ŠAK ALÍ DECH
Vystoupil z vlaku přesně v šest padesát. Byla středa devátého října. Nemusel se bát, že by se v kupé mačkal. Motorákem cestovalo jen pár dělníků do fabriky v Tanvaldu a dvě holky hihňající se každému slovu, které z nich hýkavě vypadlo. Na okamžik jim tu naprostou idiocii záviděl. Taky to uměl, to si ještě pamatoval. Mockrát seděli v bivaku a do rána se tlemili jednomu fóru. O dvou pivech nebo lahvi červeného. Pokoušel se číst noviny, které našel na stolku kupé, ale nedokázal udržet myšlenky. Utíkaly mu a rozbíhaly se dopředu, ale hlavně nazpět tím posledním zpackaným rokem. Nádražím se proháněl ledový vítr. Doufal, že se po desáté oteplí, jak slibovali. Věděl, že jeho prsty potřebují aspoň dvanáct stupňů, aby se na ně mohl spolehnout. A dneska to bude potřebovat. Od soboty přemýšlel, kam by měl zajet. Jestli do Ádru nebo do Teplic. Mohl taky na Hrubou Skálu, tam to měl z Boleslavi nejblíž. Jenže jemu se nechtělo jezdit autem. Chtěl si to užít jako dřív, když auťák ještě neměl a všude musel po svých. Nakonec si vzpomněl na Samotáře. Nevelkou 7