pach od chvíle, kdy jsem se narodil, až doteď. Neznám žádný způsob, jak označovat plynutí času, ani netuším, kudy vedou hranice dvounožců, ale vím, že jsem byl daleko od domova, že mě odvezli do vzdálených zemí a podnebí, přes nekonečné vody do vyvýšených hnízd plných hluku a nesnesitelně jasných světel, kde se nekonečné množství dvounožců pohybuje v těch jejich nepravých zvířatech.
Můj svět je venku pod širým nebem, kde bývají hvězdy tak blízko, že vidíte, jak putují po nebi. Kde slyšíte jen bzuče-
ní hmyzu, řev predátorů či pištění a skřehotání obyvatel stromů – a vylekané ticho těch, kdo musí spát na zemi.
Doufám, že pod tímto nebem skončí moje cesta, mezi dvounohými přáteli, kteří mě vychovali, a u stáda, které mě kdysi dávno přijalo za svého člena. U těch báječných tet a bratranců a sestřenic, kteří se ke mně chovali, jako by všichni byli mojí matkou. * * *
Trevor Blackmon, třiapadesátiletý pomocný správce národních parků v Zambii, položil telefon a zachmuřil se. Tohle bude oříšek. Pokud bylo pozorování bona fide – a svědek byl chirurg, takže pravděpodobně spolehlivý –, jak se mohlo tak velké zvíře po několik dní, které by mu zabrala cesta z nejbližší rezervace, procházet bez povšimnutí v relativně obydlené oblasti?
Blackmon teď bude muset toho slona najít, patrně ze vzduchu, a usmrtit ho dřív, než způsobí problémy –třeba tím, že udupe nevinnou rodinu na jejich dvorku –, a také dřív, než si ho všimnou ochránci zvířat. Ti by požadovali, aby zvíře uspali a dopravili zpátky do rezervace. A to by byl v případě téměř sedmitunového sloního samce – v tomto případě se určitě jedná o samce, samice jen zřídka putují samy – největší oříšek.
Daleko snazší a pohodlnější by bylo počkat, až se zvíře dostane na domorodé území, mimo dosah zvědavých zraků, tam se ho zbavit a nechat přírodu, aby si poradila s tělem. V Zambii koneckonců žije 25 000 slonů, na jednom sloním samci tolik nezáleží.
Nejdřív si Blackmon ověří v úřadu pro satelitní sledování, zda neexistují nějaké zaznamenávající přístroje GPS, a pokud má ten slon čip nebo stopovací obojek, snadno ho najde. Blackmon věděl, že je to výstřel naslepo, protože zatím nikdo nevyhlásil poplach, ale to by se dalo vysvětlit snižováním rozpočtu, jež vedlo k omezení počtu zaměstnanců, kteří přístroje sledují. Za pokus to však stálo, a tak znovu zvedl telefon, a zatímco čekal na spojení, díval se ven na liják.
Zambie, současnost (období dešťů 2012)
Kapitola první
rané Vzpomínky – keňa, 1962
My si na rozdíl od vás pamatujeme naše první hodiny. Myslím, že máte jen pramálo vzpomínek na období, než jste se naučili chodit. To my ne. Chodíme už od prvního dne, jinak bychom riskovali, že nás sežerou predátoři. Držel jsem se v obřím stínu matky, motal jsem se a klopýtal a strkal jí nos pod břicho, abych mohl sát sladké mléko kapající z jejích struků.
Obklopily mě zvuky a pachy: traviny a půda pod nohama, rachot hromu a hlasité bubnování odpoledního deště, široká hnědá řeka a kluzké bláto na jejích březích, zvláštní rohatá zvířata pijící vedle nás u napajedla, štiplavý pach moči a trusu stáda. Členů bylo tolik, že jsem je nedokázal spočítat, ale vybavuji si sestry a bratry a tety, které mě v těch prvních dnech vítaly propletenými choboty, hladily mě a povzbuzovaly a představovaly se mi svými pachy.
Trpělivá moudrost mé matky mě provedla osvojením pravidel přežití. Její obrys i vůně byly neustále nablízku. Neopouštěla mě, ani když jsem se loudal nebo jsem byl unavený. Hodiny prožité s kamarády – ve stádu bylo šest slůňat –byly protilékem na mnoho úzkostí. Usínal jsem sužovaný
bolestmi z únavy a probouzel jsem se s východem slunce, připraven všechno si zopakovat.
Kromě druhů ze stáda byla mým nejlepším přítelem mladá antilopa Zcuchaný vous. Ty mají zvláštní zvyk znenadání vyskočit, zahrabat nohama ve vzduchu a zaútočit hlavou na imaginární stromy. Matka mi vysvětlila, proč to dělají. Rodí se s larvami v hlavě, a když dospívají, larvy se vylíhnou a pokouší se najít cestu ven, což ta ubohá zvířata přivádí k šílenství.
Přestože pro slony není obvyklé, aby se bratříčkovali s jinými živočišnými druhy, matka mi v době, kdy obě naše stáda trávila období dešťů v rozsáhlé zavodněné oblasti, dovolila si se Zcuchaným vousem každý den hrát. Zato kamarádova matka se marně snažila držet ho dál od nás, ale on ji neposlouchal. Nakonec ho s námi však nechala, protože pochopila, že když je se mnou, dá na něj naše stádo pozor. Společně jsme celé hodiny zkoumali okolí, všechno jsme očichávali a strkali do toho nosy, zvířecími norami počínaje a hmyzím trusem konče, dokud jeden z nás nedostal hlad a my se šli k matkám nakrmit.
Nakonec mi došlo, že všechno, co děláme, sledují nejstarší samice z našeho stáda, a posléze jsem poznal i děsivý důvod, proč tomu tak je. Byli jsme neustále jen vteřinu vzdáleni od nějakého hrozivého nebezpečí, bez ohledu na naši velkost či věk. Nejlepší obranu nám skýtal náš počet: drž se u stáda a šance na to, že tě dostanou, se sníží. Choď si sám, a tvé dny jsou sečteny. Ale i početní převaha někdy může selhat.
Můj kamarád Zcuchaný vous pil na břehu řeky se svým stádem, když cosi vmžiku vyskočilo z vody a popadlo ho to.
Byla to Dlouhá čelist a stáhla ho pod vodu, takže byly vidět
jen zoufale se zmítající nohy. Zaječel jsem na jeho stádo, aby něco udělalo, ale nikdo se ani nepohnul. Jen strnule civěli a já slyšel, co si myslí, tak jasně, jako kdyby uměli mluvit. Byli rádi, že to byl on, a ne oni.
Když se objevily další Dlouhé čelisti, antilopy odklusaly od řeky. Voda byla plná mrskajících se ocasů a zbarvila se do ruda. Poslední bezmocné steny mého přítele mě pronásledují dodnes. Pro mé srdce to byl šok. Od toho dne už jsem nikdy nebyl tak bezstarostný.
Naše první zásada byla vždycky dávat pozor na velké kočky a hyeny schované v trávě, které všechno sledovaly chladnýma očima. Nejděsivější tvorové ze všech jste ovšem byli vy, dvounožci. Ne ti, kteří se objevovali ve svých ohavně páchnoucích nepravých zvířatech a zdálky nás pozorovali lesklými malými vrčícími a cvakajícími předměty, které si drželi před tváří. Ani domorodci, které jsme při putování míjeli a kteří žili v hnízdech z klacků a sušeného bláta. Ti nás tolerovali, pokud jsme se drželi dál od jejich ohrazených políček.
Ne, nejvíc nás děsili ti dvounožci, kteří se k nám po větru přikradli co nejblíž. Vysocí černí běžci, kteří nás zaskočili svými ostrými tyčemi. Pokud vás zasáhli, znamenalo to bolestivé pomalé umírání, které trvalo celé hodiny, ba i dny. Nejhorší byli mladí lovci, ty zbytečné zabíjení zjevně těšilo.
Vůbec nejnebezpečnější ovšem byli bílí lovci, protože dokázali zabíjet na velkou vzdálenost. Jejich hlučná smradlavá nepravá zvířata zmlkla už někde daleko a my zvedali choboty a snažili se větřit, kde asi jsou. Zanedlouho ztichli ptáci a atmosféra se naplnila děsem. Pak se ozvala rána z jejich bouchacího klacku a jeden z našich dospělých se
zapotácel. Dusali jsme pryč, jakmile jsme je zahlédli, ale už bylo pozdě. V očích oběti se objevil ohromený pohled, načež se v oblaku smrti zhroutila k zemi. Když jsme se po čase vrátili, našli jsme zohavenou mrtvolu. Usekli kly a chobot a nechali tam krvácející tělo bez tváře a my plakali a dlouho do noci jsme volali jméno zesnulého přítele.
V každém ročním období jsme se vraceli na místa, kde padli naši přátelé, abychom navštívili jejich kosti. Obraceli jsme je pořád dokola, vzpomínali na jejich majitele a doufali jsme, že v nich najdeme kousek života. Ten však už byl navždy pryč. * * *
Moje matka, v našem kmeni nazývaná Měsíční matka, se během období dešťů ve druhém roce mého života stala vedoucí stáda. Rudá bulva, naše milovaná matriarcha, už skoro nejedla, protože neměla zuby, a její hlas byl sotva slyšet. Říkám „hlas“, protože vím, že nerozumíte našemu jazyku a ani ho neslyšíte. Pro vaše uši je příliš hluboký. My si však povídáme stejně jako vy, někdy i na velkou vzdálenost, jako řada našich bratrů v moři. Jejich hlasy se nesou vodou, naše vzduchem nebo zemí. V noci můžeme hovořit s příbuznými, kteří jsou vzdálení mnoho obzorů. Když stojíme na třech nohách na tvrdé půdě, slyšíme, jak si jiné rodiny posílají vzkazy na vzdálenost půldenní chůze – prostřednictvím nohou.
Když se Rudá bulva nakonec zhroutila a už nedokázala vstát, stádo u ní zůstalo dva dny a dvě noci a každý z nás odříkal své vzpomínky na nejhezčí čas, který jsme s ní strá-
vili. Třetího dne se svýma krásnýma očima – byla známá svými dlouhými řasami a jedním rudým okem – zadívala do vycházejícího slunce a její smutek vystřídalo smíření. Pak nás opustila a všichni jsme plakali. Dokud nebyla pomazaná na novou vedoucí stáda, byli jsme ztraceni. Rudá bulva v sobě nashromáždila moudrost šedesáti období dešťů. Například znala každé napajedlo a zdroj podzemní vody na rozmezí stovek mil savany a vysočiny. V období sucha to mohla být otázka života a smrti.
Byl jsem příliš mladý na to, abych rozuměl tomu, co se dělo dál, ale teď už chápu, proč bylo stádo tak rozrušené a proč se mi zdály tak neklidné, divoké sny. Moje matka a jedna další starší samice, Bouře, spolu bojovaly o nástupnictví. Vy možná nevidíte, že se naše osobnosti různí, ale my jsme v našem světě stejně jedineční jako vy v tom vašem. A máme mezi sebou různice, stejně jako vy.
Bouře byla šílená, byla taková od té doby, co ji v mládí zasáhl blesk. Přežila však a měla velkou rozvětvenou rodinu, v níž byla nejstarší, a proto vůdkyně. Nyní započala rafinovanou válku proti mojí matce. Rozhodla se stát se novou matriarchou, přestože většina stáda dávala přednost mé matce.
Pak udělala Bouře cosi nemyslitelného. Už celé dny mi v tichosti vyhrožovala – kdykoli se matka nedívala –, a když jsme přecházeli řeku vzedmutou po deštích, všichni dospělí včetně mé matky se obávali, aby prudký proud nestrhl mláďata, kdyby při přecházení ztratila rovnováhu. Bouře byla vzadu a nechala kolem sebe přejít všechna mláďata, až na mě. Najednou mě připíchla kly a držela mě pod vodou tak hluboko, že mě nikdo nemohl vidět. Byla dvacetkrát větší než
já, takže jsem byl v jejím sevření úplně bezmocný. Dokonce jsem ani nemohl vystrčit chobot nad vodu. Posledním dechem jsem zoufale zavřískal v naději, že mě nějaký příbuzný uslyší. Pak jsem začal polykat andělíčky.
Má matka asi něco vycítila, podívala se po mně a uvědomila si, co se děje. Když se k nám řítila vodou, Bouře mě pustila a já se vynořil. Lapal jsem po dechu a sledoval, jak rozzuřená matka nabrala Bouři tak prudce, až spadla a odnesl ji proud dolů po řece. Když se nakonec vybelhala na břeh, křičela bolestí a všichni viděli, že silně krvácí.
„Cos to udělala, Měsíční matko?“ zařvala sestra Bouře, kolem níž se seběhl celý její rod. Všichni troubili a frkali a civěli na její rány. „Z toho by mohla umřít!“
Naše rodina se starostlivě shlukla kolem matky, která konečně promluvila.
„Snažila se utopit mého maličkého. Viděla jsem to na vlastní oči. Zeptejte se ho, on vám to poví.“
Bouře kvílela: „Neposlouchejte ji! Nic takového jsem neudělala. Ona se zbláznila!“
„Nechte mluvit toho malého,“ volala Popraskaná, starší samice, která nepatřila k žádné z rodin, takže její mínění v této věci všichni respektovali. „Mluv, synu Měsíční matky.“
Všichni se na mě podívali. Já však byl ještě v šoku, zvracel jsem vodu a nemohl jsem mluvit.
Na matčině tváři se objevil zvláštní výraz, promluvila ke shromáždění, jako by najednou vše pochopila. „Bouře si myslela, že mě synova smrt zdrtí a ona se stane vůdkyní stáda!
Hodlala převzít náš klan utopením mého dítěte, chápete?“
Rodina Bouře začala dupat a troubit a Bouře to nadále popírala.
„Ach ne, ne, ne, ona si to všechno vymýšlí! Já to mládě miluju jako vlastní!“ O tom, že k vlastnímu synovi se vůbec nechovala láskyplně, se nezmínila.
Popraskaná se ke mně sklonila, přiložila mi chobot k tlamě a zašeptala: „Musíš jim říct, co jsi viděl, maličký, nebo to s tvou matkou špatně dopadne. Pověz stádu, co se stalo.“
Vždycky jsem byl citlivý – i později jako dospělý slon –a bolelo mě, že musím Bouři obvinit, dokonce i po tom, co mi udělala. Ona však lhala, a přestože by mě mohla zabít jediným kopnutím, musel jsem promluvit. Rozhlédl jsem se kolem a poprvé jsem si všiml, že nás s tichou hrůzou sledují všechna rohatá zvířata na březích.
Hlas jsem měl tichý a slabý. Popsal jsem události, jak nejlépe jsem dokázal, viděl jsem ohromené výrazy v očích
celého stáda a skončil jsem obranou matky.
„Takže chápete, že neměla jinou možnost než použít kly.“
Sklonil jsem hlavu. „Taková je pravda. Tak se to opravdu stalo.“
Bouře nepřestávala protestovat, nazývala mě lhářem, zatímco zbytek stáda si vyměňoval ohromené pohledy. Tentokrát Bouře zašla příliš daleko. Popraskaná svolala schůzi starších slonic. Moje matka a Bouře k ní nebyly přizvány a zůstaly obklopeny svými rodinami. Starší slonice důstojně odkráčely ke skupince stromů a začaly rozmlouvat tichými hlasy.
Některé mé sestry a tety se pokusily napravit vztahy mezi našimi dvěma rodinami, ale škody byly příliš veliké. Rodina je v divočině klíčem k přežití, i když je její morálka narušená. Bouře byla vůdkyní rodiny, a tak museli všichni stát při ní.
Starší slonice se po několika minutách vrátily. Popraskaná si odkašlala a vážně pomluvila ke stádu.
„Dospěly jsme k politováníhodnému, leč nevyhnutelnému rozhodnutí. Navzdory tomu, že jsme strávili pohromadě nesčetně období a ztratili jsme mnoho příbuzných a přátel, s Bouří už nadále putovat nemůžeme. Po tom, co dnes udělala bezmocnému mláděti, synovi jedné z našich nejváženějších starších slonic, už jí nemůžeme důvěřovat. Proto ji vylučujeme z klanu. Pokud si někteří členové její rodiny přejí, mohou putovat s námi, ale také mohou následovat svoji matriarchu. Tak jsme rozhodly.“
Bouřinu rodinu to patrně nijak nepřekvapilo, ale rozhodnutí stejně vyvolalo velký rozruch a její členové se museli rozhodnout, zda zůstanou se stádem, nebo půjdou se svou rodinou. Nakonec se všichni postavili za svou vůdkyni, děj se co děj, a zakrátko nás opustili. Jako osamělý slon jsem s nimi později několikrát zkřížil cestu, ale bohužel už to mezi námi nikdy nebylo takové, dokonce ani s přáteli z dětství.
Nyní nás tedy vedla moje matka a rozhodovala o všem důležitém, jako kdy odpočívat ve vedru, kdy v období sucha vylézt na vysočinu, kdy se uchýlit do bezpečí, nebo naopak na nebezpečí zaútočit. Všechny slonice sledovaly Rudou bulvu a učily se od ní a nyní stejně tak sledovaly mou matku a učily se od ní. Jeden nikdy neví, kdy na něj může připadnout velení nebo kdy bude muset nastavit vlastní tělo jako ochranný štít. Slonice rozhodovaly o všem, od rození mláďat až po chladnokrevné vyhnání všech dospívajících samců.
Možná jsem přesnost své paměti trochu zveličil, protože v mém mládí existuje prázdné místo, které nedokážu zaplnit. Je tu Předtím – já a moje skvělá matka, oddaní bratři
a sestry a zbytek stáda, kdy jsme všichni během období dešťů žili ve svěžím údolí – a Potom –, kdy jsem se probudil na farmě na vysočině mezi dvounožci, které jsem nikdy předtím neviděl.
Unesli mě z mého světa a od mé rodiny a já byl zcela bezmocný. Stydím se to říct, ale zmohl jsem se jen na pláč a mlácení kolem sebe. Srdce mě bolelo tak strašně, že jsem nic jiného nedokázal. Drželi mě a lili mi do hrdla divně páchnoucí tekutinu. Kolem se nevyskytoval žádný můj druh, ale žili tam i jiní, stejně mladí, obyvatelé plání. Bylo to jako v bdělém snu. Mé vzpomínky na tu dobu jsou natolik mlhavé, že vůbec netuším, jak dlouho to trvalo ani co se to vlastně se mnou dělo.
Potom už bylo všechno v mém životě jiné.
Kapitola druhá
jiné hlaSy – keňa, 1964
Pytláci na koních přijeli za svítání, stejný postup jejich vůdce vyzkoušel už o týden dřív. Povedlo se to náramně, jezdil mezi stádem jako neviditelný. Velká zvířata pokládala jeho oře za dalšího obyvatele plání. Jezdce ignorovali, dokud je nakonec nevylekal jeho pach a neutekli.
Stádo, které celý předchozí den sledovali, se teď pokojně páslo na svěží lučině a většina z nich si ani nevšimla jezdců, kteří jeden po druhém u dvacet metrů vzdáleného stromořadí sesedali z koní a odjišťovali pušky. Ranní mlha se právě zvedala. Praskání mopanových větví, lámaných sloními choboty, znělo jako výstřely.
Vůdkyně stáda vzhlédla. Vycítila nebezpečí. Kývla mohutnou hlavou ke vzdálenému stromořadí a varovně zatroubila. Slonice se rychle seskupily do půlkruhu a nahnaly mláďata za sebe.
Pak matriarcha zahlédla vedoucího pytláka, který vystoupil zpoza stromu. Kůži měl černou jako noc a oči neproniknutelné jako kobra. Roztáhla velké uši a zaútočila. On se ani nehnul, svíral pušku ráže.375 H & H a klidně zmáčkl spoušť.
Kulka jí pronikla do lebky těsně nad chobotem, prolétla mozkem a skončila v páteřním kanálu. Slonice klesla hlavou napřed a při dopadu jejího těla se zachvěla země. Potom začaly pálit další pušky a členové stáda se v panice motali v kruhu. S podobným způsobem zabíjení se nikdy předtím nesetkali. Byli příliš ohromení, aby mohli reagovat, jejich vůdkyně ležela na zemi, vše se vymykalo jejich chápání.
Třicet dva z nich mělo kly natolik velké, že stály za useknutí. Když padali, zoufale na sebe volali a v třeskotu výstřelů se navzájem loučili. Do dvou minut byli mrtví nebo umírali. Muži vystoupili ze stínu stromů, doráželi jedince, kteří se vlekli ke svým mrtvým blízkým, mávali choboty a naříkali, než je pytláci střelili do zvukovodů.
Mláďata příliš malá na zabití se k sobě vyděšeně choulila o kus dál. Šest slůňat, kterým byly nejvýš dva roky, se drželo svých matek s kalužemi moči u nohou a kulilo oči hrůzou.
Pytláci vytáhli z brašen u sedel mačety nebo sekery a dali se do díla. Životy těch zvířat pro ně znamenaly jediné – peníze. Začali pracovat u sloních tváří, kolem klů, a sekali hluboko do masa, aby je získali celé.
Když se dostal šéf pytláků k vůdkyni stáda a začal sekat, cosi ho šťouchlo do zad a on se prudce otočil. Její mládě na něj zoufale funělo malým chobotem. Pytlák ho sekl mačetou přes čelo a mládě bolestně zakvílelo a s očima zalitýma krví se odpotácelo kousek dál.
Pytlák skončil s odsekáváním klů a chystal se je hodit na hromadu k ostatním, když se slůně znovu přiblížilo –
tentokrát zaútočilo. Pytlák upustil kly, oběma rukama popadl mačetu a zasekl ji slůněti hluboko do čela. Mládě nevydalo ani hlásku a zhroutilo se na matčinu mrtvolu. * * *
Čtrnáctiletý Kamau Matiba strávil noc v koruně baobabu a moc dobře se nevyspal. Každých pár hodin si potíral poraněné místo lektvarem od matky, ale pořád ho to strašně pálilo. Když mu podle starobylého kikujského rituálu odřezávali předkožku, zaťal zuby a nehnul brvou, jak se od něj očekávalo. Sám ve tmě daleko od své vesnice teď však trpěl až dost.
Za svítání slezl dolů, snědl proužek sušeného gazelího masa, pevně si utáhl přehoz a uchopil oštěp. Musí zůstat sám v buši ještě tři dny, a až se vrátí domů, bude z něj oficiálně muž. Kamau byl velmi inteligentní, takže mu to připadalo trochu směšné, ale chápal tradice dospělých, i když patřily do jiného století a měly by tam zůstat. Kamau naproti tomu o takový život neměl zájem. Ve vesnické škole se učil o nedávno získané keňské nezávislosti na Británii a snil o tom, jak co nejdřív opustí vesnici. Zatím ovšem musí dál hrát tuhle hru.
Chvíli kráčel krajinou, když tu z dálky zaslechl výstřely. Celé tucty výstřelů, jako kdyby se za kopci válčilo. Asi po dvou minutách utichly a zavládlo mrtvolné ticho. Věděl, že se tomu místu musí zdaleka vyhnout.
O něco později zahlédl na nebi kroužit černé tečky. Odhadl vzdálenost na tři až čtyři kilometry. V této části