JEDNA
L
idi mají různé nápady pro případ, že by se to stalo právě jim. Řekli by o tom přátelům, zvedli by ten telefon, odešli by. Rozhodně by nedělali, jako že se nic neděje, a nesnažili by se z toho jen vypsat. Svěřili by se rodině, pokud ještě nějakou mají, nebo by se snažili nějak zaměstnat (kurz keramiky, politika, jóga?). Vyhrabali by se z toho, šli by dál a dali by si životy do kupy. Taky jsem si to myslela. Cedule označující sjezd z dálnice u Woodstocku se přibližovala. Stačilo odbočit a byla jsem na venkově státu New York. Louky, pastviny s koňmi, zchátralé školní budovy, opuštěné stodoly a bukolické kostelíčky, kam se podíváš. Na konci klikaté silnice odbočka na Shadow Creek Road. Odbočila jsem skoro bezmyšlenkovitě. Nemohla jsem se dočkat, až vystoupím a vkročím do svého nového života. Možná jsem měla víc zpomalit, protože… Dupla jsem na brzdu a ten jelen jen stál a díval se na mě. Byla jsem připoutaná, ale i tak si tělo v těchto chvílích dělá, co chce. Dusty ve své přepravce vyjekl, jak narazil do stěny, protože on žádný pás nemá. Srdce mi bušilo a snažila jsem se popadnout dech. Jako by mi ten jelen ještě řekl: „Co to sakra děláš?“ než odhopkal do vysoké trávy na louce u silnice.
Zlomeni_ide_145x227–001-336.indd 7
28.01.2021 10:50