Page 1

Ladislav Špaček

Dědečku, vyprávěj o Česku ETIKETA A ETIKA PRO DĚTI

Ilustrace Sylva Francová

Dedecku_Cesko_sazba.indd 5

26.07.21 13:32


Milí rodiče, mnozí už znáte sérii knížek o laskavém dědečkovi a zvídavé Viktorce. Začínali jsme ve školce, pak se z Viktorky stala předškolačka a nakonec školačka. Viktorka však stále roste, zajímají ji jiné věci. V posledním díle se vydala s dědečkem na cestu po velkých evropských městech, seznamovala se s historií, zajímavostmi a jazyky evropských zemí. A pátý díl, který dostáváte do ruky, Vás zavede na zajímavá místa naší vlasti. Děti poznají různé památky, které hrály v našich dějinách významnou roli nebo jsou trvalou součástí našeho kulturního dědictví a je důležité je znát. Díky trpělivému vypravěči, Viktorčinu dědečkovi, se děti seznamují s historií naší země, s legendami a pověstmi, s výraznými osobnostmi našich dějin, dozvídají se zajímavosti, na které ve škole obvykle nezbývá čas. Knížka Dědečku, vyprávěj o Česku je i inspirací pro Vaše poznávací výlety po naší republice. Přeji Vám a Vašim dětem krásné chvíle při toulkách českou zemí.

Dedecku_Cesko_sazba.indd 7

26.07.21 13:32


Dedecku_Cesko_sazba.indd 9

26.07.21 13:32


Klap, klap – klap, klap, kola malého osobáčku rytmicky klapala po kolejích. Ten jednotvárný zvuk spíše uspával, ale Viktorka byla nedočkavá a natěšená na cíl výletu, na který dnes s dědečkem vyrazili. „Proč vlak vždycky klepe o koleje?“ přemýšlela nahlas. „Až vystoupíme, půjdeme se podívat na trať, uvidíš mezery mezi jednotlivými díly kolejí, ty jsou tam proto, aby se koleje nezkřivily, když na ně v létě pálí slunce a teplem se roztahují.“ Dědeček se podíval na hodinky a vyhlédl z okna: „Už tam budeme, podívej, už ji vidím!“ Viktorka vyhlédla z okna a vykřikla: „Ano, hora Říp! Ta je vysoká! To budeme šlapat nahoru pěšky, nebo tam jede lanovka?“ Dědeček se rozesmál: „Lanovka? Měří necelých pět set metrů a nahoru vede pohodlná pěšina, za chvíli jsme nahoře. Kdysi Říp měřil asi tisíc metrů a byl úplně holý, ale postupně zvětrával a snižoval se. A koncem devatenáctého století ho zalesnili, což bylo moudré rozhodnutí, lesy udržují vláhu, jsou domovem zvířat, produkují kyslík, a jak poznáme na vlastní kůži za chvíli, poskytují příjemný stín poutníkům.“ Zatímco dědeček povídal, vlak s pištěním brzd zastavil a pár cestujících vystupovalo na maličké zastávce s tabulí Ctiněves. Viktorka si vzala svůj batůžek a seskočila ze schůdků vlaku. Počkali, až vláček odjede, a šli se podívat na koleje. Opravdu, po několika metrech viděli mezeru mezi kolejemi, která způsobovala to rytmické klapání kol vlaku. Přímo před nimi se tyčila majestátní hora Říp. Pomalu se vydali směrem k ní. Procházeli kolem domků malé vesničky, až po chvíli vešli do stinného lesa na úpatí hory. Byl krásný červencový den na počátku prázdnin. Dědeček slíbil Viktorce, že část prázdnin stráví spolu putováním po zajímavých místech české země. Loni společně cestovali po Evropě a letošní prázdniny hodlali zasvětit významným památkám naší vlasti. Viktorka právě 10

Dedecku_Cesko_sazba.indd 10

26.07.21 13:32


ukončila šestou třídu a leccos znala ze školy, ale dědečkovu vyprávění se nemohla žádná škola vyrovnat. Znal tolik pověstí a historických příběhů! Viktorka se odmalička těšila, kdy si dědeček najde chvilku, aby ho mohla poprosit: „Dědečku, vyprávěj.“ Dnešní výlet byl první z plánu, který spolu vytvořili. Vydali se tam, kde to všechno začalo, na památnou horu Říp, na kterou podle pověsti vystoupili Slované vedeni praotcem Čechem, když přišli do české kotliny. Dědeček v lese ztišil hlas a pokračoval ve vyprávění: „Všimla sis toho zvláštního tvaru hory? Nevypadá jako skalnaté štíty Alp nebo Vysokých Tater ani jako velká pohoří, třeba Krkonoše nebo Jeseníky. Je to osamělá kuželovitá hora, která se před miliony let vzedmula jako sopka, dnes už naštěstí zcela vyhaslá, ostatně stejně jako celé České středohoří, které se rozkládá na sever od nás, tam je takových souměrných kopců, bývalých sopek, spousta. Uvidíme je z vrcholku hory.“ „A kde je sever? Jak to poznáš, dědo?“ vyzvídala Viktorka. Dědeček sebevědomě vytáhl z kapsy kompas a vítězoslavně ho ukázal Viktorce. „Cestovatel se nikdy nevydává na dobrodružnou pouť bez kompasu,“ poučoval ji. Oba si prohlíželi střelku kompasu. Ta ovšem

11

Dedecku_Cesko_sazba.indd 11

26.07.21 13:32


sebou nevysvětlitelně cukala, točila se kolem osy, ukazovala chvíli sem a chvíli zase tam. „To jsem z  toho jelen, kompas se zbláznil? Jindy je střelka klidná a ukazuje k severu. Co se s ní děje?“ žasla Viktorka. Dědeček se tvářil tajuplně, ale dlouho to nevydržel. „Máš pravdu, střelka kompasu vždycky míří k  severu, ale to platí jen tehdy, když kompas není rušen silnějším magnetem v  okolí. A  právě pod Řípem jsou ložiska magnetovce, který vychyluje střelku. Musíme si pomoct jinak, přemýšlej.“ Viktorka vraštila čelo, jak hledala řešení dědečkova úkolu. Pak si vzpomněla: „Ano, když jsme letěli letadlem, vysvětloval jsi mi, že poznáme světovou stranu podle polohy slunce.“ „Správně, kolik je hodin? Blíží se poledne, kde stojí slunce?“ „Na jihu, protože jsme na severní polokouli.“ „Výborně,“ pochválil dědeček Viktorku, „postavíme se tedy zády ke slunci a  budeme mít před sebou sever, po pravici východ a po levici západ.“ Oba potěšilo, jak vyzráli na nespolehlivý kompas, a pokračovali v cestě svahem vzhůru. Dědeček ukazoval Viktorce černé kameny – byl to čedič, původem lávová vyvřelina, která je základem hory. Chvílemi byla stezka povlovná, pak zase strmější, občas se jim mezi hustým 12

Dedecku_Cesko_sazba.indd 12

26.07.21 13:32


porostem otevřel krásný výhled široko daleko. Po nějakém čase začal les řídnout, před nimi se objevila rozlehlá planina a na ní zářil bílý kostelík s věží. „Tak tady jsme na vrcholu Řípu. Na tuto horu podle prastaré legendy vystoupil praotec Čech se svou družinou, rozhlédl se po okolní krajině a prohlásil tuto zemi za novou vlast svého lidu. Jenže tenhle kostelík není upomínkou na stařešinu Čecha, ale na vítěznou bitvu knížete Soběslava I. nad německým králem Lotharem III. v roce 1126. Je vedro, tady hned vedle stojí příjemná hospůdka, pojďme si dát něco k pití, tam si budeme vyprávět dál.“ Přešli k  malebné staré chatě, posadili se venku na lavici a  objednali si limonádu. Dědeček si se zájmem prohlížel dřevěnou stavbu s masivními černobíle zdobenými trámy a se zelenými okenicemi. „Tahle hospůdka tady stojí více než sto let, je to pro výletníky velké dobrodiní, že se mohou občerstvit po náročném výstupu. Rozumíš tomu veselému nápisu?“ ukázal dědeček na slova nad okny. „Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp,“ četla pomalu Viktorka. „Tomu nerozumím, co je Mekka a kdo je Mohamed?“ „Mohamed je legendární zakladatel islámského náboženství, podobně jako pro křesťany je posvátnou osobou Ježíš Kristus. 13

Dedecku_Cesko_sazba.indd 13

26.07.21 13:32


Mohamed žil v sedmém století a narodil se právě ve městě Mekka. Tam je uložen posvátný kámen, ke kterému každý rok proudí zástupy poutníků, protože každý muslim musí jednou za život navštívit Mekku. A tady nám píšou, že by každý Čech měl alespoň jednou za život vystoupit na horu Říp. Nu, do Mekky míří každoročně tři miliony věřících, tady…,“ dědeček se rozhlédl, „není taková tlačenice.“ Viktorka se zasmála té představě, že by tři miliony lidí zaplavily Říp i s přilehlou krajinou. „A jak je to vlastně s praotcem Čechem? Byl tady?“ zeptala se zvědavě. „Češi patří do velké skupiny národů, které mluví slovanskými jazyky,“ začal vyprávět dědeček, „jsou v ní Poláci, Slováci, Chorvaté, Srbové, Slovinci, Ukrajinci, Rusové a další národy. Když slyšíš někoho mluvit slovensky nebo polsky, trochu mu rozumíš, máme společné historické kořeny. Původně tahle velká rodina obývala nehostinné území daleko na východě, ale protože se rozrůstala, lidem brzy přestaly stačit oblasti, kde žili. Navíc z Asie se na jejich území dobývali Avaři, divoký a krutý národ, který na malých koních přinášel jen zkázu a utrpení. A tak se Slované začali stěhovat na západ, do střední a jižní Evropy. Postupně přicházely jednotlivé kmeny na území dnešní Ukrajiny, Polska, do Čech a na Slovensko i na Balkánský poloostrov. Naši předkové si příchod Slovanů představovali trochu romanticky, viděli v čele obrovského zástupu stařešinu Čecha, který přišel se svým lidem do české kotliny, vystoupil na jediný kopec, z něhož bylo možno obhlédnout celý kraj až k horám, které tvořily přirozenou hranici Čech, a zde prohlásil: ‚Toto je země nám zaslíbená, plná zvěře a ptactva, mlékem a strdím oplývající, zde se usadíme.‘ “ Dědeček se do role stařešiny tak vžil, že si nevšiml, jak zvýšil hlas, až se někteří turisté sedící poblíž ohlédli, kdo tady hraje divadlo. „Co to bylo strdí?“ nerozuměla Viktorka. 14

Dedecku_Cesko_sazba.indd 14

26.07.21 13:32


„Strdí je staročeský výraz pro med, staří Slované jím sladili a vyráběli z něj opojný nápoj medovinu. Dnes víme, že Slované sem přicházeli postupně, zakládali tady svá sídla, nejčastěji v povodí velkých řek, kde byla úrodná půda. Pověst dokonce klade hrob praotce Čecha, bájného zakladatele našeho národa, do Ctiněvsi. To je ta vesnička, kde jsme vystupovali z vlaku.“ Po chvíli se dědeček s Viktorkou zvedli a vrátili se k bílému kostelíku na vrcholu hory. „Ten kostel je takový malý a tlustý, asi bude hodně starý, z kterého století jsi říkal, že pochází?“ tázala se Viktorka.

Dedecku_Cesko_sazba.indd 15

26.07.21 13:32


„Z dvanáctého, patří mezi nejstarší kostely u nás. Tehdy ještě stavitelé neuměli zvednout stavbu do výšky, kostely se stavěly jako okrouhlé stavby, říká se jim rotundy, od slova rotovat, obíhat dokola. Rotundy jsou kulaté. Stěny bývají masivní a okna malinká, aby nenarušovala pevnost stavby, všimni si, že mají obloukovitý tvar, to je typické pro kostely v románském slohu. Tahle rotunda má navíc věž, ze které bylo vidět daleko do kraje, a ke kostelíku přiléhá ještě oválný půlkruh, kterému se říká apsida, ta směřuje vždy na východ, k Jeruzalému, kde je pohřben Ježíš Kristus. V apsidě je umístěn oltář, tomu se věřící klaněli. Rotunda byla obvykle nejpevnější stavbou v kraji, ostatní domy se stavěly jen ze dřeva. Vždycky se v ní ukrývali lidé před nepřítelem, když napadl naši zemi.“ „Dědečku, a jak to bylo dál? Praotec Čech zemřel a co bylo s námi?“ vyzvídala Viktorka. „Nu, kmen Čechů osídlil celou českou kotlinu, začal pěstovat obilí a zeleninu a chovat dobytek. Země vzkvétala, ale mezi jednotlivými rody začala vzrůstat nevraživost. Který z nich bude vládnout zemi? Nejsilnějším se ukázal být rod Přemyslovců, který sídlil severně od Prahy na Levém Hradci. Postupně ovládl celé území Čech a  na konci devátého století přesídlil na místo, kde dnes stojí Pražský hrad. Prvním knížetem, o jehož existenci nepochybujeme, byl Bořivoj s manželkou Ludmilou. Měli syny Spytihněva a Vratislava a vnuky Václava a Boleslava. Ludmila vychovávala svého vnuka Václava v křesťanské víře, učila ho lásce k bližním a politickému umění vycházet s nepřáteli po dobrém. Za to si vysloužila nenávist své snachy Drahomíry, která jedné zářijové noci vyslala na hradiště Tetín, kde Ludmila přebývala, své dva zbrojnoše Tunu a Gomona, aby Ludmilu usmrtili. Ti ji uškrtili jejím vlastním závojem, proto je svatá Ludmila vždy zpodobňována se závojem kolem krku. Václav ji nechal po několika letech převézt na Pražský 16

Dedecku_Cesko_sazba.indd 16

26.07.21 13:32


hrad, a až se tam půjdeme podívat, uvidíme její hrob. Václav byl člověk velmi citlivý, pomáhal vdovám a sirotkům, bořil šibenice, vlastníma rukama obdělával půdu na vinicích. Dokázal si získat i přízeň německého krále Jindřicha Ptáčníka, od něhož obdržel vzácnou relikvii, část ruky svatého Víta, který byl popraven římským císařem, jenž nenáviděl křesťany. Václav pro relikvii zbudoval na Pražském hradě rotundu svatého Víta, dnes je tam velký chrám z doby Karla IV. Václavův bratr Boleslav nelibě nesl jeho slávu, a tak se rozhodl, že se ho zbaví a zmocní se vlády nad Čechami sám. Pozval Václava na velkou hostinu na svém hradě ve Staré Boleslavi, a i když se k němu celý večer choval s úctou, ráno, když Václav spěchal na mši do kostela, ho nechal svými zbrojnoši zavraždit. Václav pak byl prohlášen za svatého. Tak obtížně se rodil český stát ve svých počátcích,“ odmlčel se dědeček. Viktorka posmutněla, takové krutosti se tehdy děly? Ale je to dávno, přes tisíc let, naštěstí už to jsou jen dějiny, o kterých se učíme ve škole, pomyslela si. Následovala dědečka, ten si to namířil někam za rotundu a vešel znovu do lesa. Viktorka si myslela, že už půjdou dolů k vlaku, ale tušila nějaké další překvapení. Na křížení lesních cest se dědeček dal doleva, pak se cesta stočila doprava, pak zase doleva, až se před nimi objevila nádherná vyhlídka. Stáli na vyvýšené kamenné ploše a dívali se na krásnou krajinu pod nimi. V dálce viděli panoráma Českého středohoří se spoustou hor podobných Řípu.

17

Dedecku_Cesko_sazba.indd 17

26.07.21 13:32


„Tak na tomhle místě podle pověsti stanul praotec Čech se svou družinou a odtud pronesl svá prorocká slova. Není divu, že se tady jeho lidem zalíbilo, mám pravdu?“ ukazoval dědeček rozpřaženýma rukama na krajinu pod nimi. V dálce se zaleskla stužka řeky. „To je Labe a to město, kterým protéká, je starobylá Roudnice nad Labem s mohutným hradem. Na obzoru se tyčí vysoký kužel Milešovky a vlevo vidíš zříceninu hradu Házmburk. A tady vpravo, kousek před Roudnicí, vidíš malou vesničku Rovné. Teď jsem si vzpomněl na chatu, kde jsme si dávali limonádu. Byla postavena na začátku dvacátého století a první hostinští byli manželé Kotkovi se třemi dětmi, chlapcem a dvěma děvčaty. Zásoby

Dedecku_Cesko_sazba.indd 18

26.07.21 13:32


oba rodiče vynášeli na zádech, vodu jim vozil kočí v sudech a děti chodily do školy v zimě v létě do Rovného, na vyšší stupeň pak ještě dál, do Roudnice. Každý den musely seběhnout z kopce a při návratu zase vystoupat nahoru. Chodily samy, lesem, v zimě za tmy a často po kolena ve sněhu,“ odmlčel se dědeček a tázavě se podíval na Viktorku. „No, já vím, na co myslíš, dneska rodiče vozí děti i přes tři ulice autem. Jak to tenkrát mohly děti vydržet?“ přemýšlela Viktorka. „A ještě připočti, že když se vrátily domů, musely začít pomáhat rodičům, uklízely, myly nádobí, staraly se o slepice nebo poklízely chlívek, kde chovali kozy, pomáhaly mamince vařit,“ dodal dědeček. Viktorka se znovu podívala na cestu vedoucí do Rovného a představila si, jak se trmácí každý den dolů a nahoru. Ještě že jsem se narodila v téhle době, a ne o sto let dřív, pomyslela si. Chvíli obdivovali panoráma před sebou a pak se dědeček otočil doprava a pokračoval v cestě po lesní pěšině. „Ještě něco nám zbývá?“ udivilo Viktorku, že se nevracejí. Dědeček se zatvářil tajuplně a ukázal před sebe. Přicházeli k  velké skále s  plochou obehnanou zábradlím. Nikam nebylo vidět, a tak se Viktorka s údivem zastavila a zvědavě pohlížela na dědečka, co tady může být zajímavého. Ten šel najisto. Postavil se k zábradlí a spustil jako na divadle: „Stojíme na místě, odkud byl v květnu 1868 vylomen základní kámen Národního divadla,“ odmlčel se a nechal Viktorku uvědomit si, co to vlastně znamená. „Ano, vzpomínám si, když jsme byli v Národním divadle, zavedl jsi mě do podzemí, kde jsou vidět ve zdi části zazděných základních kamenů,“ vybavovala si Viktorka. „Správně, původně měl být jen jeden, ten z Řípu, ale ostatní kraje si nenechaly ujít příležitost a poslaly do Prahy další základní kameny. Nakonec ten řipský ani nebyl ten hlavní, protože se ukázalo, že tvrdý čedič nelze tak rychle opracovat, aby se stihla slavnost zahájení stavby, 19

Dedecku_Cesko_sazba.indd 19

26.07.21 13:32


a tak ho zastoupil kámen z malé vesničky Louňovice kousek na východ od Prahy. Řipský kámen do Prahy doprovázelo tři sta jezdců na koních a cestu lemoval špalír družiček s košíčky plnými květů; byla to velká sláva, Národní divadlo se mělo stát pýchou českého národa. „Jenže osud připravil Čechům velkou tragédii, viď? Vzpomínám si, jak jsi mi kdysi vyprávěl, že nová budova byla zničena požárem.“ „Ano, ale ani takové neštěstí národ nezlomilo. Z Národního divadla ještě šlehaly plameny a lidé už vybírali peníze na stavbu nového divadla. Proto si ho tak vážíme, chodíme tam s posvátným pocitem, krásně oblečeni, abychom si užili ten slavnostní okamžik.“ Pomalu se loudali zpátky k rotundě a začali sestupovat z kopce dolů směrem k zastávce ve Ctiněvsi. „A kde je ten hrob praotce Čecha?“ napadlo najednou Viktorku. „To víš, že ho tady hledala spousta archeologů. Nic nenašli, je to jen pověst, stejně jako výklad jména zdejší obce. První část názvu souvisí s uctíváním. Čeho? No právě, hrobu praotce Čecha. Jenomže jméno obce je nejmíň o dvě stě let starší než pověst o tom hrobu. Tak zase nic, ale nebuď zklamaná, takhle je to s mnoha pověstmi, některé mají pravdivý základ, ale důkazy zavál čas,“ pohladil dědeček Viktorku po hlavě. „Ostatně, stejné to je i s další pověstí, která nás ještě dnes čeká.“ „Ještě někam jedeme? Kam? Co to bude?“ nemohla se dočkat Viktorka. „Je půl druhé, při troše štěstí s přestupy vlaků se podíváme na další bájné místo, na pole, odkud vzešel náš první kníže, jak věřily předchozí generace. Je tady nedaleko, ve Stadicích. Váže se k nim pověst o tom, jak byl založen rod Přemyslovců.“ Během řeči přijel motorový vláček tvořený jediným vagonem. Dědeček s  Viktorkou do něj nastoupili, vyhlédli si místo u  okna 20

Dedecku_Cesko_sazba.indd 20

26.07.21 13:32


a usadili se. Viktorka si sundala batůžek, otevřela ho a  něco hledala v  jeho útrobách. Dědeček už už myslel, že si hned chce vzít svačinu, ale Viktorka nakonec vytáhla notýsek a tužku. Dědeček tázavě zvedl obočí, k čemu to asi má. „Řekla jsem si, že si budu všechno zapisovat. Kde jsme byli, jak jsme tam jeli, co jsem tam viděla, pak taky budeš vyprávět o různých událostech nebo lidech, tak abych si je zapamatovala, třeba i  nějaká cizí slova, která neznám, a tak,“ vysvětlila dědečkovi. Ten uznale pokýval hlavou, správně. „Tak co bude tvůj první zápis?“ „Nakreslím si rotundu a  vyznačím si její hlavní znaky, třeba půlkulaté okno, apsidu, kulatou věž a ten letopočet, kdy byla postavena… Kdy to bylo? Zapomněla jsem to.“ „Výborně, se zápisníkem to je skvělý nápad, budeš si všechno líp pamatovat. Ta vítězná bitva nad pozdějším německým císařem se odehrála roku 1126, hned si to napiš.“ Cesta jim při zapisování do notýsku hezky ubíhala, málem si ani nevšimli, že už jsou ve Stadicích. Vystoupili na malé zastávce. Moc romanticky to tady nevypadá, pomyslela si Viktorka a podívala se na dědečka. Kousek od nich po dálnici svištěla auta, část cesty vedla těsně podél železniční trati, takže se museli 21

Dedecku_Cesko_sazba.indd 21

26.07.21 13:32


stále rozhlížet, jestli nejede vlak, a při silnici ani nebyl chodník, ale naštěstí téměř nic nejezdilo. Šli po levé straně silnice, jak je to správně. Viktorka hned dědečka nasměrovala na předepsanou stranu. „Kdysi tady bylo malebné údolí řeky Bíliny, ta teče tamhle vpravo, ale dnes jde o frekventovaný dopravní uzel, naštěstí je to nedaleko, za pět minut jsme na Královském poli.“ Po chvíli vešli do rozlehlého areálu orámovaného ze tří stran stromořadím. Na konci cesty, kterou vstoupili na Královské pole, se tyčil velký památník. Pomalu k němu přicházeli. Byl to vysoký kvádr, na jehož horní ploše ležel mohutný pluh, jakým se orávalo pole. Boční stěny podstavce byly opatřeny kovovými deskami s výjevy, které Viktorce zatím nic neříkaly. Tázavě se podívala na dědečka.

Dedecku_Cesko_sazba.indd 22

26.07.21 13:32


„Vlastně můžeme pokračovat tam, kde jsme skončili. Když praotec Čech zemřel, nastalo bezvládí. Nikdo neorganizoval setí obilí ani sklizeň, nikdo nesoudil spory, nikdo nevěděl, co dělat, kdyby do země vpadl nepřítel. A tak si lidé zvolili vojvodou moudrého muže jménem Krok. Všichni ho uznávali, proti jeho rozhodnutím nikdo nezvedl hlas, všichni byli rádi, že mají v čele toho nejlepšího. Ale i Krokovy dny se naplnily a jednoho dne odešel na věčnost. Nezanechal po sobě mužského potomka, ale tři dcery: Kazi, Tetu a nejmladší Libuši. Ta byla ze všech tří dcer nejmoudřejší, a proto si ji celý kmen zvolil za kněžnu a soudkyni. Libuše byla nadána i věšteckými schopnostmi, dokonce předpověděla zrod města Prahy. Jednou se zahleděla do dáli za řeku Vltavu a pronesla prorocká slova: ‚Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká.‘ Vládla moudře, až jednou…“ „Copak? Co se stalo?“ Viktorka napjatě sledovala dědečkovo vyprávění. To už usedli do trávy pod rozložité koruny stromů a dědeček pokračoval: „Dva rozhádaní sousedé Chrudoš a Šťáhlav předstoupili před kněžnu, aby rozsoudila, komu patří kus půdy, o který se přeli. Soudy se odehrávaly při shromáždění všeho lidu a vždy po vynesení rozsudku všichni spokojeně oceňovali Libušinu moudrost. I tentokrát kněžna vyslechla oba sedláky a pak vynesla rozsudek ve prospěch jednoho z nich. Počkej, přečtu ti, jak přesně se to odehrálo.“ Dědeček vytáhl z kapsy složený papír, rozevřel ho a začal číst: „Nedořekla, a již tu starší, jak jím zalomcoval divoký hněv, udeřil vysokou holí třikrát do země a do temna zardělý, jiskře očima vykřikl, zaklel a začal, jako když náhlý lijavec spustí: ,Takové tu právo! Však což nevíme, kdo soudí, že ženská! Ženská dlouhých vlasů, ale krátkého rozumu. Příst umí, jehlou šít, na to je, ale ne soudit. Ať šije, ať přede, ale ať nesoudí. Hanba nám mužům!‘ A pěstí se do hlavy bil a za vášnivé řeči slinou si bradu třísnil. 23

Dedecku_Cesko_sazba.indd 23

26.07.21 13:32

Profile for Knižní klub

0042758  

0042758  

Recommendations could not be loaded

Recommendations could not be loaded

Recommendations could not be loaded

Recommendations could not be loaded