0041931

PĚVCI ZÁPADNÍHO PALEARKTU

DROZD TAJGOVÝ Zoothera aurea (Holandre, 1825) angl. – White’s Thrush (Mountain Ground Thrush, Northern Scaly Thrush); fr. – Grive dorée; něm. – Erddrossel; šp. – Zorzal dorado de Siberia; slov. – drozd tajgový

ní Evropy, nebo navštívit sibiřskou tajgu počátkem června a poslouchat při rozednění zvláštní velmi dlouhé, tenké a rovné monosylabické pískání, pomalu opakované. Na zimu migruje do JV Asie.

Velký exoticky vypadající drozd, který hnízdí na extrémním severovýchodě zájmové oblasti v husté podmáčené tajze. Velmi skrytý a plachý, přestane se projevovat při prvních známkách nebezpečí a spoléhá na své dobře maskované peří. Tráví hodně času na zemi, ale při vyrušení hledá úkryt na stromech. Existují dva způsoby, jak ho najít, ani jeden není jednoduchý: mít veliké štěstí, když se na podzim zatoulá na ostrovy nebo pobřeží západ-

notou. Někdy jsou hvízdavé tóny nahrazeny velmi tenkým, vysokým tónem ziiiih, vloženým mezi normální tóny, aniž by došlo k narušení rytmu. Zpěv se nese daleko, často 1 km nebo více, přesto zblízka není příliš hlasitý. Zpívajícího ptáka je mimořádně obtížné spatřit, dokud není vyplašen. ● Velmi tichý pták, kromě zpěvu a volání je zřídka slyšet. Může vydávat tlumené jasné pískání velmi podobné tónům ze zpěvu, které není daleko slyšitelné. V nebezpečí vydává jemné, ostré, vytažené pískání ziiih (Jahn 1942), jako alternativní tón ve zpěvu a jako mnoho jiných druhů drozdů. Říká se, že v blízkosti hnízda se ozývá výstražným chraplavým voláním (BWP; Clement & Hathway 2000). Zjevně postrádá sekavé nebo cvakavé zvuky většiny drozdů.

PODOBNÉ DRUHY Velikostí, tvarem a celkovým zbarvením připomíná drozda brávníka, který má ovšem výrazně bílou spodní stranu křídel, je zespodu spíše černě tečkovaný než skvrnitý, má skoro jednotnou svrchní stranu těla (postrádá černé skvrnění) a často se v letu krátce flétnově ozývá.

Riziko záměny je vyšší u juv drozda brávníka, jenž je shora žlutohnědě žíhaný, ale i juv. drozd tajgový má výraznější zbarvení nad černavým a žlutohnědým skvrněním. Povšimněte si také, že má silně vzorované letky ve všech opeřeních (včetně juv), hlavně loketní letky mají tmavý základ, ale světlé žlutě hnědavé zbarvení na vnější části a dobře zřetelné tmavší špičky. Stejný vzor se zrcadlí na ručních letkách, pouze je méně ostrý. ● V letu by mohl být zaměněn se ♀ nebo juv drozdem tmavým, oba mají tmavě a bíle pruhovanou spodní stranu křídel, ale drozd tmavý je menší s prostým, tmavě hnědým hřbetem a kostřecem, zřetelným podbřiškem a spodními ocasními krovkami (d. tajgový má střed břicha, podbřišku a spodních ocasních krovek hladce bílý). ● Značné problémy při určování se objevují v JV Asii, kde je nutné odlišit několik blízce příbuzných a podobných taxonů (mimo rozsah této knihy). Naštěstí žádný z nich nemigruje, ani se neobjevuje v oblasti našeho zájmu. Viz Clement & Hathway (2000) a Rasmussen & Anderton (2012). Pro odlišení zatoulaných jedinců vždy spočítejte ocasní pera, drozd tajgový by jich měl mít 14, všechny ostatní taxony komplexu drozda tajgového pestrého jich mají 12, s jednou výjimkou: Drozd pestrý ssp. horsfieldi (Indonésie) má také 14 ocasních per, ale je to stálý, nemigrující druh, kterého stěží potkáme mimo jeho území.

Skotsko, říjen: jeden z nejatraktivnějších drozdů, který se velikostí a tvarem odlišuje od drozda brávníka, ale má výrazně černé skvrnění na horní i dolní části těla. Stáří lze určit pouze u ptáků v ruce nebo při pozorování z těsné blízkosti, zvláště pokud není patné rozhraní pelichání na velkých krovkách. (H. Harrop)

STÁŘÍ A POHLAVÍ (aurea) Různě staří ptáci se na podzim velmi mírně liší, zřídka také na jaře, ale rozdíly jsou malé a vyžadují kontrolu v ruce nebo pečlivé pozorování, a dokonce někteří jsou neurčitelní. Pohlaví nelze rozlišit podle opeření, liší nepatrně jen velikostí. ● Pelichání. Koncem léta (konec července až polovina září) probíhá pohnízdní pelichání u ad.

URČOVÁNÍ Poměrně velký a protáhlý drozd s dlouhými křídly a krkem, úměrně malou hlavou, ale dlouhým silným zobákem. Pták se zpovzdálí jeví spíše nevýrazný, tmavší, ale zblízka překvapí půvabně vzorkovaným opeřením; svrchní strana těla je olivově hnědá a šedivá, spodina těla špinavě bílá, s hrudí, hrdlem a spodními boky zabarvenými olivově žlutohnědě, celé opeření kromě křídel a ocasu je pokryto černými skvrnami šupinovitého tvaru nebo hrubým skvrněním. Obvykle má rozptýlený, ale obstojně zřetelný světlý oční kroužek kolem velkého tmavého oka. Strany hlavy jsou docela hladké s charakteristickým tmavým pruhem po stranách hrdla a tmavou skvrnou na zadním příuší. Nohy jsou silné, hnědorůžové. Nejvýraznější znak se nachází na spodní straně křídel, jež mají široké černobílé pruhy po celé délce (podobně jako američtí drozdi rodu Catharus). Vrchní strana křídel má také náznak záhybů, ale jsou mnohem tmavší a rozptýlenější. Špičky jinak převážně žlutohnědě olivových ručních krovek jsou tmavé a tvoří charakteristickou tmavou skvrnu na složeném křídle poblíž jeho okraje. Při vzletu po vyplašení si všimněte bílých vnějších okrajů na ocase.

HLASOVÉ PROJEVY Zpěv je jedinečný mezi druhy v zájmové oblasti, monotónně opakované čisté, jasné hvízdnutí, pomalu opakované pozdě večer, v noci nebo na úsvitu, víííí… víííí… víííí…, s přestávkami čtyř až pěti sekund mezi každou

1. zima, Dánsko, leden: velké masivní tělo, malá hlava a velmi dlouhý zobák. Častá tmavá skvrna na příuší. Zdánlivé rozhraní pelichání a patrně asymetrické pelichání velkých krovek naznačují ptáka v 1. roce života. (K. Aaen)

— 362 —

007 HWPB pages thrushes_converted.indd 362

22.08.21 21:35

DROZDOVITÍ

Anglie, říjen: za letu typické široké bílé a černé pruhy přes celé spodní křídlo, zatímco horní křídlo má také charakteristické pruhování, s tmavšími ručními letkami a bílými vnějšími okraji ocasu.

(C. Galvin)

Rusko, červen: zde je vidět v typickém postoji, kdy přednáší svůj zvláštní hvízdavý zpěv – protáhlé jasné tóny s dlouhými pauzami – z vrcholu smrku v sibiřské tajze. (V. & S. Ashby)

1. zima, Skotsko, září: velké tmavé oko se světlým očním kroužkem. Tmavá skvrna na příušních krovkách je zde docela zřejmá a podobná existuje pouze u některých drozdů brávníků. Rozhraní pelichání probíhá mezi velkými letkami, s obnovenými dlouhými vnitřními krovkami podobnými dospělcům. (S. Arlow)

Při částečném postjuvenilním pelichání v létě (v červenci a srpnu) nedochází k náhradě letek, ramenních letek ani ručních krovek. Často také nedochází k pelichání velkých krovek, ale někteří ptáci nahrazují několik vnitřních. Zdá se, že v zimě nedochází k žádnému předhnízdnímu pelichání. ● celý rok Ad Všechny větší krovky jsou rovnoměrně vzorované a mají podobné délky. Mnoho z nich má několik středních velkých krovek se žlutavými špičkami s rovnými okraji nebo ve tvaru okrouhlé skvrny (spíše než klínovitě tvarované), ale někteří ptáci mají klínovité špičky u většiny velkých krovek.

Všechny velké krovky mají černé středy a žlutavé špičky oddělené pruhem olivově hnědé. Rýdovací pera jsou celkově spíše špičatá, ale stále poměrně široká, špičky zaoblené (špičaté pouze u středu). Vnější ocasní pera často spíše tmavá, bílé špičky s jasně řezanými lemy. 1. rok Velmi podobný ad, někdy nerozlišitelný, i když je patrný kontrast mezi několika přepelichanými vnitřními velkými krovkami, o něco delšími a světleji olivově hnědými, se zbarvením jako u ad, a vnějšími juvenilními velkými krovkami, které jsou kratší, mírně tmavší a rezavě zabarvené (ale často žádné přepelichané juv velké krovky). Juvenilní velké krovky nemají olivově hnědý pruh mezi černým středem a žlutavou špičkou. Rýdovací pera jsou v průměru o něco užší, špičky výraznější. Vnější ocasní

peří není tak tmavé a bílé špičky jsou často rozptýleně ohraničeny. Juv se liší od opeření 1. zimy žíháním a výrazným tečkováním (černé dole, žlutavé a načernalý nahoře), spíše než úhledným skvrněním.

BIOMETRIE D 27–30 cm; DK ♂ 157–178 mm (n 36, m 164,3), ♀ 155–173 mm (n 28, m 160,9); O 94–111 mm (n 42, m 103,1); O/DK m 65,4; Z ♂ 28,5–32,6 mm (n 36, m 30,2), ♀ 27,0–31,5 mm (n 28, m 29,5); DB ­31,0–36,6 mm (n 41, m 34,7). Křídelní formule: 1. RL < rk 5–12 mm, < 2. RL 87–95 mm; 2. RL < šk 3–9 mm, = 5 nebo 4/5 (= 5/6); 3.–4. RL téměř stejné a nejdelší; 5. RL < šk 6–14 mm; 6. RL < šk 19–29 mm; 10. RL < šk ­47–57 mm; 1. LL < šk 53–62 mm. Zúžení 3.–4. RL, často slabě také na 5. RL. Poznámka: 14 rýdovacích per místo ­obvyklých 12 u většiny palearktických pěvců.

ZEMĚPISNÁ VARIABILITA A AREÁL Monotypický druh. ● Extrémní V Rusko na svazích JZ Uralu, hodně na Sibiři, kazašském Altaji, S Mongolsku; zimuje v JV Asie. Největší forma ve vícedruhovém komplexu. Základní barva je poněkud bledší než u menších příbuzných v jihovýchodní Asii kvůli více zlatožlutému než rezavému skvrnění. Nohy jsou spíše růžově hnědé než žlutě šedé. (Syn. toratugumi, „varia“)

TAXONOMICKÁ POZNÁMKA Monotypický. ● Velký, v tajze žijící Zoothera aurea je zde považován za druh oddělený od mnoha podobně vypadajících a blízce příbuzných taxonů v jihovýchodní Asii (především drozda pestrého, Z. dauma).

Pro definitivní vyhodnocení vztahů v celém komplexu drozda tajgového – aurea – a statusu některých alopatrických nebo vzdálenějších taxonů je potřebná kombinace dalšího genetického a behaviorálního výzkumu. Souhlasíme s Rasmussenem a Andertonem (2005), kteří považují drozda Z. aurea žijícího v tajze za samostatný druh, který je větší a jasně se liší zpěvem a prostředím a poněkud i morfologií od zbytku komplexu Z. dauma.

LITERATURA JAHN, H. (1942) J. f. Orn., 90: 163–164. ● KHAN, A. A. & TAKASHI, M. (2006) Forktail, 22: 117–119. ● KLICKA, J., VOELKER, G. & SPELLMAN, G. M. (2005) Mol. Phyl. & Evol., 34: 486–500. ● VOELKER, G. & KLICKA, J. (2008) Mol. Phyl. & Evol., 49: 377–381.

— 363 —

007 HWPB pages thrushes_converted.indd 363

22.08.21 21:35

PĚVCI ZÁPADNÍHO PALEARKTU rující síp nebo slabé tsííí“ (Kolthoff 1932), zřetelně připomíná drozda cvrčalu. Je mu také připisováno kratší zit podobné drozdu zpěvnému (Andrew et al. 1955). Různé chichotavé nebo skřehotavé volání, při vyplašení nebo v úzkosti. Varování v hnízdě patrně chrastivé (Panov 1973).

DROZD TMAVÝ Geokichla sibirica (Pallas, 1776) angl. – Siberian Thrush; fr. – Grive de Sibérie; něm. – Schieferdrossel; šp. – Zorzal siberiano; slov. – drozd tmavý

Jak názvy v různých jazycích napovídají, je to skutečný druh sibiřské tajgy, který se v Evropě vyskytuje jen zřídka jako zatoulanec. Plachý a skrytý v lesích, kde hnízdí a není snadné se s ním setkat,

přinejmenším pokud neznáme jeho zpěv. Poštěstí-li se nám ho spatřit, zjistíme, že je velmi elegantní a atraktivní. Je to migrující druh, zimující v JV Asii, od SV Indie a Vietnamu po Indonésii.

Jarní migrace probíhá hlavně v dubnu a květnu, ale poslední ptáci se dostanou na svá teritoria na Sibiři až v polovině června.

G. s. sibirica, ad ♂, V Čína, květen: černě zbarvené tváře a temeno, jinak většinou tmavé břidlicově šedé opeření a velmi nápadný nadoční proužek. Zde není vidět bílá skvrna na středu břicha a výrazné bílé zbarvení břišní oblasti. Stáří určeno podle rovnoměrně opeřeného křídla, které je lemováno rovnoměrně tmavě modrošedě. (M. Parker)

URČOVÁNÍ Středně velký tmavý drozd s charakteristickým vzorcem spodní strany křídel, podobným drozdu tajgovému a americkým drozdům rodu Catharus: široké černobílé pruhy po celé délce křídla (černou u samic nahrazuje olivově šedá), občas viditelné při vzletu. Dospělý samec je půvabně tmavý, břidlicově šedý pták s černavou hlavou, nápadnou bílým nadočním proužkem a trochou bílého skvrnění na středu břicha a spodní straně ocasu. Při dobrém světle má tmavě šedá barva modravý odstín, zvláště na zadní části svrchní části těla. Vnější ocasní pera jsou zakončena bíle. Samci v první zimě jsou podobní, ale mají různé množství špinavě bílé až hnědobílé na bradě, hrdle a po stranách hlavy a hrudi. Také nadoční proužek často není čistě bílý a jasně zřetelný a křídla mají olivově hnědý nádech. Samice je tmavě olivově hnědá se žlutohnědým nadočním proužkem (často tmavě tečkovaným, může být i přerušený a nepravidelný), má okrovou až žlutohnědou hruď a boky, hrubě skvrnitou či šupinatou olivově hnědě, zatímco břicho a podbřišek jsou bílé s několika olivově šedými skvrnkami. Strana hlavy hrubě vzorovaná s rozptýlenými tmavými proužky na okrovém až žlutohnědém základu. Uzdičky jsou tmavé a další proužky běží po stranách hrdla a zadního příuší. Letky jsou ohraničeny rezavě hnědě.

Nohy jsou světle hnědé.

HLASOVÉ PROJEVY Zpěv poněkud připomíná zpěv drozda bělobrvého (a jednodušší varianty drozda bělavého Turdus pallidus z V Asie; mimo zájmovou oblast, neuváděný v této publikaci), jeden nebo dva flétnové tóny bezprostředně následované krátkým, tlumeným, nízko posazeným cvrlikáním čevlú (sirr)… truí (zrizri)… čarlí (sirr)… čííli (sirr)… atd.

Strofy jsou zpívány mírně rychlým tempem s přestávkami jedné až dvou sekund mezi nimi. Ve srovnání s drozdem bělobrvým je hlas výše posazený a méně truchlivý, flétnové

noty jsou v každé strofě menší nebo kratší (krátkost je často nejlepší znak, kterého si všimnete), tempo je často o něco rychlejší a vysoké cvrlikání je zřídka vynecháno (častěji než u drozda bělobrvého). ● Při migraci (často v noci) „jemné vib-

PODOBNÉ DRUHY Dospělý ♂ je charakteristický svým modravě šedým opeřením. ♂ v první zimě může být zpovzdálí při špatném světle zaměněn za d. rezavokřídlého, oba mají výrazně světlý nadoční proužek, ale u d. tmavého si povšimněte mnohem šedší spodiny a odlišného vzoru spodní strany křídel (d. rezavokřídlý má oranžově zabarvené křídelní krovky a postrádá černobílé pruhy). ● ♀ nebo juv. drozd tmavý by při letu mohli být zaměněni za drozda tajgového, oba mají rozsáhle tmavě a bíle pruhovanou spodní část křídel, ale drozd tajgový je větší pták s podlouhlou stavbou těla a má olivově hnědé a černé skvrnění na svrchní části těla včetně kostřece a čistě bílý podbřišek a střed podocasních krovek (b. tmavý má jednolité zbarvení svrchní části těla a podbřišek je jemně černobíle vzorován). ● V Himálaji (mimo rozsah zájmu této knihy) musí být ♀ odlišena od docela podobné ♀ drozda. himálajského (G. wardii, zde nepopisován), jež má světlejší, žlutavý zobák, celý bílý podbřišek / spodní ocasní krovky a delší a výraznější nadoční proužek, který dosahuje po strany šíje.

STÁŘÍ A POHLAVÍ (sibirica) Zbarvení se v průběhu 1. roku života liší u ♂, ale u ♀ obvykle ne. Pohlaví lze rozlišit až po postjuvenilním pelichání. ● Pelichání. Kompletní pohnízdní pelichání u ad koncem léta (polovina července až začátek září). Částečné postjuvenilní pelichání v létě (v červenci a srpnu) nezahrnuje letky, ramenní letky ani ruční krovky. Často také neprobíhá pelichání velkých krovek, ale někteří ptáci nahrazují několik vnitřních krovek. Patrně neprobíhá žádné předhnízdní pelichání v zimě ● celý rok Ad ♂ Převážně tmavě modrošedý, hlava je nejtmavší (téměř černá), výrazný nadoční proužek čistě bílý, brada, hrdlo a prsa modrošedé. Všechna letky a krovky rovnoměrně tmavě šedé s modrošedými okraji, velké krovky mají někdy malé bílé špičky. Úzký proužek ve středu břicha bílý, spodní ocasní krovky modrošedé, široce bíle zakončené. 1. rok ♂ Podobný jako ad ♂, ale liší se různým množstvím špinavě bílé, okrově žluté a olivově hnědé v kombinaci s modrošedým hrdlem a boky hlavy. Nadoční proužek obecně není čistě bílý a je obvykle méně úhledně ohraničený. Kontrast mezi olivově zbarvenými hnědavě šedými nebo matnějšími olověnými červenými letkami, ručním krovkami a všemi nebo alespoň vnějšími velkými krovkami

G. s. sibirica, 1. léto ♂, V Čína, květen: jako ad ♂, ale olověně šedé peří méně čisté a pevné, s bledými prvky na krku a hlavách; nadoční proužek také méně čistě bílý a méně výrazně ohraničený, zatímco spodní části často vykazují světlé okraje per a některé hrubé hnědošedé šmouhy. (R. Schols)

— 364 —

007 HWPB pages thrushes_converted.indd 364

22.08.21 21:35

DROZDOVITÍ

G. s. sibirica, 1. léto ♀, V Čína, květen: celkově tmavě olivově hnědá nahoře s bohatým skvrnitým nadočním proužkem a tmavšími spodními částmi těla, zabarvenými olivově hnědě. Často obtížné odlišitelné od ad, ale má poměrně silně kontrastující tmavé špičky ručních krovek a velké světlé špičky juvenilních velkých krovek. (M. Parker)

a přepeřenými jasnějšími modrošedými lopatkami, menšími a středními krovkami a často několika vnitřními velkými krovkami. Prsa a boky mají někdy bílé pruhy ve středu per a některé hnědošedé okraje. Ad ♀ Horní část těla olivově hnědá, nebo méně často má mírný modrošedý nádech na zadku, zádech a lopatkách a olivově šedý lesk na hřbetu. (Zřídka ještě více namodralá, s olivově modrým nádechem také na bocích a okrajích některých letek.) Rýdovací pera jsou obecně rozšířena, s více zaoblenými špičkami, než v 1. roce života, ale nejednoznačné mezistupně opeření nejsou neobvyklé. Vnější pásy ručních krovek jsou středně olivově hnědé a nabízejí mírný kontrast se zbytkem primárních houští. Bledé špičky na středních a velkých krovkách jsou obvykle malé, bledé světle žluté a poněkud rozptýlené. ● Pokud se nejedná o modrě zbarvenou variantu nebo jde o šat 1. roku s nápadnými okrovými klínovitými špičkami mnoha loketních krovek, je určení stáří velmi obtížné, dokonce i v ruce. 1. rok ♀ Velmi podobná mnohým ad ♀ a často je určení stáří obtížné. Obvykle více okrově zabarvená na prsou a bocích hrdla. Vnější pásy ručních letek jsou bledě rezavě žluté a kontrastují s poměrně silně tmavými špičkami. Bledé špičky na středních a velkých krovkách obvykle větší, výrazněji okrově žluté a ostřeji ohraničené. Rýdovací pera jsou v průměru užší a ostřeji špičatá, ale některá se překrývají. Juv Spíše podobný ♀ v 1. roku života, ale má úzké okrové nebo žlutavé pruhy nahoře (největší na lopatkách), včetně menších a středních krovek.

G. s. sibirica, ♀, pravděpodobně 1. léto, V Čína, květen: na rozdíl od imm ♂ má pestrý vzor hlavy, celkově nahnědlé horní části a silně omezené zbarvení spodních částí; zjevně žlutavě zabarvená prsa a zjevné rozhraní pelichání velkých krovek naznačují ♀ v 1. roce. (M. Parker)

G. s. sibirica, ♀, Čína, květen: za letu je viditelné tmavé a bílé pruhování spodiny křídel, což je zbarvení podobné drozdu tajgovému – tato ♀ drozda tmavého může být s tímto druhem zaměněna Přesto si všimněte menších rozměrů a kompaktnějšího tvaru, více zakrytých spodních ocasních krovek (téměř bílé u drozda tajgového) a také, pokud jsou vidět horní části, jsou jednolité (nikoli skvrnité jako u d. tajgového). (T. Townshend)

G. s. sibirica, 1. zima ♂, Skotsko, říjen: někteří mladí ♂♂ se zbarvením hlavy a spodní části těla podobají ♀♀, a také mají šedé části vybledlé a méně čisté. Olověně šedý nádech je obvykle stále zřejmý a lze z něj odvodit ♂, stejně jako nedostatek silného okrově žlutého odstínu na tváři. Nadoční proužek spíše čistě bílý také umožňuje určení pohlaví. Ve velké části křídla je stále kontrastně zachováno juv hnědošedé zbarvení. (R. Somers Cocks)

Extralimitální rasy (žijící mimo cílovou oblast): G. s. sibirica (Pallas, 1776); Sibiř Z až Angara a Z Bajkal; zimuje v JV Asii. Popsána výše. Ad ♂ má vždy úzkou bílou skvrnu na středu břicha a široké bílé špičky spodních ocasních BIOMETRIE (sibirica) D 20–21,5 cm; DK ♂ 115–127 mm krovek (nejširší špičky k nejdelším spodním ocasním krov(n 18, m 121,6), ♀ 113–126 mm (n 21, m 118,7); ­O ­ kám dosahují ­obvykle 5 mm nebo více). Boky jsou mírně ­75– 89 mm (n 15, m 82,8); O/DK m 68,4; Z 20,0–24,8 mm bledší modrošedé než prsa a často vypadají nerovnoměr(n 38, m 22,8); DB 27,0–29,8 mm (n 13, m 28,6). Křídelní ně kvůli bělavým peřím a někdy několika mírně tmavším formule: 1. RL nepatrná, < rk 5–13 mm, < 2. RL 6­ 4–75 mm; špičkám.

2. RL < šk 1–5.5 mm; 3. RL nejdelší; 4. RL < šk 1,5–4 mm; G. s. davisoni (Hume, 1877); Sachalin, část Japonska, 5. RL < šk 10–13 mm; 6. RL < šk ­16,5–21 mm; 10. RL Kurilské ostrovy; zimuje v JV Číně. Tmavší zbarvení u obou < šk 31–40 mm; 1. LL < šk 3­ 6–44 mm. Zúžení 3–4. RL. pohlaví. Nahoře je ad ♂ mnohem černější a bílá na břichu, ZEMĚPISNÁ VARIABILITA A AREÁL Pouze dva poddru- zadní části těla a spodních ocasních krovkách buď chybí, hy, žádný z nich v zájmové oblasti nehnízdí. Spíše dobře rozli- nebo je omezenější (nejširší špičky u nejdelších spodních šitelné v ♂ opeření, podobnější v jiných šatech. Ssp. G. s. si- ocasních krovek nejsou obvykle větší než 2 mm). Boky jsou birica byla zaznamenána i v západní Evropě. Není žádný poměrně jednotně tmavě břidlicově šedé. Pouze ♂ v prvním roce života může způsobit problémy při determinaci. DK známý záznam o skutečném záletu G. s. davisoni do Evropy.

♂ ­115–127 mm (n 18, m 121,6), ♀ 113–126 mm (n 21, m 118,7); O 75–89 mm (n 15, m 82,8). (BWP.) TAXONOMICKÁ POZNÁMKA Drozd sibiřský býval tradičně řazen společně s drozdem tajgovým do rodu Zoothera.

Bylo však geneticky prokázáno (Klicka et al. 2005, Voelker & Outlaw 2008), že Zoothera je polyfyletická a zahrnuje dva odlišné subtypy, které obsahují drozda sibiřského, dobře odděleného od drozda tajgového. Nejlepším řešením se zdá zařadit drozda sibiřského do dostupného rodu Geokichla.

LITERATURA ANDREW, D. G., NELDER, J. A. & ­HAWKES, M. (1955) BB, 48: 21–25. ● KLICKA, J., VOELKER, G. & SPELLMAN (2005) Mol. Phyl. & Evol., 34: 486–500. ● ­KOLTHOFF, K. (1932) Medd. Göteb. mus. zool. avd., 59 (5, Ser. B, 3[1]). ● PANOV, E. N. (1973) Ptitsy yuzhnogo Primor’ya. Novosibirsk. ● VOELKER, G. & OUTLAW, R. K. (2008) J. Evol. Biol., 21: 1779–1788.

— 365 —

007 HWPB pages thrushes_converted.indd 365

22.08.21 21:35

PĚVCI ZÁPADNÍHO PALEARKTU

DROZD REZAVOOCASÝ Catharus guttatus (Pallas, 1811) angl. – Hermit Trush; fr.– Grive solitaire; něm. – Einsiedlerdrossel; šp. – Zorzalito colirrufo; slov. – drozd malý

Drozd rezavoocasý pochází ze Severní Ameriky, kde hnízdí od Aljašky přes většinu Kanady a USA

na jih až po Baja California, Texas a Maryland a zimuje v J USA, Mexiku a severní Střední Americe.

Je to vzácný zatoulanec na britské ostrovy, hlavně na podzim, ale také jednou na jaře, se záznamy nejméně tří dalších evropských zemí. na křídel bílo-černo-bílý vzor, výrazný při letu. Zobák tmavě hnědý či rohovinový se světle růžovou bází u spodní čelisti.

Velké oko celkově černavé a nohy světle růžové. Tento drozd je hojný v lesním podrostu, ale není plachý a lze ho spatřit na otevřených travnatých plochách poblíž úkrytu.

HLASOVÉ PROJEVY Nejběžnějším hlasem, který v Evropě s největší pravděpodobností uslyšíte, je nízké čak nebo čap, měkčí než u kosa černého, a může to být dvojitý tón. Také kňučení nebo mňoukání, vzrůstající zvíííh, které se zdá být podobné běžnému volání drozdce černohlavého Dumetella carolinensis. Za letu vydává jasné, naříkající píív.

1. zima, Irsko, říjen: nejmenší severoamerický drozd často vykazuje rezavé tóny, hlavně svrchu ocasu – což je důležitý znak ve srovnání s jinými druhy rodu Catharus. Důležitý je také úzký, ale zcela zřetelný boční proužek na krku a světlý oční kroužek. Velké krovky a špičatá rýdovací pera určují juv. (C. Batty)

URČOVÁNÍ Mírně větší než slavík tmavý, ale výrazně menší než jiné druhy rodu Catharus a až o pětinu menší než ostatní palearktické druhy drozdů. Od temene po pláštík a křídla je olivově hnědý s nepatrně žlutohnědým nádechem při různém světle, od kostřece po ocas proměnlivě protkaný rezavě kaštanovou, kontrastní k ramenním letkám a hřbetu.

Tvář často světlejší, ale se žlutohnědě strakatými uzdičkami, matně bílý či žlutohnědý oční kroužek, hnědě skvrnité líce a ­úzký, avšak výrazný postranní hrdelní proužek černých teček. Hruď a boky protkané žlutohnědě až světle hnědošedě, hruď docela výrazně (ale řídce) pokryta jasnými velkými hnědočernými tečkami, zatímco boky jsou obvykle bez vzoru (nanejvýš s několika olivově hnědými skvrnkami); podbřišek a spodní ocasní krovky matně bílé. Rezavé okraje ručních letek tvoří kontrastní fascii odlišnou od ostatních druhů tohoto rodu. Jako u ostatních druhů rodu Catharus má spodní stra-

1. zima, Anglie, říjen: někteří jsou méně výrazní, s rezavou svrchní částí ocasu. V takových případech jsou důležité výraznější znaky na prsou a zřetelný oční kroužek. Věk lze určit podle žlutavých špiček a pruhů per na juv středních a velkých krovkách (dvě nejvnitřnější z nich byly již přepelichány). (L. Gwynn)

PODOBNÉ DRUHY Nejmenší ze severoamerických drozdů, jeho obecná stavba těla a zbarvení svrchní části těla připomínají slavíka tmavého, nebo dokonce slavíka sibiřského, ale drozd rezavoocasý (jako ostatní drozdi rodu Catharus) je větší a kompaktnější, s kratším ocasem a hustším skvrněním na hrudi, přičemž výrazný je také jeho zvyk vztyčování a pomalého sklánění ocasu, někdy doprovázený bočním kmitáním křídel. Tyto pohyby se mohou vyskytovat i u dalších druhů rodu Catharus, ale nejsou nikdy tak důrazné jako u d. rezavoocasého. ● Po důkladnějším prohlédnutí je jednoduše odlišitelný od podobných druhů rodu Catharus na základě kontrastu mezi kaštanovou oblastí od kostřece k ocasu a zbytkem svrchní části těla (na rozdíl od drozda hnědavého a d. malého, u nichž obou je svrchní část těla tlumeně rezavá nebo olivová). U některých poddruhů je tento vzor méně evidentní a všimněte si, že ostatní druhy mohou nést také stopu tohoto znaku. Podobně jako ostatní druhy tohoto rodu má drozd rezavoocasý kombinaci jasných znaků na hrudi a často nápadný oční kroužek (i tak ale užší než u d. malého). U méně charakteristických ptáků je třeba se soustředit na velikost/tvar a pohyby ocasu. Pro odlišení od d. šedolícího viz kapitolu o tomto druhu. Přestože není prokázáno, že by se drozd newfoundlandský vyskytoval v téže oblasti (ale je možné, že by se na místo zatoulal), může být drozdu rezavoocasému podobný velikostně a barvou ocasu, ale má menší kontrast mezi ocasem a hřbetem a šedší spodinu. Oproti němu postrádá výraznější světlý oční kroužek, má oranžově žlutou bazální polovinu spodní čelisti, tmavší nohy a relativně kratší výčnělky ručních letek.

Mexiko, duben: někteří jedinci vykazují méně výrazné a řidší tmavé skvrny na prsou. Rezavé zbarvení ocasu je často viditelné zespodu. (H. Shirihai)

STÁŘÍ A POHLAVÍ Určení stáří je v terénu obtížné a vyžaduje důkladnou kontrolu stavu pelichání, zbarvení opeření nebo opotřebení křídla. Opeření obou pohlaví je podobné (ale viz Biometrie). ● Pelichání. Kompletní pohnízdní a částečné postjuvenilní probíhá na konci léta do začátku podzimu (většinou červenec až říjen). Postjuvenilní pelichání zahrnuje celou hlavu, tělo a malé krovky, některé nebo všechny loketní a obvykle několik (až pět) vnitřních velkých krovek. Předhnízdní pelichání chybí. ● jaro Ad Ve srovnání s šatem 1. léta má rovnoměrně opeřené loketní krovky (bez rozhraní pelichání) a méně opotřebené ruční letky, ruční krovky a rýdovací pera, peří je stále poměrně čerstvé. Letky jsou odbarvené matněji, zatímco temeno a záda jsou opotřebená do matnějšího olivového zbarvení a černé skvrny na hrudi zřetelnější než v čerstvém peří. 1. léto Určení stáří jako na podzim (viz níže), ale obvykle je patrný kontrast ve vnějších loketních krovkách nebo vnitřních velkých krovkách a většina z nich si stále zachovává žlutavé špičky velkých krovek (i když jsou někdy opotřebené). Peří je obvykle méně „úhledné“ než u ad. ● podzim Ad Ve srovnání s jarem je horní část tepleji žlutohnědá, rezavá dolní část zad k ocasu a vnější letky jasnější. Rovnoměrně velmi svěží opeření křídla a rýdovací pera (bez rozhraní pelichání) s letkami, loketními a ručními krovkami pevně texturovanými a leskle šedočernými; také postrádá výrazné žlutavé špičky na velkých krovkách z šatu 1. zimy (ačkoli občas má slabé světlé skvrny, zvláště na čerstvém opeření). 1. zima Jako čerstvě opeřený ad, ale ruční krovky, letky, ramenní letky a rýdovací pera jsou o něco méně svěží a nevýrazně skvrnité, rýdovací pera jsou více zúžená (špičky v průměru užší a špičatější) a 1. RL spíše širší a delší. Rozhraní pelichání mezi většími a středními krovkami je často zřejmé (s juv opeřením volnějším, lehce opotřebeným a světlejším, s žlutějšími okraji, kontrastujícími s nedávno přepeřenými vnitřními adultům podobnými pery). Má charakteristické světlé žluté špičky a pruhy juvenilních středních a velkých krovek, i když od října jsou často silně obroušené. Na velkých krovkách jsou výrazné žluté špičky, které vytvářejí skvrnité křídlo (na rozdíl od ad, méně patrné na juvenilním opeření, nebo naopak někteří čerstvě opeření ad mají velmi tenké a nevýrazné světlé špičky). Juv Vyskytuje se na hnízdišti a je nepravděpodobné, že se dostane do zájmové oblasti.

BIOMETRIE (faxoni) D 16–18 cm; DK ♂ ­93–100 mm (n 20, m 96,7), ♀ 89–94 mm (n 21, m 92,4); O ♂ ­63–71 mm (n 20, m 67,0), ♀ 60–66 mm (n 21, m 63,6); Z ­16,7–18,7 mm (n 41, m 17,7). Křídelní formule: 1. RL <rk 3 mm (až do 5 mm <; Pyle 1997), až 1 mm >; 2. RL < šk 0,5–1 mm, = 3/4 nebo 4 (nebo stejně krátká jako = 5/6; Pyle 1997); 3. RL nejdelší; 4. RL < šk 1–2 mm; 5. RL < šk 5–6 mm; 6. RL < šk 11–13 mm. Zúžení 3–5. RL (BWP.) ZEMĚPISNÁ VARIABILITA A AREÁL Je uváděno až 13 poddruhů. Jeden z nich, faxoni, zahrnuje ptáky, kteří byli zastiženi v západním palearktu.

C. g. faxoni (Bangs & Penard, 1921); stř. Yukon, Mackenzie a SV Britská Kolumbie, V až J Labrador a Nové Skotsko; zimuje ve Střední a Jižní Americe.

Pravděpodobně 1. léto, USA, duben: na jaře je opeření horní části matnější, tváře často mírně šedivější, s výraznějšími tmavšími bočními pruhy na krku; matnější spodní část tvoří větší kontrast s rezavou plochou v letkách. Náznak rezavých špiček velkých krovek a kontrastní vzor v ručních krovkách ptáka v 1. roce. (C. Manville)

— 366 —

007 HWPB pages thrushes_converted.indd 366

22.08.21 21:35

DROZDOVITÍ

DROZD ZÁPADNÍ Catharus ustulatus (Nuttall, 1840) angl. – Swainson´s Thrush; fr. – Grive de Swainson; něm. – Zwergdrossel; šp. – Zorzalito quemado; slov. – drozd olivový

Drozd západní obývá Severní Ameriku od Aljašky přes S Kanadu a jižně po Nové Mexiko a Maryland,

Irsko, říjen: na chvíli může připomínat drozda zpěvného, ale mimo to, že je menší, má skvrny vázány na hruď a horní část boků (než aby pokrývaly v podstatě celou spodinu těla). Podle této fotografie nelze stáří určit. (S. Cronin)

zimuje od Mexika na jih přes Střední a Jižní Ameriku a na Antilách a Bahamách. Jeho rozdílné poddruhy zřejmě ­obsazují oddělená zimoviště. Zatoulává se do Z ­Evropy, zejména na podzim do Británie, ale vyskytl se i východněji po Finsko, a dokonce na Ukrajině.

Předpokládaný pták v 1. zimě, Skotsko, říjen: svrchní strana a boky mají studený odstín. Všimněte si zejména velkých, kapkovitých a pravidelnějších, ale hnědších skvrn na tepleji zbarvené dolní části hrdla a na hrudi. Žlutohnědý lem očního kroužku. (H. Harrop)

biotopy, potravu často hledá na zemi a obvykle jednotlivě; pohyby ocasu jsou vidět zřídka.

HLASOVÉ PROJEVY Často je tichý, patrně se ozývá méně často než mnozí evropští drozdi. Nejběžnějším hlasem je důrazné zvučné vit! nebo pvip! Někdy je slyšet zcela odlišné, vysoké, nosové zvláštní kvi-brrrrr (nebo jen brrrr). V letu se ozývá krátkým, vysokým, pískavým hííp.

1. zima, Francie, říjen: svrchní strana těla jednotvárně šedavě hnědá až olivově zbarvená, široký světlý oční kroužek, nápadný světle žlutohnědý proužek na uzdičce, tváře žlutohnědě zbarvené a slabě skvrnité a úzký tmavý postranní hrdelní proužek. Hruď poměrně hustě černohnědě skvrnitá, po stranách jen slabě, břicho a spodní ocasní krovky bílé. Stáří určeno podle (nevýrazného) rozhraní pelichání mezi velkými krovkami. (V. Legrand)

URČOVÁNÍ Bez pochyby typický zástupce drozdů rodu Catharus, který se celkovým vzorem blíží většímu drozdu zpěvnému: svrchní strana těla, křídla a ocas jednotvárně šedavě hnědé nebo olivové, ačkoli západní ptáci obyčejně vyhlížejí více rudohnědě. Tvář má nápadně světlý proužek na uzdičce a široký oční kroužek, hnědě kropenaté tváře se slabě žlutohnědým nádechem a úzký, černě skvrnitý postranní hrdelní proužek. Hrdlo světle žlutohnědé, postupně tepleji zbarvená hruď a našedlé olivově hnědé boky, s dosti silně černohnědě skvrnitou hrudi, ale s boky pouze lehce skvrnitými, kdy břicho, podbřišek a spodní ocasní krovky zůstávají bílé. Za letu má typický vzor na spodní straně křídel společný téměř všech drozdům rodu Catharus s širokými bílo-tmavo-bílými pruhy. Zobák tmavě rohovinově hnědý s kořenem spodní čelisti světle žlutohnědě masově zbarveným. Velké oči obvykle načernalé. Nohy šedavě masové. Obývá lesnaté

dá obvykle odlišit podle toho, že není kontrast mezi ocasem, kostřecem a zbytkem svrchní strany těla. Dále podle vybarvenějšího žlutohnědého podkladu tváře a spodiny těla a obvykle nápadnějšího vzoru tváře s výraznějším světlým očním kroužkem a proužkem na uzdičce. ● Drozd hnědavý, zejména jeho západní rasa salicicolus, je podobně velký, má i podobný odstín peří jako drozd západní se spíše červenohnědým hřbetem, ale drozd hnědavý nemá silně skvrnitou hruď, postrádá zřetelný oční kroužek, má kontrastně čistě bílé břicho a boky a poměrně delší ocas.

STÁŘÍ A POHLAVÍ Určování stáří jako u drozda rezavoocasého. Pohlaví podle opeření nelze odlišit. Omezená sezonní proměnlivost. ● Pelichání. Schéma a načasování pelichání téměř jako u d. rezavoocasého, ale během postjuvenilního pelichání nahrazuje v průměru více loketních krovek. ● jaro Ad S opotřebením peří vypadá matněji, tmavé skvrny na spodině jsou však výraznější a silnější. Stáří se určí podle absence rozhraní pelichání mezi ručními krovkami, má méně opotřebené ruční letky, ruční krovky a ocasní pera, a také opeření je z velké míry méně dotčeno opotřebením. 1. léto Stáří se určí jako na podzim, ale rozhraní pelichání v křídle je často kontrastnější.

Obvykle zůstávají zachovány žlutohnědé skvrny na křídelních krovkách, někdy však opotřebením mizí, jinak je v průměru peří více opotřebené, zejména pera ocasní. ● podzim Ad Jako na jaře, ale svrchu více červenohnědý, a to i u populací, které jsou více olivově hnědé. Stáří se nejlépe určí podle rovnoměrně velice čerstvého peří křídel a ocasu. Bez žlutohnědých špiček velkých krovek, nejvýše s drobnými špičkami viditelnými u velmi čerstvého peří. 1. zima Připomíná ad, ale má zachovaná juv pera křídel a ocasu se světle žlutohnědými špičkami nebo čárkami na ostnech velkých krovek, které vytvářejí tečkovanou křídelní pásku. Při odchytu juv ruční krovky, letky, vnější velké krovky a ocasní pera mají slabší strukturu a jsou trochu méně čerstvé; 1. RL dosti široká a delší. Zkuste také najít rozhraní pelichání mezi velkými a středními krovkami (juv krovky jsou trochu řidší, světlejší, opotřebenější, mají nápadnější žlutohnědé lemy a liší se od tmavších a čerstvějších nedávno nahrazených vnitřních krovek ad typu). Žlutohnědé špičky loketních krovek někdy slabé, nenápadné, nebo mohou koncem podzimu opotřebením mizet. Juv Vyskytuje se jen na hnízdištích a není pravděpodobné, že by se objevil v Z palearktu.

PODOBNÉ DRUHY Malý drozd, jenž má pro mnohé evropské pozorovatele zpravidla podobu a vzhled slavíka (viz drozda rezavoocasého). Od drozda zpěvného se hned pozná podle menší velikosti a menších, plošně omezených skvrn (jsou spíše dole na hrudi a v horní části boků než po celé spodině těla) a v letu podle výrazného vzoru na spodině křídel. ● Hlavní riziko záměny představuje drozd šedolící, ale d. západní má zřetelněji žlutohnědý a lépe vymezený oční kroužek a proužek na uzdičce (šedší nebo špinavě bílé, méně ostře ohraničené u drozda šedolícího, avšak u některých matoucně lépe vyvinuté) a tvář s hrdlem mají výraznější žlutohnědé zbarvení. Drozd západní může vztyčovat ocas, což d. šedolící nikdy nedělá. ● Pohyby ocasu jako u drozda rezavoocasého (ale ocas zvedá a spouští pomaleji a méně často), od nějž se

BIOMETRIE (swainsoni) D 16,5–19,5 cm; DK ♂ 94 až 107 mm (n 17, m 101,9), ♀ 93–102 mm (n 21, m 97,5); O ♂ 62–72 mm (n 14, m 66,5), ♀ 58–66 mm (n 18, m 62,4); Z 15,2–18,6 mm (n 37, m 16,8). Křídelní formule: 1. RL < rk 0–5 mm (3–8 mm; Pyle 1997); 2. RL < šk 1,5–4 mm, = 3/5; 3. RL (3–4) nejdelší; 4. RL < šk 0–2 mm; 5. RL < šk 7–12 mm; 6. RL < šk 13–18 mm. Zúžení 3.–4. RL. (BWP.)

1. léto, Kanada, červen: svrchu spíše matnější a šedší, tmavé skvrnky na spodině výraznější. Druhově určující jsou žlutohnědý a výrazněji vymezený oční kroužek a proužek na uzdičce. Určit stáří není snadné, ale mírný kontrast rozdílných generací per je znát mezi silně opotřebenými ručními letkami a ramenními letkami a vyměněnými vnitřními velkými krovkami. (O. Samwald)

Mexiko, duben: typický pohled na tohoto v podstatě stromového drozda, kdy je vidět charakteristické žlutohnědé podkladové zbarvení tváře a spodiny, silný vzor na hrdle, světlý oční kroužek a proužek na uzdičce. (H. Shirihai)

ZEMĚPISNÁ VARIABILITA A AREÁL Uznává se čtyři nebo šest poddruhů tvořících dvě skupiny: s olivově zbarveným (i swainsoni; většina areálu) a červenohnědým hřbetem (pacifické pobřeží, užší brýle, slabší vzor na hrudi).

C. u. swainsoni (Tschudi, 1845); stř. a V Kanada, nejsevernější část Severní Ameriky; zimuje v Mexiku a na jih po Argentinu. Popsán výše.

— 367 —

007 HWPB pages thrushes_converted.indd 367

22.08.21 21:35

PĚVCI ZÁPADNÍHO PALEARKTU

DROZD ŠEDOLÍCÍ Catharus minimus (Lafresnaye, 1848) angl. – Grey-cheeked Thrush (amer. – Gray-cheeked Thrush); fr. – Grive à joues grises; něm. – Grauwangendrossel; šp. – Zorzalito carigrís; slov. – drozd sivolíci

Drozd šedolící, coby jediný zástupce svého rodu hnízdící v Eurasii, na okraji JV Sibiře, je ta-

ké široce rozšířen od Aljašky jižně po SZ Britské Kolumbie a SZ Ontaria. Zimuje na S Jižní Ameriky a na Trinidadu, zatoulaní ptáci se dostali do Z Evropy, kdy většina záznamů pochází z místa pro tento druh drozdů nejtypičtějšího, tedy z Británie.

1. zima, Irsko, říjen: oproti drozdu západnímu si všimněte hustě skvrnité hrudi (skvrnky jsou také spíše menší) a světlejších a šedších lící. Od menšího drozda rezavoocasého se liší absencí žlutohnědé svrchní strany ocasu a obvykle výrazněji vymezeným světlým očním kroužkem. Některým mladým zůstává většina velkých krovek, a když jsou ještě čerstvé, pak jejich špičky vytvářejí pásku v křídle. (S. Piner)

Anglie, listopad: matně šedě olivová svrchní strana těla, šedavá tvář, skvrnitá uzdička a líce světlejší než temeno, oční kroužek obvykle úzký, neúplný a výrazně vymezený, černě tečkovaný postranní hrdelní proužek. Hruď poměrně silně a hustě černohnědě skvrnitá, ale spodní část hrudi a boky pouze špinavě hnědě skvrnité. Určení stáří nejisté, i když není vidět žádné rozhraní pelichání mezi (juv žlutohnědými) velkými krovkami (s oranžovými špičkami). (D. Stewart)

URČOVÁNÍ Největší Catharus s matnou, lehce šedě olivovou svrchní stranou těla, šedavou tváří, špinavě bílou a jemně skvrnitou uzdičkou a lícemi světlejšími než temeno, s téměř jednobarevným, úzkým a částečně přerušeným očním kroužkem (někdy může být trochu silnější a úplnější) a úzkým, zřetelně ohraničeným a černě skvrnitým postranním hrdelním proužkem. Hruď po stranách a boky žlutohnědě až okrově šedé a hruď dosti silně černohnědě skvrnitá, boky však slabě špinavě hnědě skvrnité, zatímco hrdlo, břicho a spodní ocasní krovky jsou bílé. Vzor na spodní straně křídel sestává z širokých bílo-tmavo-bílých pruhů (jako u dalších Catharus). Zobák tmavě hnědý s kořenem spodní čelisti šedavě masovým, velké černé oko a tmavě masové nohy. Častý v mírně lesnatých oblastech. Nevztyčuje ocas.

1. zima, Shetlandy, listopad: šedavá tvář s potlačenými světlými skvrnami, beze stop po tmavém proužku na uzdičce nebo výrazném bílém očním kroužku. Bělavá a čistá přední část spodiny těla, omezených černých čárek po stranách hrdla (téměř nevytvářejí proužky), které přecházejí v hustě skvrnitou hruď, a šedavě zbarvených boků. Juv velké krovky se žlutohnědými špičkami vytvářejí jen slabou pásku v křídle. (R. Nason)

HLASOVÉ PROJEVY Při vyrušení se ozývá hlubokým vhat? nebo čak. Během tahu (často v noci) vydává hlubší, pronikavé pískavé, mírně táhlé tóny, ke konci s mírným, nebo i výrazným, poklesem výšky, ví-čir nebo čí-vir, někdy trochu připomínající volání lindušky mongolské, ale ne tak bzučivé.

PODOBNÉ DRUHY Hlavní riziko záměny představuje drozd západní (viz tento druh). Znaky odlišující drozdy rodu Catharus od drozda zpěvného (Turdus philomelos) jsou také uvedeny u drozda západního. Mějte na paměti, že mírný kaštanový odstín ocasu, zejména u ssp. minimus, může vést k záměně s několika příbuznými druhy. ● Od drozda rezavoocasého se liší trochu větší velikostí, absencí pro tento druh typického vztyčování ocasu, ostřejším kontrastem mezi kaštanově zbarveným ocasem a zbytkem svrchní strany těla, a detaily vzoru tváře. ● Rozdíly oproti drozdu hnědavému naleznete u tohoto druhu. ● Pokud by se někdy v Z palearktu potvrdil výskyt drozda newfoundlandského (Catharus bicknelii), pak by tento druh vyžadoval velice pečlivé odlišení. Drozd newfoundlandský je trochu menší, má kratší přesah ručních letek (jsou částečně viditelné za špičkami ramenních letek), mívá silnější kaštanový odstín svrchní strany ocasu (lehce kontrastující vůči olivově hnědému zbytku svrchní strany těla), teplejší a načervenalou tvář (méně šedou, hlavu po stranách více čárkovanou/skvrnitější s hnědými a olivovými tóny), má více žlutohnědé na hrdle, ale šedší spodinu s olivově šedými boky, červenavější ruční letky (s méně šedým odstínem), v průměrně žlutou polovinu spodní čelisti blíže ke kořenu a tmavší nohy. Drozd newfoundlandský má jen slabý světlý oční kroužek. Ovšem většina těchto znaků (zejména u mladých ptáků a na podzim) podléhá individuální proměnlivosti a vykazuje jistý překryv.

STÁŘÍ A POHLAVÍ Určování stáří a strategie pelichání ve velké míře jako u drozda rezavoocasého. Pohlaví nelze podle opeření rozlišit. Omezená sezonní proměnlivost. ● jaro Ad Opotřebením je svrchu dokonce ještě šedší a zespodu bělejší, s výraznějšími tmavými skvrnami. Od jedince

v 1. létě se pozná podle absence rozhraní pelichání v křídle, kdy ruční letky, ruční krovky a ocasní pera jsou méně opotřebená; celkově má opeření relativně čerstvější. 1. léto Rozhraní pelichání v křídle často kontrastnější vlivem opotřebení a vyblednutí peří. Žlutohnědé skvrnky na křídelních krovkách obvykle zachované, někdy opotřebením mizejí. ● podzim Ad Stáří se nejlépe určí podle rovnoměrně čerstvého opeření, bez rozpoznatelného rozhraní pelichání v křídle a u ocasních per. Velké krovky bez nebo jen s velmi malými žlutohnědými špičkami. 1. zima Připomíná ad, ale skvrny na hrudi rozmazanější a mají tendenci splývat do řad. Kořen spodní čelisti světle masový. Od ad se juv nejspolehlivěji liší opeřením křídel a ocasu (bez rozhraní pelichání mezi velkými a středními krovkami) a nápadně tečkovanými světle žlutohnědými čárkami na ostnech, které vytvářejí pásku v křídle na juv velkých krovkách (s koncem podzimu špičky někdy opotřebením mizejí), 1. RL zakulacenější, delší a širší. Juv Vyskytuje se jen na hnízdištích a není pravděpodobné, že by se objevil v Z palearktu.

BIOMETRIE (minimus) D 17–19 cm; DK ♂ 101–111 mm (n 18, m 106,7), ♀ 98–107 mm (n 13, m 102,3); O ♂ ­67–76 mm (n 17, m 71,7), ♀ 64–70 mm (n 13, m 67,4); Z 16,9–18,7 mm (n 28, m 17,8). Křídelní ­formule: 1. RL < rk 2–9 mm (3–12 mm; Pyle 1997); 2. RL < šk 1,5–4 mm, = 4 nebo 4/5; 3. RL nejdelší; 4. RL < šk 1–2 mm; 5. RL < šk 7–9 mm; 6. RL < šk 14–18 mm. Zúžení 3.–4. RL. (BWP.) ZEMĚPISNÁ VARIABILITA A AREÁL Monotypický druh. ● Dálný východ SV Ruska, Aljaška, Kanada; zimuje na S Jižní Ameriky. ● Pokud AOU oddělila d. newfoundlandského, C. bicknelli (Ridgway, 1882), jako samostatný druh, pak d. šedolící sestává ze dvou poddruhů, minimus a aliciae (Baird, 1858).

LITERATURA EVANS, W. R. (1994) Wilson Bull., 106: 55–61.

Předpokládaný pták v 1. létě, USA, červen: na jaře a v létě je svrchu díky opotřebení šedší, ale jak je zde patrné, mohou zůstat zachovány zbytky žlutohnědých špiček juv velkých krovek. (R. Pop)

— 368 —

007 HWPB pages thrushes_converted.indd 368

22.08.21 21:35

DROZDOVITÍ

DROZD HNĚDAVÝ Catharus fuscescens (Stephens, 1817) angl. – Veery; fr. – Grive fauve; něm. – Dickicht-Musen­ drossel; šp. – Zorzalito rojizo; slov. – drozd hnedkavý

Drozd hnědavý obývá Severní Ameriku přes Kanadu jižně po Tennessee a Maryland, a zimuje převážně na J a V brazilské Amazonie a v S Bolívii, nedávno

1. zima, Anglie, říjen: spojení jednobarevné, teple tříslově hnědé svrchní strany těla a slabě vyvinutých tmavých skvrn na spodině odlišuje drozda hnědavého od dalších druhů rodu Catharus.

Juv velké krovky stále velmi čerstvé a jejich žlutohnědé špičky vytvářejí pásku v křídle. (J. Atkinson)

1. zima, Anglie, listopad: všimněte si celkového kontrastu mezi jasně tříslově hnědou svrchní stranou těla a špinavě bílou spodinou. Všechny viditelné velké krovky jsou juv a jejich žlutohnědé špičky vytvářejí „rozedranou“ křídelní pásku. (D. Morrison)

URČOVÁNÍ Ze všech drozdů rodu Catharus má nejjasnější spodinu s nejméně výraznou kresbou, trochu delší ocas a nejvíce připomíná slavíky rodu Luscinia. Svrchní strana těla teple tříslově hnědá a ocas trochu jasnější, se sklonem ke kaštanovému zbarvení. Tvář světle šedě žlutohnědá s nápadným tmavým okem, ale nenápadným světlým očním kroužkem (viditelným jen z velké blízkosti). Špinavě bílý proužek v horní části uzdičky (úzký a skvrnitý), světle žlutohnědá plocha za lícemi, úzký, tmavohnědě tečkovaný postranní hrdelní proužek a nenápadný proužek na tváři jsou dalšími znaky na hlavě. Hruď smetanově žlutohnědá, s matnými olivově až tříslově hnědými skvrnami, převážně v její horní části. Boky bílé s šedým zabarvením, lehce skvrnité (zdáli však vypadají jednobarevně), zbytek spodiny čistě bílý. Spodina křídel s širokými bílo-tmavo-bílými pruhy (jako u ostatních Catharus). Zobák tmavě hnědý nebo rohovinově zbarvený se světle masovým kořenem spodní čelisti.

Nohy světle růžově hnědé. Častý je v lesích a houštinách, ve stejných biotopech jako drozd západní.

byl několikrát v tomto období pozorován na Kubě.

Zatoulaní ptáci byli převážně na podzim zastiženi v Z Evropě, nejčastěji v Británii, a s jedním pozorováním ze Švédska. Při hledání potravy je často pozorován na zemi v lese.

1. zima, Skotsko, říjen: na svrchní straně těla nejjasněji zbarvený Catharus (bez ohledu na tohoto poměrně matného jedince), spodina s málo zřetelným vzorem; v určitém ohledu tak připomíná slavíka rodu Luscinia. Šedavá tvář s nenápadným světlým očním kroužkem. Tmavý vzor na hrdle slabý, hruď se žlutohnědým nádechem a matně olivovými až tříslově hnědými skvrnami, zbytek spodiny převážně bez kresby. Juv velké krovky. (H. Harrop)

druhů rodu Catharus, nicméně pacifická rasa drozda západního je velice podobná (d. hnědavý má bělejší spodinu s kontrastně šedými boky), zatímco drozd šedolící je svrchu olivově šedý, má šedavou tvář, hruď s výraznou kresbou a hnědší boky. ● Drozd rezavoocasý je také typický, má (kontrastní) kaštanové zbarvení vázané na kostřec/ocas, je spíše menší a má lépe vymezené skvrnky na hrudi. ● Drozd rezavohlavý (velmi vzácně se zatoulá do zájmové oblasti) má také teple kaštanovou svrchní stranu těla, ale je to větší pták s nápadným bílým očním kroužkem a velkými hustými černými skvrnami na spodině.

STÁŘÍ A POHLAVÍ Určování stáří, schéma a načasování pelichání převážně jako u drozda rezavoocasého. Opeření stejné u obou pohlaví a omezená sezonní proměnlivost. ● jaro Ad Opotřebením peří se stává svrchní strana těla mnohem matnější, přesto je u východních ras stále jasně tříslová, hruď skvrnitější, potlačené šedé boky a bělavý oční kroužek. Absence rozhraní pelichání v peří křídla a méně opotřebené ruční letky, ruční krovky a ocasní pera jsou nejlepší znaky k určení stáří. 1. léto U většiny zůstávají zachované světlé skvrnky na krovkách křídel, jinak jsou podobní ad. Rozhraní pelichání jako na podzim, často však kontrastnější vlivem opotřebení a vyblednutí juv peří. Opeření celkově méně čerstvé. ● podzim Ad V tomto období teplejší a více červenohnědé tóny zbarvení. Od ptáků v 1. zimě se dá odlišit podle rovnoměrně velmi čerstvého peří; bez žlutohnědých špiček velkých krovek nebo jen u některých s velmi omezenými.

1. zima Připomíná ad, ale zachovány zůstávají juv ruční krovky, letky a vnější velké krovky s jasně skořicově žlutohnědými špičkami nebo čárkami na ostnech (které vytvářejí úzkou pásku v křídle, ale někdy s koncem podzimu opotřebením mizí). Někdy má žlutohnědé čárky na ostnech zachovaných juv vnějších středních krovek. Při odchytu zkontrolujte rozhraní pelichání mezi velkými a středními krovkami (jako u drozda západního), 1. RL v průměru zaoblenější, delší a širší než u ad. Juv Vyskytuje se jen na hnízdištích a není pravděpodobné, že by se objevil v Z palearktu.

HLASOVÉ PROJEVY Nejběžnějším hlasem je trochu drsné, zřetelně klesající, pískavé vhrí-ja nebo čí-op. Alternativou je téměř rovnoměrně vysoké čííp, tlumenější čak nebo nízké drnčivé zvuky při znepokojení.

BIOMETRIE (fuscescens) D 17–19,5 cm; DK ♂ ­99–105 mm (n 19, m 102,4), ♀ 93–101 mm (n 13, m 96,9); O ♂ 66–73 mm (n 19, m 69,4), ♀ 62–69 mm (n 13, m 65,2); Z 16,3–18,6 mm (n 30, m 17,4). Křídelní formule: 1. RL < rk 2–9 mm; 2. RL < šk 2–4 mm, = 4 nebo 4/5; 3. RL nejdelší; 4. RL < šk ­0,5–2 mm; 5. RL < šk 5–7 mm; 6. RL < šk 10–14 mm. Zúžení 3.–5. RL (BWP; Pyle 1997.)

PODOBNÉ DRUHY Vzhledem k tomu, že drozd hnědavý má ze všech drozdů rodu Catharus nejsilněji načervenalou svrchní stranu těla, tak i vzhledem ke své nevýrazně skvrnité hrudi může být zaměněn jak za slavíka rodu Luscinia, zejména za slavíka tmavého, tak i za některého ze svých příbuzných. Pokud je dobře vidět, měl by být dobře odlišitelný podle podsadité stavby těla téměř bez krku, jemně naznačených pásek v křídle (v 1. zimě) a zřetelně vymezeného postranního hrdelního proužku, stejně jako podle odlišných proporcí a chování. ● Spojení jednobarevně teplé svrchní strany těla a absence ostře ohraničených tmavých skvrn na spodině odlišuje drozda hnědavého od dalších

ZEMĚPISNÁ VARIABILITA A AREÁL Navrženo je pět poddruhů, obecně uznávané jsou však jen čtyři (fuscescens, fuliginosus, salicicolus a subpallidus). Ty se vzájemně odlišují jen mírně a téměř výhradně klinálně, od těch na východě s tříslově rezavou svrchní stranou těla (fuscescens a fuliginosus) po ty na západě (salicicolus a subpallidus) s matnější, tmavší a spíše olivově hnědou svrchní stranou těla, s trochu širším a tmavším postranním hrdelním proužkem a tmavšími skvrnami na spodině. U většiny záznamů ze Z palearktu nejsou žádné informace o jejich subspecifickém zařazení, ale pravděpodobně většina z nich je fuscescens. Popsaný výše.

Ad, Kanada, květen: na jaře/v létě je svrchní strana těla opotřebením matnější, ale zůstává jí lehký tříslový odstín, jako na podzim.

Spodina slabě skvrnitá s kresbou soustředěnou v horní části hrudi se žlutohnědým nádechem. Bez viditelného rozhraní pelichání a celé křídlo se zdá být rovnoměrně opeřené. Ruční krovky mají zaoblené špičky stejně jako ocasní pera. (H. Lehto)

— 369 —

007 HWPB pages thrushes_converted.indd 369

22.08.21 21:35

PĚVCI ZÁPADNÍHO PALEARKTU

DROZD JEMENSKÝ Turdus menachensis Ogilvie-Grant, 1913 angl. – Yemen Thrush; fr. – Merle du Yémen; něm. – Jemendrossel; šp. – Zorzalito yemeni; slov. – drozd arabský

Celková populace je odhadována nejvýše na 5 000 párů a tento druh je hodnocen jako ohrožený v důsledku pokračující ztráty vhodných biotopů.

Tento nenápadně vyhlížející drozd, endemit S Jemenu a okolí Asíru na JZ Saúdské Arábie, je stálý druh horských lesů, sousedství obhospodařovaných ploch a vádí vyšších poloh, kde vyhledává k úkrytu husté, bohaté a zelené houštiny. Obvykle se vyskytuje ve výšce nad 1 500 m n. m., někdy trochu níže, ale zaznamenán byl i ve 2 900 m n. m.

URČOVÁNÍ Dosti plachý a skrytě žijící pták, nepatrně menší než kos černý, vzhledově s dlouhým ocasem, jehož délka je umocněna kulatými křídly a krátkým přesahem ručních letek.

Svrchu jednotvárně olivově hnědý nebo šedohnědý, zespodu špinavě žlutohnědě bílý nebo světle hnědošedý s nápadnými tmavými čárkami na krku, které jsou dále k horní části hrudi rozmazanější. Uzdička, okolí oka a příuší dosti tmavohnědé.

Boky jen s lehkým a rozmazaným tepleji hnědým nebo rezavým odstínem nebo s několika nepravidelnými rezavými skvrnami. Spodní strana křídel jasně oranžová. Spodní ocasní

příjemný, bez hlubokých flétnových tónů), a cvrčale řadami podobných a mírně klesajících tónů, či-če-če-ča. Jako u mnoha jiných druhů rodu Turdus je každá strofa obvykle zakončena přidanými pískavými a výše položenými tóny. ● Vábení zahrnuje čak kosa černého, pronášené jednotlivě nebo opakovaně, jako varování rychlé štěbetavé řady nebo tenké vysoké cíí, a křiklavé, kovově znějící či „elektrizující“ čr-čr-čr-čr-čr-…, kterým může snad připomínat kvíčalu (Bowden 1987; Magnus Ullman in litt.).

PODOBNÉ DRUHY Zespodu světlejší než ♀ kosa černého, se silnějším zobákem, který je u dospělých celý žlutavý. Má také kratší přesah ručních letek a „světlý a tmavý vzor“ na spodních ocasních krovkách.

krovky rozmazaně světle a tmavě šedě skvrnité. Jediným nápadnějším znakem tohoto nenápadného ptáka je silný hnědavě žlutý zobák. Úzký a obtížně postřehnutelný očnicový kroužek je načervenalý. Nohy jsou žlutavé nebo matně šedavé se slabým žlutavě hnědým nádechem. Pohlaví velmi podobné až neodlišitelné. Pták v 1. zimě má zobák tmavší než ad, špičky velkých krovek jsou žlutohnědé a někdy jsou patrné světlé čárky na ostnech středních krovek a ramenních letek.

HLASOVÉ PROJEVY Zpěv je popisován různě, jako vzdáleně podobný kosu černému nebo žluvě hajní (avšak méně

Ad, Jemen, leden: tmavě šedavá svrchní strana těla, žlutohnědá až šedá spodina, nápadné tmavé čárky na hrdle, na hrudi rozmazanější, hnědavě žlutý zobák a nohy, pro tyto znaky je tento druh nezaměnitelný. Stáří určeno podle jasně žlutavého zobáku a nohou, načervenalého očnicového kroužku, načervenale sépiově hnědé duhovky a rovnoměrně čerstvého peří křídel. (H. & J. Eriksen)

STÁŘÍ A POHLAVÍ Věkové kategorie se liší během 1. zimy a často také v 1. létě, pokud je vidíte zblízka. Pohlaví vyhlížejí stejně (pomoci však může celková velikost a velikost a zbarvení zobáku; bylo zkoumáno nedostatečné množství materiálu). ● Pelichání. Úplné postjuvenilní pelichání ad na konci léta nebo na podzim. Částečné postjuvenilní pelichání v létě nezahrnuje letky, ramenní letky, ruční krovky nebo všechny či většinu velkých krovek. Zřejmě bez předhnízdního pelichání v zimě. ● celý rok Ad ♂ Svrchní strana křídla celistvě olivově hnědá, bez světlých špiček nebo kresby klínovitého tvaru na loketních krovkách nebo ramenních letkách. Zobák silný a celý žlutavý. Ad ♀ Jako ad ♂ (a mnohé nelze odlišit), ale její zobák se v průměru jeví trochu slabší a matněji žlutavý.

(Castel et al. 2001 uvádí, že ♂♂ jsou celkově trochu tmavší a mají jasněji žlutý zobák.) 1. zima Všechny nebo většina velkých krovek se žlutohnědě bílými špičkami. Na nevyměně-

Ad, Jemen, leden: u některých ad jsou tmavé čárky omezeny na hrdlo. Všimněte si velice krátkého přesahu ručních letek, díky nimž působí ocas velmi dlouze. Tvář spíše nevýrazná. Zbarvení ne­ opeřených částí a rovnoměrně opeřená křídla určují tohoto jedince jako ad. (H. & J. Eriksen)

ných juv lopatkách, menších nebo středních krovkách někdy několik světlých čárek na ostnech per. Zobák převážně hnědý. Juv Nepopsaný.

BIOMETRIE (Ke zkoumání bylo dostupné jen omezené množství materiálu.) D 25–27 cm; DK ♂ ­120–128 mm (n 7, m 124,3), ♀ 116–121 mm (n 3, m 118,0); O ♂ ­105–117 mm (n 7, m 112), ♀ 105–109 mm (n 3, m 107,3); O/DK m 90,4; Z ♂ 26,0–28,2 mm (n 7, m 27,1), ♀ 25,5–27,3 mm (n 3, m 26,4); DB 30,0–32,5 mm (n 10, m 31,4). Křídelní ­formule: 1. RL > rk 1–5 mm, < 2. RL 48–57 mm; 2. RL < šk 14–16,5 mm, = 9 nebo = 8/9; 3. RL < šk 2–4 mm; 4.–5. RL stejné a nejdelší; 6. RL < šk 1,5–3 mm; 7. RL < šk 5–10 mm; 8. RL < šk 12–16 mm; 10. RL < šk 19–23 mm; 1. LL < šk 22–27 mm. Zúžení 3.–6. RL, u většiny méně výrazně také 7. RL. 1. zima, Jemen, říjen: stáří určeno podle juv velkých krovek (několika vnějších), které jsou kratší a mají žlutohnědě bílé špičky, podle matnějšího a načervenalejšího zobáku a nohou, a pokud je vidět, pak podle olivově zbarvené duhovky. Jinak opeření značně odpovídá ad. (U. Ståhle)

Jemen, předpokládané 1. léto, leden: proměnlivost špatně známá, a není tedy jasné, zda hrdlo a hruď s takto silnou kresbou odrážejí stáří nebo proměnlivost pohlaví. Částečná páska v křídle nicméně může ukazovat na jedince v 1. roce. (P. Bison)

ZEMĚPISNÁ VARIABILITA A AREÁL Monotypický druh. ● S Jemen a sousední JZ Saúdská Arábie; stálý.

LITERATURA BOWDEN, C. G. R. (1987) Sandgrouse, 9: 87–89. ● CASTELL, P. et al. (2001) Sandgrouse, 23: 49–58.

— 370 —

007 HWPB pages thrushes_converted.indd 370

22.08.21 21:35

DROZDOVITÍ

KOS HORSKÝ Turdus torquatus L., 1758 angl. – Ring Ouzel; fr. – Merle à plastron; něm. – Ring­drossel; šp. – Mirlo capiblanco; slov. – drozd kolohrivec

Pravý horský pták, obývající skalnaté alpinské svahy nebo strmé stěny roklí v boreálních lesích.

Tam je na jaře možné zaslechnout jeho jednoduchý, silný, ale dosti jednotvárný flétnový zpěv.

Sice může být monotónní, ale přesně odpovídá

jeho odlehlým a pustým biotopům. Ačkoli se pták obvykle chová plaše, na jeho převážně bezlesých hnízdištích se dá poměrně snadno pozorovat, ale během tahu do J Evropy a SZ Afriky dokáže být překvapivě neviditelný. V té době jeho přítomnost spíše odhalí tvrdý cvakavý hlas, kterým se ozývá z krytu. Zpět se vrací začátkem jara, často v polovině března a v dubnu.

(torquatus). Oproti kosu černému mají dospělí světlejší křídla, která v letu často vypadají světlejší než tělo (u kosa černého celistvě černé nebo tmavě šedé tělo i křídla). Tato světlost je způsobena špinavě bílými vnějšími lemy krovek svrchní strany křídla a některých letek. Obdobný rozdíl je někdy patrný u ♂ v 1. roce, ale není tak výrazný. Mladá ♀ má ještě méně světlá křídla a rozdíl oproti letícímu kosu černému je jen nepatrný (ale existuje). Světlost křídla je trochu méně zřetelná v S a Z Evropě, zatímco v J Evropě je výrazná a v Asii až nápadná. Dospělí mají atraktivní žlutý zobák s tmavou špičkou, nejvýraznější je u ♂♂, zatímco ♀ má špičku špinavější.

Nohy celé tmavé.

HLASOVÉ PROJEVY Zpěv má sice jednoduchou stavbu, ale je do jisté míry i proměnlivý, a to jak mezi různými ptáky, tak co se týče repertoáru jednoho jedince, a patrný je i jistý zeměpisný rozsah („dialekty“). Nicméně jej lze obvykle poznat podle (na drozda) dosti jednoduchých a opakovaných strof, značné hlasitosti a melancholického tónu. Strofy jsou znatelně oddělené, jako by pták naslouchal, jak reagují jeho soupeři. U jednotlivců se mohou střídat strofy následující podoby trrá trrá trá, če-ví če-ví če-ví če-ví a čyll čyll čyll. Za každou strofou může následovat pískavé štěbetání, to je však tlumenější a obvykle není slyšet nad 300 m nebo i níže. Zřídka se ozývá trochu složitějšími strofami jako tyr-li tyr-li tyr-li ča ča. ● Volání je velice tvrdé a suché cvakavé tek, které se může opakovat v krátkých řadách v podobě varování. Volání je sušší, zní jako cvakání oblázků a není tak hluboké jako odpovídající hlas kosa černého nebo kvíčaly. K dalším typům volání patří pískavé cíirk, trochu podobné kvíčale, a velmi jemné, vysoké poplašné cííí, které je běžné u řady dalších druhů rodu Turdus.

PODOBNÉ DRUHY Jen stěží ho lze zaměnit za jiný druh než za kosa černého, a to nanejvýš mimo zájmovou oblast.

Rozdíly jsou uvedeny v Určování. Mějte na paměti, že ♀ kosa horského v 1. zimě může postrádat jakýkoli náznak světlejší skvrny na hrudi, proto je důležité u celých tmavých kosů horských hledat světlý šupinovitý vzor na spodině těla a soustředit se na hlasové projevy.

URČOVÁNÍ Podobný kosu černému, je celý tmavý a má podobnou velikost, snad trochu štíhlejší s delšími, špičatějšími křídly a dlouhým ocasem, který není tak zakulacený, spíše je hranatější. Ve všech šatech tmavohnědý (vzhledově černavý) nebo hnědošedý, dospělí ptáci mají nápadný znak v podobě bílé příčné skvrny nebo půlměsíce na tmavé hrudi.

U ptáků v 1. roce má světlý půlměsíc hnědé zabarvení nebo je jemně vlnkovaný a méně kontrastní, u mladé ♀ bývá dokonce převážně hnědý, nebo může chybět. Peří spodiny těla má bělavé lemy a šupinovitý vzor, ale proměnlivě výrazný, nápadnější u juv a ♀, stejně jako u středoevropských ptáků (alpestris) v porovnání s ptáky z Fennoskandinávie a Británie

T. t. torquatus, ad ♂, Finsko, duben: dosti tmavý, s občasným světlým lemem per na spodině, ale ty od konce jara již opotřebením téměř zmizí. Bílý půlměsíc na hrudi poměrně široký a opotřebením peří je ještě čistěji bílý, jeho pírka jsou obvykle špičatá (u ♀ obvykle s tupými konci). Stáří určeno podle rovnoměrně opeřených velkých krovek s celistvě šedavě bílými lemy a špičkami. (J. J. Nurmi)

STÁŘÍ A POHLAVÍ (torquatus) Během 1. roku se věkové kategorie jen málo liší a určení stáří si vyžaduje detailní pozorování nebo odchyt. Pohlaví se často liší po postjuvenilním pelichání, ale rozdíly jsou malé a často nejednoznačné. Mnohem spolehlivější je určení stáří od 1. léta, ale i to může být obtížné. ● Pelichání. Úplné pohnízdní pelichání ad na konci léta (červenec až začátek září). Částečné postjuvenilní pelichání v létě (v červenci až září) nezahrnuje letky, ocasní pera nebo ruční krovky. Nahrazeny jsou také některé vnitřní velké krovky, obvykle však zůstane zachováno tři až šest vnějších; zřídka jsou pelichány všechny nebo žádné velké krovky. Výji-

T. t. torquatus, ad ♀, Skotsko, červen: ačkoli jsou některé dosti podobné ♂, většina ♀♀ má podkladové zbarvení peří trochu světlejší a hnědší a mívá zachovanou zřetelnou šupinovitou kresbu (dokonce i v létě), stejně jako hnědavě zbarvenou skvrnu na hrudi. Zobák v průměru matnější nebo tmavší (ačkoli ne zde). Velké krovky zřejmě ad typu bez viditelného rozhraní pelichání. (S. Garvie)

— 371 —

007 HWPB pages thrushes_converted.indd 371

22.08.21 21:35

PĚVCI ZÁPADNÍHO PALEARKTU

T. t. torquatus, ♂ v 1. létě, Finsko, duben: oproti ad má vnější polovinu velkých krovek juv, ty jsou kontrastně kratší s výraznějšími (širšími a silnějšími) bělavými okraji a špičkami. Vnitřní krovky nahrazené, mají užší, nepravidelné a světle kropenaté okraje. Vzhledem k tmavosti opeření je podobný ad ♂, ale zůstávají zachovány nápadné světlé lemy per, zejména na spodině těla, zatímco bílý půlměsíc na hrudi je poměrně čistý a široký. Zobák v průměru méně čistý / jasně žlutý, čímž se blíží ♀. (M. Varesvuo)

T. t. torquatus, ♀ v 1. létě, Nizozemsko, duben: velikost a zbarvení světlé skvrny na hrudi nejlépe odpovídá ♀, stejně jako hnědavé podkladové zbarvení a rozsah světlých lemů per na svrchní straně těla a na spodině, což také odpovídá vzoru torquatus v tomto ročním období. Zdánlivě dvě generace velkých krovek potvrzují určení stáří. (A. Ouwerkerk)

T. t. torquatus, ♂ v 1. zimě, Finsko, prosinec: rozhraní pelichání ve velkých krovkách ukazuje na stáří. Pokud je stáří určeno jako v 1. roce, pak je snazší určit pohlaví: velikost a čistota bílé skvrny na hrudi (ač uprostřed zimy stále s hnědým odstínem) nejlépe sedí na ♂ v 1. zimě. To podporuje i černé podkladové zbarvení a množství světlých okrajů pírek svrchu i zespodu. (P. Komi)

T. t. torquatus, ♀ v 1. zimě, Nizozemsko, říjen: dosti hnědavé opeření a velice tlumená skvrna na hrudi (hustě skořicově hnědě pruhovaná a téměř nezřetelná) a světlé pole v křídle nejlépe odpovídají ♀ v 1. zimě. Kontrast mezi vnitřními nahrazenými a převážně juv vnějšími velkými krovkami. (L. van Loo)

mečně jsou nahrazeny jedna či dvě vnitřní ramenní letky. Bez předhnízdního pelichání v zimě. ● jaro Ad ♂ Hlava, hrdlo a většina spodiny těla velmi tmavě hnědá (ve skutečnosti nikoli černá, ačkoli tak může v terénu vyhlížet). Nejprve jsou patrné jemné světlejší lemy per, ale světlé lemy postupně opotřebením mizejí a hlava, hrdlo, břicho a boky se mění v červnu, někdy i dříve, v jednobarevně tmavé. Světlá skvrna na hrudi obvykle téměř čistě bílá, u některých jen s nepočetnými stopami hnědé na špičkách per, sahá daleko do stran hrudi a obvykle končí špičatým klínem (Malmhagen 2012).

Břicho a boky tmavohnědé s jemnými bělavými lemy per vytvářejícími nenápadnou šupinovou kresbu. Ocasní pera dosti široká, bez ostře zašpičatělých konců. Všechny velké krovky jednolitě s šedavě bílými lemy a špičkami, hranice mezi jejich hranami a středy často nepravidelná a jemně tmavě kropenatá. Velké krovky někdy z velké části tmavé. Zobák převážně jasně žlutý s proměnlivým rozsahem (obvykle omezeným) tmavé na špičce a kolem nozder. Ad ♀ Podobná ad ♂ (jen některé nelze spolehlivě odlišit), ale podkladové zbarvení hlavy a hrdla je v průměru světleji hnědé, obvykle má trochu výraznější světlé lemy per. Světlá skvrna na hrudi v průměru často špinavěji bílá s větším množstvím zachovalých hnědých špiček per, zpravidla nesahá tak daleko ke stranám hrudi jako u typického ♂, a má tupější konce (Malmhagen 2012).

Na břichu a bocích jsou bělavé lemy vytvářející dosti zřetelný šupinový vzor. Ocasní pera a velké krovky jako u ad ♂. Zobák

jako u ♂, jen v průměru trochu matnější nebo tmavší. (Určit pohlaví je zjevně složitější, než se uvádí a podle zcela bílého půlměsíce na hrudi a tmavě hnědého zbytku opeření bez kresby lze určit jen ty nejvýraznější ♂♂, což často potvrzuje tvar a velikost půlměsíce na hrudi. Někdy se ukáže, že nelze správně určit stáří, protože většina ad ♀♀ a ♂♂ v 1. létě vypadá stejně.) ♂ v 1. létě Velmi podobný ad ♀, ale liší se tím, že má obvykle proměnlivý počet (často tři až sedm) juv vnějších velkých krovek nevyměněných. Ty kontrastují s novými vnitřními kratší délkou a výrazněji bělavými lemy a špičkami vnějších praporů (bělavé lemy nepokračují na vnitřním praporu), rovněž absencí kropenatého či nepravidelného okraje světlých lemů (často má náznak tmavé skvrnky na ostnu uvnitř špičky per, a někdy je světlá vnější hrana umocněna tmavým subterminálním proužkem). Vnitřní krajní nepřepelichané juv velké krovky mají někdy na ostnu u špičky bělavou čárku. Ocasní pera v průměru užší a mnohem ostřeji zakončená (pokud nejsou tak opotřebená, že to nelze posoudit).

Zobák u kořene přinejmenším s takovým rozsahem žluté jako u ad ♀. (Přesný tvar půlměsíce na hrudi není tak užitečným znakem stáří jako u ad.) ♀ v 1. létě Jako ♂ v 1. létě, a často je nelze vzájemně odlišit, ale u typického jedince se pohlaví určí podle velice tmavé, hnědě zbarvené skvrny na hrudi, která je jen trochu světlejší než okolní opeření. ● podzim Určení pohlaví a stáří převážně jako na jaře (viz Jaro), ale opeření je čerstvé s nápadnými bílými lemy tmavých per spodiny těla

T. t. torquatus, ♂ v 1. zimě, Francie, říjen: stáří určeno jako 1. zima podle špičatých konců ocasních per, ♂ podle celkově tmavého opeření, dosti bíle vyhlížející a nápadné skvrny na hrudi se špičatými konci. Všimněte si stříbřitě bílé spodní strany křídla způsobené bělavými vnějšími prapory loketních letek a jejich krovek. (V. Legrand)

— 372 —

007 HWPB pages thrushes_converted.indd 372

22.08.21 21:35