Prolog
… před pěti lety
Maarten S. Sneijder stál na útesu a upřeně hleděl na moře. Pěna stříkala na skály tak vysoko, že cítil v obličeji jemný slaný poprašek. Ranní slunce se ještě ukrývalo za mlžným oparem, i když vítr už začal v šedivé mase protrhávat první otvory. Nad hlavou mu vřeštěli rackové. Něco je vyplašilo. Podíval se na malý přístav dole, kde se nacházelo i nádraží Ostheversandu. Po silnici na útesech, kterou před hodinou vyšel pěšky, právě přijíždělo auto. Vězeňský transportér. Převážel tři vězně, ale Sneijder se zajímal jen o jednoho z nich. Odcvrnkl nedopalek přes útes. Na okamžik ve vzduchu zavoněla marihuana, ale potom znovu převládl pach mořských řas, racčího trusu a mušlí, které ulpěly na skalních stěnách a omývala je zpěněná mořská voda. Sneijder ustoupil od skal a skryl se ve stínu vysoké budovy, která stála hned za ním. Vzápětí už tu byl i transportér a zastavil se skřípajícími pneumatikami na štěrku před bránou. Z budovy vyšli dva uniformovaní vězeňští zaměstnanci. Neměli střelné zbraně, ale byli vybaveni paralyzérem, pepřovým sprejem a obuškem. Sneijder jim z obličejů vyčetl, že – bude-li to nezbytné – nezaváhají a vězně nemilosrdně zmlátí. Tady nebyli turisté, kteří by si na mobily natáčeli videa. Dveře vozidla se otevřely a vystoupili dva uniformovaní muži. Následovali je tři vězni v šedých kombinézách. Kolem kotníků jim chrastily řetězy a dva z nich měli spoutané ruce želízky před tělem. I třetímu znehybněli ruce – ale za zády. Sneijder tu byl právě kvůli tomuhle muži. Musel se ujistit, že skutečně zmizí za 9
VRAZEDNE POHADKY_145x227.indd 9
3.2.22 15:52