0042078

SLOVO ZPOVÍDANÉHO ÚVODEM: Byl jsem nesčíslněkrát osloven řadou svých známých, přátel, spolupracovníků, lidmi z průmyslu i veřejného života, abych napsal své „paměti“. Ve Wikipedii jsem uveden jako politik, ale tělem i duší jsem především český strojař, celoživotně zapálený pro svůj obor. Školou vzdělání mi bylo reálné gymnasium, Vysoká škola strojního inženýrství, docentská habilitace v oboru strojírenské technologie, školou života pak fabrika a lidé v ní. Neschovával jsem si diáře, nedělal záznamy ze životních událostí. Prosím tedy, aby mé životní prožitky byly chápány jako mé subjektivní názory, pohledy, hodnocení, nikomu je nevnucuji, nemíním o nich polemizovat, tak jsem to vnímal, viděl, cítil, chápal a zejména – na rozdíl od mnoha – i prožil.

Začali jsme si proto s mým přítelem, panem Jiřím Hroníkem, nad šálkem kávy o mém životě neformálně povídat, on to vše v průběhu cca dvou let zachytával na diktafon, a tak vzniklo toto mé celoživotní vzpomínání. Při mé nedávné „devadesátce“ mi jeden kamarád položil otázku, zda bych svůj život chtěl prožít znovu. Má bezprostřední odpověď zněla jednoznačně – ne!

Miroslav Grégr

Atomovy_dedek.indd 7

27.10.2020 9:37:34

Smekám před vaší pamětí, která bude zdrojem této knížky.

Kam až vaše vzpomínky sahají?

Od vzniku samostatného československého státu v roce 1918 dělí mé narození „pouze“ jedenáct let. Z hlediska celoživotního pohledu dlouhá doba, z hlediska historie je to krůček. Myslím si, že si hodně věcí pamatuji od svého nejranějšího dětství. To je dané tím, že v naší rodině jsme se k těmto věcem často vraceli.

A také tím, že mám fotografickou paměť a pamatuji si, co bylo na fotografiích, na nichž jsme měli vývoj naší rodiny dost podrobně zachycený. Bohužel, během různých historických a politických zvratů i častým stěhováním se řada alb ztratila. Ale pořád ještě mám fotky zafixované, jak jsem je v albech viděl. Pamatuji si věci, které se udály v době, kdy mi byly tři, pět nebo deset let, i proto, že to bylo zachycené na fotografiích. Takže je mám – možná subjektivním pohledem – v paměti dobře uložené.

Naše rodina byla zasažena všemi historickými etapami od zrodu Československa, ať už to byla třicátá léta, samotný osmatřicátý rok, druhá světová válka, padesátá léta, rok 1968, 70. a další léta normalizace, doba po listopadu 89. Jinak to může hodnotit ten, kdo to na vlastní kůži neprožil. My jsme v tom žili, my jsme tím prošli, my jsme svou vlast milovali a já jsem na ni dodnes hrdý. Stále se cítím být Čechoslovákem i hrdým Čechem. Doslova mě irituje, když ze svých křesel nebo od svých počítačů někteří lidé přesně vědí, jak by se „tenkrát“, ať už jde o roky 38, 39, 50 a zejména pak rok 68, zachovali, jak by „hrdinsky nastavili svoji hruď“, jak ti, co odsuzují prezidenta Beneše, sami „hrdinně“ kázali v devadesátých letech o dvojdomku pod jednou střechou, ale rozdělení Československa nezabránili, i když šanci měli. Podle 9

Atomovy_dedek.indd 9

27.10.2020 9:37:34

ATOMOVÝ DĚDEK MIROSLAV GRÉGR

mě to třeba v roce 1938 nebyla zbabělost, ale zrada spojenců. Je něco jiného, když máte rozhodnout o osudu patnácti milionů lidí a mnohé z nich poslat na téměř jistou smrt, než když máte rozhodovat jen sám za sebe. Dnes nad tím mudrovat od počítače a posuzovat události doby minulé z teplého křesílka bez prožitků událostí podobných je snadné a hodně laciné. Mudrovat, co se mělo, nebo nemělo, proto nebudu, ale zavzpomínám na události, které se mi do paměti vryly nejvíce.

Občas si ve svých devadesáti letech položím otázku, zda bych dle některých svých známých úspěšný život chtěl prožít znovu.

Moje odpověď zní ne, protože byl někdy příliš hořký a smutný.

Který z uchovaných zážitků z dětství či mládí byl pro vás nejemotivnější?

Pro mě doslova jiskřivým a opravdu významným okamžikem v mém životě byla poslední květnová neděle roku 1945 – nedávno jsem si našel ve stoletém kalendáři, že to bylo 27. května – krátce po skončení války. Byli jsme s maminkou sami doma v Kostelci nad Labem, kde jsme bydleli už před válkou a po celou její dobu. Pět let jsme žili ve velice dramatických poměrech.

Jako dnes si vzpomínám, že najednou někdo zazvonil u dveří. Šel jsem otevřít a před dveřmi stál důstojník v hodnosti štábního kapitána s nápisem Czechoslovakia na rameni. To byl můj táta. I po těch pěti letech odloučení jsem ho okamžitě poznal a vrhl jsem se mu kolem krku s výkřikem: „Táto můj!“ Byl také velice dojat, protože později přiznal, že nevěděl, jak se to všechno seběhne, jestli ho po té době ještě vůbec poznám a jestli se k němu budu hlásit. To je asi moje nejsvětlejší vzpomínka v životě, že jsem po pěti letech mohl obejmout svého tátu a padnout si s ním do náruče. Těch pět let najednou jako by vůbec nebylo. V té chvíli mi to připadalo, jako kdyby včera odešel a druhý den se vrátil. To je okamžik, který si detailně pamatuji, každý den bych si ho mohl připomenout až do dnešní doby. Bylo to krásné setkání a jeden 10

Atomovy_dedek.indd 10

27.10.2020 9:37:34

SLOVO ZPOVÍDANÉHO ÚVODEM

z nejkrásnějších okamžiků mého života. Tátu konec války zastihl v Ostravě, kde s tankovou brigádou ukončil válečnou operaci.

Vlastně si domů jenom odskočil, aby se s námi pozdravil, a hned poté se zase vrátil do Ostravy. Až potom jsme po mnoha letech znovu začali budovat společné soužití.

Pět let jste se neviděli. A to jste o něm s maminkou neměli vůbec žádné zprávy?

Ne. Táta uprchnul v roce 1940. Samozřejmě už z okupovaného Československa a jediná zpráva přišla někdy po půl roce. Navíc myslím, že to bylo ještě podepsané jenom iniciálami a s velkým zpožděním přes Červený kříž se sídlem v Ženevě. Bylo tam napsáno, že je živ a zdráv. To bylo někdy koncem čtyřicátého roku a od té doby jsme o něm neměli žádné zprávy, dokud se neobjevil ve dveřích. Služba v armádě mu neumožňovala, aby se hned po konci války ukázal doma. Pamatuji si, že se mamka přeptávala, nevím už, o jakou zahraniční jednotku šlo, ve smíchovských kasárnách, ale tam o tátovi nic nevěděli. Tak jsme skoro tři neděle po válce žili v obavách, v nevědomosti, kde byl a zda je živ. Předpokládali jsme po jeho útěku s ohledem na jeho životní krédo – byl velkým vlastencem a navíc to i naznačoval –, že pokud to půjde, vstoupí do armády. Tak jsme žili v nejistotě, protože jsme si mysleli, že by se hned po válce ozval. Ale spojení v té době nebylo jako dnes, že se zvedne telefon a mluvíte, s kým chcete, my ho tehdy ani doma neměli. Pošta také nefungovala, takže pro nás byl jeho návrat obrovské radostné překvapení. S tátou ve čtyřicátém roce uprchnul i jeho o jedenáct let mladší bratr Josef. Ten po skončení afrických bojů šel se západní jednotkou přes Dunkerk.

Jejich bratranec sloužil u pozemních sil Royal Air Force. Táta začal svou válečnou dráhu v Palestině, což bylo tehdy mandátní území Velké Británie. V roce 1940 tam ztroskotala loď Patria. Táta už na lodi začal s jakýmsi náborem do tvořící se československé zahraniční jednotky. Pak bojoval dvakrát v obleženém Tobruku.

11

Atomovy_dedek.indd 11

27.10.2020 9:37:34

ATOMOVÝ DĚDEK MIROSLAV GRÉGR

Druhou polovinu války prožil v zahraniční československé jednotce tehdejšího Sovětského svazu a byl velitelem týlu první československé samostatné tankové brigády. Prošel samozřejmě Duklou a ostravskou operací. Byl vyznamenán dvěma čs. válečnými kříži, medailí Za chrabrost I. stupně a řadou dalších.

Byl před svým odchodem do zahraničí vojákem z povolání, nebo měl civilní zaměstnání?

Můj táta byl inženýr chemie. Byl ročník 1900, vystudoval reálku, měl rád zvířata – to mám asi po něm – a chtěl se stát zvěrolékařem. V Čechách zvěrolékařská fakulta nebyla, tak odjel do Vídně, kde rok studoval. Ale protože jeho rodiče nebyli movití a finančně nestačili na to, aby ho tam vydržovali, vrátil se. Jeho druhá láska byla chemie, a tak začal studovat chemicko-technologické inženýrství. Po absolvování vysoké školy nastoupil jako chemik do cukrovaru ve Studeněvsi, což byl cukrovar dva kilometry od Slaného. V roce 1929 se oženil a v prosinci téhož roku jsem se v Praze u Apolináře narodil. První léta svého života jsem prožil ve Studeněvsi. V době hospodářské krize ve třicátých letech cukrovar zavřeli a tátu si zaměstnanci zvolili jako zástupce pro hájení svých zájmů, přestože patřil mezi nejmladší. Měli kolektivní smlouvu, v níž se rozlišovalo, jestli šlo o sezonní pracovníky, kteří byli přijímáni na kampaň, nebo celoroční. A ti celoroční měli podle kolektivní smlouvy dostat jakési odstupné. Ale ten koncern se k tomu moc neměl, tak došlo k rozhodčímu řízení, takhle se to tenkrát jmenovalo. Spor zaměstnanci vyhráli, museli dostat odstupné, ale vedení koncernu už tátu nepřevzalo do jiného svého cukrovaru. Byl pak prakticky dva roky bez místa, nastupoval na různé pomocné sezonní práce. Jeden rok pracoval na kampani v cukrovaru v Modřanech, druhý zase na kampani v cukrovaru v Havrani, to je u Mostu. Mezi tím dělal různé pomocné práce. Když zavřeli cukrovar ve Studeněvsi, žili jsme po dobu dvou let u máminých rodičů v Praze na Žižkově. Můj 12

Atomovy_dedek.indd 12

27.10.2020 9:37:34

SLOVO ZPOVÍDANÉHO ÚVODEM

dědeček z máminy strany vlastnil činžovní dům, tak jsme v něm v jedné místnosti bydleli. Můžu říct, že nás v té době asi trošku i finančně podporoval. Když ve třiatřicátém roce krize opadla, táta získal zaměstnání šéfchemika v cukrovaru v Kostelci nad Labem, kde jsme žili až do konce války. Táta byl velice svědomitý, houževnatý, jako chemik byl ve svém oboru vynikající, ale byl uznávaný jako odborník i ve všeobecné chemii.

Vyprávíte to tak, že to vyznívá, jako byste chtěl jít profesně v jeho stopách. Proč k tomu nedošlo?

Jak to bývá, když se někdo zeptá malého dítěte, čím chce být, tak jsem i já samozřejmě vždy říkal, že chci být inženýr chemie jako můj táta. Moje dětská představa byla, že ho budu následovat.

Chodil jsem za ním do cukrovaru do laboratoří, sledoval jsem celý cukrovarnický proces, který jsem už jako dítě znal. Táta mi také ten proces od transportu cukrové řepy do cukrovaru až po konečný finální výrobek, ať už to byly kostky, krystal nebo homole, vysvětloval. Když to dnes vezmu ze zpětného pohledu, tak jsem měl sice vizi následovat svého tátu, ale de facto mě tam víc bavila strojní zařízení, ať už to byla vlastní kotelna, parní turbína, generátor, ať to byly takzvané centrovky při výrobě cukru, ale také dvě malé parní lokomotivy, tovární vlečky. Podvědomě se u mě už v dětství vyvíjel vztah ke strojní profesi, ale samozřejmě po vzoru svého otce jsem říkal, že budu jako on inženýr chemie.

Musím se zmínit i o tom, že otec byl židovského původu, a tak jsem měl v době nacistické okupace punc míšence, jak to tehdy v nacistické terminologii znělo. Proto jsem musel podle norimberských zákonů skončit do čtrnácti let jakékoli školní vzdělávání. Byl jsem totálně nasazen. V Kostelci během války existovala filiálka továrny na výrobu valivých ložisek v Německu FAG ve Schweinfurtu. Byl jsem tam nasazen jako dělník – Totaleinsatz.

Pracovní režim byl dost tvrdý, ale načichl jsem tam pachem řezných olejů a strojařinou. A i přesto, že to nebylo lehké období, 13

Atomovy_dedek.indd 13

27.10.2020 9:37:34

ATOMOVÝ DĚDEK MIROSLAV GRÉGR

nevzpomínám na práci přímo v té fabrice ve zlém, protože mě strojařina bavila a doslova mě chytla. To určilo celou mou následnou dráhu, protože pak už jsem říkal jednoznačně, že ze mě bude strojař. Tohle byl pro mě jediný pozitivní bod z hrůz válečné doby – že to definitivně nasměrovalo mou životní dráhu, že jsem se úplně zamiloval do strojařiny a že jsem se rozhodl, čím chci být.

Až dosud jste mluvil skoro jen o svém otci, jak vzpomínáte na maminku?

Maminka byla před válkou úřednice, do svatby pracovala jako sekretářka. Byla velice energická, velice zdatná, výborná organizátorka, což někdy není pro okolí úplně nejlepší. Byla malé postavy, to mám asi po ní, i když táta nebyl zase o moc větší, ale přece jenom o pár centimetrů větší než já v dospělosti. Byla to žena velice statečná a rodina jí byla nade všechno. A samozřejmě mě jako jedináčka nesmírně milovala, úžasně se o mě starala a v těžkých dobách mě chránila. Měla velice těžký porod, otci tenkrát sdělili, že pravděpodobně zachrání buď matku, nebo dítě. Ale naštěstí to dopadlo dobře, takže jsme naživu zůstali oba.

Další děti už ale mít nemohla. I když oba – zejména táta – by ještě nějakého potomka chtěli, už to nešlo. Vyrůstal jsem tedy jako jedináček. Když se rodiče vzali, zůstala maminka v domácnosti a pečlivě se starala o rodinu, jak bývalo tehdy zvykem.

Můžu říct, že jsem byl na jednu stranu přísně vychovávaný, ale na druhou stranu i hýčkaný. Nechci říct, že jsem byl rozmazlené dítě, to určitě ne, ale rozhodně jsem nikdy neměl nějaké vážnější problémy. Máma vždy dbala na to, aby se mi veškeré problémy vyhýbaly. Velice o mě pečovala v době mé počínající životní dráhy na obecné škole, učila se se mnou, takže po dobu obecné školy jsem byl premiant. Byl jsem obklopen skutečně láskyplným prostředím. Po celou dobu války se mě snažila všemi možnými prostředky ochránit i ubránit.

14

Atomovy_dedek.indd 14

27.10.2020 9:37:34

PRVNÍ REPUBLIKA Jak vypadalo vaše dětství?

Jako malí kluci jsme po škole ve volných chvílích hráli fotbal na nějakém tom plácku. V Kostelci nad Labem o ně nebyla nouze, protože to bylo malé městečko kolem tří tisíc obyvatel. Měl jsem od rodičů kopací míč, kožený, což byla tehdy vzácnost. S ním jsme hráli, než jsme o něj jednou přišli, protože nám ho přejelo auto, když jsme ho kopli na cestu. Tak jsme potom hráli s hadrákem. Teď už několik generací ani neví, co to byl hadrák. Šlo o smotané hadry, které se nacpaly do nějaké větší ponožky, zavázalo se to kouskem špagátu a s tím se kopalo. Ale hráli jsme i jiné hry, na indiány, na kovboje, v okolí města byly lesíky, louky, tam byl prostor. Takže mé dětství až do nacistické okupace probíhalo velice hezky, v té době i bezstarostně.

Táta i máma mě vychovávali pro život tak, že jsem třeba nesměl nikdy žalovat, že mi někdo ublížil. Táta mi na to vždy řekl: „Nežaluj a vyřiď si to sám.“ Tak jsem si vyřizoval svoje nesrovnalosti s kamarády, nebo spíše nekamárady, leckdy bojově. I když jsem mezi vrstevníky nepatřil mezi největší, vzrůstem jsem byl tak kousek za středem, když se stálo v tělocvičně při nástupu v řadě, ale i tak jsem si dokázal zjednat pořádek a autoritu, aniž jsem si musel postěžovat doma nebo ve škole. Byl jsem vychováván ke korektnosti a spravedlnosti, a to mi zůstalo dodnes.

Vědomě jsem nikdy neučinil nic, co bych považoval za špatnost, podraz, nikdy jsem nepodváděl. Proto těžce nesu výmysly některých, že jsem upřednostňoval „strejčky“ nebo něco konal z osobního prospěchu. To bych už dnes musel být multimilionářem, 15

Atomovy_dedek.indd 15

27.10.2020 9:37:34

ATOMOVÝ DĚDEK MIROSLAV GRÉGR

vše jsem si vždy tvrdě odpracoval. Do vínku mi tedy byly vloženy přísné morální zásady jak ze strany mého otce, tak matky. Vzhledem k tátovu postavení šéfchemika jsme byli taková dobrá střední třída, neměli jsme finanční problémy. To, co proběhlo v době, kdy byl táta bez zaměstnání, jsem nijak neprožíval, nepociťoval jsem žádné strasti, až do začátku války byl můj život šťastný.

Jak vás to bavilo ve škole?

Rád si z té doby vzpomenu na učitele pana Škrocha, kterého jsme měli v obecné škole, což odpovídá dnešní základní. Byl zároveň ředitelem a na nás děti velice přísný. Říkalo se, že je z celé školy právě on ten nejpřísnější, ale vedl nás ke kázni. Jsem ročník narození 1929, čili jsem nastupoval do obecné školy v roce 1935, a tak mě ještě zastihla masarykovská éra. Díky tomu mám v sobě to, co mi v současnosti u lidí i dětí chybí. My jsme byli od prvních krůčků doma i ve škole vedeni k vlastenectví, k úctě k legio­ nářům, měli jsme to v jedné básni: „Vlast svou milovat budeš nade vše.“ 28. října nám rozdali papírové praporečky, takže jsme s nimi mávali, když pochodovali místní legionáři. Ve škole se připomínaly narozeniny T. G. Masaryka, dodnes si pamatuji verš tehdejší básničky, kterou jsme se při té příležitosti učili: „Dnes všechny děti slavný den světí, do Prahy přáníčka se srdcem letí.“ Prezident byl prezentován jako tatíček Masaryk, byla v tom úcta k vlasti, k hodnotám, k morálce. A vlastenectví vyzařovalo i z učebnic, z vedení školní výchovy. Byla to doba, která vychovávala lidi, v nichž – ať už pocházeli z jakýchkoli společenských vrstev – láska k vlasti a hrdost na příslušnost k národu byla pěstována už od mládí. Výrazem toho bylo i odhodlání národa bránit vlast při mobilizaci v roce 1938. V té době se projevila pospolitost. Nezáleželo na tom, z jakých kdo byl poměrů, zda bohatý nebo chudý, zda patří k té či oné straně. To bylo celonárodní vzedmutí, projevila se jednota národa, který byl odhodlán bránit republiku. Když mluvíme o tom panu učiteli, tak ten 16

Atomovy_dedek.indd 16

27.10.2020 9:37:34

První republika

nám vlastenectví vštěpoval. Jako školáci jsme hráli i ochotnické divadlo, mělo také většinou národnostní náboj. Kdybych to řekl z hlediska – pokud se to v dětství dá říct – politického nazírání, tak jsem byl vychováván v obrovské lásce k vlasti i v úctě k lidem, kteří první republiku vybojovali – k Masarykovi, k Benešovi –, ke státním symbolům, ale to jsem nebyl sám. Takhle nás vychovávala škola a myslím, že to bylo převážné cítění všech mých vrstevníků.

To jste šel do první třídy, když vám nebylo ještě ani šest let?

Požadovaný věk jsem dovršený neměl, a proto jsem musel – teď to řeknu s nadsázkou – absolvovat určitou zkoušku. U pana řídícího učitele Odvárky, předchůdce zmíněného pana Škrocha, jsem musel prokázat nějaké vědomosti. Řekl mi, abych počítal do pěti, já v té době uměl do deseti, pak jsem musel říct nějakou básničku, potom jsem dostal ještě nějakou otázku a byl jsem přijat. Do obecné školy jsem tak mohl nastoupit, i když mi do věku šesti let ještě zbývalo více než čtvrt roku. S mým nástupem do školy souvisí i to, co mě od dětství provází celý život. Ještě jsem snad neuměl ani pořádně chodit a strašně jsem miloval psy. Znal jsem kdejakého pejska ve městě a oni znali mě, zejména když jsem pak začal chodit do školy. Z domova jsem to měl ke škole zhruba jeden kilometr a máma mě vždy hubovala, proč mi to tak dlouho trvá. Šel jsem totiž barák od baráku, každého psa jsem znal, oslovil jsem ho jménem, pokud šla plotem prostrčit ruka, tak jsem ho i pohladil. Nikdy se mi nestalo, že by mě nějaký kousl. Naopak ti psi už věděli, že půjdu, a čekali na mě. Bydleli jsme v domě, jehož majitel měl krásného dlouhosrstého německého ovčáka. Ale situace se vyvinula tak, že i když byl jeho, tak to byl de facto i náš pes. Máma mu i vařila, já jsem s ním chodil na procházky, takže jsem s ním, i když nebyl přímo můj, byl dennodenně ve styku. Od té doby jsem psy miloval a kromě války jsme vždy nějakého měli doma.

17

Atomovy_dedek.indd 17

27.10.2020 9:37:34

ATOMOVÝ DĚDEK MIROSLAV GRÉGR

Narodil jste se třináctého, přinášelo vám tohle číslo štěstí, nebo smůlu?

Jsem ve znamení Střelce, narodil jsem se třináctého a k tomu ještě v pátek. Většina lidí to považuje za nešťastný den, ale já ho beru jako velice pozitivní, jak třináctku, tak ten pátek. Můžu říct, že třináctka mě provází téměř celý život. Je to náhoda, ale ve škole jsem měl také většinou pořadové číslo třináct. A mnohokrát se v mém životě i v mých rozhodnutích objevovala. Teď hodně předbíhám, ale když jsem v roce 1970 trávil čtyři měsíce ve vyšetřovací vazbě, tak jsem stále doufal, že spravedlnost zvítězí. Tam samozřejmě člověk podléhá takové zvláštní psychóze. Říkal jsem si, dnes je třináctého, pátek, něco pozitivního se musí v mém osudu stát. No a přišlo rozhodnutí Generální prokuratury České republiky, že „odnímají“ můj případ z pravomoci nejenom okresu Děčín, ale i Ústeckého kraje, a předávají to k vyšetření Městské prokuratuře v Praze. Protože to bylo zinscenováno novodobými politickými vládci Severočeského kraje, kde odjakživa byla situace více horká než kdekoli jinde, taková ta pseudorevolučnost, tak jsem začal skákat po cele a říkat, že jakmile to sebrali Děčínu a Ústí, tak mám vyhráno, protože to je náznak toho, že bude spravedlnosti učiněno zadost. A skutečně se tak stalo. Ale k tomu se ještě dostaneme, protože to byla velice negativní a z hlediska mého života dost dramatická záležitost. No ale ta třináctka i pátek mi tam tenkrát skutečně vyšly a vše se v dobré obrátilo. Znamení Střelce zase značí určitou dynamiku a rozhodnost. Myslím, že i v mém případě, jak říkám s určitou ironií, „se skromností sobě vlastní“, i když jsem nikdy zvlášť skromný nebyl, tak si myslím, že celá moje dráha naplňuje znaky toho, co znamení Střelce obnáší. Podle čínského horoskopu jsem ve znamení Hada. Ten u nás nemá zrovna dvakrát dobrou pověst, spíš je to takový negativní znak. Pamatuji si na jízlivou politickou hádanku, co je to had na tři. Odpovědí byl předseda lidovců Lux, v parlamentě na něj i někteří poslanci syčeli. Po­ dle mě dost neprávem, s odstupem doby ho oceňuji. Ale podle 18

Atomovy_dedek.indd 18

27.10.2020 9:37:34

První republika

čínského horoskopu má Had samé kladné vlastnosti. Nechci říct, že mám samé kladné vlastnosti, to určitě ne, mám i celou řadu záporných. Ale k mé cti budiž řečeno, že jsem nikdy neudělal něco, co by se neslučovalo s mým svědomím. Nikdy jsem nedělal podrazy. Měl jsem takovou výchovu, že čest byla úplně nade všechno. Nesměl jsem doma nikdy lhát, a to mi snad zůstalo po celý život – na druhou stranu mi to mnohokrát i uškodilo. Had má v čínském horoskopu na rozdíl od našeho samá pozitiva, takže jsem docela rád, že mám několik takových znaků: třináctku, pátek, Střelce a Hada.

Co pro vás jako dítě znamenaly Vánoce?

Samozřejmě jsme je slavili. U nás se nikdy nemluvilo o tom, že je táta z židovské rodiny. Vánoce byly u nás ohromné svátky, ale to i u mých židovských prarodičů. Měli stromeček, dárky, o nějakém ortodoxním židovství nebyla u nás doma či u prarodičů ani potucha. Nikdy jsme to nerozlišovali, ani rodiče, ani prarodiče. Postavil se stromeček a já jsem ho s tátou strojil. Ještě v první třídě jsem věřil, že dárky nosí Ježíšek. Ale pak, když jsem nad tím trochu přemýšlel, tak mě z toho vyvedla taková humorná historka. Můj strýc z matčiny strany, a to je také způsob výchovy, mi dával k Ježíšku vždy stavebnici Merkur, prodávala se v posloupné řadě obtížnosti od jednoduché do vysoce složité.

Dnes tato stavebnice zase přichází do módy. I ta mě také možná vedla ke strojařině. Moc rád jsem si s ní hrál a vyráběl různá zařízení. A jednou před Vánoci jsem šel do skříně, to jsem chodil do druhé třídy, po něčem jsem tam šmejdil a narazil jsem na schovanou stavebnici Merkur, která navazovala na poslední, co jsem měl. Nic jsem neřekl, ale když se rozdávaly na Štědrý den dárky a ona se mezi nimi neobjevila, tak jsem k ustrnutí rodičů povídal: „Kde je ta stavebnice Merkur?“ Tak ji vytáhli ze skříně ven. A já se začal vyptávat, od koho tedy je, jestli si ji tam Ježíšek schoval, nebo co. Tak mi to vysvětlili.

19

Atomovy_dedek.indd 19

27.10.2020 9:37:34

ATOMOVÝ DĚDEK MIROSLAV GRÉGR

Ve škole jste se to nedozvěděl?

Musím říct, že i v tomhle byl pan řídící Škroch pokrokář. Já jsem si pak po letech vysvětlil, proč ve druhé třídě – v první nás neměl – po Vánocích řekl v naší chlapecké třídě, že Ježíšek nechodí nadělovat dárky, že nám je dávají rodiče. Já už jsem to právě díky téhle historce věděl, protože rodiče se mě ani nijak nesnažili v tom přesvědčení udržovat. Jiní rodiče ale moc dobře nebrali, že nám to pan učitel prozradil. Samozřejmě že ve škole v té době byly dost velké sociální rozdíly, a pokud by si děti myslely, že je tady nějaké nadpřirozeno, tak by nebylo spravedlivé, že někomu Ježíšek naděluje o Vánocích bohatou nadílku a někomu jen nějaká jablíčka, oříšky. Tak aby to nebylo dětmi vnímáno jako životní nespravedlnost, pan učitel vše prozradil. Děti si pak nemyslely, že jedněm dá Ježíšek hodně a druhým nedá téměř nic.

Myslím, že byl velice sociálně založený, a proto to řekl, i když to zejména bohatší rodiče moc dobře nepřijímali. Ale když se nad tím člověk zamyslí, tak to bylo velice správné právě proto, aby děti necítily, že se k nim nějaká nadpřirozená moc chová nespravedlivě. U nás neexistoval rozdíl, nikdy se nepreferovalo nějaké náboženství, takže můžu říct, že jsem nebyl svou příslušností ke katolické církvi ani položidovským původem nijak poznamenán.

Vždy jsem se cítil jako občan Československé republiky a také jsem tomu zasvětil celý svůj život jako celá naše rodina.

Jak jste to měl s kamarády, byl jste kluk do party?

Měl jsem spoustu kamarádů, zúčastňoval jsem se všech klukovských her, hrál jsem na plácku fotbal. Tehdy ještě byly oddělené třídy – zvlášť chlapecké a zvlášť dívčí –, takže jsme ve třídě byli samí kluci, a převážně samozřejmě z dělnického prostředí. Já jsem se nikdy nesituoval do takového spíš intelektuálního prostředí, vždy jsem měl kamarády z dělnického prostředí a velice rád na ty časy vzpomínám. Jediné, co jsem těžce nesl, bylo, že jak jsem byl dobře živený, tak jsem měl trošku větší váhu, a proto se 20

Atomovy_dedek.indd 20

27.10.2020 9:37:34

První republika

mi někteří hoši kvůli tomu posmívali. Přitom nemyslím, že jsem byl příliš obézní, ale trošku vyšší váhu než většina mých vrstevníků jsem měl. Ale protože jsem doma ani ve škole nesměl žalovat, tak jsem si to dost často vyřizoval pěstními souboji. No a v tom jsem získal i určitou rutinu a nadvládu. Jedno z těch kamarádství, na která jinak velice rád vzpomínám, pak bylo bohužel léty zkaleno. Byl to můj nejlepší kamarád, který u nás zůstával i přes noc, na jídlo a všechno. Pak jsme se léta neviděli, no a když jsem byl v šedesátém devátém roce postaven na pranýř, tak jsem se dozvěděl, že tento můj nejlepší kamarád z dětství byl v aparátu Krajského výboru KSČ v Ústí nad Labem a tam na mě doslova „vyblil“ všechno možné. Buď aby se sám ukázal, nebo aby mě poškodil. Bylo to po mnoha a mnoha letech velké zklamání nad mým nejlepším kamarádem Tondou. To je vzpomínka, která mi pohled na klukovská léta trochu kalí, ale jinak na všechny své kamarády z dětství velice rád vzpomínám. Musím říct, že to s nimi bylo všechno moc prima.

21

Atomovy_dedek.indd 21

27.10.2020 9:37:34

SVĚTOVÁ VÁLKA Holdoval jste nějakému sportu třeba už jen proto, abyste nějaké to kilo navíc shodil a měl od posměváčků pokoj?

V době války už jsem samozřejmě nadváhou netrpěl, existoval velmi omezený přídělový systém, shánět cokoli k živobytí bylo obtížné. Protože jsem nikdy nesměl žalovat, tak když ke konci války, to mi bylo necelých patnáct let, v Kostelci nad Labem založili boxerský oddíl, jsem se tam přihlásil. Ale nebylo to jenom z tohoto důvodu. Právě proto mě překvapilo, že mi v tom maminka, která mě jinak vychovávala jemně, nebránila. Až později jsem pochopil, že mě touto tvrdou průpravou chtěla připravit na to, že bych v šestnácti letech podle norimberských zákonů měl být deportován do koncentračního tábora. Ale hledala samozřejmě i cesty, jak mě před tímto osudem ochránit, a připravila s pomocí svého spolehlivého známého úkryt v podkroví jednoho činžovního domu na Vinohradech. Ironií osudu zmíněný známý doktor Freund sám skončil v koncentračním táboře, odkud už se nevrátil. Jakékoli společenské akce byly v té době zakázané.

I proto vznikalo velké množství oddílů, ať už fotbalových, volejbalových či jiných. Hrál jsem fotbal za mladší dorost, rekreačně jsem se věnoval tenisu. Ale jak vznikl boxerský oddíl, tak mě kluci zatáhli do boxerské tělocvičny, respektive do lokálu místního hostince U Přemysla, který tomuto účelu sloužil dvakrát týdně.

Box mi šel velmi dobře hned od počátku – asi díky té klukovské průpravě. Takže jsem se začal věnovat tomuto sportovnímu odvětví. Ale i když mi předpovídali, že budu mít velice dobrou sportovní budoucnost, tak jsem to nenaplnil. Když jsem totiž 22

Atomovy_dedek.indd 22

27.10.2020 9:37:34

Světová válka

začal vysokoškolské studium, boxu jsem nechal. Říkal jsem si, že bych nemusel dostávat časté údery do hlavy. Nechci to moc rozebírat, abych tohle sportovní odvětví nepoškodil, ale samozřejmě člověk měl obavy, že by ty údery na hlavu mohly mozek trochu poškodit, tenkrát se ještě neboxovalo v helmách. Znám spoustu boxerů, kteří se tomu věnovali daleko déle a skoro poloprofesionálně, a jsou to inteligentní lidi, ale přesto jsem tyhle obavy sdílel. V letech 1955 až 1956 jsem působil i ve státní trenérské radě, které předsedal známý Július Torma. Ještě mám schovanou průkazku z doby, kdy jsem byl jejím členem. V té době jsem působil také jako rozhodčí boxu.

Mluvil jste o bezstarostném a velmi hezkém dětství. Jak jste se vyrovnával s šokem, jakým pro devítiletého kluka musela být v důsledku války změna poměrů?

Samotnou válku jsem vnímal především tím pohledem, že táta odešel do zahraničí. Až do začátku války jsem nevěděl, že pochází ze židovských rodičů. Maminka pocházela z katolické rodiny, babička z její strany byla silně věřící, dědeček byl také věřící katolík, ale nebyl tak horlivý jako babička, která chodila každý den v Praze na Žižkově do kostela. Sice jsem byl pokřtěný, jak tehdy bylo zvykem, chodil jsem na náboženství, což byla vlastně katolická výchova, ale byl jsem vychováván k samostatnému myšlení, takže u mě to nebylo tak, že by se ze mě stal horlivý katolík. Bral jsem to jako součást dění, které tehdy na obecné škole bylo. V neděli jsme museli chodit do kostela, protože pan děkan, který nás učil náboženství jednu hodinu týdně, to po nás vyžadoval. Ani u prarodičů ze strany táty se nedodržovaly nějaké židovské rituály nebo zvyky. Takže jsem byl vychováván – řeklo by se – volnomyšlenkářsky.

Proto jsem se dozvěděl, že z otcovy strany mám židovský původ, až v devětatřicátém roce, kdy došlo k zabírání Sudet a kdy tehdejší příslušníci fašistické organizace Vlajka a jiní psali hanlivé nápisy na Židy. Aniž jsem tušil, že se mě to dotýká, tak jsem se jednou zeptal: 23

Atomovy_dedek.indd 23

27.10.2020 9:37:34

ATOMOVÝ DĚDEK MIROSLAV GRÉGR

„Ježíšmarjá, co se to tam objevuje za nápisy?“ To byly nápisy „Židi ven“ a podobně. No a mamka mi šetrně sdělila, že mám také z polovičky židovský původ. To byl zásah do mého bezstarostného mládí. Než nás Němci zabrali, tak v době mobilizace v roce 1938 tátu jako záložního důstojníka, byl nadporučík, docela přemlouvali, aby se nechal aktivovat. Měl vojenský obor docela rád, ale převládla u něj touha po civilním zaměstnání. Hned na počátku byl členem odbojové organizace, kterou založili sokolové, ale ve čtyřicátém roce uprchl do zahraničí a vstoupil do zakládající se československé zahraniční jednotky na Blízkém východě. A někteří sokolové, kteří tady v prvopočátku vyvíjeli odbojovou činnost – nevím, v jakém rozsahu –, byli za války vězněni a dva z nich popraveni. Kdyby táta zůstal na území republiky, asi by nepřežil. Byť byl ve smíšeném manželství a někteří Židé z takových manželství válku přežili, protože šli do koncentračních táborů až v pozdějších letech. V Kostelci bylo takových rodin několik. Ale on by nepřežil zcela jistě, protože se hned od počátku zapojil do odbojového hnutí.

Víte o tom, jak se dostal za hranice?

Republiku opustil v roce čtyřicet po strastiplné cestě. Šlo o ilegální židovský transport, v němž byla řada lidí, kteří vstoupili jako táta do zmíněné tvořící se československé zahraniční jednotky na Blízkém východě. Přes Vídeň se po Dunaji dostali do Rumunska, kde se nalodili na poměrně známou loď Patria. Pluli k břehům Palestiny, kde očekávali, že jim bude poskytnut azyl. Už na lodi táta založil z řad židovských uprchlíků vojenskou skupinu, která přijala jméno Patria, a již z paluby lodi se radiotelegraficky spojili s anglickými orgány s tím, že se hlásí do vojenských jednotek.

Loď doplula k břehům Palestiny, ale anglické úřady – protože v té době byla Palestina anglickým mandátním územím – už nepřijímaly další uprchlíky. Tak tam loď zakotvila a rozhodovalo se, kam budou uprchlíci přesunuti. Nakonec – a tady jsou dvě verze, táta byl vždy přesvědčen o této – loď narazila na minu a ztroskotala, 24

Atomovy_dedek.indd 24

27.10.2020 9:37:34

Světová válka

přičemž se tenkrát utopilo asi dvě stě lidí. Táta se zachránil, když spolu s ostatními šťastlivci doplaval na břeh. V poslední době se objevila i verze, že to bylo dílem iniciovaného výbuchu, aby jako trosečníci museli být podle mezinárodního práva přijati na pevninu. Byli tam internováni a on se okamžitě přihlásil jako celá skupina do tam se tvořící jednotky pod vedením podplukovníka Klapálka a navíc pomáhal i při náboru dobrovolníků. Prodělali výcvik a po něm byli přesunuti do Tobruku. S tátou tuto cestu podnikl i jeho bratr, ten byl poddůstojníkem, a oba vstoupili do tvořící se jednotky a zúčastnili se bojů v Tobruku. Táta tam byl povýšen do hodnosti kapitána, později štábního kapitána, dostal svůj první válečný kříž. Když po porážce Rommela skončilo africké tažení – táta tam byl na začátku jako velitel průzkumné čety, což byla celkem nebezpečná mise, protože chodili tzv. přes dráty – byl jmenován velitelem polních dílen, které se velice proslavily. Z českých vojáků se podařilo sestavit vynikající odbornou skupinu, která dokázala opravit poškozenou mechaniku, protiletadlová děla, auta, válečnou techniku – jak vlastní, tak ukořistěnou od Rommelových vojsk. I generál Klapálek ve svých pamětech „Tobrucké krysy“ o této skupině mluví velmi pochvalně a v materiálech jsou tyto podklady také zaznamenány. O této dílně existovala taková fráze: „Dejte jim kliku od automobilu a oni vám k tomu přidělají celý automobil.“ No a když skončilo africké tažení, tak byl otec převelen – původně jako tankista – do Sovětského svazu a jeho bratr šel se západní jednotkou přes Dunkerk až do Československa. V Sovětském svazu byl otec jmenován velitelem týlu první československé samostatné tankové brigády, která se zúčastnila památných bojů o Duklu a o Ostravu.

S čím si ho ve svých vzpomínkách nejvíce spojujete kromě prvního poválečného setkání?

Byl velice vzdělaný. Jako se kdysi říkalo o vzdělaném člověku, že byl polyhistorem, tak i o svém otci bych řekl, že měl obrovskou 25

Atomovy_dedek.indd 25

27.10.2020 9:37:34

ATOMOVÝ DĚDEK MIROSLAV GRÉGR

škálu průřezových znalostí. Báječně se vyznal v historii nejen zemí českých, ale i ve světové historii, orientoval se skvěle v zeměpisu tak, jak se střídaly ve všech možných světadílech vlády.

Dokázal například spočítat nosník, což je buď profese strojařská, nebo stavařská. Byl velice graduovaný ve svém oboru, v chemii, měl enormní znalosti a byl ve své profesi šéfchemika – dnes by se to přirovnalo k funkci odborného ředitele nebo náměstka ředitele – odborně respektovaný. Byl naprosto nesmlouvavý ve vyžadování plnění povinností, ale na druhou stranu nesmírně laskavý. Lidé si ho vážili a skoro bych řekl, že ho milovali zejména dělníci, protože měl mimořádně vyvinuté sociální cítění.

Hned na počátku své profesní dráhy, jak už jsem zmínil, když ve třicátém roce zavírali cukrovar, si ho zvolili jako zástupce do tzv. smírčího řízení, které rozhodovalo o nárocích celoročních zaměstnanců. Při všech těch vlastnostech byl táta člověk velice laskavý a oblíbený a mě dojalo, když ve svých osmdesáti sedmi letech zemřel, že jeden ze zahraničních vojáků, jeho spolubojovník z druhé světové války, mi napsal v kondolenčním dopise, že to byl člověk velice vzdělaný, velice společenský a velice laskavý.

A navíc, což mám dodnes uloženo v paměti, že každé setkání s ním bylo laskavým pohlazením po duši. To si beru jako takové krédo jeho života, když bych opomněl všechny jeho klady odborné i lidské. Stále na tato slova, že každé setkání s ním bylo vždy pohlazením po duši, vzpomínám.

Měl jste štěstí, že jste se po válce s otcem mohl znovu shledat. Jaké ale byly osudy dalších členů jeho rodiny?

Zmínil jsem už jeho mladšího bratra, ale v zahraničním odboji byl i tátův bratranec Beno z Opavy. Civilním povoláním byl právník, byl to tak trošku bonviván, užíval si společenského života, takže se o něm spíš mluvilo, že to je taková měkčí povaha. Ale pak nás překvapil. Dostal se zase jinou cestou na Západ, také se přihlásil do armády a sloužil potom u pozemních sil RAF. Takže 26

Atomovy_dedek.indd 26

27.10.2020 9:37:34

Světová válka

tři členové naší rodiny bojovali v zahraničních armádách. V roce 1942 byli moji prarodiče, to znamená z otcovy strany, z níž mám polovinou židovskou krev, odsunuti transportem do Terezína.

Odtud putovali do Osvětimi, kde hned po příjezdu šli do plynové komory a zahynuli tam touto drastickou smrtí. Tady musím zmínit hrůznost nacismu. Nacisté vraždili fabrickým způsobem, dalo by se říci sériově. To, o čem se bohužel nemluví, je, že to bylo další hrozné utrpení. To nebyla rychlá smrt cyklonem, to byla drastická smrt. Pokud vím, tak doba umírání byla dvacet i více minut, takže šlo o smrt velice bolestnou. Sériová smrt, kterou ten hrůzný režim v Německu vymyslel, nebyla okamžitá, ale velice pomalá a trýznivá.

Jak vypadalo vaše dětství a mládí během válečných let?

Ve čtyřicátém roce jsem skládal zkoušky na gymnázium. Zvládl jsem je bez problémů a byl jsem přijat k osmiletému studiu v Brandýse nad Labem. Prvním ročníkem jsem proplul úplně perfektně, studoval jsem s vyznamenáním, ale ve vyšších ročnících se situace trochu zhoršila. Jednak jsme zažívali starosti, které pramenily z naší pozice v okupované vlasti, a moje studijní aktivita i proto poklesla. Sice jsem nepropadal, ale nebyl jsem ani nejlepší. V sekundě a v tercii jsem byl průměrným žákem.

V roce 1943 jsem musel studia ukončit. Byl jsem donucen ze školy odejít, protože podle norimberských zákonů – už jsem zmínil, že mám položidovský původ – takové děti mohly chodit do školy pouze do čtrnácti let. Potom jsem ještě necelý rok chodil do jazykové školy, dojížděl jsem do Prahy a kupodivu se tam učily všechny možné jazyky včetně angličtiny, takže jsem tam rok studoval angličtinu.

Ale potom už jsem byl předvolán na tzv. pracák a byl jsem totálně nasazen – Totaleinsatz. Naštěstí tedy do továrny, která byla přímo v Kostelci nad Labem. Byla to fabrika pod německým vojenským vedením, už jsem zmínil, že šlo o filiálku továrny 27

Atomovy_dedek.indd 27

27.10.2020 9:37:34

ATOMOVÝ DĚDEK MIROSLAV GRÉGR

ve Schweinfurtu FAG, ve strojírenském oboru známou výrobou ložisek. Část výroby byla – protože Schweinfurt byl už v té době neustále bombardován – přesunuta právě sem. Musím říct, že to tam nebylo nejhorší. Vedení bylo smíšené, částečně české, částečně vojenské. Všichni se ke mně kupodivu chovali relativně slušně, tedy až na jednoho. Jeden z techniků na dílně, mistr, byl to Němec, který přišel z fronty, mě neustále pronásledoval. Jmenoval se Vogel, čili pták, já jsem si v duchu říkal, že mi pták může něco. Tam jsem se dočkal konce války. Byla to tvrdá rachota, v necelých patnácti letech jsem musel vykonávat těžkou manuální práci. Pracovalo se tehdy dvanáct hodin denně. Já jsem si tam ale vyprofiloval svůj profesní zájem. Místo na dráhu chemika jsem se dal na strojařinu. Ve výrobě valivých ložisek mě s nadsázkou uhranul již zmíněný pach řezných olejů, svist obráběcích strojů, ale i strojařská výroba jako taková, a to rozhodlo o mém dalším vývoji. Když jsem mnohem později přebíral nějaké ocenění, tak jsem prohlásil, že kdybych se ještě jednou narodil, tak bych chtěl být zase strojním inženýrem. Bylo trošku štěstí, že válka skončila v květnu 1945, protože já s tím svým původem bych byl v šestnácti letech odeslán do koncentračního tábora.

Ale jelikož jsem ročník 1929 a rozený v prosinci, tak vlastně mně bylo v květnu 1945 patnáct a půl roku, takže jsem odsunu do koncentračního tábora o půl roku unikl.

28

Atomovy_dedek.indd 28

27.10.2020 9:37:34

POVÁLEČNÉ OBDOBÍ A PADESÁTÁ LÉTA Je tedy po válce, zažil jste velice bouřlivé a láskyplné setkání s otcem, co přišlo v následujících měsících po osvobození?

Skoro celé první dva měsíce jsem strávil s tátou v Ostravě, kde byl velitelem týlu tankové brigády, která nesla název „1. československá samostatná tanková brigáda v SSSR“ a při operaci na Dukle a Ostravsku svedla hodně těžké a ceněné boje. V Ostravě jsem byl skoro do konce prázdnin pětačtyřicátého roku a po nich jsem mohl podle tehdejších předpisů a zákonů přeskočit celé dva roky, které jsem během války vyřazením ze školy ztratil. Ale to jsem si netroufl, protože jsem si říkal, že dva roky jsou moc, jak bych to doháněl, tak jsem přeskočil pouze rok. Skončil jsem v tercii a nastoupil jsem tedy do kvinty, do pátého ročníku. I tak jsem ten rok, co mi chyběl, poměrně těžko doháněl. Matematiku jsem se doučil úplně snadno, ale třeba rok chemie jsem doháněl dost těžko. Dá se říct, že jsem se s tím vyrovnal, chytil jsem ve studiu druhý dech, ale už se ze mě na střední škole nikdy nestal vynikající student, pořád jsem patřil k průměru. Můj otec, protože byl záložní důstojník, chtěl demobilizovat a odejít po válce do civilu. Ale tenkrát na pokyn nebo žádost ministra obrany, jímž byl tehdy Ludvík Svoboda, snad to bylo i přání vyslovené ze strany prezidenta Beneše, tátovi jako výbornému chemikovi navrhli, aby se nechal aktivovat pro své další speciální využití. V Ostravě skončil v hodnosti majora a byl ustavený jako přednosta vojenského dozoru a současně jako jakýsi vládní zmocněnec do 29

Atomovy_dedek.indd 29

27.10.2020 9:37:34

ATOMOVÝ DĚDEK MIROSLAV GRÉGR

rozbombardovaných chemických závodů v Záluží u Mostu. Tam dozoroval rekonstrukci a obnovenou výstavbu rozbombardovaných Hydrawerke, což byly za války německé závody na výrobu syntetického benzínu z hnědého uhlí. Hned potom to byla reparace, která měla podle dohod připadnout Sovětskému svazu, ale ten je postoupil Československu, a proto se to pojmenovalo Stalinovy závody v Záluží u Mostu. Později pak Chemické závody Litvínov, dnes to je Unipetrol Litvínov. Tak jsme se přestěhovali do Litvínova a já jsem chodil na střední školu do Teplic.

V prosinci roku čtyřicet sedm byl táta přeložen do Prahy, takže jsem studoval na gymplu tam. To střídání škol mi nebylo ku prospěchu, až do konce středoškolského studia jsem zůstal sice slušným, ale průměrným studentem.

S maturitou jste si poradil bez problémů?

Maturoval jsem v roce 1949 v Praze na gymnáziu v Truhlářské ulici. Nevím, jestli při mně stály sudičky, ale lepší otázky, než jsem měl při písemných pracích i při ústní maturitě, bych si sám vybrat nemohl. Byla to témata a z matematiky příklady, které jsem suverénně zvládl. Měl jsem z určitých věcí obavy, předpokládal jsem, že bych u maturity pohořet neměl, ale trému jsem měl velkou. Ale díky tomu, jak mi vyšly otázky a témata, jsem maturoval s vyznamenáním. Vzhledem k tomu jsem pak nemusel dělat přijímací zkoušky do prvního ročníku strojařiny, stačil jen takový odborný pohovor. V duchu latinského přísloví „Finis coronat opus“, čili konec korunuje dílo, můžu říct, že moje maturita korunovala dílo. Pamatuji si, že naše třídní se podivovala, jak jsem se mohl takhle výborně naučit, protože jsem byl jeden z mála, kteří skončili s vyznamenáním. A ředitel školy, který byl také členem maturitní komise, mi pak říkal: „Co ta třídní (vyjádřil se přitom o ní trochu vulgárně) místo aby byla ráda, že máš vyznamenání, tak ji to skoro rozzlobilo.“ Vzal si mě stranou a povídá, že jí řekl: „Paní kolegyně, maturita je zkouška 30

Atomovy_dedek.indd 30

27.10.2020 9:37:34