0043165

Přeložila Šárka Kadlecová

THE SPANISH LOVE DECEPTION

Copyright © 2021 by Elena Armas

Translation rights arranged by the Sandra Dijkstra Literary Agency

All Rights Reserved.

Translation Copyright © 2023 by Euromedia Group, a.s.

Translation © Šárka Kadlecová, 2023

ISBN 978-80-249-5037-2

KAPITOLA PRVNÍ

„Já s tebou na tu svatbu půjdu.“

V životě – ani v těch nejdivočejších snech, a můžete mi věřit, že mám bujnou fantazii – by mě nenapadlo, že tahle slova uslyším tím hlubokým, sytým tónem, který právě dolehl k mým uším.

Sklopila jsem zrak ke své kávě a prohlížela si ji, jestli v ní neplave něco závadného. Tím by se vysvětlovalo, co se mi děje. Ale ne.

Nic. Jen to, co zbylo z mého americana.

„Udělám to, když tak zoufale někoho potřebuješ,“ ozval se znovu onen hluboký hlas.

Vykulila jsem oči a zvedla hlavu. Otevřela jsem ústa a zase je hned zavřela.

„Rosie…,“ hlas se mi vytrácel, až přešel v šepot. „On je vážně tady? Ty ho vidíš? Nebo mi někdo bez mého vědomí přimíchal něco do kafe?“

Rosie – moje nejlepší kamarádka a kolegyně v InTechu, inženýrské konzultační firmě, která sídlila v New Yorku a v níž jsme se seznámily a pracovaly – pomalu přikývla. Sledovala jsem, jak jí ten pohyb víří tmavé kudrny a její jindy jemné rysy hyzdí nevěřícný výraz. Ztlumila hlas. „Kdepak. Fakt tu je.“ Honem zpoza mě vystrčila hlavu. „Zdravím. Dobré ráno!“ pronesla bujaře a vrátila pozornost k mému obličeji. „Přímo za tebou.“

Dlouho jsem na ni zírala s pootevřenou pusou. Stály jsme na samém konci chodby na jedenáctém podlaží ústředí InTechu. Naše kanceláře se nacházely poměrně blízko u sebe, a tak jakmile jsem

vstoupila do naší budovy kousek od Central Parku v srdci Manhattanu, šla jsem rovnou k Rosie.

Původně jsem plánovala Rosie odtáhnout k polstrovaným dřevěným křesílkům, která sloužila čekajícím klientům a takhle brzy po ránu bývala obvykle prázdná. Jenže jsme se k nim nedostaly. Nějak se mi podařilo to na ni vychrlit, ještě než jsme se posadily. Tak naléhavě si totiž moje nesnáze vyžadovaly její pozornost. A pak… pak se tam zčistajasna objevil on.

„Mám to opakovat potřetí?“ Jeho otázka jen ještě prohloubila mou nevíru, takže jsem stála jako zkoprnělá.

To určitě neřekl. Nikoli proto, že by nemohl, ale proto, že to, co tu říkal, nedávalo zatraceně žádný smysl. Aspoň v našem světě. Ve světě, kde jsme…

„No tak dobrá,“ povzdechl si. „Můžeš si vzít mě.“ Odmlčel se a mě zamrazilo. „Na svatbu své sestry.“

Zdřevěněla mi páteř. Ztuhla ramena.

Až jsem cítila, jak se mi těmi náhlými pohyby napíná saténová halenka, kterou jsem měla zastrčenou do béžových kalhot.

Můžu si ho vzít.

Na svatbu své sestry. Jako svého… partnera?

Zamrkala jsem, jak mi ta slova zněla v uších.

Pak ve mně něco povolilo. Netušila jsem, o co mu jde – proč si ze mě tenhle člověk, o němž jsem věděla, že mu nemám důvěřovat, takhle perverzně utahuje –, ale bylo to tak absurdní, že to ve mně začalo klokotat, až jsem najednou hlasitě vyprskla. Jako by to ze mě muselo ven.

Za mnou se ozvalo zavrčení. „Co je na tom tak směšného?“ Hlas mu poklesl a zledovatěl. „Myslím to naprosto vážně.“

Potlačila jsem další záchvat smíchu. Nevěřila jsem mu. Ani trochu. „Pravděpodobnost, že by on,“ řekla jsem Rosie, „tohle myslel opravdu vážně, je stejná, jako že se tu zčistajasna objeví

Chris Evans a vyzná mi nehynoucí lásku.“ Okatě jsem se podívala doprava a doleva. „Nulová. Takže, Rosie, neříkala jsi něco o… panu Frenkelovi?“

Žádný pan Frenkel neexistoval.

„Lino,“ pronesla Rosie s tím svým falešným úsměvem od ucha k uchu, o němž jsem věděla, že ho nasazuje, když nechce být hrubá. „Podle všeho to vážně myslí,“ cedila skrze vyceněné zuby a prohlížela si muže za mnou. „Jo. Řekla bych, že asi jo.“

„Kdepak. To není možné.“ Zavrtěla jsem hlavou. Pořád jsem se odmítala otočit a připustit, že by kamarádka mohla mít pravdu.

Nemohla. Nepřicházelo v úvahu, že by se Aaron Blackford, můj kolega a moje věčné trápení, byť jen pokusil mi nabídnout něco takového. To. Ani. Náhodou.

Ten člověk za mnou si netrpělivě povzdechl. „Začínám se opakovat, Catalino.“ Nastala dlouhá odmlka. Pak mu unikl další hlasitý povzdech, tentokrát mnohem delší. Ale já jsem se neotočila. Nehodlala jsem ustoupit. „Tím, že mě budeš ignorovat, nezmizím. To přece víš.“

Věděla jsem to. „Ale to neznamená, že to nemůžu zkusit,“ zamumlala jsem si pod vousy.

Rosie mě zpražila pohledem. Pak zase vykoukla zpoza mě a zazubila se. „Promiň nám to, Aarone. My tě neignorujeme.“ Zašklebila se. „Něco tady… probíráme.“

„Ale ignorujeme ho přitom. Nemusíš šetřit jeho city. Žádné nemá.“

„Díky, Rosie,“ odvětil Aaron mé kamarádce. Z hlasu se mu vytratila špetka obvyklého chladu. Ne že by byl na někoho milý. Milé chování se od Aarona čekat nedalo. Dokonce bych řekla, že ani nebyl schopen chovat se přátelsky. Ale byl pokaždé o něco méně… protivný, když šlo o Rosie. Na mě se tahle galantnost nikdy nevztahovala. „Myslíš, že by se Catalina mohla otočit? Ocenil bych, kdybych mohl mluvit k její tváři, místo k zátylku.“ Hlas mu klesl pod nulu. „Pokud ovšem nejde o nějaký z těch jejích žertů, které zřejmě nejsem s to pochopit, natož shledávat vtipnými.“

Tělem se mi rozlila horkost a stoupala mi do tváří.

„Jistě,“ vyhověla mu Rosie. „To by asi… asi by to šlo.“ Přelétla zrakem z místa za mnou k mému obličeji a povytáhla obočí. „Lino,

takže, ehm, Aaron by si přál, aby ses otočila, pokud tohle není jeden z těch žertů, které…“

„Dík, Rosie, to stačí,“ procedila jsem skrze zuby. Nemohla jsem se k Aaronovi otočit, když jsem cítila, jak mi hoří tváře. Znamenalo by to, že bych ho nechala vyhrát tu jeho divnou hru. Nehledě k tomu, že o mně právě prohlásil, že nejsem vtipná. Zrovna on. „Mohla bys prosím Aaronovi říct, že se těžko může smát nějakým vtipům, natožpak je pochopit, někdo, kdo zcela postrádá smysl pro humor?

To by bylo skvělé. Díky.“

Rosie se poškrábala na hlavě a upřela na mě prosebný pohled. Zřejmě mě tím pohledem žádala, ať ji nenutím tohle dělat.

Já jsem její žádost ignorovala. Kulila jsem na ni oči a pohledem ji prosila, ať jde na to.

Kamarádka vzdychla a znovu vykoukla zpoza mě. „Aarone,“ spustila s ještě škrobenějším úsměvem, „Lina si myslí, že…“

„Já jsem ji slyšel, Rosie. Děkuju.“

Byla jsem vůči němu – vůči tomuhle – tak vnímavá, že jsem si všimla nepatrné změny hlasu, která byla znamením, že se chystá nasadit tón, jakým mluvil pouze se mnou. Tón, který tentokrát nebude jen suchý a chladný, ale obsáhne i mimořádnou míru pohrdání a odstupu. Který vzápětí doprovodí úšklebek. Ani jsem se nemusela otáčet a na Aarona podívat, abych to věděla. Z nějakého důvodu to takhle bylo vždycky, když šlo o mě a o tu… záležitost mezi námi.

„Jsem si poměrně jistý, že se moje slova donesou až ke Catalininým uším pode mnou, ale stejně ocením, když budeš tak hodná a řekneš jí, že mám práci a nemůžu se tímhle zabývat o moc déle.“

Pode mnou? Já za to nemůžu, že je tak pitomě veliký.

Moje výška byla průměrná. Rozhodně na Španělku. Ale na každý pád průměrná. Měřila jsem přes metr šedesát – skoro metr šedesát pět, tak si to mohl nechat.

Rosiiny zelené oči se upřely zpátky na mě. „Takže, Aaron má práci a ocenil by…“

„Pokud,“ zarazila jsem se, když jsem slyšela, jak pronikavě a pištivě to zní. Odkašlala jsem si a zkusila to znovu. „Pokud je tak

vytížený, řekni mu prosím, ať si mě vůbec nevšímá. Může se klidně vrátit do své kanceláře k čemukoli, na čem zrovna pilně pracoval, než se opovážil toho nechat, aby mohl strkat nos do něčeho, co se ho netýká.“

Viděla jsem, jak moje kamarádka otvírá ústa, ale ten chlap za mnou promluvil dřív, než z nich mohlo něco vyjít. „Takže jsi slyšela, co jsem říkal. Slyšelas můj návrh. Výborně.“ Nastala pauza. Během níž jsem ho v duchu proklínala. „Co mi tedy odpovíš?“

Rosiina tvář opět získala překvapený výraz. Nespouštěla jsem z ní zrak a živě si představovala, jak tmavě hnědá barva mých očí rostoucím zoufalstvím přechází v rudou.

Cože mu odpovím? Čeho se tu sakra pokoušel vůbec dosáhnout?

Šlo snad o nějaký nový, důmyslný způsob, jak mi zamotat hlavu?

Připravit mě o rozum?

„Nemám tušení, o čem to mluví. Nic jsem neslyšela,“ zalhala jsem. „To mu taky můžeš říct.“

Rosie si zastrčila kudrnu za ucho, vrhla letmý pohled na Aarona a pak ho zase upřela na mě. „Já myslím, že mluví o tom, jak ti navrhl, že s tebou půjde na svatbu tvé sestry,“ vysvětlila mi mírným hlasem.

„Pamatuješ, jak jsi mi říkala, že se věci změnily a že teď musíš najít někoho – dokonce mám dojem, že jsi řekla kohokoli –, kdo by jel do Španělska s tebou a zúčastnil se té svatby? Protože jinak budeš umírat pomalou, potupnou smrtí a…“

„Už si asi vzpomínám,“ skočila jsem jí do řeči. Když jsem si uvědomila, co všechno Aaron slyšel, cítila jsem, jak mi opět rudnou tváře. „Děkuju ti, Rosie. S tou rekapitulací můžeš přestat.“ Nebo tou pomalou, potupnou smrtí umřu už teď.

„Mám dojem, že jsi použila slovo ‚zoufale‘,“ přispěl se svou troškou do mlýna Aaron.

To už mi hořely i uši, nejspíš zářily pěti různými odstíny radioaktivního nachu. „To teda ne,“ zafuněla jsem. „Tohle slovo jsem nepoužila.“

„No… já bych řekla, že použila, má milá,“ potvrdila moje nejlepší – vlastně teď už bývalá nejlepší kamarádka.

Přimhouřila jsem oči a naznačila jí ústy: Co to sakra bylo, ty zrádce?

Ale oba měli pravdu.

„No dobrá. Tak jsem ho použila. To ještě neznamená, že si zoufám.“

„Přesně takhle mluví úplně bezradní lidé. Ale když ti to pomůže klidně spát, Catalino…“

Už poněkolikáté za to ráno jsem v duchu zaklela a na okamžik jsem zavřela oči. „Do toho ti sice nic není, Blackforde, ale bezradná nejsem, jasné? A spím docela dobře. Vlastně jsem v životě nespala líp.“

Proč nepřidat další lež k té stávající hromadě? Ačkoli jsem to právě popřela, ve skutečnosti jsem bezradná byla a zoufale jsem potřebovala najít někoho, kdo by mi na svatbě dělal partnera. Ale to ještě neznamenalo… „Jistě.“

Ironií bylo, že ze všech těch pitomých slov, která to ráno Aaron Blackford pronášel k mému zátylku, mě právě tohle nenechalo dál předstírat, že se mě žádné z nich nedotýká.

To jeho jistě, které znělo tak blahosklonně, znuděně a pohrdavě, prostě celý Aaron.

Jistě.

Vřela ve mně krev.

Reagovala jsem na tyhle dvě slabiky – které by nic neznamenaly, kdyby je vyslovil kdokoli jiný – tak prudce a zbrkle, že jsem si ani neuvědomila, že se otáčím, dokud nebylo pozdě.

Vzhledem k Aaronově neskutečné výšce jsem se střetla s mohutným hrudníkem oděným do vyžehlené bílé košile, z níž mě svrběly prsty chutí vzít látku do hrsti a zmačkat, protože copak někdo prochází životem v jednom kuse takhle zatraceně nažehlený a bez poskvrnky? Někdo ano. Aaron Blackford.

Přejížděla jsem pohledem po jeho širokých ramenech a silném krku, až jsem doputovala k rovné hraně jeho čelistí. Aaronovy rty tvořily přímku, přesně jak jsem tušila. Můj zrak se posunul ještě výš,

k těm modrým očím – tak modrým, že mi připomínaly hluboké tůně, kde je mrtvo a chlad –, a zjistila jsem, že se upírají na mě.

Pozdvihl jedno obočí. „Jistě?“ zasyčela jsem.

„Jo.“ Hlava završená havraní kšticí jedinkrát kývla, aniž se mnou přerušila oční kontakt. „Nechtěl jsem marnit další čas tím, že se s tebou budu hádat o něčem, co nepřiznáš, protože jsi na to moc paličatá, tak proč ne. Jistě.“

Nehodlala jsem takhle brzy poránu ztrácet nervy kvůli nějakému nesnesitelnému, modrookému chlapovi, který nejspíš trávil víc času žehlením svého oblečení než jednáním s jinými lidskými bytostmi.

Abych získala vládu nad svým tělem, zhluboka, dlouze jsem se nadechla a zastrčila si za ucho pramínek svých kaštanových vlasů. „Pokud je tohle pro tebe taková ztráta času, pak vážně nechápu, co tu ještě děláš. Kvůli mně nebo Rosie se prosím nezdržuj.“

Z úst slečny Zrádkyně vyšel neurčitý povzdech.

„Nezdržoval bych se,“ připustil Aaron klidným tónem. „Ale pořád ještě jsi mi neodpověděla na otázku.“

„To nebyla žádná otázka,“ namítla jsem a z těch slov mi na jazyku zůstala kyselá pachuť. „Ať jsi řekl cokoli, otázka to nebyla. Ale to není podstatné, protože já tě nepotřebuju, takže si to můžeš nechat.“

„Jistě,“ zopakoval, čímž o další stupínek prohloubil moje zoufalství. „Ačkoli já si myslím, že ano.“

„Tak to se mýlíš.“

Pozdvihl obočí ještě trochu výš. „Každopádně to znělo, jako bys mě opravdu potřebovala.“

„Tak to musíš mít vážné potíže se sluchem, protože, znovu opakuju, slyšel jsi mě špatně. Tebe, Aarone Blackforde, nepotřebuju.“ Polkla jsem, abych se zbavila sucha v ústech. „Můžu ti to dát písemně, jestli chceš. Pošlu ti to e-mailem, jestli ti to k něčemu bude.“

Možná se nad tím na vteřinku zamyslel, ale nijak to s ním nehnulo. A znala jsem ho moc dobře na to, abych uvěřila, že to vzdá takhle snadno. Což se potvrdilo, jakmile znovu otevřel ústa. „Neříkala jsi, že je ta svatba už za měsíc a ty na ni nemáš žádného partnera?“

Semkla jsem rty do tenké linky. „Snad. Už si to přesně nevybavuju.“ Říkala jsem to. Slovo od slova.

„A nenavrhla Rosie, ať si sedneš někam dozadu a zkusíš k sobě nepoutat pozornost, protože si tak třeba nikdo nevšimne, že se té svatby účastníš sama?“

V mém zorném poli se vynořila kamarádčina hlava. „Navrhla jsem to. A taky jsem jí doporučila, aby si oblékla něco, co má mdlou barvu, místo těch úchvatných červených šatů, které…“

„Rosie,“ skočila jsem jí do řeči. „To mi teď zrovna moc nepomáhá.“

Aaron bez mrknutí oka pokračoval v rekapitulaci. „Nereagovala jsi na to tak, že jsi Rosie připomněla, že jdeš za tu podělanou – to byl tvůj výraz – hlavní družičku, a tudíž o tobě budou vědět – opět tvůj obrat – i ti pitomí ptáci na střeše?“

„Reagovala,“ potvrdila slečna Zrádkyně. Hlava mi cukla jejím směrem. „No a co?“ Pokrčila rameny, čímž si podepsala rozsudek smrti. „To jsi říkala, zlato.“

Potřebuju nové kamarádky. Ihned.

„Říkala,“ stvrdil to Aaron, a opět tak upoutal můj pohled i pozornost. „A neříkala jsi, že za svědka jde tvůj bývalý přítel a při pomyšlení na to, jak tam budeš stát vedle něj jako ubohá chudinka sama samotinká  – což byla rovněž tvoje vlastní slova –, by sis nejradši rvala hrůzou vlasy?“

Říkala. Řekla jsem to. Ale to jsem netušila, že mě poslouchá Aaron, a kdyby ano, něco takového bych v životě nahlas nepřiznala.

Jenže on tu musel zrovna být. A teď všechno věděl. Slyšel moje upřímné přiznání, a právě mi ho vmetl do tváře. Mohla jsem si sebevíc namlouvat, jak mi to nevadí – říkat si, že by mi to vadit nemělo –, stejně to bolelo. Připadala jsem si o to víc jako ubohá chudinka.

Spolkla jsem knedlík, který se mi udělal v krku, odvrátila pohled od Aaronových očí a upřela ho někam k jeho ohryzku, protože jsem nechtěla vidět, co se mu zračí v obličeji. Výsměch. Soucit. Vždyť to bylo jedno. Nepotřebovala jsem zjistit, že mě lituje další člověk.

Aaronův ohryzek se pohnul. Věděla jsem to proto, že to byla jediná část jeho těla, na kterou jsem se odvažovala dívat.

„Jsi zoufalá.“

Vydechla jsem, vyfoukla prudce vzduch z plic. Jediné kývnutí hlavou – na víc jsem se nezmohla. Ani jsem nechápala, proč i to. Tohle se mi nepodobalo. Obvykle jsem se nedala a bojovala do posledního dechu. Protože takhle to mezi námi chodilo. Vzájemné city jsme nikdy nešetřili. Což nebyla žádná novina.

„Tak mě na tu svatbu vezmi s sebou, Catalino. Jako svého partnera.“

Pomaloučku jsem zvedala zrak a zmocňovala se mě zvláštní směsice obav a rozpaků. Jako by nestačilo, že to všechno slyšel, to se ještě snažil z toho něco vytěžit? Mít nade mnou navrch?

Ledaže by se nesnažil. Ledaže by existovalo nějaké jiné vysvětlení, důvod, proč tohle dělal. Proč mi nabízel pomoc.

Zkoumala jsem Aaronův výraz, zvažovala nejrůznější možnosti a možnou motivaci a nedocházela jsem k žádnému rozumnému závěru. Nenapadala mě jediná vhodná odpověď, která by mi pomohla pochopit, čeho se to pokouší dosáhnout a proč.

Existovala pouze fakta. Holá skutečnost. Aaron Blackford a já jsme nebyli přátelé. Sotva jsme se dokázali snést. Chovali jsme k sobě navzájem zášť, poukazovali na svoje chyby, znevažovali odlišný přístup k práci, jiný způsob myšlení a života. Kritizovali svoje odlišnosti. Čas od času mě přepadávala chuť házet šipky na plakát s Aaronovým obličejem. A byla jsem si poměrně jistá, že on na tom je stejně, protože po tomhle bulváru jménem Nenávist jsem nejela sama. Ta ulice byla obousměrná. A nejen to, on byl přece tím, kdo mezi nás zasel nesvár. Já jsem se s nikým hádat nechtěla. Tak proč?

Proč teď předstírá, že mi nabízí pomoc, a proč bych mu měla vyhovět? Proč to vůbec zvažovat?

„Možná zoufale potřebuju nějakého partnera, ale takhle zoufalá zase nejsem,“ odpověděla jsem. „Jak už jsem říkala.“

Jeho povzdech zněl unaveně. Netrpělivě. Podrážděně. „Nechám tě si to rozmyslet. Víš, že nemáš jinou možnost.“

„Není co si rozmýšlet.“ Prořízla jsem rukou vzduch mezi námi.

Pak jsem nasadila svou verzi Rosiina neupřímného úsměvu od ucha k uchu. „Radši bych tam šla se cvičenou opicí ve smokingu než s tebou.“

Povytáhl obočí a v očích měl náznak pobavení. „Ale no tak, oba víme, že to bys neudělala. Asi by se našla opice, která by to zvládla, ale bude tam stát tvůj bývalý. A tvoje rodina. Říkala jsi, že na ně musíš udělat dojem, a právě s tím ti můžu pomoct.“ Naklonil hlavu ke straně. „Jsem tvoje nejlepší možnost.“

Odfrkla jsem si a spráskla ruce. Ta modrooká osina v zadku. „Ty nejsi nic mého, Blackforde. A mám spoustu jiných možností,“ opáčila jsem a pokrčila rameny. „Najdu si někoho na Tinderu. Nebo si třeba dám inzerát do New York Times. Někoho najdu.“

„Za těch pár týdnů? To je krajně nepravděpodobné.“

„Rosie má kamarády. Vezmu s sebou některého z nich.“

Tohle jsem plánovala celou dobu. Právě proto jsem Rosie přepadla tak časně zrána. Teď jsem si uvědomila, že to z mé strany byla začátečnická chyba. Měla jsem počkat, až budeme mít po práci, a odtáhnout Rosie na nějaké bezpečné místo prosté Aaronů, kde bychom si mohly promluvit. Jenže po tom včerejším telefonátu s mamá… ach jo. Věci se změnily. Rozhodně se změnila situace. Někoho jsem potřebovala a nemohla jsem ani dost zdůraznit, že bych vzala zavděk kýmkoli. Samozřejmě kýmkoli, kdo není Aaron. Rosie se v tomhle městě narodila a vyrostla tady. Musela tu někoho znát.

„Viď, Rosie? Určitě je k dispozici některý z tvých kamarádů.“

Zase mezi nás strčila hlavu. „Co Marty? Ten svatby miluje.“

Střelila jsem po ní pohledem. „Není to ten, co se opil na svatbě tvé sestřenice, ukradl mikrofon kapele a vyřvával ‚My heart will go on‘, dokud ho z pódia neodtáhl tvůj bratr?“

„To bude on.“ Rosie se zakřenila.

„Tak to ne.“ Na svatbě mé sestry něco takového nepřicházelo v úvahu. Vyrvala by mu srdce z těla a podávala ho jako dezert. „A co Ryan?“

„Je šťastně zasnoubený.“

Ze rtů mi unikl povzdech. „Není divu. Ryan je skvělá partie.“

„Já vím. Právě proto jsem se tolikrát snažila dát vás dohromady, jenže ty jsi…“

Hlasitě jsem si odkašlala, abych ji umlčela. „Neprobíráme tu, proč nikoho nemám.“ Honem jsem se podívala na Aarona. Pozoroval mě přimhouřenýma očima. „A co… Terry?“

„Odstěhoval se do Chicaga.“

„Sakra.“ Zavrtěla jsem hlavou a na okamžik zavřela oči. Tohle nikam nevedlo. „Tak si najmu nějakého herce. Zaplatím mu za to, že bude hrát mého partnera.“

„To nejspíš vyjde hodně draho,“ poznamenal věcně Aaron. „A herci se jen tak nepovalují kolem, nečekají, až si je najme někdo svobodný a udělá si z nich doprovod.“

Usadila jsem ho otráveným pohledem. „Seženu si profesionálního společníka.“ Semkl pevně, skoro hermeticky rty, jako to dělal, když byl mimořádně podrážděný. „Radši na svatbu své sestry vezmeš gigola, než bys tam vzala mě?“

„Říkám společníka, Blackforde. Por Dios,“ zamumlala jsem a sledovala, jak se mu obočí stahuje a kroutí do zamračeného výrazu.

„Jiné služby nehledám. Potřebuju jen doprovod. A to je všechno, co takoví společníci dělají. Doprovázejí ženy na různé akce.“

„To není to, co dělají, Catalino.“ Hlas měl hluboký a ledový. Chladně mě odsuzoval.

„Copak se vůbec nedíváš na romantické komedie?“ Viděla jsem, jak se čím dál víc mračí. „Ani na Dokonalou partii?“

Žádná odpověď, jen další mrazivý pohled.

„Sleduješ taky někdy filmy? Nebo jen pořád… pracuješ?“

Možná ani neměl televizi.

Aaronův výraz se nezměnil.

Bože, na tohle já nemám čas. A už vůbec ne na něj.

„Víš co? To není důležité. Mně je to fuk.“ Rozpřáhla jsem ruce a pak jsem je spráskla. „Děkuju ti za… tohle. Ať to mělo znamenat cokoli. Bylo to velmi podnětné. Ale já tě nepotřebuju.“

„Já myslím, že potřebuješ.“

Zamrkala jsem. „A já myslím, že jsi otravný.“

„Catalino,“ začal a to, jak mě oslovil, mě ještě víc rozdráždilo. „Jsi naivní, pokud si myslíš, že se ti podaří někoho najít v tak krátkém čase.“

Aaron Blackford se opět nemýlil. Asi jsem byla krapet naivní. A to ani nevěděl o té lži. Mojí lži. Ne že by se o ní měl někdy dozvědět. Ale to na skutečnosti nic neměnilo. Potřebovala jsem někoho, kohokoli, jenom ne jeho, jen ne Aarona, kdo by se mnou letěl do Španělska na Isabelinu svatbu. Protože za á jsem byla sestra nevěsty a její hlavní družička a za bé můj bývalý přítel Daniel byl bratr a svědek ženicha. A včera jsem se dozvěděla, že je šťastně zasnoubený. Což bylo něco, co přede mnou moje rodina až dosud tajila. A za cé pokud se nepočítalo těch pár hodně nepovedených schůzek, na kterých jsem kdy byla, technicky vzato jsem už zhruba šest let nikoho neměla. Od chvíle, kdy jsem odjela ze Španělska a přestěhovala se do Spojených států, k čemuž došlo krátce poté, co můj jediný vztah vyletěl komínem. A protože se v rodinách, jako byla ta moje, natožpak v městečku, z kterého jsem pocházela, neudrží žádné tajemství, věděl o tom a litoval mě kvůli tomu do jednoho každý svatebčan. A za dé tu byla ta lež. Moje lež.

Něco, co jsem v podstatě tvrdila své matce, a tím pádem celému klanu Martínových, protože u nás se nerespektovalo soukromí a meze. Ta moje proklatá lež se už nejspíš dostala na stránky místních novin.

Catalina Martínová konečně není sama. Její rodina s radostí oznamuje, že na svatbu přivede svého amerického přítele. Všichni jsou srdečně zváni, aby se stali svědky největšího zázraku tohoto desetiletí.

Přesně tohle jsem totiž způsobila. Jakmile z matčiných úst vyklouzla zpráva o Danielově zasnoubení a donesla se přes reproduktor telefonu až k mým uším, vyhrkla jsem, že si taky někoho přivedu.

Totiž ne jen tak někoho. Řekla jsem – lživě, klamavě a nepravdivě jsem uvedla –, že přivedu svého přítele.

Který technicky vzato neexistoval. Zatím.

No dobrá, možná nikdy existovat nebude. Protože Aaron měl pravdu. Představa, že za tak krátkou dobu seženu opravdového partnera, byla asi přehnaně optimistická. Bylo nejspíš naivní věřit, že najdu někoho, kdo bude ochotný hrát mého vymyšleného přítele. Ale smířit se s tím, že mou jedinou možností je Aaron, a přijmout jeho nabídku? To bylo holé šílenství.

„Vidím, že ti to konečně dochází.“ Aaronova slova mě přenesla zpátky do přítomnosti. Stále na mě upíral ty svoje modré oči. „Nechám tě si to v klidu přebrat. Jen mi pak dej vědět.“

Našpulila jsem rty. A jakmile jsem cítila, že mi už zase hoří tváře – protože jak ubohá jsem musela připadat Aaronu Blackfordovi, někomu, kdo mě ani trošku neměl rád, když se mu mě natolik zželelo, aby se nabídl coby můj partner –, založila jsem si ruce na prsou a od těch dvou tvrdých, bezcitných kamenů jsem odvrátila zrak.

„Jo, a Catalino?“

„Ano?“ Vysoukala jsem ze sebe. Taková hanba.

„Snaž se nepřijít pozdě na poradu v deset hodin. Už to není roztomilé.“

Střelila jsem po něm pohledem a v hrdle se mi vzpříčila nadávka.

Pitomec.

Na fleku jsem si přísahala, že jednoho dne najdu dost vysoký žebřík, vylezu na něj a něčím ho přetáhnu po tom jeho otravném ksichtě.

Rok a osm měsíců. Tak dlouho jsem ho musela snášet. Počítala jsem to a čekala na svou příležitost.

Aaron už jen kývl hlavou, otočil se na podpatku a já jsem se za ním dívala, jak odchází. Prozatím milostivě propuštěna.

„To teda bylo…“ Rosie došla řeč a hodnocení nedokončila.

„K zbláznění? Urážlivé? Absurdní?“ nabídla jsem a skryla si obličej do dlaní.

„Nečekané,“ odvětila. „A zajímavé.“

Hleděla jsem na kamarádku skrz prsty a viděla, jak jí cukají koutky úst.

„Naše přátelství právě skončilo, Rosalyn Grahamová.“

Rosie se zahihňala. „Stejně to nemyslíš vážně.“

Nemyslela jsem. Mě se nikdy nezbaví.

„Takže…“ Zavěsila se do mě a vedla mě chodbou. „Co budeš dělat?“

Otřeseně jsem vzdechla, a jako by mě ten povzdech stál všechnu energii. „Já… nemám nejmenší tušení.“

Ale v jednom jsem měla jasno: Nehodlala jsem přijmout nabídku Aarona Blackforda. Nebyl mou jedinou možností a už vůbec pro mě nebyl tím nejlepším. Nebyl pro mě vůbec ničím. Tak proč by měl sakra být mým partnerem na svatbě mé sestry?

KAPITOLA DRUHÁ

Na poradu jsem pozdě nepřišla.

Od onoho dne před rokem a osmi měsíci jsem se už nikdy neopozdila.

A pročpak?

Kvůli Aaronu Blackfordovi.

Stalo se mi to jen jednou. Jednou jedinkrát jsem přišla pozdě, když u toho byl Aaron, ale stejně mi to předhazoval, kdykoli se mu k tomu naskytla příležitost.

Nikdy to nepřipisoval na vrub mému španělskému původu nebo ženskému pohlaví. Ačkoli obojí splňovalo neopodstatněné zažité představy někoho, kdo je pověstný svou nedochvilností.

Aaron se nezabýval nesmysly. Poukazoval na fakta, předestíral ověřitelné skutečnosti. Byl takhle vycvičený, stejně jako kterýkoli jiný inženýr v konzultační společnosti, kde jsme pracovali, mě nevyjímaje. A technicky vzato jsem pozdě přišla. Tenkrát, před tolika měsíci. Skutečně jsem propásla první čtvrthodinu důležité prezentace. A skutečně tu prezentaci vedl Aaron – během svého prvního týdne v InTechu –, a opravdu byl můj vstup neblaze hlučný, a mohlo při něm nedopatřením dojít k převržení konvice s kávou.

Na Aaronův štos materiálů k prezentaci. No dobrá, částečně i na jeho kalhoty.

Nešlo zrovna o nejlepší způsob, jak udělat dojem na nového kolegu, ale byl to prostě pech. Takové věci se přece stávají. Každou chvíli někde dojde k nějaké drobné, nezamýšlené a nečekané nehodě. Lidé se přes ni přenesou a jdou dál.