PROL OG
Září 2014 Kdysi mi někdo řekl, že nic takového jako náhoda neexistuje. Že existuje jen synchronicita. Lidé s podobným vnitřním nastavením se často vydávají podobnými cestami a ty se nakonec sbíhají. Tak se stane, že v pátek v šest večer ve vinotéce narazíte na maminku spolužačky vaší dcery nebo že v Louvru potkáte svého bývalého učitele dějin umění. Někdy to ale vypadá, že podobná náhodná setkání nejsou důsledkem spřízněných okolností, a někoho ze své minulosti potkáte na místě, kde je přítomnost vás obou tak nepravděpodobná, že si to nedovedete vysvětlit. Ono to ani nejde pochopit. Velmi často jsou totiž věci v životě dílem souhry okolností. Třeba i to, do koho se zamilujeme. Moc nevnímám, kde se zrovna nacházíme, protože jsme devadesát procent cesty strávili tím, že jsme šnečím tempem popojížděli v londýnské dopravě sobotního odpoledne. Víc než cokoliv za okýnkem mě fascinuje můj levý ušní lalůček s malým zářivým diamantem, který se odráží ve skle a s každým mým pohybem se zatřpytí. Můj pohled se náhodou zastaví na Mikeovi, který sedí naproti mně. Láskyplně a zároveň zoufale se na mě usměje. „Jsou moc drahé!“ protestovala jsem včera v klenotnictví a váhavě podávala malé diamantové pecky zpátky prodavači. 5
Kdyz_jsme_se_videli.indd 5
6.2.2020 11:05:41