M OTTO
„Za toho krále kován a dělán jest groš dobrý, stříbrný, na němž ráz s textem latinským byl takový: Venceslaus secundus, rex Bohemiae. Čechové těm grošům převzděli
Zmrzlíci… Za toho krále Václava Hory Kutné veliké bohatství a užitky stříbrného kovu vynášely…“
Mikuláš Dačický z Heslova: Paměti
1. kapitola
Početného ozbrojeného průvodu jezdců si první všimli kameníci na lešení obepínajícím zdi budoucího hradu Roupova. Ano, čtete dobře, budoucího hradu. Od té doby, co se královský soudce Melichar z Roupova slavně
oženil v kostele svatého Jakuba ve Větším Městě pražském s pannou Jitkou z rodu Michaloviců, začaly se na Roupově dít věci. Nové paní z Roupova rozené z Michalovic už stará tvrz nestačila, nevěstě z jednoho z nejvýznamnějších český rodů nemohlo přece stačit sídlo připomínající spíše vesnickou chalupu než místo, kde pobývá vážený královský soudce. Melichar Jitce v ničem nebránil. Byla přece tak krásná, až ztrácel dech, když si uvědomil, že s tímto spanilým děvčetem každý večer uléhá na lože. A Jitka si vedla po svém. Z věna, které jí ještě vylepšil její strýc, jeden z nejmocnějších českých pánů Bohuslav z Michalovic, si nejen pořídila několikery krásné šaty a drahé šperky, ale větší část prostředků vynaložila na stavbu hradu, který měl překonat i její rodný hrad Michalovice v Boleslavském kraji.
Příchod spanilé panny Jitky, nyní samozřejmě paní, na Roupov měl také své stinné stránky. Komorná Kordula, příležitostná Melicharova milenka, uraženě odešla z tvrze a podle neověřených klepů se stala hospodyní a snad i konkubínou faráře Cyrila v sousední vsi
Nedajakovice. Soudcova pomocníka Božetěcha zase
opustila jeho manželka Johana, protože dál nechtěla trpělivě snášet, že stále prohání všechny jen trochu pohledné dívky v okolí, a vrátila se na královský hrad Křivoklát ke svému otci, tamnímu purkrabímu Markvartovi. Správce roupovské tvrze Břeněk se s velkou chutí ujal řízení její přestavby na hrad a chválil paní Jitku, kudy chodil, až to začalo být ostatním obyvatelům Roupova náramně podezřelé. Že by ji snad miloval? Ne, Břeněk byl vždy oddaným
služebníkem svého pána soudce Melichara a nepoložil by mu ani stéblo křížem přes cestu. Jenže nevyzpytatelný je náš osud, i starému muži se mohou zapálit lýtka, a když ne skutkem, alespoň myšlenkou si někdy zahřeší.
Průvod ozbrojenců zatím dorazil k bráně přestavované tvrze. V Roupově byli na neočekávané návštěvy zvyklí.
Vždyť pan Melichar byl přece královským soudcem a vyhledávaným vyšetřovatelem hrdelních zločinů. Naposled se proslavil případem ztraceného diadému královny Elišky, který mu zjednal znamenité jméno po celém Českém království. Ale stejně tak si všichni cenili jeho neúplatnosti a smyslu pro spravedlnost. Tedy upřímně řečeno, za slovní chválou se skrývaly určité pochyby, zda Melichar z Roupova není příliš naivní a důvěřivý. Vždyť úplatnost, korupce a intriky se už dávno zabydlely na dvoře krále Jana Lucemburského, který se až příliš často zdržoval za hranicemi své země a bylo pro něj důležitější jméno rodu Lucemburků než správa jemu od Boha svěřených Čech. Nebylo divu, že přední čeští páni v jeho nepřítomnosti řídili zemi jaksi po svém a ve svůj prospěch. Melichar z Roupova se tak díky své neúplatnosti a zásadové spravedlnosti stával, přeneseně řečeno, s nechutí trpěnou bílou vránou mezi vránami veskrze černými.
„Dejte si na toho Melichara pozor,“ říkali si čeští páni mezi sebou.
„A nebylo by lepší se ho zbavit?“ navrhovali někteří.
„Střezte se podobných nápadů. Jeho Milost král Jan nad ním drží ochrannou ruku,“ varovali další. „Ale král Jan je kdesi daleko, snad v lucemburském hrabství, snad na dvoře francouzského krále. Než se vrátí, mohli bychom naše problémy nějak vyřešit,“ připomínali ti první a občas si přitom ukazovákem pravé ruky významně přejížděli po krku.
„To by byl tuze špatný nápad. Vždyť Bohuslav z Michalovic, tedy jeden z nás, je strýcem jeho manželky,“ zdůrazňovali ti první, prozíravější. A tak zůstávalo jen u debat pronášených potichu někde u číše vína nebo nad korbelem piva a královský soudce Melichar byl pro české pány stále nedotknutelný a neohrozitelný jako jejich živé svědomí.
Shodou náhod postával u brány roupovské tvrze soudcův pomocník Božetěch a přemýšlel, za kterou ze svých přítelkyň se má vydat. Jestli za prostořekou Marií s dlouhými světlými vlasy a pevnými ňadry, které tak rád hnětl ve svých dlaních, nebo za černovlasou Emou s uhrančivýma očima temnýma jako noc či za dychtivou Justýnou, sice drobnou, nápadně hubenou, ale o to vášnivější a přítulnější. Ale u Justýny byl včera a málem je nachytal její otec kovář Matouš, jehož pádné pravice se mohl právem obávat. A Marie zase bude mít plno řečí o vdávání, a tak to vypadalo, že ten den dostane přednost okatá Ema.
„Mladý muži, jsme tu dobře u tvrze Roupov a sídlí tu královský soudce Melichar?“ oslovil právě v té chvíli zamyšleného Božetěcha blahobytně vypadající muž ve zjevně drahocenném a zlatem zdobeném plášti, který seděl
v sedle statného grošáka a hlavu mu stínil široký černý
klobouk, jaký soudcův pomocník nikdy neviděl. Hned ho napadlo, že je to nějaká divná móda, co k nám dorazila snad až z Frankrajchu nebo z vlašských zemí.
„Ano, jste tady správně u hradu Roupova,“ s lehkou úklonou pronesl Božetěch. Schválně řekl „hrad“, protože Roupov se, jak bylo podle lešení a hromad kamenů zjevné, zrovna na hrad přestavoval, neboť si to tak přála nová hradní paní Jitka rozená z Michalovic.
„Jsem Eberhard z Weisburgu, majitel několika kutnohorských dolů.“ Jezdec v černém klobouku se při tomto představování jakoby nafoukl, což občas činívají bohatí lidé, aby si dodali ještě větší důležitosti. Božetěchovi však stačil jen pohled na dobře dva tucty mužů v lesklé zbroji, kteří pána v klobouku doprovázeli, aby pochopil, že má před sebou někoho zvláště mocného. Jak už byl zvyklý, rázem se proměnil v oddaného pomocníka královského soudce a vyzval jezdce, aby vjeli branou na nádvoří a dali přitom pozor na kádě s vápennou maltou, protože by se mohli umazat. „Hned vám pana soudce přivedu,“ dodal ochotně a zmizel v tvrzi.
„Kdože to je?“ zajímala se paní Jitka, kterou vzápětí potkal.
„Nějaký Eberhard z Weisburgu,“ odvětil Božetěch, pro něhož sice Jitka byla paní hradu Roupova, ale v jeho očích zůstávala jen šlechtickou holkou, se kterou může hovořit jako rovný s rovným. Melicharova novomanželka to kupodivu brala, vždyť byli zhruba stejně staří a sama si navzdory svému původu na šlechtičnu příliš nehrála.
„Pan Eberhard z Weisburgu? Vždyť to je přece mladší bratr Walrama z Weisburgu, přezdívaného Stříbrný kníže, jemuž patří nejméně polovina Hor Kutných! Prý má
stříbra tolik, že by jím mohl vydláždit celou Prahu, a ještě by mu zbylo na střechu chrámu svatého Víta. Hned poběžím za Cilkou, aby upekla něco moc dobrého, co by tak vzácnou návštěvu nejlépe uctilo.“
Božetěch pokrčil rameny. Vzácné návštěvy občas do Roupova za soudcem Melicharem přijížděly a zase odjížděly. A Božetěch nechápal, proč by tahle návštěva měla
být zvláště uctěna dobrou krmí. Kuchařka Cilka a správcova manželka Zdena sice uměly hostům připravit třeba srnčí pečínku na víně a s bobkovým listem, ale mnohým by jistě stačila i jáhlová kaše. Že se k majiteli stříbrných dolů obyčejná kaše jaksi nehodí, bylo pro něj jen věcí názoru. Ten Eberhard přece od soudce něco chce, tak proč by mu kvůli tomu měly být předkládány všemožné lahůdky. Navíc s sebou přitáhl asi dva tucty hladových krků. Ať se ti nenažranci nají někde v krčmě a nemusejí vyjídat zrovna Roupov.
Královský soudce Melichar byl však stejně jako jeho mladá choť jiného mínění. A tak se v největší komnatě tvrze, kterou jistě brzy nahradí důstojná hradní síň s velkým krbem, jejíž stěny budou zdobit vzácné tapisérie a drahá zbroj, jedlo a popíjelo a Božetěch z toho stejně jako jindy nebyl vynechán. Kvůli dobrému jídlu dokonce zapomněl na černovlasou a černookou Emu, která se ho toho večera nedočkala. Snad mu to odpustí. Však jí to jindy náležitě vynahradí.
„Vzácný pane z Weisburgu,“ oslovil hosta hned po přípitku královský soudce Melichar. „Cením si tvé návštěvy, ale promiň mi, stále zatím nevím, co tě ke mně přivádí.“
Eberhard, poměrně hezký muž s protáhlým obličejem, si bezděčně uhladil své dlouhé, mírně už prošedivělé vlasy, odkašlal si a trochu chraplavým hlasem začal: „Především ti,
ctěný pane královský soudce, chci poděkovat za velmi milé přijetí.“ Pan z Weisburgu si znovu odkašlal a pomalu, jako by vážil každé slovo, pokračoval: „Přijel jsem do Českého království z říšského města Norimberku, které je mým domovem, ve velmi závažné a pro mne osobně smutné záležitosti.“ Eberhard si opět odkašlal a zdálo se, jako by se mu do vysvětlování své návštěvy příliš nechtělo. „Jak možná víš, můj starší bratr Walram z Weisburgu byl majitelem většího počtu stříbrných dolů v Horách Kutných…“
Melichar mlčky přikývl na znamení, že je mu Walramovo jméno a s ním spojené bohatství známé.
„Bohužel můj drahý bratr byl před měsícem ve svém domě U Dvou růží ve Větším Městě pražském zákeřně zabit. Pachatele této vraždy se nepodařilo vypátrat. Obrátil jsem se proto s žádostí o pomoc na královského podkomořího, urozeného pana Jindřicha z Lipé, a ten mi doporučil tebe, pane královský soudce, jako toho nejschopnějšího vyšetřovatele hrdelních zločinů…“
Eberhard se odmlčel, jako by přemýšlel, co má říci dále. Pravačkou se znovu bezděčně dotknul svých mírně prošedivělých vlasů a jasně modré oči upřel na královského soudce.
Melichar se při zmínce o tom, že je považován za nejschopnějšího vyšetřovatele hrdelních zločinů, trochu ošil.
Neměl přehnanou chválu rád, protože vždycky ho poněkud svazovala. Na druhé straně doporučení Jindřicha z Lipé, kterého považoval za svého přítele, hřálo u srdce.
Sáhnul po číši ze zelenavého skla a pak zase v rozpacích ruku odtáhl. Teď vskutku nebyl vhodný čas na přípitek.
„Vážený pane z Weisburgu, těší mne tvoje důvěra, ale upřímně řečeno, zabývat se po dlouhém měsíci případem vraždy, když už všechny stopy po jejím pachateli smazal
čas, by bylo poněkud zbloudilé.“ Melichar zmlknul a rozhlédl se kolem sebe. Božetěch soustředěně žvýkal maso, správce Břeněk skývou chleba vytíral talíř a paní Jitka hladila po hlavě velkého chrta, který se dožadoval zbytků jídla.
„Takže mi nemůžeš pomoci?“ hlasem prozrazujícím zklamání se ozval Eberhard.
„To jsem neřekl,“ pomalu odpověděl soudce. „Jen jsem chtěl připomenout, že vypátrat vraha bude po tak dlouhé době velmi obtížné.“
„Dobře ti, pane, zaplatím. Mám peněz dost,“ spěšně vyhrkl pan z Weisburgu.
„Tady nejde o peníze,“ ušklíbnul se Melichar a paní Jitka se trochu zamračila. „Tady jde o možnosti, které jako vyšetřovatel budu mít.“
„Dám ti cokoliv, co si řekneš,“ naléhal Eberhard.
Ale soudce rezolutně zavrtěl hlavou: „Jde mi o to, abys, pane, nebyl výsledkem mého vyšetřování zklamán. Možná se mi vůbec nepodaří vraha odhalit.“
„Jindřich z Lipé mi říkal, že si vždycky umíš poradit.“
„Královský podkomoří poněkud přehání,“ mírně se usmál Melichar, ale vzápětí úsměv z jeho tváře zmizel a naléhavě se Eberharda zeptal: „Je tady snad něco, co bych měl ještě vědět?“
„Ano. Ale to bych ti raději řekl později a beze svědků.“
„Jak si přeješ. Bude u toho však můj pomocník Božetěch.“
Zmíněný v tváři lehce zčervenal. Nedával totiž příliš pozor a myšlenkami byl právě u okaté Emy.
„Pokud ho při vyšetřování potřebuješ, nemám námitek. Musí se však zavázat slibem mlčení,“ připomněl pan z Weisburgu.
Večeře dál pokračovala za všeobecného ticha rušeného jen pomlaskáváním a cinkáním nožů o talíře. Teprve když dojedli, nechal Melichar znovu naplnit číši Eberhardovi, sobě a svému pomocníku Božetěchovi mělnickým vínem a vyzval je, aby ho následovali do sousední komnaty.
„Máš dobré víno,“ pochválil mok pan z Weisburgu.
„Dostal jsem od královny Elišky darem celý sud,“ odvětil soudce a hned dodal: „Slíbil jsi, pane, že mi beze svědků povíš něco, co bych měl při vyšetřování vraždy tvého pana bratra vědět.“
„Ano, slíbil,“ Eberhard nápadně ztišil hlas a opatrně se rozhlédl po potemnělé komnatě osvětlované jen plamenem louče v kovovém držáku na zdi. Zdálo se, že si ověřuje, zda někde nejsou nějaké nepovolané uši, které by to, co chce říct, neměly slyšet. Ale v komnatě kromě něj, Melichara a Božetěcha opravdu nikdo další nebyl.
„Máme ve Větším Městě pražském velký dům, jemuž se říká U Dvou růží. Však jsou také dvě červené růže vymalovány na jeho průčelí. Postavit si ho dal už před další dobou můj děd Heinrich z Weisburgu, dej mu Pán Bůh nebe. Zakoupil tehdy několik dolů v Horách Kutných a měl štěstí, že narazil na bohatou stříbrnou žílu a začalo se mu dařit…“
Melichar sice nechápal, co má rodinný příběh Weisburgů dělat s případem vraždy bohatého kupce a důlního podnikatele Walrama, ale mlčel a soustředěně poslouchal.
„Jenže jeho úspěch zřejmě vadil dalším důlním podnikatelům. Nechci nikoho obviňovat,“ pokračoval Eberhard, „ale děda brzy musel jeden důl kvůli jakoby náhodnému zaplavení spodní vodou zavřít a pražský dům U Dvou růží jednou v noci málem vyhořel. Jindy zase vichr strhl část střechy, ačkoliv sousední stavení zůstala netknutá.
Vypadalo to, že dům snad někdo proklel. V noci se občas budovou rozléhal dětský nářek, ačkoliv tu v té době žádné dítě nebylo, nebo se odkudsi ozývalo tajemné sténání, jehož původ nikdo nedokázal vysvětlit. Brzy se vyprávělo, že v domě straší, že jím za nocí procházejí zlí duchové.
Dědeček Heinrich měl postupně tři manželky. První zemřela na mor, druhá na souchotiny a teprve od třetí
Julie z předního rakouského rodu Kuenringů se dočkal dětí. Celkem jich měli šest, ale dospělosti se dožil jen náš otec Rudolf. Všichni jeho sourozenci – dva chlapci a tři dívky – předčasně zemřeli buď na horkou nemoc, na neštovice, nebo souchotiny. A nakonec došlo k nejhoršímu. Jednou o masopustu ráno našli dědečka v posteli mrtvého. Babička Julie ležela sice vedle něho, ale teprve po probuzení zjistila, že je vdova. Heinrich měl zarudlý krk a vypadalo to, jako by ho někdo v noci uškrtil. Ale přítomnosti nějakého škrtiče by si přece babička všimla, ne? Zkrátka dědova smrt byla jedna velká záhada. Vždyť žádné dveře do domu nebyly porušeny, služebnictvo nikoho nevidělo ani neslyšelo. Přesto, jak konstatoval na druhý den přivolaný lékař, Heinricha z Weisburgu někdo v noci v posteli uškrtil. A nedávno byl přímo v domě třemi bodnými ranami – snad mečem, snad dýkou – zavražděn můj bratr Walram. Zase to je záhada. Nikdo nechápe, jak mohl vrah vniknout do domu, když byly dveře a okna bezpečně zavřené a služebnictvo nikoho cizího nevidělo a neslyšelo…“
„A co když ho zabil někdo ze služebnictva?“ drze přerušil Eberhardovo vypravování Božetěch. Melichar se na něj přísně podíval a už ho chtěl napomenout, cože si to dovoluje, ale sám vypravěč se soudcova pomocníka zastal: „To je správná otázka. Také mne to napadlo, jenže bratr se vždycky na své služebnictvo mohl spolehnout. Vždyť bylo
díky jeho bohatství placeno přímo královsky a nikdy s nikým neměl žádné spory. Myslím, že ho služebnictvo bralo spíše jako svého otce než jako zaměstnavatele. Walram byl přímo ztělesněním dobroty, mírnosti a laskavosti. Až jsem mu občas vytýkal, že své lidi rozmazluje…“
„Zajímavé,“ utrousil Melichar a bylo vidět, že se hluboce zamyslel. Po chvíli se však probral a obrátil se na Božetěcha se slovy: „Dolij nám víno!“
Když byly číše opět plné, pozvedl tu svoji a vážným
hlasem řekl: „Pane z Weisburgu, jak už jsem řekl, nejsem si jist, zda se mi po tak dlouhé době podaří vraždu vašeho bratra objasnit. Ale z toho, co jsi mi řekl, jsem poznal, že tento případ je mimořádně zajímavý a považuji ho pro sebe za jistou výzvu. Rád se ho proto ujmu. Buď prosím se svými lidmi na Roupově mým hostem, a pozítří s vámi pojedu do Prahy…“
Eberhard radostně vstal, podal soudci ruku a zvolal: „Jsem ti ze srdce vděčný!“
„Jen se neraduj předčasně,“ mírně se pousmál Melichar. „Spíše poděkuj panu Jindřichovi z Lipé, že tě ke mně poslal.“
„Nepochybuji, že vraždu mého bratra objasníš.“
„Snad,“ ušklíbl se Melichar. „Každopádně se o to alespoň pokusím.“
2. kapitola
Dům U Dvou růží se nacházel nedaleko Velkého rynku
takřka v sousedství zadního traktu radnice Většího Města pražského. Už na pohled spíše než měšťanský dům připomínal šlechtický palác, jaký si v té době stavěli příslušníci významných českých rodů. A tak tu měli svůj dům páni z Lipé, Berkové z Dubé, Rožmberkové, Švamberkové i Šternberkové. Jenže na rozdíl od nich nebyl dům
Weisburgů, původně norimberských kupců, zdoben rodovým erbem, na který ke své lítosti dosud nedosáhli, ale dvěma červenými růžemi, podle nichž měl svoje jméno. Růže byly vymalovány na bělostném průčelí mezi dvěma vysokými okny a obklopovala je trnová koruna, jak to požadoval první Weisburg v Čechách, Eberhardův dědeček jménem Heinrich. Prý tím chtěl zdůraznit svoji upřímnou křesťanskou víru, ale zlí jazykové tvrdili něco jiného. Podle jedněch měla mučednická koruna připomínat obtíže jeho horního podnikání v Horách Kutných, podle jiných jeho nešťastnou lásku ke krásné Johaně ze známé měšťanské rodiny Rotlevů. Heinrich se s ní prý chtěl oženit, ale pro Rotlevy nebyl kupecký synek z Norimberka dost nóbl, a tak svatbě zabránili. Od těch dob Heinrich stále zvětšoval své bohatství a šplhal po společenském žebříčku, jak mohl nejvýše, aby Rotlevům ukázal, oč překaženým sňatkem přišli. Jeho
kariéru zastavila až nikdy neobjasněná smrt způsobená
tajemným škrtičem.
Ale dům U Dvou růží žil dal svým životem, Heinrichův syn a pokračovatel rodu Rudolf z Weisburgu dokonce dával Praze přednost před Norimberkem, údajně proto, že to odtud měl podstatně blíže ke svým dolům v Horách
Kutných, ale našli se pomlouvači, kteří tvrdili cosi jiného. Podle nich prý Rudolf svým takřka trvalým obýváním domu U Dvou růží chtěl vyvrátit pověsti, podle nichž zde straší. Věci došly tak daleko, že se o zdejší údajné nadpřirozené jevy začal z podnětu purkmistra Většího Města pražského zajímat farář z kostela svatého Jiljí ctihodný
otec Ojíř. Rudolf z Weisburgu nakonec souhlasil s tím, že pro klid veřejnosti nechá své sídlo vykropit svěcenou vodou.
Všichni včetně purkmistra si oddechli, ale jen do té doby, než jeden přední člen provaznického cechu Vratislav ře-
čený Uzel cestou z krčmy U Zelené žáby procházel něco před půlnocí kolem domu U Dvou růží a zaslechl odtud podivné uši drásající kvílení. Znělo to prý, jako by někdo tahal smečku koček za ocasy. Ti moudřejší namítali, že Vratislav byl zase napitý jak houba a kdoví, co slyšel, ale většina, která zpravidla mívá k moudrosti daleko, byla přesvědčena, že v sídle toho bohatce Rudolfa z Weisburgu zase straší. Nepochybně v tom má své drápy sám ďábel. Vždyť kdo jiný by tomu přivandrovalci z Němec mohl zajistit tak hříšné množství stříbra, které mu přitékalo z jeho dolů v Horách Kutných a zaručovalo náramně blahobytný život.
Stará Bětuše, bába kořenářka a bylinkářka, která své bylinky a kořínky prodávala každý čtvrtek na Velkém rynku
a prý uměla čarovat, tvrdila, že dům U Dvou růží je prostě prokletý. Na otázku, kdo ho proklel a proč, tajemně krčila
rameny, jako by tím chtěla kdovíco naznačit. Všechny ženské, co si u ní kupovaly sušený heřmánek a vraní oko, jí ochotně dávaly za pravdu. Jejich muži s nimi většinou nesouhlasili, ale uznávali, že Weisburgové jsou nechutně bohatí a to jistě není jen tak. Ale nahlas si to nikdo netroufal říct. Není dobré si proti sobě poštvat rodinu, která je zadobře jak s purkmistrem, tak s královskými úředníky.
Zkrátka dostatek stříbra dokáže pravé divy.
„Pane královský soudce, nechám ti připravit tu nejpohodlnější komnatu ve svém domě.“ Eberhard z Weisburgu byl ztělesněná ochota a pohostinnost.
„Jsi velice laskav,“ usmál se Melichar, když spolu krátce prošli domem či spíše palácem U Dvou růží.
„Budeš se tak sám moci přesvědčit, zda tady opravdu straší, jak tvrdí pomlouvači.“
„Budu ovšem také muset vyslechnout všechno tvé služebnictvo.“
„Jak je libo, pane královský soudce. Všichni mají příkaz ti ve všem vyhovět a být k tobě zcela upřímní. Smím tě teď pozvat na číši rýnského vína?“
„Bohužel se musím omluvit, pane Eberharde,“ Melichar se zatvářil tuze lítostivě. „Budu muset zajít pozdravit královského podkomořího pana Jindřicha z Lipé a vzdát mu úctu.“
„Jistě, chápu,“ souhlasně pokývl hlavou Weisburg.
„Přijdu se svým pomocníkem po setmění.“
„Budeme vás oba čekat, pane královský soudce.“ Eberhard roztáhl ústa do širokého úsměvu.
„Neměli bychom si vzít koně, když nás čeká cesta až na královský hrad?“ otázal se Božetěch, když se soudcem prošli kolem radnice na Velký rynek. „Nebo je pan z Lipé v domě U Bílého zvonu?“ Soudcův pomocník se podíval na výstavný palác, do jehož zdi byl zabudován skutečný
zvon jako domovní znamení. Král Václav II. si ho před lety po požáru Pražského hradu pronajal od zlatníka Konráda, a tak se tento palác stal dočasným náhradním královským sídlem a zůstal jím i v časech panování krále Jana.
„Nepůjdeme do domu U Bílého zvonu, ale do hostince U Stříbrné konvice. Chci se tam totiž ubytovat.“
„Jak to?“ podivil se Božetěch. „Vždyť nám, pane soudce, Eberhard nechává připravit prý tu nejpohodlnější komnatu v domě U Dvou růží.“
„Tu pohodlnou komnatu si užiješ jen ty. Já zůstanu zde.“
Melichar vedl Božetěcha do lokálu hostince U Stříbrné konvice a zamával na číšnici Barboru, aby jim přinesla dva korbele piva.
„Jé, vy jste zase tady?“ rozzářila se Barbora, když uviděla staré známé. „Hned jsem u vás s pivem. Nedáte si také něco k jídlu?“
„I na to, milé děvče, dojde. Ale především máme ukrutnou žízeň.“
„Nezapomněla jsi na mě?“ šibalsky se ještě číšnice otázal Božetěch. Vždyť ji před časem zachránil při požáru krčmy U Bohyně Štěstěny.
„Jak bych mohla,“ zvolala rozzářená dívka a poslala mu vzdušný polibek. Soudcův pomocník jí ho pohotově oplatil a v duchu přitom doufal, že brzy dojde i na skutečné polibky. Jen mu trochu kazila radost představa, že na noc musí do domu U Dvou růží. Ne snad proto, že by se bál strašení, k němuž tam prý dochází, ale proto, že tam bude daleko od své dávné přítelkyně Barbory. V duchu tajně doufal, že soudce změní názor a i on, jeho pomocník, bude moci zůstat U Stříbrné konvice. Ale raději mlčel
a ládoval se vařeným hovězím masem s pórkovou omáčkou a zapíjel sousta vydatnými doušky piva. Barbora se ustavičně motala někde poblíž, zatím však neměl čas si s ní promluvit. Nebylo divu, lokál byl skoro plný, a tak se číšnice měla co ohánět, zvlášť když hostinský Heřman ji neustále kvůli něčemu napomínal. Bylo to pochopitelné, i on si samozřejmě všiml nových hostů, ale zatímco vůči královskému soudci se choval až s přehnanou ochotou, na Božetěcha se jen mračil. Bál se, aby kvůli němu Barbora nezapomínala na ostatní návštěvníky.
„Už bys měl jít,“ připomněl Melichar svému pomocníkovi, sotva skývou chleba vytřel zbytek omáčky z talíře.
„Proč?“ podivil se Božetěch. „Vždyť jsem ani neměl čas promluvit si s Barborou.“
„Však si s ní promluvíš zítra,“ odsekl na jeho námitku soudce.
„Ale co řeknu panu Eberhardovi? Jistě se na tebe bude ptát.“
„Prostě mu řekneš, že mě zdržel královský podkomoří Jindřich z Lipé. Něco si zkrátka vymysli. Od toho jsi přece mým pomocníkem.“
Božetěch zklamaně protáhl obličej.
„Neposílám tě samotného bezdůvodně.“ Melichar ztišil hlas. „Chci vědět, jak se to má s tím strašením v domě U Dvou růží. K tobě bude jistě služebnictvo sdílnější.“
„A co když v noci něco uslyším? Třeba nějaké skřeky nebo dětský nářek?“
„Tak musíš zjistit, oč jde. Určitě tam nekvílejí žádní duchové, ani ty skřeky nevydává ďábel.“
„Co když se budu bát?“ namítl Božetěch.
„Ty že se budeš bát? Nedej se vysmát. Znám tě, chlapče, dost dlouho, abych věděl, že nejsi žádný strašpytel.“