1. kapitola 1929
Nad mořem se pnula těžká, olověně šedá obloha. Jen na horizontu se mezi mraky tu a tam objevila slabá růžová zář. Po mém obličeji přejel ledový vítr, který mi vklouzl pod kabát. Mohla jsem sedět v teple a pohodlí ve své kajutě, nedostatek prostoru mě ale skličoval. Neměla jsem ani chuť bavit se v salonu, kde se už v tuto dobu tlačili pasažéři. Jediné, co jsem chtěla, bylo dorazit konečně do cíle a pustit se do pátrání. Už skoro týden jsme byli na moři. Při včerejší večeři nám řekli, že za dva dny připlujeme do Doveru. Odtamtud se přepravím trajektem do Calais a budu pokračovat vlakem do Paříže. Obdivovala jsem madame Rubinsteinovou, že tu cestu podnikala několikrát do roka. Jak to mohla vydržet? Měla jsem dosud v živé paměti, jak jsem se poprvé plavila přes oceán. Tehdy mi úspěšná podnikatelka umožnila splnit si životní sen: vyrábět kosmetiku a pomoct tím ženám ke kráse a sebevědomí. Odvezla mě z Paříže, abych pra covala jako chemička v její továrně. Poprvé po celém tom smutném období jsem pojala naději. Od mého propuštění, k němuž došlo před několika týdny, jsem o ní neslyšela. Podařilo se jí zachránit manželství? Každopádně pro dala americké podíly firmy Rubinstein Inc., aby mohla být se svým mužem Mr. Titusem. Ráda bych se o tom něco dozvěděla, na palubu lodě ale přicházely zprávy nepravidelně. K novinám jsme se dostali, jen když se vplulo do přístavu. Nacházeli jsme se uprostřed oceánu, v říši nevědomosti. Ruka mi putovala ke kapse kabátu. Pořád jsem u sebe nosila na stroji napsaný dopis, který tvrdil, že je můj syn naživu. Smím doufat? Moje myšlenky kroužily kolem dní strávených po porodu v nemoc5
SOPHIINY SNY.indd 5
7.9.22 12:27