1
Mladá žena, která stála před ním, se usmívala. Cross si tím byl jistý, protože měla zvednuté koutky úst, což byl neklamný signál. Nebyl si nicméně jistý jeho významem, protože ji neznal. U lidí, jež znal, si dokázal dát zvednuté koutky dohromady s tím, co bylo řečeno, zkombinoval to s tónem, který použili, a následně si odvodil, co bylo potřeba. Pro Crosse byl kontext vším. Jeho tlumočníkem. Teprve ten mu umožnoval dospět k závěru: veselí, ironie, případně rozhořčení. Co se týkalo kolegů, měl už v hlavě uložený pomyslný katalog jejich úsměvů, mračení a tázavých výrazů, z něhož mohl čerpat. Vjemy z dosavadních rozhovorů, které mohl rozpoznat a využít k vyvození vlastní reakce. Tento proces byl pro Crosse nezbytný, protože úsměvy jako takové pro něj nic neznamenaly. Nespouštěly u něj žádnou přirozenou emocionální odezvu. Nevyznačoval se empatií. Úsměvy tedy v jeho životě představovaly další záležitost, kterou bylo nezbytné interpretovat. Kdesi zaslechl, že lidé se někdy smějí dokonce i očima. Jako by to úsměvu dodávalo zvláštní důraz. Jako by to byl nějaký zásadní vpád do jejich nitra či duše. Pro Crosse to byl čirý nesmysl; pouze fyziognomická souhra okolností. Ta dívka řekla jen „dobrý den“ a v následném rozpačitém tichu teď čekala na obvyklé opětování pozdravu. To se ale nedostavilo. Neměla ponětí, že Cross podle obvyklých scénářů nefunguje. Jeho mozek takhle uspořádaný nebyl. Většina lidí by nastalé ticho 7