ANDY WEIR SPASITEL
EUROMEDIA GROUP
Přeložil Michal Prokop
PROJECT HAIL MARY Copyright © 2021 by Andy Weir This translation published by arrangement with Ballantine Books, an imprint of Random House, a division of Penguin Random House LLC Title page image: istock/Roman Kulinskiy Rocket diagrams copyright © 2020 by David Lindroth Inc. Translation © Michal Prokop, 2021
ISBN 978-80-242-7678-6
Pro Johna, Paula, George a Ringa
KAPITOLA 1
„Kolik je dvě plus dvě?“ Něco mi na té otázce vadí. Jsem unavený. Znova mě přemáhá dřímota. Uplyne několik minut, pak to slyším zase. „Kolik je dvě plus dvě?“ V mírném ženském hlase scházejí jakékoli emoce a intonaci má stejnou jako napoprvé. Mluví počítač. Otravuje mě počítač. To mě štve ještě víc. „Djmp,“ odpovídám. Chtěl jsem říct: „Dej mi pokoj,“ což je podle mého názoru naprosto přijatelná odpověď, jenomže mě zradila výslovnost. „Špatně,“ konstatuje počítač. „Kolik je dvě plus dvě?“ Čas na menší pokus. Zkusím pozdravit. „Hmhj,“ mumlám. „Špatně. Kolik je dvě plus dvě?“ Co se to děje? Chci na to přijít, ale nemám čeho se chytit. Nevidím. A slyším jenom ten počítač. Dokonce ani nic necítím. Ne, to není pravda. Něco cítím. Ležím. Jsem na něčem měkkém. Na lůžku. Myslím, že mám zavřené oči. To není tak špatné. Stačí je otevřít. Zkouším to, ale nic se neděje. Proč nemůžu otevřít oči? Otevřít. Tak teď… otevřít! Otevřít, zatraceně! Ááá! Nastalo jakési chvění. Oční víčka se pohnula. Cítil jsem to. SPASITEL
9
Otevřít! Víčka se sunou nahoru a sítnice sežehává oslepující světlo. „Pfu!“ říkám. Silou vůle udržuji oči otevřené. Všechno je bílé v odstínech bolesti. „Zaznamenán pohyb očí,“ pronáší můj mučitel. „Kolik je dvě plus dvě?“ Bělost ustupuje. Zrak se přizpůsobuje. Začínám vnímat tvary, jenže zatím nic nedává smysl. Co takhle… dokážu pohnout rukama? Ne. Nohama? Taky ne. Ale pusou hýbat můžu, je to tak? Už jsem ze sebe něco vymáčknul. Sice to neznělo kdovíjak, ale zvuk to byl. „Čři.“ „Špatně. Kolik je dvě plus dvě?“ Tvary do sebe zvolna zapadají. Ležím v posteli. Je taková… oválná. Shora na mě míří LED svítidla. Kamery na stropě sledují každý můj pohyb. Jako by to nebylo dost děsivé, daleko větší strach mám z robotických paží. Ze stropu visí dvě končetiny z kartáčované oceli. Tam, kde by měly být ruce, jsou opatřeny znepokojivými nástroji určenými zřejmě k pronikání. Nemůžu říct, že by se mi to líbilo. „Ččt… yyy… řři,“ dostávám ze sebe. Bude to stačit? „Špatně. Kolik je dvě plus dvě?“ Zatraceně. Pekelně se soustředím. Taky se dostavuje lehká panika. Dobře. To se může hodit. „Ččtyřři,“ říkám konečně. „Správně.“ Sláva. Mluvení zvládám. Skoro. Vydechuju úlevou. Počkat – právě jsem ovládl dýchání. Znova se nadechuju. Záměrně. V puse mě pálí. V krku mě pálí. Je to ale moje pálení. Mám to pod kontrolou. Obličej mi kryje dýchací maska. Přiléhá těsně ke kůži a je napojená na trubici, která směřuje někam za mou hlavu. Dokážu vstát? Ne. Můžu ale trochu pohnout hlavou. Přejíždím si pohledem po těle. Jsem nahý a připojený na víc hadiček, než dokážu spočítat. 10
ANDY WEIR
Mám po jedné v obou pažích, v obou nohách, jednu v „pánské ozdobě“ a dvě mi mizí pod stehnem. Předpokládám, že jedna končí tam, kam slunce nesvítí. To nemůže být nic pěkného. Kromě toho jsem samá elektroda. Sensory pod samolepkami jako na EKG, jenže je mám všude. Aspoň všechny zůstaly na kůži a nemám je zapíchnuté do těla. „Kde –“ zasípu. Zkouším to znova. „Kde… to… jsem?“ „Kolik je třetí odmocnina z osmi?“ ptá se počítač. „Kde to jsem?“ opakuju. Tentokrát je to snadnější. „Špatně. Kolik je třetí odmocnina z osmi?“ Zhluboka se nadechuju a mluvím pomalu. „Dva krát e na dvě i pí.“ „Špatně. Kolik je třetí odmocnina z osmi?“ Hej, měl jsem to dobře. Jenom jsem chtěl vyzkoušet, jak je ten počítač chytrý. Odpověď: moc ne. „Dvě,“ říkám. „Správně.“ Čekám na doplňující otázky, ale počítač je zřejmě spokojený. Jsem unavený. Zase se propadám do spánku.
Probouzím se. Jak dlouho jsem byl v limbu? Chvíli to určitě trvalo, protože se cítím odpočatý. Oči otevírám bez námahy. To je pokrok. Zkouším pohnout prsty. Zavrtí se podle pokynů. Fajn. S tím už se dá pracovat. „Zaznamenán pohyb rukou,“ oznamuje počítač. „Ležte klidně.“ „Cože? Proč –“ Blíží se robotické ruce. Pohybují se fakt rychle. Než se vzpamatuju, odstraní mi z těla většinu hadiček. Ani to se mnou nehnulo. Napadlo mě, že mám nějak znecitlivělou kůži. Zůstávají jenom tři hadičky: jedna do žíly, druhá do zadku a katétr. Bez posledních dvou bych se milerád obešel, ale fajn. Zvedám pravou paži a vnímám, jak padá zpátky na postel. Totéž dělám s levou. Jsou příšerně těžké. Několikrát to celé opakuju. Ruce mám svalnaté. To nedává smysl. Předpokládám, že jsem měl nějaký SPASITEL
11
vážný zdravotní problém a chvíli si poležel. Proč by mě jinak připojovali k tolika věcem? Neměl bych trpět svalovou atrofií? A neměli by tady být doktoři? Nebo třeba nemocniční zvuky? A co je s tou postelí? Není obdélníková, ale oválná a myslím, že nestojí na podlaze, ale je přidělaná ke zdi. „Vytáhněte…“ Dochází mi dech. Pořád jsem unavený. „Vytáhněte ze mě ty hadičky…“ Počítač neodpovídá. Ještě párkrát zvedám ruce. Zavrtím prsty na nohou. Rozhodně jsem na tom líp. Propínám kotníky. Fungují. Ohýbám kolena. I nohy mám v dobré formě. Ne jako kulturista, ale až moc vypracované na člověka na pokraji smrti. Na druhou stranu nevím jistě, jak svalnaté by měly být. Tisknu dlaně na postel a napínám síly. Nadzvedávám trup. Vážně se mi daří vstát! Musím vynaložit veškerou energii, ale nevzdávám to. Pohybem mírně rozhoupávám postel, která rozhodně není obyčejná. Rozhodně to není normální postel. Jak zvedám hlavu, zjišťuju, že oválné lůžko je na obou koncích připevněno k masivním držákům na stěně. Podobá se pevné houpací síti. Zvláštní. Zanedlouho sedím na hadičce zavedené do zadku. Není to moc pohodlné, ale za jakých okolností se může člověk s hadičkou v zadku cítit pohodlně? Mám teď lepší rozhled. Nejsem v normálním nemocničním pokoji. Stěny vypadají jako plastové a celá místnost je kruhová. Z LED svítidel nahoře se linou čistě bílé paprsky. Vidím další dvě lůžka připevněná ke zdi a na každém po jednom pacientovi. Dohromady tvoříme trojúhelník a uprostřed místnosti čekají pod stropem ty otravné robotické ruce. Nejspíš se starají o nás všechny. Ze svých kolegů toho moc nevidím – jsou zaboření do postelí stejně, jako jsem byl původně i já. Dveře chybějí. Je tady jenom žebřík na zdi, vedoucí k… průlezu? Je to kulaté, s kolem uprostřed. Jasně, to bude průlez. Jako v ponorce. Nemáme my tři nějakou nakažlivou nemoc? Nejsme ve vzduchotěsné karanténní místnosti? Ve stěnách jsou tu a tam malé průduchy a já cítím nepatrné proudění. Mohlo by to být řízené prostředí. 12
ANDY WEIR
Přehazuju jednu nohu přes okraj lůžka, čímž ho rozhoupávám. Vyrážejí ke mně robotické ruce. Ucukávám, ale zastavují se přede mnou a visí na místě. Napadá mě, že jsou v pohotovosti pro případ, že bych spadl. „Zaznamenán pohyb celého těla,“ oznamuje počítač. „Jak se jmenujete?“ „Uff, to jako vážně?“ ptám se. „Špatně. Pokus číslo dvě: Jak se jmenujete?“ Otevírám ústa k odpovědi. „Ehm…“ „Špatně. Pokus číslo tři: Jak se jmenujete?“ Vtom mi to dochází: Nevím, kdo jsem. Nevím, co tady dělám. Vůbec nic si nepamatuju. „Ehm…“ opakuju. „Špatně.“ Zmocňuje se mě vlna únavy. Vlastně je to docela příjemné. Počítač mi pravděpodobně poslal do žíly sedativum. „… počkat…“ mumlám. Robotické ruce mě něžně ukládají zpátky na lůžko.
Znovu se probouzím. Jednu robotickou ruku mám u obličeje. Co to dělá?! Chvěju se, ze všeho nejvíc leknutím. Ruka se stahuje na stanoviště u stropu. Osahávám si obličej, jestli mi něco není. Na jedné tváři mám strniště a druhá je hladká. „Ty mě holíš?“ „Zaznamenáno vědomí,“ říká počítač. „Jak se jmenujete?“ „To pořád ještě nevím.“ „Špatně. Pokus číslo dvě: Jak se jmenujete?“ Jsem běloch, jsem muž a mluvím anglicky. Zkusíme hádat. „John?“ „Špatně. Pokus číslo tři: Jak se jmenujete?“ Vytahuju si jehlu z paže. „Dám se poddat.“ „Špatně.“ Natahuje se ke mně robotická ruka. Převaluju se přes okraj postele, což je chyba. Zbylé dvě hadičky jsou ještě zapojené. SPASITEL
13
Ta v zadku vyklouzne hned. Ani to nebolí. Zato únik katétru z penisu doprovází škubnutí. A to je pořádná bolest. Je to jako vyčurat golfový míček. Křičím a svíjím se na podlaze. „Fyzické obtíže,“ konstatuje počítač. Robotické ruce zahajují pronásledování. Snažím se uniknout plazením po podlaze. Dostávám se pod jednu ze zbývajících dvou postelí. Ruce se zastavují, ale nevzdávají to. Čekají. Řídí je počítač. A tomu trpělivost nedojde. Zakláním hlavu a lapám po dechu. Po chvíli bolest ustupuje a já si otírám uslzené oči. Nemám ponětí, co to má všechno znamenat. „Hej!“ volám. „Vy dva, vstávejte!“ „Jak se jmenujete?“ ptá se počítač. „Vy dva, lidi, probuďte se, prosím.“ „Špatně,“ říká počítač. V rozkroku mě bolí tak strašně, že se musím smát. Je to prostě absurdní. Kromě toho nastupují endorfiny a točí se mi hlava. Ohlížím se ke katétru u svého lůžka. Udiveně kroutím hlavou. Tahle věc mi prošla močovou trubicí. Páni. A podle očekávání cestou napáchala škody. Na podlaze vidím trochu krve. Je to jenom tenká červená linie –
Napil jsem se kávy, hodil do pusy poslední sousto topinky a mávl na servírku, že zaplatím. Mohl bych ušetřit, kdybych snídal doma a nechodil každé ráno do téhle jídelny. Vzhledem k mému mizernému platu by to byl nejspíš dobrý nápad. Jenomže nerad vařím a miluju vejce se slaninou. Servírka přikývla a zamířila k pokladně, aby mi připravila účet. V tu chvíli ale vešel další host a ona ho musela usadit. Podíval jsem se na hodinky. Těsně po sedmé. Žádný spěch. Líbilo se mi být v práci za deset minut půl osmé, abych měl dost času připravit se na nový den. Ve skutečnosti jsem tam ale měl být až v osm. Vytáhl jsem telefon a zkontroloval e-maily.
14
ANDY WEIR
KOMU: Astronomické kuriozity astrocurious@scilists.org ODESÍLATEL: (Irina Petrovová, Ph.D.) ipetrova@gaoran.ru PŘEDMĚT: Tenká červená linie Zamračil jsem se na displej. Myslel jsem, že jsem se z toho seznamu odhlásil. Tenhle život pro mě dávno skončil. Zpráv nebylo moc, a když nějaké přišly, bývaly dost zajímavé, aspoň jak jsem si je pamatoval. Pár astronomů, astrofyziků a dalších úzce zaměřených expertů diskutovalo o věcech, které jim připadaly zvláštní. Obrátil jsem pohled k servírce – host měl nějaké dotazy ohledně nabídky. Pravděpodobně ho zajímalo, jestli v Sallyině bufetu servírují bezlepkové veganské travní výhonky nebo tak něco. Život s milými obyvateli San Franciska je někdy náročný. Protože jsem neměl nic lepšího na práci, přečetl jsem si e-mail. Zdravím vás, kolegové. Jsem doktorka Irina Petrovová a pracuji na Pulkovské hvězdárně v Petrohradu v Rusku. Ráda bych vás požádala o pomoc. Poslední dva roky pracuji na teorii související s infračervenými emisemi z mlhovin. Kvůli tomu jsem podrobně prozkoumala několik specifických pásem infračerveného záření. A narazila jsem na něco zvláštního – ne u nějaké mlhoviny, ale v naší vlastní sluneční soustavě. Ve sluneční soustavě existuje velmi nezřetelná, ale přesto patrná linie, která emituje infračervené záření s vlnovou délkou 25,984 mikronů. Zdá se, že je to výhradně tato vlnová délka bez jakýchkoli odchylek. V příloze najdete excelové tabulky s mými daty. Taky posílám vizualizaci dat v 3D modelu. Z modelu poznáte, že ta linie je přibližně oblouková a vybíhá ze severního pólu Slunce rovně do vzdálenosti 37 milionů kilometrů. Odtamtud zahýbá ostře dolů a míří od Slunce směrem k Venuši. Od nejvyššího místa se rozšiřuje do trychtýře. U Venuše je průřez oblouku široký jako sama planeta.
SPASITEL
15
Infračervené záření je velice slabé. Dokázala jsem ho odhalit jedině díky tomu, že jsem při pátrání po infračervených emisích z mlhovin používala mimořádně citlivé detekční vybavení. Abych měla jistotu, požádala jsem o laskavé ověření observatoř v poušti Atacama v Chile – podle mě nejlepší na světě v zachycování infračerveného záření. Tam můj objev potvrdili. Je mnoho důvodů, proč v meziplanetárním prostoru infračervené záření pozorujeme. Může to být odraz slunečního světla od kosmického prachu nebo jiných částic. Nebo nějaká molekulární sloučenina absorbuje energii a potom ji emituje v infračerveném pásmu. To by navíc vysvětlovalo, proč vlnová délka zůstává pořád stejná. Zajímavý je ovšem tvar toho oblouku. Nejdřív mě napadlo, že je to soubor částic pohybujících se po siločarách magnetického pole. Jenže Venuše nemá magnetické pole, které by stálo za řeč. Má jen slabou indukovanou magnetosféru, slaboučkou ionosféru… Jakými silami jsou tedy částice přitahovány? A proč září? Vítám jakékoli nápady nebo teorie. Co to sakra bylo? Celé se mi to vybavilo najednou. Prostě se mi to bez varování objevilo v hlavě. O sobě jsem se moc nedozvěděl. Žiju v San Francisku – na to si pamatuju. A rád se dobře nasnídám. Taky jsem měl něco společného s astronomií, ale teď už ne? Můj mozek evidentně usoudil, že je důležité, abych si vzpomněl na ten e-mail. Ne na banality jako moje vlastní jméno. Podvědomí mi chce něco říct. Když jsem viděl tu krvavou stopu, připomněla mi „tenkou červenou linii“ z předmětu e-mailu. Jenže jak to souvisí se mnou? Plazím se zpod postele a vsedě se opírám o zeď. Ruce se obracejí za mnou, ale pořád na mě nedosáhnou. Je čas podívat se na ostatní pacienty. Nevím, kdo jsem a co tady dělám, ale aspoň mám společnost – dvě mrtvoly. Ano, stoprocentně jsou mrtví. Tělo blíž ke mně patřilo ženě, řekl bych. Přinejmenším měla dlouhé vlasy. Jinak je to v podstatě mumie. 16
ANDY WEIR
Vysušená kůže visí na kostech. Necítím žádný pach. Nic se tedy nerozkládá. Zemřela už dávno. Na druhém lůžku leží muž. Zdá se, že je mrtvý ještě déle. Jeho kůže je nejen suchá, ale taky se drolí. Fajn. Takže jsem tu se dvěma mrtvolami. Mělo by se dostavit znechucení a hrůza, ale nic takového. Jsou po smrti tak dlouho, že už ani nevypadají jako lidé. Připomínají výzdobu na Halloween. Doufám, že to nebyli moji přátelé. A pokud ano, doufám, že si na to nevzpomenu. Mrtvoly jsou nepříjemnost, ale víc mě znepokojuje, že tady leží takovou dobu. Když někdo umře, ani v karanténní místnosti ho nenechají jen tak, ne? Ať se tu stal jakýkoli průšvih, musí to být opravdu vážné. Vstávám. Jde to pomalu a stojí to dost sil. Opírám se o okraj postele paní Mumie. Postel se zhoupne a já se zhoupnu s ní, ale ustojím to. Před výpadem robotických rukou se opět tisknu ke stěně. Je jasné, že jsem byl v kómatu. Přesně tak. Čím víc o tom přemýšlím, tím jsem si jistější. Nevím, kdy jsem do něj upadl, ale pokud současně se svými spolubydlícími, uplynula spousta času. Mnu si napůl oholenou tvář. Ty robotické ruce jsou zkonstruované k dlouhodobé péči o člověka v bezvědomí. Další důkaz, že jsem byl v kómatu. Dokážu se dostat k tomu průlezu? Dělám krok. Pak další. Potom se hroutím na podlahu. Je toho na mě moc. Musím si oddechnout. Proč jsem tak slabý, když mám silné svalstvo? A jak jsem k vypracovaným svalům v kómatu vlastně přišel? Měl bych vypadat spíš jako kostlivec, ne jako plážový playboy. Nedává mi to ani za mák smyslu. Co mám dělat? Jsem nemocný? Jistě, sotva se držím na nohou, ale není mi „špatně“. Netrpím závratí. Nebolí mě hlava. Nejspíš nemám ani horečku. Jestliže mě netrápí žádná nemoc, proč jsem byl v kómatu? Kvůli nějakému zranění? Ohmatávám si hlavu. Nenacházím žádné boule, jizvy ani obvazy. Ani zbytek těla nevypadá nejhůř. Vlastně vypadá dobře. Jako kdybych byl ve formě. SPASITEL
17
Přemáhám nutkání na chvilku si zdřímnout. Nesmím polevit. Znovu se zvedám. Je to jako vzpěračský výkon, tentokrát o trošku snadnější. Krůček po krůčku se zotavuju (doufám). Sunu se podél zdi a záda mi poskytují stejnou oporu jako nohy. Robotické ruce se ke mně neustále natahují, ale držím se mimo jejich dosah. Lapám po dechu. Připadám si, jako kdybych právě uběhl maraton. Nebude to nějakou plicní infekcí? Nedrží mě v izolaci pro moje vlastní dobro? Konečně jsem u žebříku. Vrávorám kupředu a zachytávám se příčky. Jsem tak slabý. Jak mám vyšplhat po žebříku, který má deset stop? Deset stop. Přemýšlím v imperiálních jednotkách. Ha, to je vodítko! Jsem pravděpodobně Američan. Nebo Angličan. Nebo možná Kanaďan. Kanaďané u krátkých délek používají stopy a palce. Ptám se sám sebe: Jak daleko je z Los Angeles do New Yorku? Spontánně odpovídám: 3000 mil. Kanaďan by použil kilometry. Takže jsem Angličan nebo Američan. Nebo jsem z Libérie. Vím, že se v Libérii používají imperiální jednotky, ale neznám svoje jméno. To je k vzteku. Zhluboka se nadechuju. Visím oběma rukama na žebříku a pokládám nohu na spodní příčku. Přitahuju se. Je to komplikovaný proces, ale daří se mi ho dokončit. Mám na spodní příčce obě nohy. Zvedám dlaň o příčku výš. Fajn, zatím to jde. Mám pocit, jako bych měl tělo z olova – všechno vyžaduje obrovské úsilí. Zkouším se vytáhnout nahoru, ale paže na to zkrátka nemá dost síly. Padám pozadu ze žebříku. Tohle bude bolet. Nebolí to. Nad podlahou mě zachytávají robotické ruce, protože jsem spadl do jejich dosahu. Na nic nečekají. Přemisťují mě zpátky k posteli a ukládají mě do ní jako matka svoje dítě ke spánku. A víte co? Je to příjemné. Jsem už vážně unavený a natáhnout se mi vyhovuje. Pohupování lůžka je příjemné. Pád ze žebříku mi vrtá hlavou. V myšlenkách si ho přehrávám. Nemůžu tomu přijít na kloub, ale něco na něm bylo… tak nějak „špatně“. 18
ANDY WEIR