NITA PROSE Vy ji nevidíte, ale ona vidí vás… POKOJSKÁ
Jsem vaše pokojská. Uklízím váš hotelový pokoj. Vstupuju dovnitř jako přízrak, zatímco se přes den touláte venku a je vám úplně jed no, co za sebou necháváte, ať už nepořádek nebo něco jiného, na co ve vaší nepřítomnosti můžu narazit. Vysypávám váš koš na odpadky a vyhazuju paragony, které ne chcete, aby někdo objevil. Převlékám vaše povlečení, které vypo vídá o tom, jestli jste v něm spali a zda jste byli včera v noci sami nebo ne. Rovnám u dveří vaše boty, načechrávám polštáře a občas na nich nacházím vlasy. Jsou vaše? Pravděpodobně ne. Jsem ta, kte rá po vás uklízí poté, co to přeženete s pitím a ušpiníte záchodové prkénko, nebo ještě něco horšího. Když jsem s prací hotová, váš pokoj vypadá jako nový. Vaše po stel se čtyřmi napěchovanými polštáři je dokonale ustlaná, jako by v ní nikdy nikdo neležel. Prach a špína, které po vás zůstaly, jsou vyluxovány a zmizely v zapomnění. V nablýskaném zrcadle se od ráží váš nevinný výraz. Všechno vypadá tak, jako byste tu nikdy nebyli. Jako by veškerá vaše špína, veškeré vaše lži i podvody byly zcelaJsemvymazány.vašepokojská. Vím toho o vás hodně. Ale když na to přijde, co vy víte o mně?
Prolog
Pondělí
První kapitola
Dobře si uvědomuju, že je moje jméno směšné. Přesto před čtyřmi lety, kdy jsem přijala tuhle práci, ještě směšné nebylo. Jsem pokoj ská v hotelu Regency Grand a jmenuju se Molly. Je to zkrátka vtip –Molly Maid, jako ta franšízová úklidová firma, která funguje snad po celém světě. Než jsem tuhle práci přijala, bylo Molly pouhé jméno. Dala mi ho moje matka, která mě opustila už tak dávno, že si na ni vůbec nevzpomínám. To, co o ní vím, vychází jen z několika fotografií a příběhů, které mi vyprávěla babička. Mé matce prý při padalo jméno Molly roztomilé, protože v ní vyvolávalo představu copánků a tváří připomínajících kulaťoučká jablíčka, ačkoliv jsem, jak se později ukázalo, neměla ani jedno. Mám hladké tmavé vla sy, které si nechávám stříhat do úhledného, zarovnaného mikáda. Uprostřed, přesně uprostřed, si češu pěšinku. Líbí se mi, když je všechno jednoduché a úhledné. Mám ostré lícní kosti a světlou pleť, nad níž lidé někdy žasnou, přestože nevím proč. Jsem bílá jako prostěradla, která celý dlouhý den stahuju a povlékám, stahuju a povlékám ve více než dvaceti pokojích, kde stelu postele pro vážené hosty v pětihvězdičkovém
12 | N ita P rose butikovém hotelu Regency Grand pyšnícím se „sofistikovanou ele gancí a patřičnou etiketou moderního věku“. V životě mě nenapadlo, že budu zastávat tak vznešenou pozici ve velkolepém hotelu. Vím, že jiní lidé mají jiný názor a myslí si, že pokojská nic neznamená. Jistě, nejspíš bychom všichni měli usi lovat o to, abychom se stali doktory, právníky a bohatými realitními magnáty, ale já to tak nemám. Jsem za své zaměstnání vděčná, a to tak moc, že se musím každý den štípnout, jestli to není sen. Oprav du. Zvlášť teď, bez babičky. Bez ní už domov není domov. Jako by se z bytu, ve kterém jsme spolu bydlely, vytrácely všechny barvy. Nicméně ve chvíli, kdy vejdu do Regency Grandu, se svět nádherně rozzáří.Kdykoliv položím ruku na lesklé mosazné zábradlí a vyjdu po šarlatových schodech, které vedou k majestátnímu hotelové mu sloupořadí, připadám si jako Dorotka vstupující do země Oz. Proklouznu dovnitř lesklými otáčivými dveřmi a spatřím v zrca dle odraz svého pravého já – tmavé vlasy a bledá pleť jsou stále přítomné, avšak jakmile se o slovo přihlásí smysl mé existence, začervenám se. Často se hned za dveřmi zarazím a jen vnímám nádheru ves tibulu. Nikdy neztrácí lesk, nepůsobí jednotvárně ani zaprášeně, omšele ani vybledle. Každý den, bez výjimky, je požehnaně stejný. Vlevo je recepce s černým obsidiánovým pultem a elegantně vyhlí žejícími recepčními, kteří ve svých černo-bílých oblecích vypadají jako tučňáci. Pěkná podlaha z italského mramoru v prostorné hale navržené do tvaru podkovy bělostně září a přitahuje pozornost k balkonu v patře, který zdobí prvky ve stylu art deco. Velkolepé schodiště, po kterém vyjdete nahoru, je obklopené skvostným lesk lým zábradlím, po jehož sloupcích se až ke zlatým koulím sevře ným v mosazných čelistech plazí hadi. U zábradlí často postávají hosté a s rukama položenýma na kovovém sloupku se kochají
P okojská | 13 nádherným výhledem dolů, kde křížem krážem chodí portýrové a táhnou za sebou zavazadla, v luxusních křeslech posedávají hosté a v dvoumístných smaragdových lenoškách se tísní páry a přepy chový samet pohlcuje všechna tajemství, která si tiše šeptají.
Avšak to, co mám na vestibulu ze všeho nejradši, vnímám skrze svůj čich, skrze první nádech na začátku každé směny, kdy ucítím vůni samotného hotelu – směs drahých dámských parfémů, pižmo kožených křesel nebo kyselý odér citronového leštidla, jímž dva krát denně vytírají mramorovou podlahu. Je to vůně života.
Pokaždé když do Regency Grandu vstoupím, mám znovu pocit, že žiju a jsem součástí vší té nádhery a barev. Jsem součástí designu, zářivý a jedinečný čtvereček, který je nedílným kouskem tapisérie. Babička říkávala: „Pokud svou práci miluješ, nepracuješ v životě ani jediný den.“ A měla pravdu. Každý okamžik v zaměstnání je pro mě radostí. Pro tuhle práci jsem se narodila. Miluju uklízení. Miluju svůj úklidový vozík a miluju svou uniformu. Neexistuje nic, co by se vyrovnalo dokonale přichystanému vozí ku na začátku každého rána. Takhle podle mého skromného názoru vypadá hojnost darů a krásy. Zahrnuje šustivé balíčky delikátně zabalených mýdélek, která voní po květech pomerančovníků, lah vičky šamponů Crabtree & Evelyn, krabice s papírovými kapesní ky, ruličky toaletního papíru zabalené v hygienické fólii, vybělené ručníky ve třech velikostech – na koupání, na ruce a místo žínky –a hromady ubrousků k čajovému či kávovému servisu. A v nepo slední řadě úklidový set, který obsahuje péřovou prachovku, citronovou leštěnku na nábytek, silně parfémované antiseptické pytle na odpad a působivé množství sprejů s rozpouštědly a dezinfekcí, které jsou seřazené jako vojáci připravení zlikvidovat jakoukoliv skvrnu, ať už kroužky od kávy, zvratky, nebo dokonce krev. Dobře vybavený úklidový vozík je přenosný hygienický zázrak, dokonalý stroj na kolečkách. A jak už jsem řekla, je krásný.
14 | N ita P rose A moje uniforma? Kdybych si musela vybrat, co je lepší, jestli uni forma nebo vozík, nejspíš bych to nedokázala. Uniforma představu je svobodu. Je to dokonalý plášť neviditelnosti. V Regency Grandu ji denně chemicky čistí v hotelové prádelně, která je umístěna ve vlh kých útrobách suterénu nedaleko našich úklidových prostor. Každý den, když přijdu do práce, visí moje uniforma na háčku na dveřích mé uzamykatelné skříňky. Posílají ji zabalenou v přiléhavém igeli tu a označenou malou visačkou, na které je černým fixem napsané moje jméno. Je radost ji tam ráno najít, mou druhou kůži – čistou, vydezinfikovanou a vyžehlenou, nasáklou vůněmi čerstvě vyliso vaného papíru, krytého bazénu a nicoty. Představuje nový začátek. Jako by včerejšek ani dny předtím vůbec neexistovaly.
Když si obléknu uniformu – ne to nevkusné ošacení ve stylu pan ství Downton nebo klišé králíčka z Playboye, nýbrž oslepující bílou naškrobenou košili s přiléhavou černou sukní (ušitou ze strečové látky pro snadné ohýbání) –, připadám si kompletní.
Až znepokojivě často tápu v etiketě, urážím se, ačkoliv bych se mě la cítit polichocena, špatně si vykládám řeč těla a říkám nevhodné věci v nevhodnou dobu. Jen díky babičce vím, že úsměv nutně ne znamená, že jsou lidé šťastní. Někdy se usmívají i tehdy, když se vám posmívají. Nebo vám poděkují, ačkoliv by vám ve skutečnos ti nejradši vlepili facku. Babička říkávala, že se ve čtení v chování druhých zlepšuji – každý den a ve všech směrech, zlato –, ale nyní, když jsem zůstala bez ní, s tím zase bojuju. Předtím když jsem se po práci
Jakmile jsem připravená, cítím se sebejistější, jako bych najednou věděla, jak mám mluvit a co dělat, alespoň většinou. Avšak poté, co si uniformu na konci dne zase svléknu, si připadám nahá, nechrá něná a Pravdouneúplná.je,že mi společenské situace často dělají potíže. Mám dojem, že lidé kolem mě hrají složitou hru s komplikovanými pra vidly, která všichni znají, ale já se jí pokaždé účastním poprvé.
Den po její smrti bylo příjemné a mírné počasí a já šla jako obvykle do práce. Ředitele hotelu pana Alexandera Snowa překvapilo,
Nedávno mi bylo pětadvacet, mám tedy za sebou „čtvrt století“, jak by to nazvala babička, kdyby mi mohla ještě něco říct. Což nemůže, protože je mrtvá.
Ale teď když se dveře do bytu otevřou, mě nečeká žádné: „Drahá Molly, vysvětlím ti to“, nebo „nejdřív ti uvařím pořádný hrnek čaje a potom ti na všechno odpovím“. V současnosti náš útulný dvou pokojový byt působí pustě, bez života a prázdně jako jeskyně. Nebo rakev. Nebo hrob. Myslím si, že je to proto, že mám problémy vyložit si vyjadřování druhých, a že jsem ta poslední osoba, kterou by někdo pozval na party, ačkoliv se mi na večírcích moc líbí. Konverzace, které vedu, jsou zjevně rozpačité, a šeptá se, že nemám žádné přátele ve svém věku. Abych byla upřímná, tohle je stoprocentně přesné. Opravdu v okolí nemám nikoho, kdo by byl stejně starý jako já, a když už jsme u toho, i bez ohledu na věk mám přátel jen pomálu.
P okojská | 15 rozběhla domů, jsem rozrazila dveře do našeho bytu a zahrnula ji otázkami, které se ve mně přes den nahromadily: „Jsem doma! Ba bi, opravdu kečup zabírá na mosaz, nebo mám zůstat u soli a vin ného octa? Je pravda, že někteří lidé pijí čaj se smetanou? Babi, proč mě dnes v práci nazvali Rumba?“
Ovšem v práci, když mám na sobě uniformu, zapadám. Stávám se součástí hotelového vybavení, jako jsou černo-bílé pruhované ta pety, které zdobí většinu chodeb a pokojů. V uniformě, alespoň než otevřu pusu, můžu být kýmkoliv. Mohli byste mě vidět při policejní rekognici a neukázali byste na mě, ani kdybyste kolem mě prošli desetkrát za den.
Ano, mrtvá. Proč to pojmenovávat jinak, když to tak je? Nevytra tila se jako jemný vánek ševelící nad vřesovištěm. Neodešla míru milovně. Zkrátka zemřela. Před zhruba devíti měsíci.
N ita P rose že mě vidí. Připomíná mi sovu. Nosí brýle ze želvoviny, které na jeho drobném obličeji vypadají zbytečně velké. Prořídlé vlasy má ulíznuté dozadu, takže mu vpředu na čele tvoří viditelný trojúhel ník. Nikdo jiný v hotelu ho moc rád nemá. Ale jak by řekla moje babička: „Nezáleží na tom, co si myslí jiní, hlavní je, co si myslíš ty.“ A já s tím souhlasím. Člověk by měl žít podle vlastních morálních pravidel, a ne následovat ostatní slepě jako ovce. „Co tady děláte, Molly?“ zeptal se mě, když jsem se den po ba biččině smrti ukázala v práci. „Je mi moc líto, co se stalo. Pan Pres ton mi řekl, že vám včera večer zemřela babička. Už jsem na dnešek zavolal někoho na záskok. Předpokládal jsem, že si vezmete den volna.“„Proč jste se uchýlil k předpokladům, pane Snowe?“ zeptala jsem se ho. „Jak říkávala babička, domněnky dělají hlupáka ze mě i z Panvás.“Snow vypadal, že co nevidět vyvrhne myš. „Přijměte, pro sím, mou soustrast. Určitě si nechcete vzít volno?“ „Zemřela babička, ne já,“ namítla jsem. „Život jde dál.“
Vykulil oči, jako by ho to šokovalo. Nikdy nepochopím, proč lidé považují pravdu za něco horšího než lež.
Přesto se pan Snow nechal obměkčit. „Jak si přejete, Molly.“
Není zajímavé, jak jedna otřesná událost dokáže ovlivnit vaše vzpomínky na to, co se stalo? Pracovní dny obvykle splývají a denní povinnosti se přelévají jedna do druhé. Odpadkové koše, které
16 |
Za několik minut jsem už byla v přízemí a v šatně pro personál jsem si jako každý den oblékla uniformu. Stejně jako dnes ráno to udělám i zítra, přestože i dnes někdo – jiný než moje babička – ze mřel. Nicméně nestalo se to doma, ale v hotelu.
Ano, je to tak. Dnes jsem v práci našla jednoho hosta v poste li mrtvého. Pana Blacka. Onoho pana Blacka. Kromě toho probíhal můj pracovní den stejně jako jindy.
P okojská | 17 vysypávám ve čtvrtém patře, se smísí s těmi ve třetím. Přísahala bych, že uklízím rohový pokoj čtyři sta deset, z něhož je výhled na západní stranu ulice, ale ve skutečnosti jsem na východním konci hotelu v rohovém pokoji čtyři sta třicet, který je k pokoji čtyři sta de set zrcadlově přivrácený. A pak se přihodí něco neobvyklého – jako nalezení mrtvého pana Blacka –, a najednou ten den vykrystalizuje a vmžiku se změní z plynného skupenství na pevné. Ve srovnání se všemi ostatními pracovními dny, které proběhly předtím, se každý okamžik stane nezapomenutelným a jedinečným. Ta otřesná událost se přihodila dnes kolem třetí hodiny odpo ledne, když se blížil konec mé směny. Uklidila jsem už všechny pokoje, které mi byly přiděleny, včetně střešního apartmá Blackových ve čtvrtém patře, ale musela jsem se tam ještě vrátit, abych dokon čilaDoufám,koupelnu.že vás jen proto, že jsem apartmá pana Blacka uklízela nadvakrát, ani na okamžik nenapadlo, že jsem v práci ledabylá ne bo chaotická. Když nějaký pokoj uklízím, vrhnu se na něj z gruntu a odcházím z něj, až když je bez nejmenší poskvrnky a dokonale čistý – žádný neotřený povrch, žádná špína. Čistota je půl zdraví, říkávala babička a jsem přesvědčená, že se podle této zásady dá žít líp než podle většiny jiných. Neflinkám práci, pracuju důkladně. Neuniknou mi žádné otisky prstů, žádná skvrna, kterou bych ne vyčistila.Důvodem tedy nebylo, že bych prostě zlenivěla a při ranním drhnutí apartmá Blackových se rozhodla koupelnu vynechat. Právě naopak. Nicméně když jsem prováděla svou první hygienickou ná vštěvu, byla koupelna obsazená. Jen co jsem přišla, Giselle, součas ná manželka pana Blacka, utekla do sprchy. A přestože mi (vícemé ně) dovolila uklidit zbytek místností, než se umyje, zůstala ve sprše tak dlouho, až zpod dveří koupelny začala unikat pára.
Po příchodu jsem si všimla, že má červené opuchlé oči. Že by ji
Pan a paní Blackovi byli svoji jen krátce, asi dva roky. My v Re gency Grandu jsme měli štěstí, že tento vážený pár navštěvoval náš hotel pravidelně. Zvyšovalo to naši prestiž. Znamenalo to, že přije de víc hostů. Znamenalo to, že budu mít i nadále práci.
Jednou, před více než třiadvaceti měsíci, když jsme se s babičkou procházely, mi babička ukázala všechny budovy, které panu Blackovi patřily. Netušila jsem, že je majitelem asi čtvrtiny města, ale bohužel to tak je. Nebo vlastně bylo. Zdá se, že pokud jste mrtví, nemůžete vlastnit žádnou nemovitost.
Na mou otázku proč, odpověděla: „Záleží na tom, co se ukrývá mezi řádky, ne v nich.“
18 | N ita P rose
Pan Black u nás přespává – nebo spíš přespával – nejméně týden každý měsíc, kdy ve městě dohlížel na své realitní transakce. Je – nebo spíš byl –známý podnikatel, magnát, boss. On a Giselle se často objevovali ve společenských rubrikách. Říkalo se mu „lišák ve středním vě ku“, ačkoliv, aby bylo jasné, lišák nebyl. Přesto byla Giselle často líčena jako „mladá prominentní dáma“.
Mně ten popis připadal lichotivý, ale když si ho přečetla babička, nesouhlasila.
Pan Charles Black a jeho druhá manželka Giselle Blacková jsou dlouhodobí hosté Regency Grandu a opakovaně se k nám vracejí. Všichni z hotelu je znají, vlastně je zná každý v celé zemi.
Dnes ráno, když jsem poprvé vstoupila do střešního apartmá Blackových, uklidila jsem pokoj odshora dolů – s výjimkou kou pelny, protože v ní byla Giselle. Vůbec nevypadala ve své kůži.
„Regency Grand jeho není,“ zmínil se kdysi pan Snow o panu Blackovi, když byl pan Black stále zcela živ a zdráv. Tu poznámku zdůraznil legračním odfrknutím. Nemám tušení, co to odfrknu tí mělo znamenat. Jedním z důvodů, proč jsem si oblíbila druhou manželku pana Blacka Giselle, je, že mi říká všechno na rovinu. A vlastními slovy.
Postříkala jsem rozprašovačem šmouhy a skvrny na tapetách a na zdech. Svázala jsem do balíku špinavé povlečení a vlhké ručníky. Vydezinfikovala jsem keramické toalety i umyvadla.
V polovině patra jsem si udělala krátkou přestávku, abych od vezla vozík do sklepa a špinavé prádlo vyložila v prádelně. I když bylo v suterénních prostorách málo vzduchu, k čemuž ještě přispí vala zářivá fluorescenční světla a velice nízké stropy, neskutečně se mi ulevilo, když jsem ty pytle odnesla. Přestože na mně stále ulpívala vlhkost, cítila jsem se při zpáteční cestě na chodbu mnohemRozhodlalehčí. jsem se zaskočit za Juanem Manuelem, který v kuchy ni myje nádobí. Proběhla jsem chodbami připomínajícími labyrint a po paměti zdolala všechny odbočky – doleva, doprava, doleva, doleva, doprava – skoro jako chytrá, cvičená myš v bludišti. Když jsem se dostala k širokým dveřím do kuchyně a strčila do nich,
P okojská | 19
Potom jsem odešla a uklidila celé čtvrté poschodí, jeden pokoj po druhém. Načechrala jsem polštáře a naleštila pozlacená zrcadla.
trápila alergie? napadlo mě. Nebo smutek? Giselle nemeškala a hned po mém příchodu se rozběhla do koupelny a zabouchla za sebou Nedovoliladveře.jsem, aby její chování ovlivnilo moje povinnosti. Na opak, ihned jsem se pustila do práce a s vervou apartmá uklidila. Když bylo v naprostém pořádku, postavila jsem se s krabicí kapesníků před zavřené dveře do koupelny a zavolala na Giselle tak, jak mě to naučil pan Snow: „Vaše pokoje byly navráceny do dokonalé ho stavu! Později ještě přijdu, abych uklidila koupelnu!“ „Dobře!“ odpověděla Giselle. „Nemusíte křičet! Sakra!“ Když se konečně vynořila z koupelny, podala jsem jí kapesník pro případ, že by ji skutečně trápila alergie nebo byla rozrušená. Očekávala jsem krátký rozhovor, protože často bývá velmi hovorná, ale na místo toho se rychle odebrala do ložnice, aby se oblékla.
Po krátkém příjemném rozhovoru jsem ho ponechala o samotě a v místnostech pro pokojské si znovu doplnila čisté ručníky a po vlečení. Potom jsem vyjela do druhého patra na čerstvý vzduch, abych se pustila do úklidu další řady pokojů, ze kterých bylo spro pitné jen pár drobných, což bylo podezřelé, ale to podrobněji roz vedu až později. Když jsem mrkla na hodinky, bylo kolem třetí. Bylo na čase vrátit se do čtvrtého patra a uklidit koupelnu pana a paní Blackových. Zastavila jsem se před jejich dveřmi a čekala, jestli neuslyším něco, co by naznačovalo, že je apartmá obsazené. Podle protokolu jsem zaklepala. „Úklid!“ zavolala jsem zvučným, ale zdvořile autorita tivním hlasem. Žádná odpověď. Vytáhla jsem svou zaměstnanec kou kartu, otevřela jsem si dveře a vtáhla vozík dovnitř.
20 | N ita P rose abych prošla na druhou stranu, Juan Manuel všeho nechal a oka mžitě mi přinesl velkou sklenici vychlazené vody s ledem, což jsem velmi uvítala.
„Pane a paní Blackovi? Smím dokončit svou hygienickou návště vu? Moc ráda bych vrátila vaše apartmá do perfektního stavu.“ Nic. Manželé byli zjevně venku, nebo jsem si to alespoň mysle la. Tím líp pro mě. Budu moct odvést důkladnou, ničím nerušenou práci. Těžké dveře se za mnou zabouchly. Přelétla jsem obývací po koj pohledem. Nevypadal tak, jak jsem ho před několika hodinami opustila, úhledně a čistě. Působivá okna od stropu až k podlaze s vý hledem na ulici byla zatažená, na proskleném stolku leželo vedle poloprázdné skleničky a nevykouřeného doutníku několik převržených minibarových lahviček skotské, na podlaze se válel zmuchlaný ubrousek a důlek na pohovce prozrazoval, kde onen piják zřejmě seděl. Žlutá kabelka, kterou jsem ráno viděla na stolku u dveří, tam už nebyla, což znamenalo, že si Giselle vyrazila do města. Práce pokojské nikdy nekončí, pomyslela jsem si. Sundala jsem polštář z pohovky, načechrala ho, vrátila ho na místo a veškeré
Mou první myšlenkou, když jsem tu scénu spatřila, samozřejmě bylo, že pan Black není mrtvý. Jen tvrdě spí, protože si v obývacím pokoji dopřál více než pouze jednu odpolední skleničku. Ale když jsem se zadívala pozorněji, postřehla jsem v místnosti jisté zvláštnosti. Na toaletním stolku vlevo od pana Blacka ležela otevřená
Budu muset najít ten chybějící čtvrtý polštář, který jsem dnes ráno, když jsem stlala, rozhodně položila na postel, protože jak se říká, dokonalost tvoří detaily.
Pan Black byl bos. Jeho boty spočívaly na druhé straně místnosti. Jasně si na to vzpomínám, protože jedna ukazovala na jih a druhá na východ. Okamžitě jsem pochopila, že než odtamtud odejdu, je mou profesní povinností natočit obě boty stejným směrem a srovnat zamotané tkaničky.
A právě tehdy jsem ho uviděla. Pana Blacka. Měl na sobě stej ný dvouřadý oblek jako tenkrát, když mě skoro porazil na chodbě, ale papír v náprsní kapse byl pryč. Ležel na posteli. Povlečení bylo zmuchlané a zpřeházené, jako by se, než zůstal ležet na zádech, hodně převracel a škubal sebou. Hlavu měl položenou na jednom polštáři, ne na dvou, a zbylé dva byly nakřivo pohozené vedle něj.
P okojská | 21 setrvávající nerovnosti uhladila. Před úklidem stolku jsem se roz hodla zkontrolovat, v jakém stavu jsou ostatní místnosti. Z toho, co jsem viděla, to vypadalo, že budu muset začít úplně od začátku. Zamířila jsem do ložnice v zadní části apartmá. Dveře byly ote vřené a na podlaze hned za prahem byl pohozený nadýchaný ho telový bílý župan. Ze svého místa jsem viděla šatní skříň s jedněmi dveřmi stále dokořán, přesně jako když jsem ráno odcházela, jeli kož otevřený trezor uvnitř ji znemožňoval jaksepatří zavřít. Část obsahu sejfu zůstala nedotčená – toho jsem si všimla okamžitě –, ale předměty, které ve mně ráno vyvolaly zděšení, překvapivě zmizely. V jistém směru to byla úleva. Odtrhla jsem oči od skříně, opatrně překročila župan na podlaze a vešla do místnosti.
22 |
Až tehdy jsem si uvědomila, že už jsem po dobu minimálně de seti vteřin, kdy jsem stála u dveří do ložnice, neslyšela jeho dech. O lidech, kteří tvrdě spí, něco vím, protože moje babička byla náhodou jednou z nich, ale žádný spáč neodpočívá tak hluboce, že by úplně přestal dýchat.
N ita P rose lahvička s léky, o níž jsem věděla, že patří Giselle. Kolem byly roz sypané malé modré pilulky, některé na stolku a jiné na zemi. Něko lik jich bylo rozdrcených na jemný prach a zašlapaných do koberce. Bude zapotřebí hloubkové vysávání následované kapkou koberco vého deodorantu, aby se dlouhý vlas navrátil do dokonalého stavu. Nestává se často, že vejdu do apartmá a naleznu hosta, jak tvrdě spí v posteli. K mému zděšení je mnohem běžnější, že přistihnu hosty v úplně jiné situaci – latinsky se tomu říká in flagranti. Vět šinou, když se rozhodnou spát nebo se zabývat soukromými akti vitami, mají dost zdvořilosti na to, aby na dveře pověsili cedulku „Nerušit“, kterou pro takové případy vždy nechávám vpředu na stolku. A mnoho z nich na mě ihned zavolá, pokud je nechtěně pře kvapím ve špatnou chvíli. Ale u pana Blacka to tak nebylo, nezavo lal ani mi neporučil, „ať táhnu“, jak to normálně dělával, když jsem se objevila nevhod. Místo toho dál spal jako dřevo.
Vrásky měl hlubší než obvykle a ústa nevrle stažená dolů, ačkoliv to u něj nebylo nic neobvyklého. Kolem očí měl zvláštní červené a fialové krůpěje. Teprve tehdy mi najednou mysl začala bít na po plach. V tu chvíli jsem už byla zcela připravená na zneklidňující fakt, že se tu stalo něco horšího, než jsem si zpočátku myslela.
Prozíravě mě napadlo pana Blacka zkontrolovat, abych se ujis tila, že je všechno zcela v pořádku. I tohle patří mezi profesní po vinnosti pokojské. Popošla jsem tedy o krůček dopředu, abych si podrobně prohlédla jeho obličej. Tehdy jsem si všimla, že je sinalý, nafouklý a rozhodně nevypadá dobře. Opatrně jsem se přišourala ještě blíž, až k nočnímu stolku, a naklonila se nad Blackovo tělo.
P okojská | 23
Potom jsem zavěsila. Abych byla upřímná, to, co se dělo dál, mi stále připadá neskutečné, jako sen. Vybavuju si, jak mi srdce bušilo v hrudi a místnost se nakláněla jako v Hitchcockově filmu. Měla jsem vlhké ruce, a když jsem sluchátko pokládala zpátky do vidlice, skoro mi vyklouzlo z dlaní.
„Proč voláte na recepci? Zavolejte na úklid.“ „Jsem z oddělení úklidu,“ zvýšila jsem hlas. „Mohli byste prosím uvědomit pana Snowa, že je tu host, který je trvale indisponován?“ „Trvale indisponován?“ Proto je vždy nejlepší vyjadřovat se v každé situaci přímo a jas ně, ale musím přiznat, že jsem v tu chvíli přechodně ztratila hlavu.
Přešla jsem k druhému stolku u postele, kde byl telefon, a zavo lala na „Regencyrecepci.Grand, recepce. Co si přejete?“
Natáhla jsem ruku a vzala pana Blacka za rameno. Připadalo mi tuhé a studené, jako kus nábytku. Položila jsem mu dlaň před ústa v naději, že ucítím, jak oddechuje, ale bylo to marné.
„Je dočista mrtvý,“ dodala jsem. „Zemřel v posteli. Zavolejte pana Snowa. A vytočte prosím rychlou záchrannou službu. Okamžitě!“
Když jsem ho pustila, zhroutil se na matraci a hlavou lehce na razil do čela postele. Až tehdy jsem – s rukama strnule svěšenýma podél těla – couvla.
„Dobré odpoledne,“ prohlásila jsem. „Nejsem host a obvyk le o pomoc nevolám. Tady Molly, pokojská. Jsem v podkrovním apartmá čtyři sta jedna a řeším velmi nestandardní situaci. Pro blém, který není tak úplně běžný.“
„Ne, ne, ne,“ vypravila jsem ze sebe, přiložila mu na krk dva prs ty, abych zkontrolovala pulz, a když jsem ho nenahmatala, uchopi la jsem ho za ramena a zatřásla s ním. „Pane! Pane! Probuďte se!“ Teď když o tom přemýšlím, to byla hloupost, ale v tu chvíli mi při padalo naprosto vyloučené, že by opravdu mohl být mrtvý.
Krátce nato jsem omdlela. Místnost se ponořila do tmy a já se prostě sesula na zem, jak se mi to někdy stává, když kvůli mnoha podnětům ztratím vědomí. Nyní sedím v přepychové kanceláři pana Snowa a třesou se mi ruce. Mám nervy na pochodu. Pravda je pravda. Co se stalo, stalo se. Ale přesto se chvěju. Používám babiččin trik, abych se uklidnila. Kdykoliv se napětí ve filmu stávalo nesnesitelným, popadla dálkové ovládání a rychle přetočila děj dopředu. „Tak,“ řekla by. „Nemá smysl drá sat si nervy, když je konec stejně nevyhnutelný. Co bude, bude.“
Ve filmu to určitě platí, ale ve skutečném životě už méně. Ve sku tečném životě činy, které vykonáte, mohou ve výsledku změnit smutný konec na šťastný, neuspokojivý na přijatelný, nebo špatný na Babiččindobrý. trik skutečně zabere. Rychle své myšlenky v duchu pře točím vpřed a zastavím se přesně na místě, na kterém potřebuji. Moje rozechvění okamžitě odezní. Sice jsem zůstala v apartmá, ale už ne v ložnici. Byla jsem u hlavního vchodu. Rozběhla jsem se zpátky do ložnice, podruhé popadla telefonní sluchátko a zavolala na recepci. Tentokrát jsem požádala přímo o pana Snowa. Jakmile
24 | N ita P rose Zvedla jsem hlavu. Na zdi přede mnou viselo zrcadlo v pozla ceném rámu. Odrážel se v něm nejen můj vyděšený obličej, ale i všechno ostatní, čeho jsem si předtím nevšimla.
Potom se závrať zhoršila a podlaha se naklonila jako ve straši delném domě. V zoufalé snaze uklidnit bušící srdce jsem si položila ruku na hruď. Být plně na očích, a přitom zůstávat zcela neviditelná je snazší, než si myslíte. Jestli jsem se při práci pokojské něco naučila, pak právě tohle. Můžete být velmi důležití, dokonce nepostradatelní, a přesto vás ostatní přehlížejí. Ta pravda se, jak se zdá, nevztahuje jenom na pokojské. Krutá pravda.
P okojská | 25 jsem ho uslyšela, jak říká: „Haló? Co je?“, dala jsem si záležet, abych mluvila co nejsrozumitelněji. „Tady Molly. Pan Black je mrtvý. Jsem v jeho pokoji. Prosím zavo lejte okamžitě záchranku.“ Přibližně za třináct minut pan Snow vešel do místnosti s ma lou armádou zdravotnického personálu a policistů, kteří se hrnuli za ním. Vzal mě za loket a jako malé dítě mě odvedl stranou. Proto nyní sedím zde, v jeho kanceláři jen kousek od hlavního vestibulu, na tvrdé a rozvrzané kaštanově hnědé kožené židli s vy sokým opěradlem. Pan Snow odešel už docela dávno – před ho dinou, možná i dřív. Požádal mě, ať tu zůstanu, dokud se nevrátí. V jedné ruce držím pěkný hrnek s čajem a ve druhé sušenku z křeh kého těsta. Marně si snažím vybavit, kdo mi je přinesl. Pozvednu čaj ke rtům – je teplý, ale ne zas tolik, abych se opařila –, má ideální teplotu. Mírně se mi třesou ruce. Kdo mi uvařil tak dokonalý šálek čaje? Byl to pan Snow? Nebo někdo z kuchyně? Třeba Juan Manuel? Možná to byl Rodney z baru – je milé představit si, jak mi právě on chystá tohle dokonalé občerstvení. Prohlédnu si hrnek – pěkný, porcelánový, zdobený růžovými poupátky a zelenými trny – a najednou se mi zasteskne po babičce. HrozněZdvihnumoc.sušenku k ústům. Příjemně mi křupne mezi zuby. Má křehkou konzistenci a lahodnou máslovou chuť. Celkově je moc dobrá. Chutná sladce, velmi sladce.
Nadále zůstávám sama v kanceláři pana Snowa. Musím přiznat, že mě znepokojuje, že se s úklidem své denní kvóty pokojů tolik opozdím, nemluvě o tom, že mi bude chybět spropitné. Obvykle mám ve všední den v tuto dobu už uklizeno nejméně celé patro, ale dnes ne. Dělám si starosti, co si pomyslí ostatní pokojské a zda se mých restů budou muset ujmout místo mě. Uplynula už spousta času a pan Snow za mnou stále nepřichází. Snažím se utišit strach, který mi bublá v břiše. Napadá mě, že bych se s ním mohla vypořádat tak, že se vrátím na začátek dnešního dne a pokusím se co nejlíp vybavit si všechno, co se přihodilo až do chvíle, kdy jsem v apartmá čtyři sta jedna na šla mrtvého pana Blacka. Dnešek začal úplně obyčejně. Velkolepými otáčivými dveřmi jsem vešla do hotelu. Správně mají zaměstnanci používat zadní služební vchod, ale dělá to jen málokdo. Porušování tohoto pravidla si užívám. Miluju chladný pocit, když se dotknu nablýskaného mosazného zábradlí, které se táhne po celé délce šarlatových schodů až k hlavnímu vchodu. Miluju, jak se měkký plyšový koberec poddá mým
Druhá kapitola
P okojská | 27 botám. A miluju, když zdravím pana Prestona, portýra Regency Grandu. Statný, oblečený v čapce a dlouhém nepromokavém ka bátě zdobeném zlatým hotelovým logem pracuje v hotelu už přes dvě„Dobrédesetiletí.ráno, pane Prestone.“ „Molly. Přeju ti šťastné pondělí, milé děvče.“ Zlehka se dotkne čapky.„Viděl jste poslední dobou svou dceru?“ „Ano. V neděli jsme spolu povečeřeli. Zítra hájí u soudu nějaký případ. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Moje holčička vystupuje před soudcem. Kéž by ji teď viděla Mary.“ „Určitě jste na ni hrdý.“ „To jsem.“ Pan Preston ovdověl před více než deseti lety a od té doby už se znovu neoženil. Když se ho lidé ptali proč, jeho odpověď zůstávala stále stejná. „Moje srdce patří Mary.“ Je to čestný muž a dobrý člověk. Žádný podvodník. Už jsem se zmínila, jak moc se mi podvodníci hnusí? Zaslouží si hodit do tekutého písku a udusit špínou. Pan Preston takový není. Je přesně ten typ muže, kterého byste chtěli za otce, ačkoliv vzhledem k tomu, že jsem žádného otce neměla, nejsem ta pravá osoba, která by měla tohle hodnotit. Ten můj se vytratil ve stejnou dobu jako moje matka, když jsem byla ještě „úplné škvrně“, jak říkávala moje babička. Vy dedukovala jsem, že babička péči o mě převzala zhruba tehdy, když mi bylo mezi šesti měsíci a rokem. Stala se z nás rodina – babička a já, já a babička. Dokud nás nerozdělila smrt. Pan Preston mi ji připomíná. Taky ji znal. Nikdy jsem se nedo zvěděla, jak se seznámili, ale babička se k němu chovala přátelsky a měla velmi blízko k jeho manželce Mary, budiž jí země lehká. Mám pana Prestona ráda, protože je zářným příkladem toho, jak by se měli lidi chovat. Jako portýr v pěkném bezúhonném hotelu
28 |
N ita P rose vidíte spoustu věcí. Obchodníky, kteří si dovnitř vodí smyslné mi lenky, když jsou jejich manželky ve středním věku tisíc mil dale ko. Rockové hvězdy tak opilé, že si pletou stupínek pro portýra s pisoárem. Mladé dámy krásné jako paní Blacková – druhá paní Blacková –, které opouštějí hotel ve spěchu a po uslzených tvářích jim stéká řasenka. Pan Preston jde ostatním příkladem tím, že se sám drží morál ních zásad. Kdysi se ke mně doneslo, že ho jeden rockový hudeb ník rozčílil natolik, že dal tip paparazziům a ti dotyčného zahrnuli takovou pozorností, že už v Regency Grandu nikdy víc nepřespal. „Pane Prestone, je to pravda?“ zeptala jsem se ho jednou. „Opravdu jste tehdy zavolal ty reportéry právě vy?“
„Džentlmena se nikdy neptej, co udělal nebo neudělal. Pokud je to pravý džentlmen, měl pro to dobrý důvod. A pokud je to pravý džentlmen, nikdy ti ho nepoví.“ Tak takový je pan Preston. Když jsem ho to ráno minula, prošla jsem rozlehlým vestibu lem a chvatně seběhla po schodech do labyrintu chodeb vedoucích ke kuchyni, k prádelně a k mé nejoblíbenější části ze všech – k úkli dovým prostorám. Možná že nevypadají velkolepě – není tam mo saz, mramor ani samet –, ale právě tam patřím.
Jako vždy jsem si oblékla čistou uniformu, vzala si úklidový vozík a ujistila se, jestli je připravený na moje pracovní kolečko. Nebyl doplněný, což mě nepřekvapilo, protože včera večer měla službu moje šéfová Cheryl Greenová. Většina zaměstnanců Regency Grandu jí za zády přezdívá Chernobyl. Avšak nepochází z Čer nobylu, aby bylo jasno. Vlastně vůbec není z Ukrajiny. Celý život prožila v tomhle městě stejně jako já. Ovšem i přesto, že o Cheryl nemám valné mínění, odmítám ji – nebo kohokoliv jiného – nazý vat přezdívkami. Chovej se k druhým tak, jak by sis přála, aby se oni chovali k tobě, říkávala babička a podle té zásady žiju. Během svého