Juist, 28. září 1978 Milý deníku, během 90 minut budu mrtvá. Příliv je vždycky přesný. Voda mi nejdřív zalije kotníky, pak kolena a stehna. A zatímco bude nepřetržitě stoupat až k bokům a mě se pak možná přece jen zmocní strach, upřu pohled na bod na obzoru, jako bych vyhlížela přítele. To mi pomůže. Až se poté ocitnu ve vlnách až po hruď, budu na bezpečné straně. Proud mi už tak zacloumá tělem, že mě síla vody umačká nebo pomalu pohltí. Nevím, čemu bych měla dát přednost. V druhém případě mě bude nejdřív něco pálit v hrudi. To říkal můj profesor patologie, a taky že smrt utopením následuje překvapivě rychle. Naučil mě, že vědecký přístup pomáhá smrt pochopit. Podvědomě tedy zatajím dech, zakuckám se, budu kašlat a znovu spolknu slanou vodu. Část se dostane dýchací trubicí do plic, které se poté uzavřou. Hloupé je jen to, že všechno může ještě zhoršit reflex zvracení. Plíce se mi totiž v důsledku toho budou dál plnit, protože odnímají okolní tkáni tekutinu. Následkem toho se plicní sklípky stáhnou a už nedokážou přivádět do krve kyslík. Přestane mi fungovat mozek, můj krevní oběh se zhroutí a já se začnu třást. To však už nebudu nic vnímat, protože v té chvíli se ve mně rozhostí pocit klidu a lhostejnosti. Ztratím vědomí, přestanu dýchat a srdce přestane pracovat. A bude konec. Kladu si otázku, jaký to bude pocit, až můj duch bude opouštět tělo. Uvidím snad jasné světlo, vsaje mě to do dlouhého tunelu a budu se vznášet k zářící hvězdě? Konečnou odpověď na to dostanu už brzy, velice brzy. Jen zprávu o tom ti už nebudu moct dát.
7
PRILIV A ODLIV.indd 7
3.2.22 16:00