0043535

Co je vůbec v nás

Co je vůbec v nás, to se objeví, když nám život prsty popálí.

Co je vůbec v nás, čas nic nesleví, je nám v patách, když jsme pomalí…

„Jmenuji se Petr Janda a narodil jsem se 2. 5. 1942 v Praze na Vinohradech v Londýnské ulici.“

Tak nějak začínal můj monolog v muzikálu o Olympicu – Jak se lítá vzhůru.

Málokdo ví, že můj letitý kamarád Miloš Zapletal1, zakladatel MISS České republiky, se narodil o den dříve v té samé porodnici.

Dělal nám manažera víc jak dvacet let, dodnes spolu kamarádíme, navíc si koupil na Vinohradech u Plácku, kde jsem vyrůstal, byt.

První tři roky mám v mlze, ale tak to bude asi u všech, takže mě to nijak neznepokojuje. Později mi maminka vyprávěla, že jsem za války pořád řval a domáhal se jídla, že jsem jedl i plesnivou vařenou mrkev a byl tak tlustej, až se bála, že nás Němci zavřou. Styděla se za mě, ale jednoho dne na ulici přistoupila ke kočárku jakási paní, zálibně se na mě podívala a prohlásila: „Z toho bude jednou slavnej člověk.“

První zásadní vzpomínku mám někdy z jara 1945, kdy naproti nám hořel dům, spadla tam totiž zápalná bomba. Druhý zážitek je poměrně silný, odehrál se zhruba v tom samém čase, to už jsem cho-

1 Miloslav Zapletal (1942), pracoval jako učitel, rozhlasový redaktor, manažer a konferenciér, v roce 1990 založil agenturu Art Production K a začal pořádat volbu československé a později České Miss. Má tři syny.

Svatba táty s mámou

dil do mateřské školky, houkaly sirény a my jsme pádili schovat se do sklepa. To Američani si spletli Drážďany s Prahou a trošku nám ty Vinohrady pročistili. Spadl dům na Jiráskově náměstí, dnes tam stojí Tančící dům, v Anglické a na Míráku se zřítily dokonce dva domy, pak to vzalo Waldesovu vilu2 a na závěr vilu Gröbeho3 v Grébovce4. Později z této rozpadlé vily, spíše zámku, bolševik udělal Dům pionýrů, kam jsem chodil do různých kroužků, a hlavní sál, kde se kdysi procházela šlechta, se jmenoval po Gottwaldovi. To se hrabě Gröbe asi v hrobě obracel.

2 Jindřich Waldes (1876–1941), zvaný „Král knoflíků“, zakladatel firmy KOH-I-NOOR, z jeho vily v Americké ulici č. 1 se po bombardování zachovalo pouze křídlo s uměleckými sbírkami.

3 Moritz Gröbe (1828–1891), pražský židovský podnikatel, stavitel, který zbohatl na výstavbě železničních tratí.

4 Grébovka či Gröbovka, dnešní Havlíčkovy sady, je park anglického typu v Praze 2 na Vinohradech, nedaleko Vršovic a Nuslí.

Malej tlustej Péťa, 1943

Péťa s mámou

Bratři Jirka a Petr s tátou, 1946

A s mámou

V létě čtyřicátého pátého roku, tedy těsně po tom, co skončila druhá světová válka, nás rodiče odvezli se starším bráchou Jirkou do Plzně, kde jsme u strýce Tomáška (měl tam pilu v Doubravce)

strávili celé prázdniny. Teta byla rozšafná žena a dělala nám jeden den amolety a druhý lívance, a tak furt dokola, než přijela maminka a rychle jí to zatrhla. V té době tam byla ještě americká armáda a tam jsem taky viděl poprvé černocha. Chodili jsme se koupat k Radbuze a byly to moje první prázdniny, na které si jasně vzpomínám. Táta byl Plzeňák a byl na to po celý život náležitě pyšnej. Já si připadám být Plzeňákem tak nějak napůl.

Dříve se o prázdninách běžně jezdilo na letní byty, chat bylo málo a chatový či chalupářský boom začal mnohem později. Taky jsme byli s rodinou v Lanškrouně, předtím v Horní Čermné, to mně bylo pět let. Bydleli jsme v krásné vilce v prvním patře, až mnohem později jsem si uvědomil, že byla zřejmě po Němcích. Tam jsem se v rybníku U Čápů málem utopil. Všichni byli na obědě v restauraci a já, celej nedočkavej, jsem si vzal plovací kruh a šel si zaplavat, jenže kruh se mi jaksi svezl na nohy a já se začal topit. Vím, že mě vytáhl z vody pan Kalvoda, a sám jsem překvapený, že si to po těch letech ještě pamatuju. Jednou jsem přišel domů pozdě a máma mě z výchovných důvodů nechtěla pustit dovnitř. Natahovala to, stála na balkoně a já dole kňučel a škemral. Nakonec mě pustila, ale ve mně to zůstalo celý život. Taky si vzpomínám, že jsem tam poprvé hrál lízanej mariáš.

V šesti letech jsem začal chodit do školy v ulici Jana Masaryka. Byl revoluční rok 1948 a bolševici si už mnuli ruce, jak ji honem přejmenují na Makarenkovu. Už ani nevím, jestli jsem se do školy těšil nebo ne. Měl jsem to do ní pár kroků, učil jsem se lehce a do páté třídy jsem vlastně neměl žádné problémy. Nejvíc mi utkvěla v pa-

měti hodina katechismu, protože nás pár, co jsme byli v jiné církvi než katolické (já byl v církvi Československé), jsme měli volno. Za tu jednu hodinu jsme například stihli doběhnout do Grébovky povozit se v zimě na krách (to bylo skvělý) a vrátit se včas do školy, někdy taky úplně promáčení.

Vinohrady byla tehdy klidná čtvrť a do Grébovky to byl kousek. Většinu volného času jsem trávil na ulici. Když bylo v létě hezké počasí, vzali jsme deky a šli se opalovat na Mlejnkovku. Tam se smělo na trávník, protože to byl někdejší vinohrad a nic na něm nerostlo. Když bylo tepleji, chodívali jsme pěšky na Císařskou louku. Brali jsme to Botičským kanálem, kde to tak zvláštně smrdělo. Bodejť by ne, když to byla vlastně pražská stoka. Občas se otevřel na boku nějakej poklop a vychrstlo to spoustu odpadní, ne moc voňavé vody. U Vltavy jsme vylezli z koryta, přešli železniční most, dali se ještě kousek po druhém břehu a pak už jenom můstek a byli jsme tam.

Čtvrtá třída; klečím v první řadě druhý zleva

Běžně jsme přeplavali Vltavu až k vyšehradské skále, ze které jsme skákali. Občas na nás troubily parníky, protože jsme se tam v korytě Vltavy plácali. Dnes, když si na to vzpomenu, jímá mě hrůza. Voda ve Vltavě byla poměrně teplá a na louku jezdili Pražané celé léto. Nedávno jsem tam byl. Padl na mě takový zvláštní smutek. Dřív tam totiž nebylo nic než tráva a stromy. Dnes je to vlastně úplně zastavěné.

V té době jsem strašně toužil po teniskách. Vzpomínám si na ten okamžik, kdy mi je otec koupil. Voněly takovou zvláštní vůní, směsicí gumy a textilu. Běhal jsem v nich po Vinohradech jako pominutý. Narodil jsem se totiž jako druhej, a tak jsem často dědil po starším bráchovi. Někdy mě to docela štvalo. Brácha dostal novou bundu a já ji za rok nosil po něm. Když mi někdo řekl na ulici, že mám bráchovu bundu, tak jsem ztratil chuť si hrát.

Nenáviděl jsem holiče. Měl krám hnedka na rohu a já se musel každý měsíc nechat vylepat jak debil. Vždycky mě ty ustřižený vlasy kousaly za krkem. Holič pan Pekárek měl stále plno, a i když jsem byl třeba třetí na řadě, klidně mě nechal čekat a pouštěl přede mě další zákazníky. Už jsem byl nachystaný a sedal si, ale on klidně řekl: „Počkej, vždyť ty máš času dost!“ Jak mohl vědět, kolik já mám času? Měl tam nějaký časopisy a já jsem se jednou do jednoho tak začetl, že když se konečně uvolil mě ostříhat, tak jsem byl celou tu dobu zvědavý, jak to dopadne. Pak jsem na to zapomněl a dneska už bohužel nevím, o co šlo. Holič stál tehdy jednu korunu, stejně jako zmrzlina u Itala Amadea Bernakozziho vedle kina Pilotů či U Kotrbů v Rybalkově ulici. Ital zmrzlinu nabíral polévkovou lžící z nádoby a do kornoutu dával čtyři kopečky. Jedna zmrzlina byla slabě fialová. To byla nádhera! A co teprve když někdo sehnal ze zásilky UNRRY tzv. fialovej hnus. Prášek nebo spíš dezinfekci, která se rozpustila třeba v louži a voda se po chvilce dala klidně pít. Tenhle prášek jsme lízali, chutnal dost zajímavě, a měli jsme po něm úplně fialový jazyky.

Petr Janda – Dávno plus

Naši byli opravdu chudí, táta pracoval a maminka, jak bylo zvykem, byla v domácnosti a starala se o děti. Otec nás stěží uživil a ještě po práci často překládal z angličtiny či němčiny, aby si něco přivydělal. Vzpomínám na hořkou historku z Radošovic u Říčan. Jezdili jsme tam v neděli vlakem na koupaliště U Jurečků (nebo tak nějak) a všichni dokola lízali zmrzlinu. Já měl na ni ukrutnou chuť a pořád jsem na mámě škemral a loudil, aby mi ji taky koupila. Byl jsem neodbytný, ale máma mi vůbec neodpovídala. Po chvíli se na mě otočila a se slzami v očích řekla, že na to prostě nemá. Ještě teď mě to dojímá. Muselo to pro ni být strašný.

My kluci z Vinohrad jsme byli na svůj původ náležitě hrdí. Koukali jsme se spatra obzvlášť na Vršováky a později, když jsme byli větší, jsme s nimi na Mlejnkovce válčili. Povoleny byly jenom drny, ale občas se někdo neovládl, hodil kamenem a trefil se. První krev na hlavě byla důvodem k zastavení bojů a nastala chvíle krátkého, leč vetchého příměří.

Vyráželi jsme do zpustlých vinohradských zahrad, o které se nikdo nestaral. Zvláště jsme měli v oblibě Kotovku. Znal jsem veškeré díry v plotě, dalo se chodit skrz zahrady až ke Grébovce. Jó Grébovka, tam byl v horní části parku krásný vodopád, jezírko bylo plné vodní havěti a ve skalkách v kašně stál Neptun a stříkala z něj voda.

Odtamtud jsem mámě nosil z jara krásný šeřík a na podzim i ovoce.

Když jsem věděl, že jdu domů pozdě, což maminka úplně nenáviděla, tak jsem jí dal šeřík a byl klid. Pokud ne, vytáhla z třetího šuplíku vařečku a dala mi, co se do mě vešlo. Dodnes slyším zvuk toho otvíraného šuplíku. Taky proto se od té doby snažím chodit všude včas.

Často jsem hrával fotbal na faře. Jako hřiště nám posloužil zapomenutý chodník u fary, ze které udělal bolševik učňovské středisko. Tam coby správce pracoval jakýsi pan Cabejšek, notorickej alkoholik, kterej sedával denně v hospůdce Na Kleovce. Moc toho nena-

mluvil a lil do sebe jedno pivo za druhým. Občas to proložil výčepní lihovinkou. Když už toho měl tak akorát, sebral se a s pomocí méně opilého kumpána vrávoral domů. Platil dvakrát měsíčně, vždycky když dostal vejplatu. Byl hubenej jako lunt a myslím, že ani moc nejedl.

Branky tvořily dva kandelábry od pouličních lamp. Odtamtud se mi nikdy nechtělo domů, protože mě doma čekaly housle, a to zas taková zábava nebyla. Bydleli jsme na křižovatce ulic Americká a Záhřebská, na takzvaném Plácku. Tenkrát bylo tak málo aut, že když se nějaké objevilo, všichni jsme se na ně šli podívat. Pošta se rozvážela bryčkami taženými koňmi. Vzadu bylo stupátko a jako kluci jsme tam občas naskočili a pošťák se po nás zepředu ze sedátka oháněl

dlouhým bičem, aby nás uhodil. My pokaždé křičeli: „Za vozem, za vozem!“ a on mlátil a mlátil, i když tam už nikdo nebyl. Vždycky jsme se tomu smáli.

Když byla zima a napadl sníh, vzal jsem příšerný lyže po tátovi, nasadil si je před domem a dojel až na kopec Mlejnkovka. Tam už byla vždycky spousta lyžařů, sáňkařů a bobařů. Taky se lyžovalo v Grébovce. Koncem dubna se na Plácku postavilo pódium a na prvního a devátého máje tam přijela dechovka a vyhrávala, až se z ní kouřilo. Otec dechovku nenáviděl a vůbec všechny ty bolševický zábavy jako právě onen první máj, Vítězný únor či výročí bolševické revoluce v Rusku, a již od Vánoc schovával dva citrony, které nám v momentě, kdy dechovka začala hrát, dal rozkrojené do ruky s rozkazem: „Běžte tam a lízejte to u těch trumpet!“ Tak jsme tam s bráchou šli, lízali citron a trumpetisti nemohli hrát kvůli tomu, jak strašně slinili; pořád kolem sebe plivali a táta na nás z okna mával, jako že máme lízat dál, a muzikanti nám sprostě nadávali. Pak nám jeden takovej vařbuchta ty citrony sebral a bylo po srandě.