HILDA Březen 1951
P
rásklo to jako výstřel. Nádobí zařinčí, podlaha se houpe, stěny se třesou. Naproti u otočných dveří se ze stropu sype omítka. Trvá to tři čtyři vteřiny, a pak to přestane. Hilda stojí jako strnulá u kuchyňského příborníku, podnos s dvojitou snídaní pro stůl číslo sedm drží pevně v rukou. V kavárně nějaká žena hystericky vykřikuje: „Rusové už jdou… Tankové granáty… Do sklepa…“ Nějaké dítě se dá do hlasitého pláče. Mumlání. Pohledy ke stropu kavárny, kde se zavěšené lustry houpou. Kdosi se dává do smíchu. „Zemětřesení! No ne, to ještě existuje?“ Je to Hans Reblinger. Prý jen zemětřesení. Hilda cítí úlevu, ale současně jí začíná prudce bušit srdce, doslova tluče jako kladivo, teprve teď reaguje na prožitý strach. Několik hostů vstane a vybíhá ven na Wilhelmstrasse. Pes Strakáč, který leží v koutě ve svém koši, se ani neprobudil. „Zemětřesení! To je tedy něco!“ prohodí servírka Finchen. Stojí za kuchyňským pultem a oběma rukama pevně svírá porce lánový tác s čokoládovým dortem se šlehačkou, který právě vzala z vitríny. Teď postaví dort na stůl, z nádoby s vodou vezme kuchyňský nůž a začne ukrajovat tři porce. Ale už při prvním řezu se zarazí. „Ach panebože! Viděla jste to, paní Perrierová?“ Hilda nejprve donese hostům snídani, je totiž už po desáté, a tak obě mladé herečky musí hned naproti do divadla, protože začínají zkoušky. Dvě čerstvé housky, kopeček másla, marmeláda, med a šálek zrnkové kávy. To všechno za devadesát feniků – vlastně na to ještě doplácejí, ale gáže začátečnic jsou prostě malé, a oni přece chtějí, aby se herci tady v kavárně U Anděla cítili jako doma. Přinejmenším to chce Heinz, Hildin otec. 5
02_KAVARNA U ANDELA_OSUDOVA LETA.indd 5
10.8.20 11:30