KATEolivovýmZahájemHEWITTOVÁ
Věnováno mému bratrovi Geordiemu, který ve mně na našich cestách před mnoha lety jako první probudil lásku k Řecku. Miluju tě!
PRVNÍ KAPITOLANyní
Ava Lancetová hleděla do černočerné noci a snažila se potlačit rostoucí paniku. Setmělo se už před dvaceti minutami a ona neměla žádnou představu, kde je, ani kam vlastně jede.
Zadívala se na pomačkanou mapu na sedadle pro spolujezdce vypůjčeného auta a přála si, aby jí zaměstnanec půjčovny opatřil raději GPS než zastaralou rozkládací mapu, která ji – jak ji ujišťoval – měla zavést z Athén do vesničky Iousidous. Možná by jí i pomohla, kdyby dokázala pochopit smysl klikatých čar a ne srozumitelných řeckých jmen. Ne že by na nich záleželo – stejně se setmělo a na dopravní značky u řecké dálnice téměř neviděla. Byla v téhle zemi teprve pár hodin a už si připadala úplně ztracená, doslova a do písmene. Beznadějně ztracená, duševně i emocionálně. Před čtrnácti dny, od chvíle, kdy její dosavadní život – i manželství – skončil, jí připadal únik z anglického chladného vlhkého jara jako úžasný nápad, záchrana od všeho toho zoufalství. Alespoň tak o tom Ava ráda přemýšlela, protože jiné úvahy jí připadaly moc definitivní. Představovaly příliš velkéZhlubokaselhání. se nadechla, sevřela volant mezi prsty, až jí zbě laly klouby, a naklonila hlavu dopředu ve snaze podívat se na jednu z dopravních značek, které se rýsovaly v šeru. Zpočátku řecká písmena – navzdory rychlokurzu v podobě deseti hodino vých online přednášek a mnohonásobně delšího soustředěného
8 Kate Hewittová studia – vypadala zcela nesmyslně, jako pokroucené hieroglyfy.
A i přesto, jak dál nadějně mhouřila oči do tmy, uviděla pod řeckým názvem vytištěnou latinku a zaplavila ji úleva. Iousidous. Co nevidět se stane jejím domovem. Zamumlala vroucí děkovnou modlitbu, rozsvítila blinkr a sjela z dálnice. Úzká silnice, která vedla mezi houštím porost lými kopci vnitrozemního Řecka, byla oproti široké dálnici, kterou právě opustila, ještě tmavší, až znepokojivě neznámá. Podle mapy se Iousidous nacházelo jen tři kilometry od dálnice, ale už teď jí to připadalo mnohem dál. Strmé vrcholky tvořily ve tmě rozeklané černé obrysy. Vo zovka se vinula mezi kopci a z ní odbočovaly polní nebo obláz kové cesty, které vypadaly, že vedou přímo na hustě zalesněné hřebeny, a tak se Ava raději držela silničky v naději, že pokud ji nedovede do Iousidous, tak alespoň někam. Ve tmě, usoudila, jsou tři kilometry nesnesitelně dlouhé, takže si začínáte klást otázku, zda se vůbec nacházíte na správné silnici, nebo dokonce ve správné zemi. Cestou měla spoustu času přemýšlet, proč se vlastně rozhodla opustit život v Anglii a přijet sem – přestěhovat se do Řecka, kde nezná živou duši a má pouze svazek klíčů k bůhvíjakému venkovskému stavení, v němž přes šedesát let nikdo nebydlel. „Dobře,“ prohlásila nahlas. V malém autě jí zvuk vlastního hlasu připadal osamělý, přesto zvláštně uklidňující. „Jestli v následujících třiceti vteřinách nic neuvidím, obrátím se a vyrazím zpátky do Athén.“ Vyhlídka, že stráví zpáteční jízdou několik dalších hodin, se jí vůbec nezamlouvala, takže pokračovala dál. Mrkla na hodiny, ale ačkoliv už uplynula celá minuta, zdráhala se svou výhrůžku naplnit. Kromě toho by vůbec nebylo snadné auto na této úzké cestě obrátit.
Pak projela velmi ostrou zatáčkou a najednou před sebou na několika terasovitých kopcích uviděla roztroušenou vesnici,
Za olivovým hájem 9 nebo alespoň její světla. Křivá bílá cedule s černým nápisem u krajnice jí napověděla, že se skutečně blíží k Iousidous. Alespoň tolik byla schopna z řeckých písmen odvodit. Vydechla úlevou a zachvěla se. Je tady. Dokázala to. V rámci možností. Teď už jí zbývá jen najít babiččino stavení. Hlavní silnice v Iousidous, pokud se tedy vůbec dala nazvat hlavní silnicí, byla lemována nízkými kamennými domky se střechami z pálených tašek. Jejich natřené okenice byly na noc pevně zavřené. Celá vesnice působí tak opuštěně, pomyslela si, když zastavila auto na krajnici. Byla mnohem menší, než to podle mapy vypadalo, jen několik úzkých uliček podél do mů choulících se na úbočí. Neviděla ani žádné obchody, natož uklidňující hranatou masivní budovu supermarketu nebo obchodního domu. A tady má teď kdovíjak dlouho žít? Co ji to proboha napadlo? Moc to nepromyslela, ne doopravdy. Pouze reagovala na konec svých snů a manželství. Postihla ji obrovská ztráta a útěk jí připadal jako jediné řešení, jediný způsob, jak si alespoň zčásti zachovat zdravý rozum. V Anglii už stejně nezbylo nic, co by ji tam drželo.
Donutila se potlačit skličující myšlenky a krutou sžírající bolest, která je doprovázela. Vystoupila z auta. Vzduch byl chladnější a čistší než v Athénách a prosycovala ho pronikavá vůně borové smůly. Narovnala se, rozhlédla a přemítala, jestli její příjezd na tak ospalé místo vyvolal alespoň trochu vzrušení. Avšak jediné, co se v její blízkosti pohnulo, byla vychrtlá kočka na kamenné zdi, která do ní zabodávala planoucí pohled, načež podrážděná, s naježeným ocasem zvednutým vysoko do vzdu chu,Avaodkráčela.zamrkala a snažila se přivyknout šeru, které prosvětloval jen měsíc a občasné zablikání světla, jež pronikalo na ulici štěr binami v okenicích domu. Bylo osm večer, a přesto celé okolí
„Bydlí tam někdo?“ zeptala se a právník pokrčil rameny. „Už řadu let ne. Dům připadl vaší babičce po válce. Asi deset let ho nechávala prostřednictvím realitního makléře z nejbližšího města pronajímat, ale oblast byla postižena obrovskou migrací, takže zájem byl mizivý. Přesto dál platila výdaje spjaté s údržbou, aby se budova nezřítila, a pochopitelně platila daň z nemovitosti.“Avapomalu zavrtěla hlavou a snažila se to všechno vstřebat.
Babička měla dům – v řecké vesnici, prázdný, ale po celou dobu vcelku udržovaný – a nikdo o něm nevěděl. „Jela se tam ještě někdyPodle„Zřejměpodívat?“ne.“všeho
Přesto ji ten zrnitý snímek zaujal, vlastně ji přímo fascinoval, ačkoliv si uvědomovala, že právníkovy výrazy „malebný a rustikální“ znamenají ve skutečnosti „starý a sešlý“. Přesto obdivovala střechu z pálených tašek, natřené dveře a zarostlou zahrádku s tmavými horami v pozadí, které vypadaly jako velká inkoustová skvrna.
10 Kate Hewittová působilo zcela nehybně a podivně bez života. Jediný zvuk vytvářel vítr šustící v korunách borovic, které nad ospalou vesničkou držely stráž. Jak tam tak stála a uvědomovala si, že ani neví, který dům patřil její babičce, napadlo ji, že přijet sem bez jakékoliv vize či plánů bylo čiré šílenství. Právník v Leedsu, který jí babiččinu nemovitost předával, měl jen jednu fotografii domu pořízenou už před několika desetiletími. Do přečtení závěti Ava vůbec netušila, že její babička, která v Leedsu žila od druhé světové války, vlastnila v Řecku dům.
nebyl babiččiným důvěrníkem. Svěřovala se vůbec někomu? napadlo Avu. Vzpomínala si na babičku jako na přísnou ženu, jejíž obličej občas zněžněl úsměvem, ale jinak byla pevně rozhodnutá nezabředávat do minulosti. Proč bych o tom měla mluvit? utrousila podrážděně, když se jí na tu
„V Iousidous ne, protože mi tvoje babička neřekla ani jméno vesnice, ačkoliv jsem věděla, že pocházela z hor. Ale jsem polo viční Řekyně, Avo, a chtěla jsem poznat své kořeny. Procestovala jsem spoustu míst a věř mi, bylo to jako návrat v čase. Vesnice v horách nebyly napojené na elektřinu, a to dokonce ani v se dmdesátých letech dvacátého století.“
„Ale to bylo před padesáti lety, navíc to místo neleží úplně v horách,„Myslím,ne?“že je dost blízko, a rozhodně se nenachází na seznamu míst, která lidé touží navštívit. Pochybuju, že se to tam od té doby nějak změnilo. A dům určitě lepší nebude, pokud
Za olivovým hájem 11 dobu někdo zeptal, což se stávalo jen málokdy. Posledních pět let prožila v soukromém sanatoriu. S odstupem času se Ava styděla, že ji nejezdila navštěvovat častěji, ale sama měla svých starostí dost. Ale proč se o tom domě za ta léta ani jednou nezmínila? Proč ho neprodala nebo se neodstěhovala zpátky do Řecka? A proč, neubránila se Ava té myšlence, ho odkázala právě mně? Její matka Susan se na to dívala pragmaticky. „Nedivím se, že ho neprodala. Kdo by ho koupil? Nachází se uprostřed pustiny a předpokládám, že asi nemá bůhvíjakou cenu.“ „Přesto je to hospodářské stavení… ve vesnici…“ „Není to Provence ani Itálie,“ připomněla jí matka. „Vím, že máš sklon všechno si idealizovat, ale mluvíme o venkovském Řecku, žádném rekreačním letovisku, a to je velký rozdíl. Je to velmi starý svět.“ „Jak to víš?“ pousmála se Ava. „Na začátku sedmdesátých let, než ses narodila, jsem s bato hem na zádech procestovala celou Evropu.“ Ava si mlhavě vzpomněla, že se matka o takovém výletě zmiňovala, ale v dospívání jí to šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven. „Bylas i na řeckém venkově?“
Ava si vybavila stroze vyhlížející ženu ze svého dětství, která všemu předsedala z třídílné sedací soupravy zakryté igelitem v obývacím pokoji dvojdomku v Leedsu. Jako malá ji navště vovala několikrát za rok a dostávala od ní tvrdé bonbony a pak už jen poměrně energické poplácání na tvář. Když před šesti měsíci zemřela, Ava sice cítila smutek, ale nebyla zdrcená. Sama
„Pořád nevím, proč ho odkázala právě mně,“ sdělila matce, odhodlaná neodbíhat od tématu. Babička měla kromě Avy dalších pět vnoučat – její bratranci a sestřenice byli rozeseti po celé zeměkouli, dva v Anglii, dva v Austrálii a jeden ve Spojených státech. „Mohla ho dát komukoliv.“ „Myslím, že tě vždycky měla nejradši,“ podotkla matka. „Tvrdila, že jsi jako ona.“
12 Kate Hewittová v něm tak dlouho nikdo nebydlel. V současnosti z něj bude už nejspíš ruina. Víš určitě, že tam chceš jet?“ „Nevím, jestli to chci,“ pronesla Ava se staženým hrdlem, „aleMatkamusím.“chápavě přikývla a její pohled zněžněl. „Máš za sebou těžký rok, Avo, ty i Simon. Možná by ti prospělo někam odjet a změnit prostředí.“ Ava se odvrátila. Sevřel se jí krk. Uběhl už skoro rok a stále se s tím, co se stalo, nevyrovnala. Její matce i Simonovi, vlastně úplně každému, to bylo jasné. Dokonce i její nadřízená na základní škole, kde na částečný úvazek učila výtvarnou výchovu, se o tom zmínila. Možná ti výpověď kvůli škrtům v rozpočtu prospěje, Avo. Potřebuješ si trochu odpočinout. Jako by jí snad odpočinek pomohl. Jako by byla jen unavená. Jen jí to poskytne víc času k přemýšlení. A pokud jde o odstup… jak můžete získat odstup od něčeho, co vám stále svírá duši a proniká do každého rysu vaší osobnosti? Navíc si Ava nebyla jistá, jestli to opravdu chce. Protože jestli potlačí zármutek, možná tím ztratí část sebe samé, a nakonec z ní nezbude vůbec nic.
„Tak či onak,“ pokračovala Susan, „to dál nerozvíjela. Víš, že o životě v Řecku nemluvila. Nesnášela, i když se o něm kdokoliv jen slůvkem zmínil.“ S povzdechem zavrtěla hlavou a Ava si matku představila, jak v sedmdesátých letech dvacátého století cestuje po Řecku, mladá, plná nadějí, přesto tak trochu ztrace ná, a snaží se znovu objevit část svého zapomenutého odkazu. Našla díky tomu výletu nějaké odpovědi? A najde je i ona? Ava se nikdy nepovažovala za Řekyni, protože její babička byla zarytá Angličanka. Pokud šlo o postoj Sophie Matthewsové, její život začal v Anglii v roce 1946, když jí bylo šestadvacet a vdala se za Angličana. Avin dědeček Edward pracoval v bance a zemřel ještě před Aviným narozením. Sophia horlivě pracovala na tom, aby její děti působily jako rodilí Angličané, sama se naučila jazyk a odmítala s nimi i s kýmkoliv jiným mluvit řecky. Už proto, že pocházela ze země se silnou národní hrdostí, nedávalo její rozhodnutí příliš smysl. Stýskalo se jí po rodné zemi nebo po rodině? Přemýšlela v řečtině nebo se
„V čem se jí podobám?“ zeptala se a Susan se mírně usmála. „Jednou mi řekla, že jí připomínáš, jaká byla, když ještě žila v Řecku. Tvrdila, že jsi silná. Silnější, než si myslíš.“ „Silnější, než si myslím? Nebo silnější, než si myslela ona?“ „Záleží snad na tom?“ Susan zvlnila rty. „Tak či onak jsi silná.“ Až na to, že Ava si tak vůbec nepřipadala. Vlastně měla dojem, že je slabá, hrozně a žalostně bezmocná jako bezpáteřné kluzké stvoření, kterému chybí ulita, obnažené a neschopné postarat se samo o sebe. Silnější žena by i po ztrátě dítěte šla dál. Silnější žena by se chtěla pohnout z místa. A silnější žena by dokázala zachránit své manželství.
Za olivovým hájem 13 se potýkala s hlubším, mnohem surovějším zármutkem, navíc Sophii Matthewsové bylo přes devadesát a několik let trpěla demencí. Do jisté míry to byla úleva, žádné dramatické úmrtí, prostě poklidný odchod ze světa.
Nyní stála ve vesnici obklopená naprostým tichem, svěžím vzduchem a tmou tak hustou, že by se dala krájet. Potlačila hněv – moc dobře věděla, že teď nemá smysl věnovat se podobným myšlenkám. Se Simonem si už řekli všechno, co jeden druhému říct mohli. Nebylo toho mnoho, a právě to vědomí možná bolelo nejvíc. Zhluboka se nadechla a vykro čila po ulici.
14 Kate Hewittová jí v ní zdály sny? Možná byla vnitřně rozpolcená, ačkoliv to na sobě nedávala znát. Ava se zastyděla, že ji takové myšlenky nenapadly„Pochybuju,dřív.
A odpočinout si.“ Svraštila obočí. „Dát se dohromady.“ „Nejsem na tom zas tak špatně,“ utrousila Ava napůl v žertu, napůl varovně. Nesnese už žádné další projevy lítosti, zvláště pak od matky. Simon jí taky žádnou neprojevoval – jedna z jejich posledních hádek dokonce začala tím, že jí řekl, ať se přestane litovat. Ať se přestane litovat, jako by snad byla trucující děcko.
že v té vesnici žije ještě někdo, kdo pamatuje válku,“ prohodila. „Muselo by jim být nejmíň devadesát.“ „Asi ne. Ale pokud tě opravdu zajímá historie, můžeš se zeptat v místní knihovně nebo historickém spolku.“ „Neumím číst ani mluvit řecky – kromě několika základních frází. Obávám se, že bych toho moc nezjistila.“ „Máš pravdu.“ Matka se usmála a poplácala ji po ruce. „V tom případě bude možná nejlepší pustit to z hlavy. Tvoje babička měla určitě důvod, proč o své minulosti nemluvila, a nehledě na to, kdo v tom domě kdysi žil, budeš mít aspoň kde složit hlavu.
Snažil se zjevně poukázat na to, že on se po smrti jejich dcery posunul dál – tak proč to neudělala taky? Jako by se tvrdošíjně rozhodla, že si takovou možnost nezvolí. Hněv ji pálil v hrudi a vzdouval se v jejích útrobách dokonce i po měsíci, když o tom s matkou mluvila.
Jak proboha najde svůj dům? Měla sice starodávný železný klíč, ale jen jméno vesnice, žádnou konkrétní adresu. Ve svých fantaziích si představovala, že sem dorazí za denního světla, bude se procházet po prosluněné ulici, neobratnou řečtinou poklábosí s přátelskými vesničany a budoucími sousedy a pak se někdo usměje a zatleská, ukáže k domu, načež jí všichni dopřejí pocit, že je tu vítána. Byla to spíš iluze než realita, uznala nyní, a dál sama kráčela potemnělou ulicí.
Babiččin dům bude nejspíš ten nejrozpadlejší, avšak zatím se ve zdejších domech nevyznala natolik dobře, aby to dokázala rozpoznat. Nevzhledně a neupraveně vypadala spousta z nich. Zastavila se uprostřed ulice a poslouchala, jak v dálce zavřískala kočka –možná ta hubená na plotě. Jedno světlo zhaslo a vrhlo úzkou ulici do ještě větší tmy. Ava měla co dělat, aby se nerozplakala, spíš kvůli únavě než zármutku, nicméně pokud šlo o slzy, vyšlo to nastejno.
Ve tmě vypadaly všechny domy stejně, z nabíleného kamene, se střechami z pálených tašek a natřenými dveřmi. Ze zahrádek ponořených ve tmě se linula vůně rozmarýnu, levandule, šalvěje a tymiánu. Úzká cesta se proplétala kolem úbočí a potom ostře zahýbala nahoru, pravděpodobně k ulici podobné této, která vedla na kopec a nejspíš po dalších serpentinách až na vrchol. Babička opravdu žila v horách, nebo k nim měla přinejmenším blíž, než Ava předpokládala.
Za olivovým hájem 15
Tohle pro ni bylo typické, vrhnout se do takového dobrodružství, aniž si všechno jaksepatří rozmyslela. Simon jí vždy vyčítal, že jedná impulzivně, že je příliš rychlá a emocionální.
Jednou, aniž by se s ním předem poradila, přivedla domů zatoulaného psa, nebo s bezstarostnou lehkomyslností přestala užívat antikoncepční pilulky. Pes umřel už před lety a na antikoncepci nakonec nezáleželo, ale i tak. Kdysi dávno se šťastně prodírala životem. I když jí to připadalo jako celá věčnost, na chybná rozhodnutí byla zřejmě odbornice stále.
16 Kate Hewittová
„Pos se lene? Stamata!“ houkla na ni postarší žena. Následovala série ostrých povelů, které způsobily, že se Avě veškeré řecké fráze vykouřily z hlavy. „Den katalaveno,“ vypravila ze sebe nakonec. Nerozumím. V cizím jazyce dost možná to nejdůležitější slovo ze všech. Žena se zamračila ještě víc. Spustila příval vět, o kterých Ava věděla, že je stejně nepochopí, ale potom se zarazila. „Anglika?“ zeptala se a Ava s úlevou přikývla. „Ano… Tedy vlastně… Anglika. Jsem Angličanka. Umíte anglicky? Anglika?“ Žena pokrčila rameny. „Trochu.“ Lepší než nic, pomyslela si Ava, vděčně a zároveň zoufale. Popošla blíž k ženě, která se nyní vykláněla z okna, lokty opře ná o kamenný parapet. Vypadala, že je jí něco přes sedmdesát, takže asi o čtyřicet let víc než Avě. „Hledám dům, ve kterém mám bydlet,“ vysvětlovala váhavě. „Patřil Sophii…“ Uvědomila si, že v té panice a zděšení zapomněla babiččino dívčí příjmení.
Byli jsme nešťastný pár, pomyslela si smutně – ona se svými vrtošivými náladami a Simon s jeho snahou působit za každou cenu vyrovnaně. Právě jeho sveřepé mlčení tváří v tvář společné ztrátě ji dohnalo k žádosti o odloučení a potom i k odjezdu do Řecka. Simon to nejspíš považoval za bláznovství, ale Ava instinktivně věděla, že potřebuje změnu, nový začátek, alespoň na chvíli. Život se zkrátka stal příliš bezútěšným na to, aby mu čelila.Rozhlédla se po ztemnělé prázdné ulici a usoudila, že tohle rozhodně nový začátek je. Potíž však byla v tom, že si nebyla jistá, odkud přesně má začít. Zaslechla zaskřípání otvírající se okenice a obrátila se. Z ok na v protějším domě vykoukl nějaký obličej s vlasy ovinutými šátkem a podezřívavě přimhouřenýma očima, které se ztrácely mezi vráskami.
Ano. Ava si vzpomněla na babiččino jméno a horečně přikývla. „Ano. Přesně tak. Sophia Paranoussisová je – tedy byla – moje babička. Víte, kde její dům je?“ Žena energicky přikývla. „Vaše babička, ne? Moment.“ Za vřela okenice a za několik vteřin se vynořila ze dveří se svetrem přehozeným přes kulatá ramena. Zavolala řecky na někoho uvnitř a potom se obrátila zpátky k Avě. „Jsem Eleni.“ „Ava.“ Napřáhla ruku, aby si s Eleni potřásla rukou. „Ava Lancetová.“„Vašebabička
bydlela v Iousidous?“ Ava přikývla. „Hodně dávno. Odjela odsud hned po válce.“ „Stejně jako většina mladých lidí z vesnice,“ vzdychla Eleni, ačkoliv to muselo být jen krátce po jejím narození, pokud už tehdy žila. „Pojďte.“ Ava ji následovala po tmavé ulici kolem domů se zavřenými okenicemi. Bylo těžké odhadnout, jestli jsou obydlené nebo ne, ale venku parkovalo několik aut. Nastražila uši, jestli uslyší i něco jiného než šustění větru ve stromech a křupání oblázků pod nohama, ale neozývalo se nic. Všude kolem nich byla vesnice tmavá, tichá a poklidná. Mlčky kráčely několik minut, než se Eleni zastavila před domem stojícím v ostré zatáčce, kolem kterého se silnička vinula dál nahoru do tmavých kopců. Dokonce i bez světla pouličních lamp Ava viděla, že tohle stavení je o něco zchátralejší než ostatní. Jedna okenice, ze které se loupala barva, visela nakřivo, tmavá okna a zaplevelená zahrada dávaly každému najevo, že tu nikdo nebydlí, nebo alespoň hodně dlouho nebydlel. „Jsme tady,“ prohlásila Eleni a Ava popošla dopředu.
Za olivovým hájem 17 Bezmocně vytáhla z kapsy masivní zastaralý klíč a ukázala ho ženě, která mu věnovala letmý pohled. „Ne, ne. Vy jste určitě ta, která koupila dům Paranoussi sových.“Paranoussisová!
„Úžasné, děkuju vám,“ zamumlala a vsunula do zámku starý klíč. Eleni ji přitom pozorovala, zjevně zvědavá na Angliku, která se tu zčistajasna objevila s úmyslem bydlet v sešlém ven kovském domě, aniž si ho předem prohlédla. Klíč uvízl v zámku a Ava s ním musela několik vteřin horečně pohybovat, než se jí podařilo odemknout. Nakonec se dveře se zaskřípěním podvo lily a ona vkročila do babiččina domu.
18 Kate Hewittová
Dům byl cítit stářím a nepoužíváním, vzduch byl vlhký a zatuchlý. Páchne zapomněním, pomyslela si Ava. Ve tmě rozeznala pouze několik objemných obrysů. Zašátrala po vypínači, který, jak předpokládala – nebo alespoň doufala –, bude u dveří. „Tady.“ Eleni po něm sáhla, ale hlasité cvaknutí působilo ve tmě spíš deprimujícím dojmem, protože se nic nestalo. Eleni se otráveně ušklíbla a Ava ucítila, jak ji zaplavuje panika, která se doposud krčila pouze v koutcích její mysli. „Volala jsem, aby zapnuli elektřinu…“ Její hlas zněl znepokojivě pronikavě. Minulý týden strávila víc než hodinu na telefonu, a zatímco její účet rostl do astronomických výšin, snažila se sdělit své potřeby místní energetické společnosti. Myslela si, že se pochopili, ale zjevně ne.
Znovu se zachovala až absurdně impulzivně a hnala se za iluzí, přesně jak jí vždy vyčítal Simon. Myslela si, že případné komplikace a nedostatky budou zábavné, nebo přinejmenším
Eleni pokrčila rameny. „Tak se to v Řecku nedělá.“ „Co se tu nedělá? Nesvítí světla?“ Ava potlačila nutkání hystericky se rozesmát, protože vzápětí by dozajista propukla v pláč. Byla unavená, citově vyprahlá a nepřála si nic jiného, než aby to tu fungovalo. Zoufale se potřebovala vyspat. I napříč tomu se však nacházela v domě, kde byla tma jako v pytli a už podle pachu bylo zřejmé, že je neobyvatelný.
DRUHÁ NyníKAPITOLA
Ava se nadechla, aby se uklidnila. „Chápu.“ Eleni vytáhla z kapsy u kalhot baterku a rozsvítila. Úzký paprsek odhalil místnost v děsivě neuspořádaném stavu. Jediný nábytek tu tvořilo několik vratkých dřevěných židlí a prohnutý nízký stolek. Ava sice plánovala koupit nějaké základní vybave ní, ale tato strohá prázdnota ji šokovala, ačkoliv si uvědomovala, že bezdůvodně. V Anglii byla rozhodnutá brát všechno jako dobrodružství. Dům v Řecku! V malebné vesničce! Nejlepší kamarádka Julie řekla, že jí závidí. Nadřízená jí sdělila, že to zní dokonale. Ava si představovala, že to tu bude jako na dovolené, že bude popíjet hustou řeckou kávu z porcelánového šálku v malé kavárně s posezením na chodníku nebo na půvabné zahrádce sázet do květináčů plazivou bugenvilu a klematis, možná dokonce i pomerančovník. Bude se léčit, dělat si drobné radosti, které zahojí její duši. Při pohledu na tenhle brloh jí to všechno připadalo směšné. Dobrodružství se změnilo v hloupý žert, nebo ještě hůř, v katastrofu.
20 Kate Hewittová opravitelné, a teď trčela v prasečím chlívku a na vlastní kůži pociťovala to, co odjakživa říkával Simon – že život se neřídí jejími lehkovážnými fantaziemi. Ne, rozhodně se jimi neřídil. „V Řecku se nic nedělá rychle,“ vysvětlila jí Eleni překvapivě klidným a konejšivým hlasem. „Zvlášť pokud jste tu vy jako majitelka nebyla. My Řekové si rádi povídáme, díváme se kolem sebe a třeba si dáme i skleničku, než se do něčeho pustíme.“ Usmála se. „Děláme všechno, až nazraje pravý čas.“
Pomalu přejížděla pohledem po místnosti ozářené slabým světlem baterky a všímala si obrysů starého nábytku. Nakonec se zadívala na podlahu pokrytou silnou vrstvou prachu a špi navé zakouřené kamenné zdi. Byla to hrůza. Opravdová noční můra. Neobyvatelné – přinejmenším dnes večer. Eleni mlaskla. „Potřebuje to tu pořádně vygruntovat.“
„Ano. A samozřejmě žádná elektřina ani te koucí voda. Takže ano, je to moderní. Naštěstí pro vás.“ „Jistě,“ zamumlala Ava. „Právník se zmínil, že tu během let byly prováděny základní opravy.“
„Ano, všem to připadalo zvláštní. Lidi neustále přemýšleli, komu to tu patří. A jestli sem někdy přijede.“ Plesk la do zdi, jako by poplácávala po boku krávu nebo koně.
„To rozhodně,“ vypravila ze sebe Ava. V duchu přemýšlela, jestli dům nebude nutné strhnout a na jeho místě postavit nový. Donutila se usmát. „Asi mě mělo napadnout, že se to může stát,“ podotkla a snažila se znít vesele, jako by nešlo o nic než nepodstatný, možná dokonce zábavný zádrhel. „Právník se zmínil, že tu nikdo nebydlel šedesát let…“
Eleni„Latrína?“přikývla.
Za olivovým hájem 21
Eleni znovu mlaskla. „Jako v polovině domů v téhle vesnici,“ utrousila přezíravě. Ava přemýšlela, jestli poblíž není nějaké jiné stavení, které by bylo v lepším stavu. Možná by je šlo vyměnit. „Tenhle byl alespoň modernizován,“ dodala Eleni, ačkoliv Ava byla v pokušení nesouhlasit. Nic tady nevypadalo moderně. Eleni znovu stiskla nefunkční vypínač. „Je tu vydlaždičkovaná podlaha a elektřina. A taky kuchyň s koupelnou. To všechno sem dali až po „Opravdu?“válce.“Avavůbec netušila, jak se tu žilo před sedmdesáti lety. Teprve nyní začínala chápat, jak její představy o tom, že život ve venkovských oblastech Řecka se tolik nelišil od života třeba v Dorsetu, byly naivní. Matka ji varovala, ale Ava to ignorovala – ostatně jako všechno, co nezapadalo do jejích plánů –, protože zoufale toužila zmizet z Anglie. Polkla. „Jak to tu tehdy vypadalo, před těmi přístavbami?“ „Podlaha byla hliněná a kuchyň úplně chyběla. Místo ní bylo tohle.“ Eleni pokynula ke krbu, který zabíral většinu jedné zdi. „A záchod byl venku. Jak se tomu říká?“