Později
„Život jde dál,“ prohodil dědeček a zamnul si ruce, na něž byl odjakživa pyšný. Podobné měli všichni muži v jeho rodině. Ruce s dlouhými, úzkými prsty a elegantně klenutými nehty. Bylo mi dvanáct a sledovala jsem ho, jak sedí v křesle a dívá se z okna. „Matematika mi vždycky šla, čísla jsou důležitá,“ pokračoval. „26. března 1943 odvedli mého otce, tvého pradědečka. A skoro na den přesně o třicet let později ses narodila. Život jde dál.“ V myšlenkách se toulal kdesi daleko, kam jsem ho nedokázala následovat. Styděla jsem se zeptat, co se skrývá za čísly. Dal se do řeči náhodou, když si všiml knihy, kterou jsem právě četla: Jak Hitler ukradl růžového králíčka od Judith Kerrové. Vypráví příběh děvčátka, kterým bývala Judith. Její rodina uprchla před nacismem nejdřív do Švýcarska a pak přes Francii do Anglie. „Judith,“ ozval se náhle a listoval knihou, „je dcerou mojí sestřenice Julie.“ Překvapeně jsem vzhlédla. Dědeček přece neměl sourozence, strýčky, tety, bratrance ani sestřenice. Další muže s krásnýma rukama jsem nikdy nepoznala. Vstal a vyšel z pokoje. Kulhal jako vždy. Tahal nohy takovým zvláštním, důvěrně známým způsobem. Má problémy s rovnováhou, říkaly občas matka s babičkou. Od té doby, co ho cestou z lágru zmlátili. Opakovaly to pokaždé stejně a ta slova se stala součástí mého života podobně jako dědečkova čísla. 7
VELETOC OSUDU.indd 7
11.4.22 15:57