0043167

REALITAVIRTUÁLNÍMARTINAMÁTLOVÁ

VIRTUÁLNÍ REALITA Copyright © Martina Mátlová, 2022 Cover Illustration © Mára Čmára, 2022 All rights reserved ISBN 978-80-242-8263-3

„Jardo? Fousku?“ Zachariáš znal svoje kolegy tepr ve chvíli, ale už během zaškolování pochopil, že ti dva nikdy nejdou daleko pro žádnou legrácku. Proto tohle

¦ 5 Kapitola 1

PrůvanPrásk!lepší.shlasitým třísknutím zabouchl dveře do baru.Zachariáš leknutím nadskočil a zavadil o kytaru. Ta se převrátila na zem a dunivý zvuk doprovázený drn čením strun se rozlehl prázdnou místností. Jeho dva kolegové, kteří se tu ještě před chvílí něčemu spikle necky pochechtávali, totiž zmizeli bez jediného slova.

Zachariáš si vždycky myslel, že až začne chodit do práce, bude odpočítávat minuty do konce směny, aby mohl běžet domů a věnovat se tomu, co ho baví. Třeba rozčilovat sousedy svou hrou na kytaru nebo šplhat na lezecké stěně. Skutečnost byla nakonec taková, že se hned ve své první opravdové práci na konec směny ani trochu netěšil, protože se mu tam líbilo. Prkna pod jeho nohama zavrzala, když přešel po vyvýšeném pódiu v baru, aby uklidil věci po svém vy stoupení. Sice by upřednostnil koncert s kapelou a plný klub nebo rovnou letní festival, ale i tak bylo fajn, že po dlouhé době mohl zase vystupovat. Co na tom, že to bylo v mrňavém baru, kde nikdo z návštěvníků jeho hře na kytaru nevěnoval větší pozornost? Utěšoval se tím, že až si lidé zvyknou na jeho přítomnost, určitě to bude

6 ¦ okamžitě považoval za nějaký vtípek, jak ho oficiálně přivítat v Zachariášpráci.seskočil z pódia a zavrávoral, div se ne rozplácl na podlaze. Naštěstí jeho klopýtnutí tento krát nikdo neviděl. Za to odpoledne se mu podařilo venku zakopnout o drn trávy a skutálet se po mezi pří mo do šípkového keře před zraky několika postarších dam. Ještě teď se za to styděl. Dveřmi, které se předtím hlasitě zavřely, prošel Za chariáš do prostorné vstupní haly. Nijak ho neznepo kojovalo, že mu pod botami křupe sklo z křišťálového lustru, protože rozbité a špinavé zařízení bylo součástí rádoby postapokalyptické výzdoby hostince U Vodní ho mlýna. Zarazily ho až pootevřené dveře do sklepa, který se měl používat jen výjimečně. „Haló? Jste tam?“ Zachariáš nakoukl dovnitř a ova nul ho studený vzduch. „Jestli čekáte, že tam vlezu, tak jste se…“ začal sebevědomě, ale někdo do něj prud ce strčil, „… uááá – sakra.“ Proletěl dveřmi, ztratil rovnováhu na schodech a za stavil se až na odpočívadle. V tu chvíli se dveře zavřely a on zůstal v naprosté tmě, ve které si doslova neviděl na špičku nosu. „To jsou pěkně blbý fóry,“ prohlásil nahlas a mnul si naražený loket. Nebolelo to tolik, jako když se před několika hodinami vymotával ze šípkového trní, ale i tak by si to radši odpustil Zachariáš po čtyřech lezl zpátky ke dveřím, protože si nevěřil, že by to v té tmě zvládl po dvou bez dalšího pádu. Ať lomcoval s klikou sebevíc, zamčené dveře se ani nehnuly. Sáhl proto do kapsy pro komunikátor, který by mu měl pomoct situaci vyřešit. Jenže i když prohledal všechny kapsy u kalhot a bundy, přístroj při pomínající dotykový telefon nenašel.

¦ 7 Šmátral rukama po schodech, jestli mu komunikátor při pádu nevypadl. Tak nějak už tušil, že ne, protože mu obyčejně svítil displej a tady byla černočerná tma. „Jardo? Fousku? Tohle není vtipný,“ prohlásil a re zignovaně se posadil na schody. Rozhodl se počkat, až jeho kolegy tahle zábava přestane bavit, protože ne měl na žádné vtípky náladu. Chtěl se tu před koncem směny ještě projít. Neplánoval dřepět ve studeném sklepě a hrát nějakou hloupou hru. Pod schody se ozvalo skřípání, ale Zachariáš se ani nehnul. Když ho však něco vlhkého a studeného po padlo za ruku, vyskočil na nohy a vzápětí škobrtnul. Tentokrát už jeho pád odpočívadlo nezbrzdilo a on, během jedné směny už po třetí, letěl s rozhozenýma rukama po hlavě dolů. Navzdory svému očekávání ale nepřistál na tvrdé betonové podlaze ve sklepě, nýbrž v hromadě suchého klestí na pichlavém jehličí. Poškrábaný a potlučený se ještě pár metrů kutálel ze svahu a několikrát se při tom praštil o stromy, které se mu připletly do cesty. Pak konečně našel ztracenou rovnováhu a sílu, aby svůj pád

Opatrně se dotkl rány na hlavě a sykl bolestí. Vyškrábal se na nohy, aby se rozhlédl okolo. Ze sklepa se dostal přímo do tmavého lesa. Už se smrá kalo a poslední paprsky slunce mezi stromy vytvářely dlouhé stíny. Zachariáš neměl ani tušení, v jaké části Virtuální Lhoty se právě ocitl a kudy by se měl vydat zpátky do vesnice. Není to skutečné, připomněl si v duchu, protože v realitě by se tohle stát nikdy nemohlo. Jenže rozbitá

Klečelzastavil.vmokrém mechu a na oblečení se mu nale pilo jehličí a chrastí. To byl ale jeho nejmenší problém, protože mu po čele a po tváři tekl pramínek teplé krve.

Vážně si dal někdo tu práci s tím, aby tady vytvořil pa vučiny? blesklo mu hlavou. Zachariáš zahučel do potoka, který protékal lesem. Rychle vylezl na druhém břehu a pokračoval v běhu. Čvachtalo mu v teniskách a byl rozhodnutý, že až se mu Jarda s Fouskem dostanou pod ruce, tak si to s nimi vyřídí. Pak najednou les skončil a Zachariáš se ocitl na okraji srázu, ze kterého se v mohutném vodopádu říti la řeka do obrovského jezera pod skálou a dál se vinula údolím až k obzoru. Zachariáš už věděl, že je na dohled od hostince, který stál proti proudu na úbočí hory.

Pak někde za Zachariášovými zády zapraskaly větve.„Jardo?

Fousku? Haló!“ Obrovský stín, který se mihl za stromy, však Za chariášovi napověděl, že tohle nejsou jeho kolegové. Aniž by o tom přemýšlel, rozběhl se od té věci pryč. Nevěděl, co to je, ale ve světě, kde zakopnete na scho dech a přistanete v lese, to mohlo být opravdu coko liv. A Zachariáš tušil, že nechce zjišťovat, jakou příšeru virtuální svět stvořil, aby poskytl dostatek vzrušení dychtivým klientům. Takže se rozběhl pryč.

8 ¦ hlava, pichlavé jehličí, stromy, které mu způsobily nejednu modřinu na jeho virtuálním těle, a cvrlikající ptáci v korunách tomu všemu dodávaly punc skuteč nosti. Bylo těžké uvěřit, že tohle celé je jen iluze, kte rou vytváří supervýkonné počítače.

Pod nohy se mu pletly klacky a po strmém svahu se utíkalo špatně. Uklouzl po mokrém mechu a odřel si předloktí o kůru stromu, jehož se chytal ve snaze udržet rovnováhu. Nemotorně se vyškrábal zpátky na nohy a pokračoval dál. Pavučiny utkané mezi vět vemi se mu lepily na obličej.

„Je bílý jak stěna,“ smál se Jarda. „Čekal jsem, že z toho útesu skočí,“ přidal se Fousek zklamaně.

Krok za krokem se přibližoval k Zachariášovi, který stál jako přikovaný.

Medvěd se ale vypařil a za ním se objevil Jarda, prošedivělý vedoucí serveru, a Fousek, dredatý bar man z hostince U Vodního mlýna. Oba měli z celé situace legraci jako malí kluci, navzdory tomu, že Jar dovi táhlo na padesát a Fouskovi bylo sedmadvacet.

Jenže Zachariáš byl v téhle situaci právě teď. A právě teď mu srdce bušilo jako zběsilé a představa vysoké ho srázu ho děsila mnohem víc než medvěd. Nemůžu se pohnout, slyšel sám sebe křičet ve vzpo mínkách.„Není to skutečné,“ zamumlal nahlas. Vyděšeně se sesunul na zem a zabořil prsty do trávy, jako kdyby se potřeboval něčeho chytnout, aby nespadl. Celý se třásl a věděl, že se od toho srázu musí dostat pryč, i kdyby to znamenalo, že se nechá rozsápat medvědem.

Buď zombie medvěd – jinak to Zachariáš nedokázal popsat –, nebo vysoký sráz. Sofiina volba. Ohlédl se přes rameno a zatočila se mu hlava, když si představil hloubku, která tam čekala. Kdyby se v po dobné situaci ocitl před několika měsíci, prostě by se rozběhl a skočil do jezera, protože ve virtuální realitě nemohl umřít. Alespoň ne doopravdy.

¦ 9

Vyděšeně od okraje srázu ustoupil, jenže tím se dostal přímo naproti té věci, která ho honila a právě vystupovala zpoza stromů.

Byl to obrovský medvěd s otrhanou a krví slepenou srstí. V otevřených ranách mu lezly mouchy a červi, jedno oko mu chybělo a navzdory tomu, že se ne přítomně potácel, se pohyboval neuvěřitelně rychle.

10 ¦ Zachariášovi to vtipné nepřišlo, ale přinutil sám sebe zhluboka se nadechnout a uklidnit natolik, aby před kolegy neztratil tvář hned první den. Nebo aby alespoň získal zpátky zbytky svojí důstojnosti.

„Ber to jako přivítání v nové práci,“ zazubil se bar man. Celým jménem se jmenoval Albín Fousek, ale všichni mu tady říkali příjmením, a byl jen o pár let starší než Zachariáš. Zároveň to byl ten nejzvláštnější člověk, kterého jste mohli ve Virtuální Lhotě potkat.

Zachariášovy rozpaky ignoroval a zvesela pokračoval dál: „To koukáš, co všechno tady máme pro klienty, že? Jen počkej, co ještě zažiješ.“

„Vyděsili jste mě.“ Zvedl se a oprašoval si kalhoty, aby se Jardovi a Fouskovi nemusel dívat do očí. Ne nápadně odstupoval od okraje útesu, co nejdál to šlo, aniž by to vypadalo podezřele. Jen tak pro jistotu. Propast, kterou měl pořád za svými zády, se ne příliš úspěšně snažil dostat z hlavy.

Na tlustých dredech měl navlečené dřevěné korálky, na krku šňůrky s vyřezávanými amulety a pod bundou s logem VirTechu, což byl předepsaný dress code všech zaměstnanců, nenosil tričko. Jak sám prohla šoval, tričko už totiž nebylo v předpisech. Stejně jako kdykoliv jindy mu hrál na tváři veselý úsměv. Jarda ale zvážněl, protože mu neuniklo, jak je Za chariáš bledý. „Jsi v pohodě?“ „Jo.“ Nemůžu se pohnout, já se nemůžu pohnout. Když se ta myšlenka zase jednou objevila, nebylo tak snadné se jí zbavit. Zachariáš sevřel ruce v pěst a snažil se zůstat v klidu. Na další Jardovu otázku, kterou se jeho nadřízený ujišťoval, jestli je vážně v po řádku, odpověděl jen tichým přikývnutím a sklopením hlavy.Fousek

¦ 11 „No, tak na to už se moc těším,“ zamručel Zachariáš ironicky. Aby změnil téma, opatrně se dotkl čela. Krev už pomalu zasychala, ale stejně mu několik ka pek ulpělo na prstech. A bolelo to pořád stejně. „Je to všechno strašně skutečný.“ „Ale ve skutečnosti to není ani trochu skutečný a odehrává se to jen ve tvojí hlavě,“ pronesl Fousek po baveně, protože měl legraci z nováčka, co se teprve pořádně seznamoval s virtuální realitou. „Časem si na to zvykneš a už ti to tak nepřijde. Budeš si tady užívat a dopřávat všechny radosti, které ti skutečný svět ne můžeZombienabídnout.“medvěda Zachariáš ani v nejmenším nepo važoval za radost, která by mu v realitě chyběla. „Konec legrace, pánové, končí nám směna a za chvil ku vypnou server,“ zavelel Jarda a vrátil Zachariášovi komunikátor, který mu vytáhl z kapsy, když ho shazoval do sklepa. On a Fousek bez váhání zmáčkli přísluš né tlačítko a jen tak se rozplynuli. To Zachariáš s opuštěním virtuálního světa ne chvátal. Moc dobře totiž věděl, že ve skutečnosti ho čeká noční můra. Respektive něco horšího než noční můra, protože se to odehrávalo i přes den. Zůstat tady ale nemohl, takže stejně jako jeho kolegové ťuknul na dotykovém displeji na tlačítko odejít.

Břéťa, technik, který měl právě službu, jen s po baveným úsměvem přikyvoval, když poslouchal Fou skovo vyprávění. U toho pomáhal Jardovi sedícímu na elektrickém vozíku sundat helmu a odpojit zbytek zařízení pro vstup do virtuální reality. Protože byl Jarda kvadruplegik, nohama nehýbal vůbec a rukama

Jen co si stáhl z hlavy helmu, ještě se ani nestihl rozkoukat v tmavé místnosti a už uslyšel Fouska, jak se smíchem vykládá poněkud přibarvenou historku o přivítání nového kolegy v práci.

Zachariáše obejmula tma, která tentokrát byla skuteč ná. Neviděl a neslyšel, co se děje okolo něj, protože měl na hlavě helmu podobnou motorkářské. Tahle však navíc zakrývala oči neprůhledným hledím, její polstrování těsně přiléhalo na uši a byla vybavená ti síci senzory, které propojovaly virtuální realitu s moz kemSpolečnostuživatele.

Virtual Technologies, zkráceně prostě jen VirTech, uvedla na trh virtuální realitu, která na roz díl od 3D brýlí působila přímo na nervovou soustavu. Jelikož se smysly vnímání vůbec neúčastnily, uživatel měl pocit, že události ve virtuálním rozhraní prožívá doopravdy, zatímco svoje fyzické tělo vůbec nevnímal a nepoužíval.Zachariáš po návratu z virtuálního světa napůl le žel, napůl seděl v křesle, které jeho tělu poskytovalo do statečnou oporu. Díky tomu neprocital celý rozlámaný.

12 ¦ Kapitola 2

Zachariáš znechuceně kouknul na svoje nohy, které ležely bezvládně na černém polstrování křesla a odmí taly se pohnout navzdory tomu, že ještě před chvílí na nich stál a běhal po lese. S povzdychem si sundal náramek, co po dobu pobytu ve virtuálním světě mě řil jeho životní funkce, a odložil komunikátor, kte rý měl svoji verzi jak ve virtuálním, tak skutečném světě a obě reality propojoval. Pak se natáhl pro svůj vozík.„Chceš pomoct?“ zeptal se Břéťa. Ani v nejmenším to nemyslel zle. Právě naopak měl nejlepší vůli být na nového kolegu milý. Jenže tou jednou prostou vě tou Zachariáše pořádně namíchl. Zachariáš nesnášel, když se mu kdokoliv s čímkoliv snažil pomáhat, protože mu tím připomínal jeho vlastní„Ne,nemohoucnost.nechci.Nepotřebuju,“ zamručel, a aby svo je slova potvrdil, přesunul se na vozík sám. Na tváři se mu usadil naštvaný a nepřístupný výraz, kterým od sebe pravidelně odháněl všechny lidi ve svém okolí, především ty, kteří mu nabízeli pomocnou ruku. „Tak se na nás nezlob,“ pronesl Fousek a v jeho hla se snad zazníval omluvný tón, protože si myslel, že je Zachariáš naštvaný kvůli tomu vtípku na konci směny. „Vždyť to byla jen sranda.“

Na děsivý zážitek z virtuálního světa Zachariáš už pěknou chvíli nemyslel, i když se mu při něm vy bavila spousta nepěkných vzpomínek. Teď ho mno hem víc trápilo, že je zase ochrnutý, nemůže se po stavit na vlastní nohy a jen tak se rozběhnout a utéct od toho všeho.

¦ 13 jen velmi málo, do křesla se na rozdíl od ostatních zaměstnanců nepřesouval. Jeho vozík mu poskytoval dostatečnou oporu.

14 ¦ „Já se nezlobím. Hezký uvítání v práci.“ Zachariáš se donutil k něčemu, co se při troše dobré vůle dalo považovat za úsměv, ale zachytil Jardův pohled. Jeho šéf se na něj povzbudivě díval a zřejmě moc dobře vě děl, na co Zachariáš zrovna v tuhle chvíli myslí.

„No jasně, klidně mi vy dva ujeďte,“ zamumlal Fou sek a musel popoběhnout, aby je dohnal a stihl výtah, do kterého nastoupili.

„Ne, v pohodě,“ pousmál se Zachariáš.

ulicích ke své velké úlevě nepotkával moc lidí, kteří by na něj čuměli. Přesto se mu ulevilo až tehdy, když se za ním zavřely dveře bytu.

Virtuální Lhoty, aby byl nachystaný na zítra.

„Tak čau zítra, Břéťo. A nezapomeň zhasnout svět la,“ ukončil Jarda konverzaci, zmáčkl páčku na područ ce svého vozíku a vyrazil pryč. „Čau!“ mávl na něj technik, který ještě musel pře kontrolovat systémy a vypnout a restartovat server

Zachariáš se taky rozloučil, zabral za kola a dohnal Jardu. Mířili dlouhou, tmavou chodbou, která sice byla prázdná, ale ve VirTechu se právě teď nacháze la spousta zaměstnanců, navzdory tomu, že už bylo pozdě večer. Touhle dobou totiž využívalo virtuální realitu nejvíc klientů.

„Fakt se nezlobíš, Zachariáši?“ ujišťoval se Jarda ještě naposled před tím, než se s kolegy rozloučil před areálem VirTechu. Jeho manželka, která tu pracovala v jídelně, už na něj čekala, aby mu pomohla domů.

Fousek sice Zachariášovi nabízel, že ho hodí autem, kam si řekne, ale ten to odmítl. Nestál o ničí pomoc. Opět. Byl rozhodnutý poprat se s obrubníky a nastu pováním do tramvaje sám. Úplně stačilo, že se mu zase bude snažit pomáhat řidič nebo nějaký přehnaně aktivníZachariášspolucestující.vpotemnělých

A to bylo přesně to, co mu vyhovovalo ze všeho nejvíc. Od té chvíle, co se mu život obrátil vzhůru nohama, chtěl být jenom někde zavřený a všechno a všechny ig norovat. Nikdy by ho nenapadlo, že zrovna on dospěje do takového stavu, kdy bude sedět doma a utápět se v sebelítosti.Kdyžčlověk může chodit, nepřemýšlí o tom. Prostě ráno vstane z postele, najde dvě stejné ponožky a ještě v polospánku doklopýtá do koupelny, kde ho teprve studená voda pořádně probere. Možná si jde zaběhat, ale většinou pobíhá tak akorát po kuchyni ve snaze spořádat co nejrychleji snídani, protože zase nestíhá. Potom chodící člověk vyrazí do práce nebo do školy, ve spěchu dobíhá tramvaj, a pokud je zrovna po dešti, nadává na uvolněné dlaždice, ze kterých jako z nášlap ných min stříká špinavá voda na jeho nové boty. Nepřemýšlí o tom, že nemusí čekat na výtah, když může vyběhnout schody. Ani ho netrápí, proč má každý druhý obchod před dveřmi minimálně jeden schod a proč nějaký blbec postavil stojku s nabídkou kávy doprostřed chodníku, takže se nedá objet s vozíkem. Zachariáš taky kdysi patřil k lidem, kteří nepřemýš lí o tom, že chodí. A jelikož o něm jeho máma vždycky tvrdila, že s ním šijí všichni čerti, protože nevydrží chvilku v klidu sedět, chodil a běhal podstatnou část svého života. Na výtah u nich v paneláku čekal jenom tehdy, když nesl mámě těžký nákup. Výšlapy po ho rách s kamarády absolvoval za jakéhokoliv počasí a ce lodenní stání a poskakování na festivalech a koncer tech pod pódiem i na pódiu patřilo ke každému létu. Patřilo. Ten minulý čas vystihoval všechno. Před rokem a půl se na konci třeťáku Zachariáš zařadil k lidem, kteří přemýšlí o tom, jak zatraceně skvělé je

¦ 15 Teprve teď byl v bezpečí schovaný před celým světem.

neznal nikoho na vozíku a nikdy by ho nenapadlo, že něco takového může potkat zrovna jeho. Úrazy páteře a jejich následky měl odjakživa spojené tak akorát s nehodami na motorce. A na té on seděl všehovšudy dvakrát v životě.

Zachariáš by nejspíš pořád seděl doma a bušil do klávesnice při hraní počítačových her, kdyby něja kým záhadným a neuvěřitelným způsobem nedostal práci ve VirTechu, společnosti, která před lety uvedla na trh převratnou verzi virtuální reality. Mohla za to jeho přehnaně starostlivá máma, která už se nemoh la dívat na to, jak Zachariáš celé dny sedí u počítače, aniž by jevil zájem o to, co se děje okolo něj. Právě ona na něj tak dlouho naléhala, že si má najít práci, až si ji k jejímu velkému překvapení doopravdy našel. Pravda byla taková, že to Zachariáš udělal jenom proto, aby mu máma konečně dala pokoj a přestala ho otravovat výchovnými přednáškami, že se nemá celý den hrbit u počítače a že se má snažit něco dělat. Ro zeslal svůj odfláknutý životopis, kde se příliš neobtě žoval s formátováním, a motivační dopis poskládaný z toho, co našel na internetu v ukázkových textech, a považoval celou věc za vyřízenou. I on sám byl po řádně překvapený, když ho nakonec vzali do VirTechu. Máma ještě nebyla doma z práce, takže Zachariáš využil klidu a udělal jedinou věc, která ho poslední

16 ¦ chodit, když ze dne na den přišel o možnost rozběhnoutZachariášse.

Jenže ke zlomeným obratlům nebyla motorka po třeba, zjistil Zachariáš. Teď mohl jen závistivě koukat z okna na všechny ty pospíchající lidi, kteří můžou do běhnout tramvaj, protáhnout se dovnitř těsně před tím, než se zavřou dveře, pak si nemít kam sednout a postávat pověšení na tyči.

Ticho v místnosti narušovalo jen jeho zběsilé kliká ní, protože narazil na nepřátele a snažil se je zastřelit.

¦ 17 dobou ještě těšila. Zaparkoval u počítače a pustil hru. O pár okamžiků později běhal se svou postavou po hracím poli a ve sluchátkách poslouchal zvuk střel by následovaný výkřiky vojáků. Tolik mu to připomí nalo virtuální realitu! Mohl aspoň na chvíli předstírat, že je někdo jiný.

Zrovna se mu ve hře dařilo, když se v pokoji roz svítilo.Jakmile se přestal soustředit, padla jeho postava mrtvá k zemi, což ho patřičně vytočilo, protože už mu chybělo jen pár bodů do dalšího kola.

„Sakra! Jsem se tě lekl!“ rozčílil se a vztekle si strhnul sluchátka z uší. Mhouřil oči před návalem světla, které najednou zaplavovalo místnost. „Teď mě kvůli tobě„Nevypadášzastřelili!“ zastřelený. Volala jsem na tebe z chod by, že už jsem doma. Proč nejdeš spát? Vždyť je pozdě, Zachariáši. Máš si jít lehnout, pak se ráno nemůžeš vzbudit,“ vykládala se svojí typickou starostlivostí. Zachariáš něco nespokojeně zamručel a nasadil si sluchátka zpátky na uši. Chtěl pokračovat ve hře, a vyhnout se tak dalšímu rozhovoru, protože moc dobře tušil, s čím ho bude máma otravovat vzápětí.

„Jak bylo v práci?“ Kdyby si na tu otázku vsadil, tak by vyhrál, protože se máma zeptala přesně na to, co očekával. K odpovědi se ale neměl a radši předstíral, že neslyšel.

„Proč tady zase sedíš po tmě?“ zeptala se máma nevěřícně. Zrovna se vrátila z odpolední směny v ne mocnici, kde pracovala jako zdravotní sestra. Zacha riáš, kterého našla, jako tolikrát předtím, sedět pozdě v noci u počítače, ji moc nepotěšil.

„Jo!“„Zachariáši?“rozčílilse a praštil pěstí do stolu, ale na mámu se ani nepodíval. „Byl jsem tam. Přesně jak sis přála. Spokojená?“„Nekřična mě, jen jsem se tě normálně zeptala. Co ti to zase přeletělo přes nos?“ zpražila ho přísně, aby jeho vztek držela na uzdě. Ve skutečnosti ale měla radost, že byl v práci. Obzvlášť ve chvílích, kdy seděl doma naštvaný na celý svět, se zdálo, že něco takového nikdy nezvládne. „Nic,“ zamumlal a prsty mu běhaly po klávesnici, čímž dával mámě najevo, že ho otravuje a měla by radši jít. „Jak to tam šlo?“ vyptávala se dál, i když jí věnoval pozornost jen napůl a pořád koukal do počítače.

18 ¦ Máma se posadila na postel a čekala, až Zachariáš odpoví. Byla trpělivá a smutně pozorovala, jak se v ko lečkovém křesle hrbí u počítače. Vydržela čekat dlou ho, ale nakonec se zeptala znovu: „Zachariáši, šel jsi do té práce, že jo?“ Odpověď ani tentokrát nepřicházela a ona si začala představovat ten nejhorší možný scénář, že to Zacha riáš zase vzdal a celý den hrál doma hry na počítači.

„Neříkej„Broučku…“čekat.“mibroučku ! Už jsem dospělej!“ zavrčel vztekle.

Zachariáš si znovu naštvaně sundal sluchátka z uší, popadl kola vozíku a otočil se. Vztekle rozhodil ruka ma, což tak nějak mluvilo za vše. „Hádej. Vylezl jsem z domu a všichni na mě čuměli. Když jsem se snažil nastoupit do tramvaje, málem jsem hodil hubu na chodník. Pak jsem byl v práci ve virtuální realitě a měl jsem pocit, že zase můžu chodit, abych se nakonec vrá til na svoji podělanou kriplkáru. Tak dobrý, ne? To se přece dalo

„A co kdybys zase napsal klukům a vyrazil s nimi ven?“ navrhla máma, protože chtěla využít situace a ještě víc ho postrčit k životu, který žil před úrazem.

¦ 19 Máma se jeho nabroušenou náladou nenechala rozhodit. „Jasně, promiň. Ale líbilo se ti tam, ne?“ S odpovědí si dal Zachariáš na čas. Složil ruce do klína a nahrbil ramena. Nakonec potichu přiznal, že jo. „No vidíš, tak to je hlavní. Na cesty do práce si zvykneš. Stačí, když si nebudeš hrát na hrdinu a necháš si občas od někoho pomoct,“ vykládala máma, protože moc dobře věděla, kde je problém. Zachariáš se zamračil. Dalo mu to sakra práci, aby se naučil být alespoň v rámci možností soběstačný, protože nesnášel, když mu ostatní museli pomá hat. To si pak připadal jako ještě větší kripl než normálně.„Ana lidi okolo se vykašli,“ pokračovala. „Co ti říkal psychoterapeut? Lidi venku mají svoje starosti. Neče kají, až vylezeš ven, aby tě mohli očumovat.“ Zachariáš si tím nebyl jistý. Jim se to všem říkalo hrozně jednoduše, oni ochrnutí nebyli. Oni nemuseli řešit schody a obrubníky, ani čekat na nízkopodlaž ní tramvaj. A už vůbec na ně nikdo neházel lítostivé pohledy.„Alemám z tebe radost, Zachariáši. Jsem ráda, že jsi to„Hm,“zvládl.“zamručel, protože ho tím prohlášením máma akorát naštvala. Kdyby byl zdravý, tak by ji ani ve snu nenapadlo chválit ho za něco tak triviálního, jako bylo chození do práce.

„Tak hele, říkalas, že mám začít postupně a zamě řit se na jednu věc. To byla naše dohoda. Našel jsem si práci, tak mě teď laskavě neotravuj ještě s dalším chozením ven,“ rozčílil se, protože mu máma tím, jak

20 ¦ se neustále snažila mít pod kontrolou všechno, co on dělal, lezla na nervy. „No, ale myslela jsem si…“ „Mámo, nese– neštvi mě.“

„Neponocuj dlouho,“ připomněla, než za sebou za vřelaZachariášdveře. zůstal v pokoji sám a pohled upíral na monitor, kde blikal obří nápis MISSION FAILED. Všechno by bylo mnohem snazší, kdyby byl sku tečný život jako počítačové hry. To by Zachariáš mohl

Rezignovaně si povzdychla. Dřív ho doma skoro nevídala, protože jednou byl s kamarády na výletě, po druhé v hospodě a pak někde koncertoval s kapelou. Když se před rokem a půl zranil, všechno se změnilo. K horšímu, bohužel. Místo sebevědomého a aktivní ho kluka, se kterým ještě občas třískala puberta, měla najednou doma nabroušenou hromádku neštěstí bez chuti do „Řeknešživota.miaspoň, co se dělo v práci?“ zeptala se opatrně. V jejím hlase zněly obavy. Byla sice ráda, že si Zachariáš našel práci, ale její přehnaně starostlivé povaze se moc nezamlouvalo, že bude pracovat s no vou technologií, o jejímž dlouhodobém vlivu na lidské zdraví zatím nikdo nic nevěděl. Zachariášovo prohlá šení, že v jeho případě už stejně není co zkazit, ji ten krát moc neuklidnilo. „Ne,“ zamručel a otočil se zpátky k počítači. „Dobře, tak mi to povíš někdy jindy.“ Zvedla se, protože pochopila, že jejich sociální interakce právě skončila a Zachariáš se s ní už bavit nebude. Ještě ho pohladila po zádech a doufala, že teď, když si našel prá ci, bude všechno lepší. Po předchozích zkušenostech se ale stejně bála, že se Zachariáš zase brzy ponoří do své letargie. Ačkoliv si moc přála, aby to jednou bylo jinak.

začít znovu od začátku, s čistým štítem a poučený z předchozích proher. Jenže takhle to nefungovalo. Několikrát vztekle praštil do kola svého vozíku a přestal, až když ho rozbolela ruka. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. Ve skutečném životě žádné restarty a druhé šance nebyly a on to moc dobře věděl, protože se o tom přesvědčil na vlastní kůži.

¦ 21