TimCYKLISTASullivanKALIBR
Přeložila Naďa Špetláková THE CYCLIST Copyright © Tim Sullivan, 2020 This translation of THE CYCLIST is published by arrangement with Tim TranslationSullivan.©Naďa Špetláková, 2022 ISBN 978-80-242-8365-4
Věnováno Belle a Sophii
7 1
„Je tady mrtvý člověk. Mladý muž. A ani takhle brzy by nebylo příliš troufalé vyvozovat, že byl zavražděn,“ prohlásil Cross.
„Já vím a mrzí mě to, ale potřebuju s tím pohnout,“ odpověděl muž.„My budeme potřebovat vaši výpověď a výpovědi všech, kdo byli dnes ráno na pozemku. Potom můžou jít domů,“ pokračoval Cross.
„Promiňte?
Za jak dlouho se budou moji chlapi moct vrátit do prá ce?“ Cross neodpověděl, jen se podíval stranou na zelený, nafouk lý obličej mladého muže na lžíci bagru. Tělo, zabalené do kusu polyetylenové fólie, bylo ukryté v řadových garážích určených k demolici. V záhybech plastu se hromadila krev a tekutiny, které se uvolnily po smrti. Mrtvola připomínala vakuově balený kus masa na regálu v supermarketu. Oči toho muže měly stejně neživý, netečný výraz jako ryba, která ležela moc dlouho vystavená na ledu. Garáže se nacházely v Barton Hills, za několika věžáky s obecními byty z padesátých let. Tehdy byly příslibem lepšího života, ale teď jen depresivně hyzdily krajinu. Cross se otočil zpátky na stavbyvedoucího a pár vteřin si ho prohlížel. Byl to chlápek s červeným obličejem a v nepromokavém kabátu. Vypadal, jako že tráví hodně času venku, když si zrovna neoblýskává zadek kalhot na barové stoličce v oblíbené hospodě. Detektivovi neušel výraz „moji chlapi“, jímž dával najevo své vyšší postavení.
TIM SULLIVAN 8
„Posunuli jste demolici na dřívější termín,“ konstatoval Cross. „Ano, povolení přišlo o pět dní dřív, než jsme čekali. Jak to víte?“ divil se Morgan.
Stavbyvedoucího nicméně mátlo, že detektivova nabídka, aby dělníci zůstali a vše pozorovali, vyzněla naprosto neironicky. Jako by snad věřil, že by některé z pracovníků mohl tajně fascinovat policejní postup při vyšetřování vraždy. A třebaže to ten muž nemohl vědět, Cross tomu opravdu věřil. Snažil se chovat zdvořile a normálně, což se mu pokoušela vštípit jeho parťačka DS Otteyo vá. Ironie ani sarkasmu Cross schopen nebyl. Stavbyvedoucí se na Otteyovou, která stála nedaleko, obrátil pro pomoc. „Začneme vaší výpovědí,“ řekla ona, než stihl promluvit. Cross přešel zpátky k mrtvole. Víc než ta ho ale zajímalo okol ní prostředí. Tělo si bude moci důkladněji prohlédnout v már nici.„Pane
„Jít domů? Co to vykládáte?“ vyhrkl ten chlap. „Došlo k vraždě. Z toho, co bývalo vaším staveništěm, se už jen přítomností mrtvoly zabalené do polyetylenu na lžíci jednoho z vašich bagrů stalo místo činu. Takže pokud se vaši zaměstnanci nezajímají o policejní postupy a forenzní záležitosti, byl bych vděčný, kdyby prostor opustili, jakmile nám poskytnou výpověď. Jestli se o ně zajímají, mohou zůstat a sledovat dění zpoza pásky,“ objasnilGeorgeCross.Cross, plným titulem detektiv seržant Cross z policejního oddělení pro oblast Somerset a Avon, nebyl mužovou zjevnou ne citlivostí vůči nedávnému skonu mladého člověka ani v nejmenším překvapen. Jeho bizarní přesvědčení, že by práce měla pokračovat jako obvykle, jako by se nestalo nic mimořádného, nebylo u lidí v takových situacích nijak výjimečné.
Morgane, jak dlouho už jsou ty garáže mimo provoz?“ zeptal„Oficiálněse. něco málo přes rok. Ale lidé je využívají ilegálně; skladují tu věci a vyvážejí sem odpad. V jedné dokonce bydlelo pár feťáků. Příšerná pakáž. Nemají nejmenší úctu k soukromému majetku,“ postěžoval si Morgan.
„Než jsem dorazil, prostudoval jsem si dokumentaci. Měli jste ke změně data nějaký zvláštní důvod?“ „Jen jsem se do toho už chtěl pustit, nic víc,“ odpověděl Morgan.
Šéfinspektor Carson, přímý nadřízený Crosse a Otteyové, na vy šetřování vyčlenil minimální počet lidí, což se teď stalo normou. Ne že by se už vražda nepovažovala za vážný zločin, ale vzhle dem k trvalým úsporám nebylo k dispozici dost policistů. Cross nechápal, proč proti tomu Otteyová pokaždé protestovala. Jemu se to zdálo bezpředmětné. Vskrytu by vyšetřování nejraději pro váděl sám, ačkoli si uvědomoval, že by to bylo veskrze nepraktic ké. Bylo výhodné, když mu někdo pomáhal vyhledávat a ověřovat informace. V zásadě ale rád pracoval o samotě. Nemusel pak neustále monitorovat to, jak se chová k ostatním. Rozhodně by nebylo moudré svěřit mu vedení týmu. Jednou to zkusili, a výsledky byly katastrofické, málem dal výpověď –natolik ho stresovalo to, že měl přímo odpovídat za další lidi. Nejlepší bylo, když vymyslel akční plán a ostatní se jím řídili. Jeho pracovní partnerka Josie Otteyová, černoška a svobodná matka dvou dětí, pak vedla tým a plán realizovala. Přesně, do puntí ku – což byl, jak záhy zjistila, jediný možný způsob, aby vše fungovalo. Byli parťáci, byť proti tomu vehementně protestovala. Teď se za Crosse v jednom kuse omlouvala a zprostředkovávala mu spojení s ostatními kolegy z oddělení. Nedala se k policii proto, aby mu tlumočila. Cross se choval v lepších případech společensky neobratně, v těch horších přímo neomaleně. Pravdou nicméně bylo, že šlo o mimořádného detektiva. Pokaždé byl tak posedlý všemi těmi podrobnostmi případu, které ostatní – včetně ní – často ignorovali, tolik lpěl na detailech a logice, rutinách, schématech chování a sebemenších anomáliích, že byl jedním z nejúspěšnějších detektivů v regionu, pokud šlo o usvědčení pachatelů. Otteyová už pochopila, že jeho společenská bezradnost a nedostatek empatie přijdou při výsleších vhod. Navíc se ve výslechové místnosti podle všeho cítil jako ryba ve vodě. Podezřelé jeho jednání vyvádělo z míry a mnohdy pak dělali tu
CYKLISTA 9
„Takže zaprvé potřebujeme identifikovat oběť,“ prohlásil, podle Otteyové zbytečně. „Neměl u sebe doklady, peněženku, telefon ani hodinky s monogramem. Prostě nic. Pochopitelně zkusíme otisky prstů a DNA, ale jestli ho nemáme v systému nebo neslou žil v armádě, zřejmě nás to nikam nezavede.“
Otteyová podobné schůzky vnímala jako ponižující a zároveň ji neskutečně štvaly. Kromě toho, že Carson říkal, co bylo naprosto zřejmé, také jako by sám sebe i ostatní přesvědčoval, že drží vy šetřování pevně v rukou. Přitom jen opakoval informace lidem, od nichž je vlastně původně měl. Crosse to ovšem ani tolik netrá pilo. Přišlo mu užitečné připomenout týmu, co je jeho úkolem, a zo pakovat si, co je nezbytné pro vyřešení jakékoli vraždy. Banality mu v nejmenším nevadily. To, že mu nadřízený jmenovitě předestřel fakta, mu aspoň poskytlo možnost zamyslet se. „Josie, jak to vidí George?“ Carson se zeptal, jako by Cross v místnosti nebyl. Alice Mackenzieová se na vyšetřovatelku teprve zaučovala. Když na od dělení před půlrokem nastoupila, zdál se jí takový postup divný, jenže nikdo jiný se nad tím nepozastavoval. Zjistila, že Cross nerad mluví před větším počtem lidí, pokud to není nutné. A tak ostatní o Crossově názoru zpravovala Otteyová; sám se jí s ním vždy svěřil ještě před schůzkou – myšlenky číst nedokázala. Mac kenzieová nicméně záhy zjistila, že tohle byla, pokud šlo o práci s Crossem, ještě jedna z těch méně divných věcí. Pořád se pokou šela přijít na to, jak se s ním naučit komunikovat. Jak se snažit interpretovat jeho přání – ačkoli jeho instrukce byly upřímně řečeno tak precizní a doslovné, že mluvit o nějaké „interpretaci“ bylo dost nadsazené –, ale především se nenechat urazit jeho chováním a tónem.
TIM SULLIVAN 10 chybu, že se nechali svést tím, aby ho podcenili. Svého omylu pak bez výjimky litovali. Carson si svolal tým na „vraždu v garáži“ do open spaceu. S oblibou případům, na kterých pracovali, dával familiární názvy, jako by tím snad měly nabýt na proslulosti.
„Zatím mě nic nenapadá,“ odpověděl Cross sám za sebe.
„Zas tak tupý mi nepřipadal,“ poznamenal Cross. „Navíc sám zavolal policii,“ dodala Otteyová. „Že by to tak naplánoval? Aby se vyhnul podezření?“ Cross neodpověděl. Ne proto, že by si stejně jako všichni ostatní v místnosti myslel, že to za odpověď nestojí, nýbrž proto, že neza zněla žádná skutečná otázka, a tak nebylo zapotřebí reagovat. „Dobře, tak jdeme na to!“ prohlásil Carson. Otteyovou tím popudil hned dvojmo. Zaprvé „na to“ šli ještě předtím, než je Carson vytrhl z práce a mermomocí svolal tuhle zbytečnou schůzi. Zadruhé to říkal na začátku každého vyšetřo vání, bez výjimky. Jako by si hrál na policejního seržanta z Poldů z Hill Street, který každodenní akce zahajoval slovy: „A dávejte si tam venku pozor.“ Byl to takový dovětek od srdce. Carson se očividně bizarně pokoušel o jakýsi vlastní slogan. Otteyová by přísahala, že ho víckrát než jednou vyslovil s americkým přízvukem. A tak se často, aby si nepřipadala tak trapně, uchylovala k jisté taktice. Ano, bylo to ubohé, ale stejně jeho rozhodné zakončení narušila: „Ještě jedna věc, pane.“ „Jak„Co?“se tam dostalo? To tělo? Kdo ho tam dal? Kdy a kam přes ně?“„Jasně.
Musíme prověřit dřívější majitele garáží.“ „Dáme to za úkol Alici,“ oznámila mu.
CYKLISTA11
Cross už se na místo činu dvakrát vrátil. Jednou tentýž den odpoledne a pak ještě znovu po setmění. Nehledal stopy. Jen si všechno prohlížel. Sledoval. Často trávil čas tím, že pozoroval lidi. Někdy z Tonyho kavárny, kde každé ráno snídal. Tak trochu studoval lidské chování. Ne kvůli práci, ale proto, že se z něj učil. Snažil se zaznamenat, pochopit, jak ostatní fungují, aby sám lépe
„Měli bychom prověřit toho stavbyvedoucího?“ zeptal se Carson. „Zdá se krajně nepravděpodobné, že by tělo schoval na místě, které se mělo začít demolovat, a tudíž odkrývat,“ odpověděla Otteyová.„Pokud se ho tím způsobem nechtěl zbavit,“ uvažoval Carson.
Cross si jasně vybavoval, jak jeho otec potíral listy fíkusu lakem na nehty, aby se leskly. Jako chlapec byl velice zklamaný, protože bez ohledu na to, jak dlouho čekal, jak rostli nu s citem zaléval a hnojil, nikdy se mu neurodila žádná guma. Teprve o mnoho let později zjistil, jak to s onou pryžodárností fíkovníku je.
TIM SULLIVAN 12 zapadl. Výsledky to mělo různé, avšak vzhledem k tomu, že si uvědomoval, že postrádá vrozené, přirozené porozumění lidem a jejich chování, považoval to za zdaleka nejlepší způsob, jak se něcoZajímalpřiučit.ho zejména dům s obecními byty, který se tyčil nad částečně strženými garážemi. Do jednotlivých bytů se vstupovalo z pavlačí. Někteří nájemníci vstup pojali po svém a dveře si vymě nili, aby se odlišili od sousedů. Někteří využívali i prostor přede dveřmi a měli před vchodem květiny v květináčích, závěsných koších a truhlících. Pár lidí u vchodu se trousilo dovnitř a ven. Děti hrály na pavlačích fotbal, a když se stalo, co se stát muselo, a míč vykoply ven, hádaly se, kdo pro něj půjde. Taky přicházelo poměrně hodně kurýrů. To se v posledních letech změnilo. Inter netové nákupy způsobily, že k domu soustavně mířily dodávky. Poslíčci s pizzou. Pečovatelé a sociální pracovníci, kteří se zasta vovali za svými klienty. Z jedněch dveří pravidelně vycházela nějaká žena, aby si zakouřila; občas prohodila pár slov se sousedy shora nebo zdola. Kouřila, dívala se, přemýšlela. Crosse napadlo, jestli si kouření uvnitř zakázala sama. Před svými dveřmi měla úctyhodné množství zdravě vypadajících rostlin, jež podle Crosse značily jistou hrdost a cílevědomost. Jako by chtěla maximálně využít to, co má. O rostliny se nicméně mohl starat její přítel nebo manžel, který jí zároveň zakázal kouřit v bytě. Když byl Cross mladší, jeho otec Raymond měl spoustu pokojových rostlin. Určitě ještě někde byly, zavalené lavinou věcí, které Raymond za celá ta léta nashromáždil.
Dospěl k závěru, že ta žena pravidelně vychází na pavlač ráda –možná aby se vyvlékla ze situace uvnitř. Z toho, jak se rozhlížela, nicméně bylo znát, že co vidí kolem, se jí líbí. A že si ráda pokecá.
CYKLISTA 13
„A co tu bydlíte, tak se ty garáže nikdy nepoužívaly?“
„V těchhle končinách žiju od narození. A v tomhle bytě skoro dvacet let.“
Zůstává v obraze, lokty opřené o zábradlí. Byla to rutina, která ji udržovala v chodu. Jejímž prostřednictvím si zachovávala duševní zdraví. Cross si byl docela jistý, že si v duchu všechno zaznamenává, i ty nejobyčejnější detaily. Věděla o čemkoli, co se kolem toho domu šustlo. „Jak dlouho už tady bydlíte?“ zavolal Cross z konce pavlače, když se k ní blížil. „Pšššt,“ umlčela ho. „Mám pár hodně otravných sousedů. Kvůli všemu„Omlouvámvyvádějí.“se,“ řekl Cross. Zblízka vlastně vypadala trochu starší. Možná k padesátce. Nad horním rtem se jí po letech kou ření začaly dělat tenké svislé vrásky. „Promiňte, na co jste se ptal?“ „Jak dlouho tu bydlíte.“ „Vy jste ten detektiv,“ prohodila. Takže už si ho všimla dřív. „Ano, jsem.“
„Na to ty garáže vypadají dost stísněně,“ podotkl Cross. „To asi jo, ale vždycky tam bylo rušno. Venku parkovala spousta aut. Měli i výtah a montážní jámu, věřil byste tomu? Nakonec si chtěli v jedné garáži zařídit i lakovnu, ale to jim město nepovolilo. A tak se odstěhovali. Je to škoda. Dřív to tady víc žilo.“
„A„Ne.“pamatujete si je z doby, když jste byla malá?“ „Jo, to normálně fungovaly. Většinou jako sklady, ale pár jich bylo spojených a měli tam dílny automechanici,“ odpověděla. „No„Vážně?“jo,měli tam nejrůznější vybavení. Dělali technickou kon trolu a tak.“
Pro každé tvrzení potřebovala jasné důkazy. Někteří patologové byli až příliš ochotní vyslovit teorii, která mohla policisty na celé dny svést na nesprávnou stopu. „Ale smrtící byl úder zezadu do hlavy,“ pokračovala lékařka.
„Mohla to být nehoda?“
To se mu na Clare líbilo. Předpoklady a domněnky jí byly cizí.
„Takže dostal ránu… pěstí – nebo něčím – a pak spadl a rozrazil si „Ano,lebku.“to je velice pravděpodobné, ale ještě si to musím potvrdit.“
„Zřejmě na něco upadl. Na něco dost tvrdého. A ostrého.“
„Dá se poznat, jak k němu došlo?“
14 2
„To mi nemusíte ukazovat pokaždé, když sem přijdete,“ oznámila patoložka Crossovi, který na ni zamával svým průkazem, už asi tak posté. Prohlédl si plastovou fólii, která už byla sejmuta z těla a ležela „Plastovástranou.fólie, která se na stavbách používá běžně,“ prohlásila patoložka. „Jenže to už jste věděl.“ Cross jí neodporoval, jen se obrátil k tělu na stole a pozorně prozkoumal obličej zemřelého. Přes levou čelist se mu táhla velká zhmožděná„Zlomená?“rána.zeptal se. „Přeražená. Možná po úderu pěstí silného muže, nebo nějakým předmětem. Zatím to nedokážu stanovit přesně.“
„Popravdě řečeno, ano,“ odpověděl. Neměla to být kritika, ale člověk se jí nemohl divit, že to tak brala. „Má velmi málo tělesného tuku, neúměrně svalnatá stehna, ohraničené opálení, které končí nad koleny a na nadloktích. Ovšem žádné mozoly na rukou. Také pravidelně nosí sluneční brýle.“ Patoložka se na něj vlažně podívala. Crosse malinko překva pilo, že musí ještě pokračovat. „Náš neznámý je cyklista. Možná i profesionální.“Claresebezděčně uchechtla, protože to na ni přes to všechno udělalo docela dojem. „Potřebujete vy mě vůbec?“
„Ale jistě,“ odpověděl beze stopy ironie. „K provádění pitev nemám kvalifikaci, a i kdybych měl, neměl bych na ně čas.“
A s tím odešel. Cross měl v práci vždycky napilno. Byl posedlý maximálním využitím času, uvědomoval si, jak omezené jsou policejní zdroje.
„Samozřejmě.“Crosstělopodrobně studoval, s obličejem až u něj a bez nejmen šího zdráhání zkoumal každý detail. Potom se postavil, vytáhl z kapsy notes a začal si něco zapisovat.
CYKLISTA 15
„Uniklo mi něco?“ zeptala se patoložka vyčerpaně.
Neodpověděla; jen se na něj podívala. Věděl, co ten pohled znamená. „Nepokládejte mi žádné teoretické otázky. Já pracuju s konkrétními lékařskými závěry, ne s hypotetickými fantaziemi.“ „Ještě něco?“ otázal se. „Nic zvláštního. Jen má jizvy na předloktí.“ Cross si jizvy krátce prohlédl. „Popáleniny?“ zeptal se. „Můžu?“„Možná.“Lékařka vzdychla. Tohle dělal pokaždé, úplně pokaždé. Ani nevěděla, proč se ještě obtěžuje ptát. Když otázku pokládal, upíral zrak směrem ke krabici latexových rukavic, což znamenalo, že se chce na tělo podívat důkladněji. Vždycky to brala jako nevyslo venou kritiku své práce.
TIM SULLIVAN 16 Měl pocit, že musí být za každé situace co nejproduktivnější.
Odpoledne strávil tím, že dokončoval dokumentaci k případu, který měl jít před soud. To pro mnohé detektivy představovalo nepříjemnou povinnost – něco, co museli udělat, třebaže z toho neměli žádný zvláštní požitek. Zato pro Crosse to byla skoro nej lepší součást jeho pracovní náplně. Zaprvé se tomu mohl věnovat sám, aniž do toho zasahoval někdo jiný. Ale nejen to. Zároveň to byl právě onen moment, kdy se případ dotahoval do konce. Kdy se z důkazů a pečlivě vedených výslechů poskládala výsledná verze. Cross uměl při výslechu skvěle pracovat se situací, kdy podezřelý na radu právníka odpovídal slovy „bez komentáře“. Celé hodiny dokázal pokládat otázky, jimž se dotyčný domněle chytře vyhýbal. Potom předestřel důkaz, který vyslýchaného zaskočil, a on pak odpovědět musel. Veškerá předchozí „bez komentáře“ pak zapadla do širšího kontextu a přispěla k neli chotivému obrazu vyslýchaného, přičemž utrpěla věrohodnost jeho i jeho výpovědi. Cross také dovedl mistrně využívat čas vyhrazený pro výslechy. Vyptával se pořád dokola, zdánlivě bez jasného záměru, a potom zničehonic zasadil rozhodující úder a během pár minut bylo hotovo. Cross se vyžíval v tom, když si mohl najít ten nejnezáživnější detail, který obrátil celý dosavadní vývoj naruby. Občas se stalo, že ho o pomoc při chystání podkla dů k soudu žádali i ostatní detektivové. Když měl čas, vyhověl jim víc než ochotně. Otteyová si mnohdy připadala, jako by se vrátili do školních let, jako by za ním chodili spolužáci, aby jim pomohl s domácími úkoly. Pravidelně také navštěvoval oddělení, kde se analyzovaly kame rové záznamy. Byla to kancelář s několika monitory a ztlumenými světly. Lidé, kteří tu pracovali, byli nezdravě bledí a vypadali, že by potřebovali na slunce a čerstvý vzduch. Za to ale možná mohl stříbřitý odraz z monitorů, u kterých seděli. Šéfovala jim Cathe rine, tichá žena, které nezbývalo moc do čtyřicítky a ve vlasech měla šedé pramínky, jež se nepokoušela nijak maskovat. Působila spíš jako akademička nebo knihovnice než jako policejní úřednice. Zřejmě proto skončila zrovna v tomhle oddělení.
„A jak to vědí tak přesně?“ zeptal se. „No vlastně mi řekli, že se žádný nepohřešuje,“ odpověděla. „Což jsou dvě úplně rozdílné věci, nemyslíte?“
„Volala jsem na cyklistický svaz. Podle nich žádný britský pro fesionál nechybí,“ odpověděla.
CYKLISTA 17
Ozvalokomplikovalo.sezaklepání na dveře. Cross byl kromě Carsona z jejich oddělení jediný, kdo měl vlastní kancelář. Nebyla to ani tak výsada, jako spíš nutnost. V open spaceu pracovat nezvládal. Znervózňovalo ho tam příliš mnoho věcí. Mackenzieová počkala, až ji Cross pozve dál. Už zjistila, že lidi nenechává čekat zbytečně nebo proto, aby si dodal na důležitosti, nýbrž z toho důvodu, že když na něčem pracuje nebo o něčem přemýšlí, potřebuje to v klidu, bez vyrušení dokončit. Po chvíli na ni mávl a ona vešla. Vydržela, než dopíše a vzhlédne od počítače. To byla její narážka.
„Asi „Prosím?“„Evropa.“ano.“
Nebyla to taková ta počítačová laboratoř z televize, s desítkami obrazovek v prostředí připomínajícím řídicí centrum vesmírné lodi, kde se člověk – stisknutím jediného knoflíku – za pár vteřin dostane přesně k tomu, co potřebuje. Naopak, vyhledat jediný zrnitý snímek podezřelého vozidla zabralo celé dny náročného, nudného prohlížení. V místnosti nicméně panoval jakýsi poklid, jehož si Cross cenil. Jeho tajným snem bylo pracovat právě v tom hle oddělení. Analýza videozáznamů však neskýtala dostatek záhad, které by ho uspokojovaly. Jednotvárná, opakující se činnost se mu nicméně zamlouvala. Taky si všiml, že tu nejsou žádné papíry. Na stolech se nepovalovaly hromady lejster. Ty mu na policejních kancelářích vadily nejvíc. Papíry se kupily všude. Nebralo to konce. Jak můžou lidé v takové záplavě efektivně pracovat? Jak můžou jasně uvažovat? Sledovali záznamy z kamer na ulicích vedoucích k sídlišti. Ka mery uvnitř domů už dávno zničili vandalové. Analytici zatím na nic nepřišli. Navíc nevěděli, na jakou dobu by se měli zaměřit, což vše
„Jistě, ale…“ Sám se zarazil v momentě, kdy mu došlo, že ho o nic konkrétního nežádá. Často to říkala, když chtěla, aby něco opakoval, anebo v případech, jako byl tenhle, kdy se chtěla ohradit proti nějakému jeho výroku. „Nějaký problém?“ zeptal se. „Evropa?“ opakovala. V tu chvíli vešla do kanceláře Otteyová a rázně je přerušila. „Zřejmě jsem ho našla. Byl z Avonského klubu cyklistů.“ „Amatér?“ zeptal se Cross a napadlo ho, že musel být velice odhodlaný a zapálený. „Podle všeho ano,“ odpověděla Otteyová. „Takže tu Evropu už prověřovat nemusím?“ vyhrkla s nadějí Mackenzieová.„Jakvástonapadlo?“ otázal se Cross. Mackenzieová pohlédla na Otteyovou a řekla: „Protože…“ Cross jí však skočil do řeči. „DS Otteyová se pouze domnívá, že možná identifikovala mrt volu, o niž se zajímáme, avšak dokud to nebude vědět s jistotou, měli bychom vyčerpat všechny možnosti.“
„Alice, jak říkám pokaždé – nic si z něho nedělejte. Prostě plňte, co vám zadá, co nejpřesněji a v určeném termínu, a budete v pohodě. Teda snad.“
„Jakmile se potvrdí, že byl zemřelý členem Avonského klubu cyklistů, dáme vám vědět a přidělíme vám jiný úkol.“ Obě ženy odešly. Otteyová věděla, že Mackenzieovou Cross nadále vyvádí z míry, přestože s ním pracuje už několik měsíců.
TIM SULLIVAN 18
„Dobře…“ odpověděla Mackenzieová.
„Ne, DS Otteyová, nedostali bychom se vůbec nikam,“ prohlásil, čímž znovu potvrdil, jaké těžkosti mu dělají obrazná vyjádření.
„Jak by to vypadalo, kdybychom všeho nechali, kdykoli si někdo myslí, že narazil na nějakou stopu?“ pokračoval s naprostým přesvědčením, že se tak řídí radou Otteyové, aby začínající kolegyni pomáhal a školil ji; nedošlo mu, že ve skutečnosti vyznívají jeho slova přezíravě a kriticky.
„To bychom byli brzy v háji,“ poznamenala Otteyová. Cross si povzdechl, ale nedokázal si pomoct.
CYKLISTA 19
Zanechala Mackenzieovou u stolu a uvažovala, jestli to mladší kolegyně opravdu vydrží. Chápala, že se Cross pohybuje v určitém spektru – popravdě sama měla mladšího bratra, který byl autista –, ale někdy na to bylo snadné zapomenout, protože se jevil jako starší běloch, který se záměrně chová nezdvořile a ne přijatelně. Musela si připomínat, že v tom není nic osobního. Neměl v úmyslu jednat nepříjemně a protivně; jen to tak prostě občas vyznělo.
„To je smůla. Mám doma recept, mohl jsem ho vzít s sebou,“ poznamenal.Vybavoval si jednoho tamního lékárníka, jehož znal jako malý. Býval churavé dítě, trápilo ho astma, a pamatoval si tedy hezkou řádku bristolských drogistů a lékáren. Na tuhle konkrétní si vzpo mínal, protože si i v sedmdesátých letech uchovávala viktoriánského ducha. Měla zdobná okna s dřevěnými rámy, úchvatnou stěnu se spoustou zásuvek na léky, ale zejména výlohu plnou obrovských barevných nádob s dávkovači. Byly skleněné a úžasně
20 3 Člověk, se kterým Otteyová mluvila, byl tajemník Avonského klubu cyklistů, a byl tudíž prvním, za kým vyrazili. Pracoval jako lékárník v Clifton Village, nejluxusnější oblasti v Bristolu. Stála tu Crossova nejoblíbenější architektonická památka, Royal York Crescent. Tato přes dvě stě let stará stavba kdysi bývala nejdelším komplexem řadových domů v Evropě. Měly sklepy s klenutý mi stropy a nadále se pyšnily okázalostí, jakou architekt přede dvěma stovkami let zamýšlel. Cross si představoval, jak kolem spokojeně kráčí konstruktér Isambard Kingdom Brunel a v duchu se zaobírá představou nedalekého visutého mostu. Jednou zaslechl, jak někdo poznamenal, že Clifton prošel „gentrifikací“, musel však dotyčného opravit, že čtvrť byla vždycky zámožná, a tudíž nic podobného neměla zapotřebí. Zaparkovali venku. Cross vyhlédl z okna auta.
CYKLISTA 21 barevné: červené, modré, zelené. Stával a díval se na svůj zkresle ný odraz v nich; co chvíli se pohnul, aby viděl, jak se odlesk mění. Připadal si jako v zrcadlovém bludišti v lunaparku. Pan Ajjay Patel byl sportovně vypadající čtyřicátník se svalnatými předloktími a lýtky. Na sobě měl krátké kalhoty. Nejdřív se ptali na klub jako takový a teprve pak stočili hovor k pohřešovanému cyklistovi. „Alex Paphides. Trénuje na letošní L’Étape,“ objasnil Patel. „L’Étape?“ podivila se Otteyová. „Cyklistický závod, vždycky kopíruje část trasy Tour de France. Ale pochopitelně se jede až po jejím skončení. Letos to je hodně náročný úsek,“ vysvětlil Cross. „To ano,“ souhlasil lékárník, na nějž Crossovy vědomosti docela zapůsobily.„ZMegève
do Morzine, 146 kilometrů, čtyři stoupání včetně Col de Joux Plane – 11,6 kilometrů s převýšením 1691 metrů a průměrným sklonem od osmi a půl do dvanácti procent,“ pokračoval Cross. „Vy se tedy v cyklistice vyznáte,“ podotkl Patel. „Nijak zvlášť,“ utrousil Cross. „Prosím pokračujte,“ vyzvala Otteyová Patela, aby se vrátili k „Šestvěci. chlapů mělo na čtrnáct dní vyrazit trénovat na Tenerife. Jenže Alex napsal Matthewovi, že se zranil.“ „Kdy?“ zajímal se Cross. „Ten den ráno, aspoň myslím,“ odpověděl Patel. „Kdo je Matthew?“ chtěla vědět Otteyová. „Kapitán týmu.“ „A co Alexovi příbuzní?“ „S bratrem má restauraci. V Redlandu. Řeckou. Dřív patřila jejich otci. Je to rodinný podnik.“ „A jmenuje se?“ zeptala se Otteyová.
„Adelphi,“ odpověděl lékárník. „Myslíte, že se mu něco stalo?“ „To nevíme jistě. Děkujeme, že jste si na nás udělal čas,“ vyhnula se Otteyová odpovědi.
V poslední době si své protivné zvyky – to jest protivné vůči ostatním – začal palčivě uvědomovat, protože se snažil být lepším kolegou i pracovním partnerem. K tomu ho samozřejmě ponoukala Otteyová, a na jeho naléhání mu dodala jakýsi tahák, z něhož měl čerpat. Seznam věcí, jež je potřeba zlepšit a změnit. Komunikace byla jednou z nich.
„Je tohle jedna z těch situací, kdy by sis přála, abychom konver zovali?“ otázal se zdvořile.
Palác Adelphi byla podlouhlá, úzká restaurace, která se táhla hluboko do útrob budovy, v níž sídlila, na konci řady ničím
TIM SULLIVAN 22 Když nastoupili do auta, Cross se na ni obrátil. „Neměl u sebe telefon. Myslím Alex.“ „To je pravda,“ potvrdila. „Musíme ten telefon najít.“ „Teď pojedeme do té restaurace?“ „Ano.“Vyrazili do Redlandu, který byl jen deset minut daleko. Cross už si byl poměrně jistý, že Alexander Paphides je jejich oběť. Byl cyklista, a Cross očekával, že v Adelphi se budou podávat i pokrmy připravené na grilu. Jizvy na předloktí bývají pro kuchaře docela typické, často vznikají následkem popálenin. Při vaření na ote vřeném ohni jsou pak ještě častější, pomyslel si Cross. Podíval se na Otteyovou, která byla za volantem. Řídila vždycky ona. Cross auto neměl, ačkoli řízení by mu nečinilo nejmenší problém. Raději ale přemýšlel o případu, na kterém pracovali. Otteyová to jednou okomentovala v tom smyslu, že si připadá jako šoférka, když stráví tolik času mlčky, vzhledem k jeho zálibě nekomunikovat. V žertu dokonce navrhla, že by měl možná sedět vzadu. On ale zcela vážně namítl, že to by nefungovalo, protože by neslyšel, co mu ona povídá.
„Ne, díky, jsem v pohodě,“ odpověděla. Cross byl se sebou nic méně tajně spokojený a pro dnešek si tu otázku odškrtl. Dospěl k závěru, že ptát se takhle stačí jednou denně a nemělo by se to přehánět. A ano, měl v počítači seznam. Toho, co je třeba dělat denně, co jednou za týden, a co je nutno dělat a říkat všeobecně, aby s lidmi z práce lépe vycházel.
CYKLISTA 23 výjimečných obchodů. Očividně si ji lidé oblíbili, takhle přes po ledne tam bylo nabito. Crosse napadlo, že mají zřejmě atraktivní obědové menu a dobře vaří. On a Otteyová počkali v recepční zóně – či spíš u jakéhosi řečnického pultíku, na kterém ležela hojně používaná rezervační kniha. Stránky měly zohýbané rohy a při otáčení vydávaly šustivý zvuk, jaký dělá papír, který je dlouhodobě vystavován působení propisek a tužek. Crossovi táhlo hlavou, že označit ten kus nábytku v kontextu restaurace jako řečnický pultík není přesné, trefnější popis ho nicméně ne napadal. Snad stanoviště či stolek vrchního? Přišla k nim mladá servírka. „Stůl pro dva?“ „Ne, díky.“ Otteyová jí ukázala odznak. „Rádi bychom mluvili s majitelem.“„Pojďtesemnou,“ řekla a vykročila. Promotali se úzkým prostorem mezi stoly, přičemž se vyhýbali číšníkům, a nakonec do šli k velké nádobě plné řeřavých uhlíků, nad níž dvojice mužů opékala maso v nejrůznějších podobách. Vedle stál vysoký gril na kebab a vitrína plná marinovaného masa a salátů. Servírka je jednomu z mužů představila. „Díky, Debbie,“ pověděl jí a vyšel zpoza grilu. Utrhl z role pár papírových utěrek a otřel si pot z čela. Cross si ihned povšiml jizev na jeho předloktích. Podíval se na Otteyovou. Ani jí neunikly. Ten mrtvý musel být Alex. „Já se jmenuju Kostas. Co byste rádi?“ oslovil je kuchař. „Máte popálené ruce,“ podotkl Cross. „No jo. Riziko povolání. Teď už si dávám větší pozor. Ale když člověk začíná, je to trochu divočina, že jo, Chrisi?“ Všichni po hlédli na druhého, mladšího muže u grilu. Ten zvedl ovázanou ruku. „Teprve se učí.“ „Váš bratr. Víte, kde je?“ navázal Cross. „Na cyklovýpravě. Na Tenerife. Nebo už se včera vrátil,“ odpověděl„OzvalKostas.sevám od svého odjezdu?“ zajímal se Cross. „Ne, ale čekám, že každou chvíli dorazí,“ prohlásil Kostas.
TIM SULLIVAN 24 Ze zadní části restaurace přišel neoholený, asi sedmdesátiletý muž. Na hrudi mu vyrůstalo absurdní množství chlupů, jež byly nahoře zastřižené dorovna, skoro jako živý plot. Jednu ruku měl v sádře. Začal na Kostase mluvit řecky. V jejich vzájemné interakci bylo něco, co Crossovi napovědělo, že se jedná o otce a syna. Rozhodl se jim skočit do řeči. „Pane Paphidesi… Alex na tu výpravu nejel.“ „Co tím myslíte?“ nechápal Kostas. „Nahlásil týmu, že si poranil sval. Dvouhlavý stehenní.“ „Co? A kde teda je?“ ptal se Kostas. „To se snažíme zjistit. Kdy jste ho viděl naposledy?“ otázala se Otteyová.„Večerpřed tím, než odjížděl.“ „Přijel autem?“ zajímal se Cross. „Ne, na kole.“ „Kde bydlí?“ pokračovala Otteyová. „V „MohlMangotsfieldu.“bystenástam vzít?“ „Počkalo by to, než skončí vydávání obědů?“ Zalitoval toho, jakmile to vyslovil. Pohřešoval se jeho bratr. „Ne, samozřejmě tam s vámi zajedu.“ Potom promluvil, opět v řečtině, na otce, podle všeho ho požádal, aby dodělal obědy za něj. Otci to ale došlo, ještě než se na něj obrátil; už stál u grilu. Když detektivové s Kostasem odcházeli, Debbie se ho zeptala, jestli se něco děje. Cross si povšiml, že se užuž chystal odpovědět, ale pak si to rozmyslel a řekl jen: „Ne, všechno je v pořádku. Za chvíli jsem zpátky.“ Kostas jel před nimi ve svém voze, elegantním černém BMW M5 v matném laku a s nízkoprofilovými pneumatikami. Na auta si očividně potrpěl. Dorazili do domu v Mangotsfieldu, rozděleného na dva byty. Alex bydlel v tom horním. Šli za Kostasem, který si odemkl dveře bratrova bytu vlastním klíčem. Ze zvyku zavolal: „Alexi?“ Nemohl vědět to, čím si byl Cross teď už jistý – že to je zbytečný úkon. V předsíni ležel přepravní kufr na Alexovo kolo. Vy padal jako pouzdro na nějaký hudební nástroj, ale okrouhlého tvaru. Detektiv ho otevřel. Uvnitř bylo kolo. Působilo jako zbrusu nové.