1
20. dubna 2019 Tak jsme tady, na úplně nesprávném místě: ve Wyddialské ulici. Je to soukromá cesta, jak vyzývavě tvrdí nápis, jehož písmena jsou větší než název samotné ulice ve vesnici jménem Hemingford Abbots. Vypnu motor, protáhnu se, abych se zbavila bolesti zad po dvouhodinové jízdě autem, a počkám, dokud si Ben nevšimne, že se v dohledu nenachází žádné fotbalové hřiště. Nos má zabořený do mobilu. Nemůžu si pomoct, ale napadá mě, že je snad uvězněný uvnitř přístroje, který drží v ruce, a nemůže odtamtud ven. Ale vyhovuje mu to. Stejně jako Zannah. Abych pravdu řekla, většina puberťáků je jako oni. Tráví celý den a část noci připoutáni pohledem k tomuto návykovému zařízení. Obě moje děti mi pochopitelně tvrdí, že „takhle se teď žije, tak nebuď tak děsně staromódní a uklidni se“, a snaží se mě přesvědčit, že je to OK. Ale není. Děsí mě to a je to depresivní. Někdy to může mít pro rodiče, kteří chtějí mít klid, své výhody. Může to trvat nějakou chvíli, než Ben zaregistruje naprosté ticho, tedy skoro úplné ticho, které je přerušováno občasným ptačím trylkem nebo závany větru ševelícího v korunách stromů po obou stranách Wyddialské ulice, a než si uvědomí, že kolem neprojíždějí auta ani nikde poblíž nepobíhají žádní pubertální fotbalisti. Je úplně pohroužený do hry – hlavu má skloněnou, pohybuje rty, jak palci píše do mobilu. Mám tedy tak dvě minuty klid. 7