1. kapitola 1926
Když jsem vyšla z domu, zasáhla mě zář reflektorů kolem projíždějících aut. Okamžitě mi vnikl pod oblečení vlhký březnový chlad. Po celý den se šedivá mračna neprotrhala. Teď začalo navíc drobně pršet. Přestože nebylo ani pět hodin, rozsvěcovaly se postupně pouliční lucerny. Obchodníci ve vlněných kabátech se proplétali mezi ženami v pláštěnkách, dělníci s kšiltovkami na hlavách a zvednutými límci kazajek se těžkým krokem ubírali domů. Tu a tam dřepěla u domovní zdi postava v otrhaném vojenském kabátě a prosila o peníze nebo o práci. V modrozeleném kabátě a klobouku stejné barvy jsem byla jen jednou z mnoha osob, které spěchaly ke stanici podzemní dráhy Kaiserplatz. Celá prokřehlá jsem si strčila ruce do kapes kabátu. Srdce mi hlasitě bušilo a navzdory chladnému počasí se mi propocená spodní košile lepila na záda a břicho. Pořád ještě jsem měla dojem, že cítím na svém těle cizí ruce. Nikdo nevěděl, že se mé největší obavy právě potvrdily. Moje myšlenky putovaly ke Georgovi. Přijde? Bylo riskantní sejít se s ním mimo laboratoř. Protože byl mým docentem na chemické fakultě, museli jsme být opatrní. Příliš dlouhé a časté konzultace na univerzitě by mohly vzbudit podezření. Naše korespondence se omezovala na malé lístky, které jsme si předávali z ruky do ruky nebo vkládali do určitých svazků v knihovně, u nichž si byl Georg jistý, že si je nikdo nevypůjčí. Skoro vždycky to byl on, kdo se mnou navázal kontakt, když jsme se měli neplánovaně setkat. Toho rána jsem mu ale vtiskla po před nášce lístek do ruky já. Polekaně se na mě podíval, já s ním ale nutně musela mluvit. Ponořila jsem se do přítmí podzemní stanice. Schody byly od špíny a mokra kluzké. Do nosu mi vnikal typický pach oleje a cementu. Moc 5
SOPHIINA NADEJE.indd 5
3.3.22 14:37