JEDNA
Miluju čtvrteční večery. Připadá mi, jako by stály mimo čas. Je to naše tradice, jen pro nás tři – rodinný večer. Můj syn Charlie sedí u stolu a kreslí si do bloku. Už je mu skoro patnáct. Přes léto vyrostl o pět centimetrů a je teQ stejně vysoký jako já. Zvednu oči od cibule, kterou krájím, a zeptám se: „Můžu se podívat?“ Zvedne blok a ukáže mi obrázek pohoří, které vypadá jako z jiné planety. „Dobrý. To kreslíš jen tak?“ „Ne, do školy. Zítra to musím odevzdat.“ „Aha, na poslední chvíli, co? Tak to pokračuj.“ Jak tak stojím šUastný a poněkud opilý ve své kuchyni, nemám tušení, že dnešek je koncem tohohle všeho. Konec všeho, co znám, co mám rád. Nikdo vám nepoví, že se všechno změní, že o to přijdete. Nezačne pípat žádný parkpilot, nic nenaznačuje, že stojíte na kraji propasti. A možná právě tím jsou tragédie tak tragické. Nejde jen o to, co se stane, ale jak se to stane: rána na solar, která přijde bez varování, když ji nejméně čekáte. Nemáte čas cuknout ani se připravit. Světla nad linkou se odrážejí na hladině mého vína a z cibule mi začínají slzet oči. Vedle v pracovně se na starém gramofonu otáčí Thelonious Monk. Nemůžu se nabažit těch sytých tónů analogových nahrávek, zvlášU toho praskání mezi skladbami. V pracovně