0040932

T RIBUN O V Á SÚTRA

ŠESTÉHO PATRIARCHY

C huej - neng

(638–713)

je zakladatelem tzv. jižní větve zenového buddhismu, který se v Číně šířil od 20. let 6. století. Žil v jihočínské provincii Kuang-tung, r. 676 přišel do Kantonu a vstoupil do kláštera Fa-sing, kde začal kázat, ale zakrátko přesídlil do proslulého kláštera Pao-lin, kde jako Šestý patriarcha působil, obklopen četnými žáky, třicet sedm let. Roku 712 se vrátil do rodného Jin-čou; zemřel v tamějším klášteře Kuo-en. Tribunová sútra Šestého patriarchy, základní dílo učení zen (čínsky čchan), které je vlastní čínskou variantou buddhismu, zaznamenává jednak historické i legendární údaje o životě a působení Chuej-nenga, jednak kázání shrnující zásady nového učení, jak je údajně zapsal jeden z jeho

žáků. Přes svou značnou popularitu a vliv na literaturu a umění domovské země a později i Japonska a Koreje byla Tribunová sútra objevena pro Západ velmi pozdě: teprve r. 1930 byl pořízen první anglický překlad podle verze vytištěné v období dynastie Ming (1368–1644).

V r. 1900 však byl v jeskynním chrámu v Tun-chuangu v severozápadní Číně objeven dosud nejstarší známý

text Tribunové sútry, který vznikl v letech 830–860 opisem originálu asi z r. 780. První český překlad byl pořízen podle této nejstarší dochované verze.

Chuej-neng a jeho text

Nevelký text nejistého původu, z větší části připisovaný čínskému mnichovi Chuej-nengovi z druhé poloviny sedmého století, patří k nejvýznamnějším a také nejpopulárnějším článkům zenové literatury.

Mimořádné postavení Tribunové sútry Šestého patriarchy (Liou cu tchan ťing) je dáno tím, že její hlavní hrdina a údajný autor byl duchovním otcem revolučního obratu v dějinách čínské sekty čchan jako zvláštní odnože východoasijského mahájánového buddhismu, který vyústil do podoby jižní větve zenového hnutí a jako takový se nejvýrazněji zapsal do dějin druhého tisíciletí východoasijské kultury.

Toto mimořádné postavení Chuej-nengova textu potvrzuje už jeho titul, ve kterém je spisu přiznáno označení sútra (v čínštině ťing), to jest označení jinak vyhrazené posvátným textům připisovaným přímo Buddhovi. Výjimečnost této sútry je pak i v tom, že je to jediná sútra v celém východoasijském buddhistickém kánonu, jejíž text nevznikl překladem sanskrtského originálu do čínštiny.

Vznik této jediné originální čínské sútry nepochybně souvisel s rychle rostoucím významem sekty čchan

během druhé poloviny vlády Tchangů (8.–9. století).

Další tradice této čínské sútry pak souvisí s rozhodujícím vlivem jižní větve čchanu na myšlení čínské

kulturní elity, na její filozofické postoje a odtud i na estetická východiska čínského umění, zejména poezie a malířství počínaje dynastií Sung (960–1279). Náš pokus o český překlad jejího textu a jeho interpretaci je pak vyvolán nejen naším historickým zájmem o zdroje, z nichž rostly nám dobře známé výkony čínského lyrického umění, ale aktuálně i tím, že v průběhu 20. století pronikly myšlenky buddhistického myšlení sekty čchan a jím inspirované kulturní skutečnosti čínské, japonské či korejské provenience také na Západ.

Nositelem tohoto tranzitu byl mohutný a velmi plodný vpád čínské a od poloviny století především japonské kultury do moderního euroamerického světa. Historickou propagátorskou a misijní roli v tom sehrál zvláště Japonec Daisecu (Teitaró) Suzuki a jeho anglojaponské literární dílo. Proto se myšlení i pojmosloví sekty čchan v Evropě i v Americe objevuje zpravidla v japanizované jazykové podobě, jako zen, zenismus, zenové hnutí. Interpretační a textologické problémy zřejmě způsobily, že přes svou popularitu a nesporný historický význam zůstala Tribunová sútra dlouho bez překladu do některého z evropských jazyků. Teprve roku 1930 pořídil Wong Mou-lam anglický překlad sútry v té podobě, jak je obsažena v takzvaném mingském kánonu. Tato pozdní verze Tribunové

sútry se tak stala na další zhruba tři desetiletí jedinou Západu v úplnosti dostupnou verzí, to jest právě na tu dobu, kdy zejména po 2. světové válce výrazně vzrostl

počet lidí i celých skupin zainteresovaných na praxi i teorii toho zvláštního, laikům nakloněného náboženství, ve kterém mnoho západních umělců, spisovatelů, výtvarníků i hudebníků hledalo zdroje a opory nových životních postojů a inspirací.

Teprve v šedesátých letech objevil Západ autentičtější podobu Chuej-nenga a jeho textu, reprezentovanou takzvaným tunchuangským manuskriptem, nalezeným už v roce 1900 Aurelem Steinem v podzemní bibliotéce jeskynních chrámů v Tun-chuangu na staré hedvábné cestě v severozápadní Číně, od roku

1903 skladovaným mezi jinými ukořistěnými materiály a dokumenty takzvané kolekce sira Aurela Steina v Britském muzeu a dnes dostupným na mikrofilmu pod číslem S 5475.

Pozdní „objevení“ autentičtějšího textu sútry má svou logiku. Informace o čínském čchanu (japonském zenu) a jeho poznávání zůstávaly do šedesátých let zprostředkované původními explikacemi, ale i překlady na úrovni interpretace mýtotvorné. Této interpretaci pochopitelně lépe vyhovovala tradiční, zpopularizovaná, rozvedená a doplněná verze „Chuej-nengova textu“ z mingského kánonu. Tedy verze, která byla v době dynastií Ming (1368–1644) a Čching (1644–1911) rozšiřována v četných populárních vydáních v Číně, v Koreji i v Japonsku a v podstatě vycházela ne-li z totožného, tedy aspoň obdobného zájmu. Mýtotvorný zájem o mnicha Chuej-nenga se ostatně netýkal jen jemu připisovaného textu. Tento zájem nechal

Chuej-nenga vystupovat jako klíčovou postavu i v jiných textech, nejčastěji ve sbírkách koanů (hádankovité anekdoty, otázky a odpovědi mistrů a žáků), které hrály důležitou roli zejména v pozdějším japonském zenu, odkud byl jen krok k jejich popularitě západní. V posunech a přídavcích, které tvoří základ pozdější verze sútry, se legenda zvaná Chuej-neng dramatizuje, její podání se zvýpravňuje, Chuej-nengův portrét je obohacen o výroky a aforismy, které v původním textu evidentně chyběly. Uveďme například rozsahem nevelké, leč podstatné rozvedení Chuej-nengova setkání s divokým urputným hledačem pravdy (dharmy)

Čchen Chuej-mingem (Chuej-šun v 11. kap. sútry), rozvedení, jež proti našemu textu vysvětluje Chuej -mingovo probuzení (satori) touto mistrovou replikou:

Nemysli na dobré ani na špatné, tak je to, víš, jak jsi vypadal, nežli se narodili tví rodiče?

„Objevení“ tunchuangského textu zřejmě souviselo se změnou v kulturním klimatu. Mýtotvorné a zkratové interpretace vykonaly své, zájem na této úrovni byl nasycen a další generace si žádaly už věcnější a přesnější informace nejen o Chuej-nengovi a jeho textu, ale i o čchanu a východoasijském buddhismu vůbec. Zároveň šlo o smysluplné, historicky korektní začlenění zenového zjevení do kontextu východoasijského myšlení včetně prověrky jeho kulturních transgresí a transformací. V tom smyslu je příznačné, že autorem prvního úplného překladu tunchuangského manuskriptu byl Wing-tsit Chan, tehdy profesor čín-

ské kultury a filozofie na Darmouthské univerzitě (The Platform Scripture, New York 1961), s jehož jménem jsou spojeny jiné důležité práce z oboru staré čínské kultury. A také to, že už v roce 1967 vychází další knižní překlad z pera mladého badatele Philipa B. Yampolského v péči předního centra sinologických a japanologických studií na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, překlad založený na detailní textové i historické kritice dosavadních poznatků o textu připisovaném Chuej-nengovi. K oběma těmto překladům i k jejich aparátu jsem pochopitelně přihlédl při svém pokusu o překlad český, především v rovině textologické, neboť na rozdíl od jiných čínských textů filozofické a kanonické povahy je Tribunová sútra vlastně dosti přehledná a hlavně slohově jednoduchá, přičemž právě v této jednoduchosti, hraničící s výrazovým minimalismem, je základní obtíž, s níž se bude těžko vyrovnávat každý, kdo bude ctít základní imperativ svého řemesla: klást co nejmenší překážky mezi originálem a čtenářem.

Jak se dostal zenový buddhismus do Číny? Podle tradice jej přinesl do Číny Bódhidharma, označovaný jako První patriarcha sekty čchan. Jeho životní příběh nese všechny znaky zakladatelského mýtu. Do Číny přišel od jihu. Údajně vstoupil do Kantonu v roce 520 nebo 527; záhy na sebe upozornil, střetl se se zbožným, buddhismu nakloněným císařem Wuem (502–549), když znevážil všechny vnější projevy zbožnosti, jako je

zakládání klášterů, konání obětí, poskytování milodarů. Potom prý přešel řeku Jang-c’, a to na třtině. Bódhidharmovo překročení řeky Jang-c’se stalo trvalou součástí zenové ikonografie. Devět let setrval v asketické meditaci obrácen ke skále. Nástupnická tradice dostala podobu přímého předání: Učedník Chuej-kche (487–593) přesvědčil Bódhidharmu, že pochopil dharmu, a Chuej-kche se stal Druhým patriarchou, titul Prvního patriarchy zůstal vyhrazen Bódhidharmovi. Moderní historici nejprve zpochybnili Bódhidharmovu existenci úplně. Později připustili, že jádro příběhu je správné, příběh metaforicky odráží skutečnou Indovu misi, připustili, že Bódhidharma přišel do Kantonu v sedmdesátých letech pátého století a na sever přešel někdy do roku 524.

Podstatnější je, že čchan nebyl do Číny přinesen, nýbrž v Číně vznikl, lhostejno jakou roli v tom sehrál muž, kterému se říkalo Bódhidharma, mnich sice indického původu, jehož myšlení však vykazuje podstatné prvky čínské provenience.

Bódhidharmovi předcházeli v Číně učitelé buddhismu Tao-an (312–385) a Chuej-jüan (334–416), jejichž učení už jasně inklinuje k základním postojům čchanu. Tito čínští buddhisté zřejmě zúročili zkušenost taoistického hnutí a filozofie. Historicky je to velmi průkazné. Třetí a čtvrté století bylo v čínské kultuře a myšlení dobou mohutného revivalu myšlenkového odkazu starého mistra (Lao-c’, 6. st. př. n. l.?) a mistra Čuanga (Čuang-c’, asi 380–320 př. n. l.), jejichž

učení v mnohém připomínalo teorii i praxi staroindických jogínů. Myšlení takzvaného neotaoismu bylo nejvlivnějším duchovním hnutím té doby a podíl taoismu, jeho filozofie i jeho praktik na sinizaci indického buddhismu je nepopiratelný. Buddhistický mistr Chuej-jüan patřil ve své době k nejlepším znalcům taoismu. Čchan-zen je nejdůslednějším a také nejšťastnějším, to jest kulturně nejplodnějším produktem této syntézy dvou tradic.

Bódhidharmův skutečný význam zřejmě nebyl v originalitě myšlenky, nýbrž v její důsledné a vynalézavé propagaci. Číňané neměli talent na proroky, musel přijít Ind, aby se z tohoto čchanového hnutí stalo hnutí masové: aby učení zenistických mnichů vykročilo ze zdí klášterů a přestalo být výsadou „probuzených“.

V náboženské doktríně Bódhidharma povýšil sútru Lankávatára (sútra o Buddhově příchodu na ostrov Lanká, přeložená do čínštiny roku 443 n. l.) na jediný zdroj dharmy. Jádrem této sútry je přesvědčení, že blažený stav nirvána je stav prázdnoty zbavené všech podob a jevových rozdílů, stav nevýslovný, slovy nesdělitelný, logicky rozumem neuchopitelný. Záleží na intuici, všechno ostatní už je v každém z nás, jenomže zastřené, zatarasené vášněmi, pudy, omyly, náklonnostmi. Smyslem Bódhidharmova devítiletého sezení proti zdi bylo právě jen dosažení této prázdnoty, smyslem jeho askeze bylo očištění původního já.

Bódhidharmovo působení zapustilo kořeny, řady vyznavačů sútry Lankávatára se rozrostly. Narůstal

také mýtus týkající se mistrů a patriarchů, dědiců Bódhidharmova odkazu.

Podle nejrozšířenější a nejúplnější verze obsažené v knize Čchuan fa pao ťi (Drahocenná kronika o předávání dharmy), pravděpodobně dokončené počátkem osmého století, byl brahmán Bódhidharma z jižní Indie, který se postupně dostal až do kláštera Šao-lin v Sungských horách nedaleko sídelního Lo-jangu na čínském severozápadě. Tam byl jedním z jeho žáků

Chuej-kche, kterému Bódhidharma konečně předal dharmu. V Bódhidharmově mýtu je obsažen motiv jeho násilné smrti jedem. Tento motiv se později opakuje v historii čchanových patriarchů častěji.

Chuej-kche byl prý původně konfuciánec, který konvertoval k buddhismu a stal se mnichem. Čtyřicetiletý potkal Bódhidharmu, po šesti letech cvičení pod jeho vedením si jednoho dne usekl rámě, aniž dal najevo známku bolesti. Tak přesvědčoval Bódhidharmu o opravdovosti svého srdce. Po Bódhidharmově odchodu zůstal v klášteře Šao-lin, aby tam pokračoval v jeho misijním díle. Ale v třicátých letech šestého století za vlády Severních Wejů přešel do jejich hlavního města Jie, tam získal velké množství žáků a mnoho lidí přivedl k probuzení. I jeho život byl několikrát vystaven útokům, údajně bylo na něj spácháno několik pokusů otrávit jej. Za svého nástupce si vybral mnicha

Seng-cchana.

Seng-cchan patřil k jeho nejnadanějším žákům. Za velké perzekuce buddhistů ze strany císaře Wua z teh-

dejší dynastie Čou roku 547 se Seng-cchan podle podání uchýlil na plných deset let do pustých a divokých hor Chuan-kung v středočínské provincii An-chuej. K tomu se váže legenda, podle níž byly tyto hory odedávna plné divoké zvěře, která po jeho příchodu hory opustila a už se nikdy nevrátila. Seng-cchan sám zmizel posléze beze stopy, když předtím předal dharmu jednomu ze svých učedníků, Tao-sinovi, kterému se prý současně svěřil, že odchází na jih. Seng-cchan zůstal nejnejasnější postavou čchanové genealogie.

Počínaje jeho žákem Tao-sinem začíná být kronika sdílnější. Čtvrtý patriarcha Tao-sin pocházel z provincie Che-nan, už v sedmi letech opustil rodný dům a šest let studoval u učitele, jehož jméno se nedochovalo. Koncem 6. století přešel k Třetímu patriarchovi Seng-cchanovi. Zůstal u něho osm nebo devět let, ale když ho chtěl následovat při jeho odchodu na jih, byl svým učitelem vyzván, aby zůstal a šířil učení zde na severu a na cesty se vydal teprve potom. Během nepokojů na konci vlády dynastie Suej, které předcházely nástupu velké dynastie Tchang v roce 618, odešel Tao-sin přece jen na jih. Došel do Ťi-čou v provincii Ťiang-su, které bylo tehdy už sedmdesát dní obleženo bandity a ve kterém vyschly všechny prameny. Ale když Čtvrtý patriarcha přijel, prameny znovu vytryskly, a když Čtvrtý patriarcha přednesl sútru Pradžňápáramitá, bandité se dali na ústup. Do historie patriarchů vcházejí zázračné skutky, jak je známe z historií buddhistických asketů. Traduje se, že Tao-sin dával

přednost usilovnému soustřeďování a uzavřené meditaci před stykem s lidmi a před četbou a přednášením súter. Svou dharmu předal mnichu Chung-ženovi, když pocítil blízkost smrti a když bylo vybudováno jeho mauzoleum, které se začalo budovat v roce 652 na svazích Šuang-fengu. Ani patriarchova smrt se neobešla bez podivných, nadpřirozených znamení, ne nepodobných těm, která zaznamenává Tribunová sútra v 54. kapitole a která vyhrazuje Chuej-nengovi. Výčet nadpřirozených událostí spojovaných s Taosinovou smrtí tím nekončí, tři roky po jeho smrti se vrata mauzolea otevřela a objevilo se tělo mrtvého patriarchy takové, jaké bylo, dokud ještě žil; žáci je zahalili a mauzoleum nechali otevřené.

Životopis Tao-sinova nástupce Chung-žena, Pátého patriarchy, je naproti tomu na události chudý. Svou rodinu jménem Čou opustil, když mu bylo sedm. Tao -sin prý rychle poznal jeho nadání. Chung-žen dosáhl probuzení meditací vsedě, bez čtení súter, o samotě. A bylo mu sedmdesát čtyři let, když v roce 675 zemřel, odevzdávaje svou dharmu mnichovi Fa-žuovi. V rozporu s tím, co tvrdí naše sútra. Ostatně toto není jediná nesrovnalost v genealogii čchanu v Číně. Mezi nejpodstatnější patří to, že Bódhidharma nebyl prvním patriarchou, ale až druhým – prvním patriarchou byl Gunabhadra (394–468), indický mnich ze střední Indie, který přijel do Kantonu za tehdejší dynastie Sungů v první polovině 5. století a zasloužil se o čínský překlad sútry Lankávatára ve čtyřech svaz-

cích, tak jak ji potom podle jiné tradice Bódhidharma předal svému nástupci Chuej-kcheovi. Odtud asi byl určitými školami čchanu odvozen jeho učitelský vztah k Bódhidharmovi, aniž by existoval jediný pozitivní doklad o tom, že ti dva se v Číně potkali. S Gunabhadrou je ovšem také spojena Chuej-nengova legenda, a to v souvislosti s jeho údajným proroctvím o příchodu toho, který vskutku ponese pečeť Buddhova srdce, to jest o příchodu Chuej-nenga, Šestého patriarchy, do kláštera Pao-lin.

Po smrti Pátého patriarchy Chung-žena (601–675) došlo k rozkolu. Podle tradice se o to přičinili dva jeho žáci: konzervativní Šen-siou (605–706) a radikální Chuej-neng (638–713). Ten se stal zakladatelem nového směru. Jemu byl připsán spis, který se stal biblí tohoto směru. Co o Chuej-nengovi vlastně víme? Kdybychom pominuli všechna fakta, která jsou pozdějšího data a jsou částí legendy o Šestém patriarchovi, mnoho by nezůstalo. A tak nám nezbývá než si z nich podržet aspoň ta nejdůvěryhodnější. Chuej-neng se narodil roku 638. Pocházel z rodiny Luových, která příslušela do Fan-jangu, jihozápadně od dnešního Pekingu. Narodil se však až v Sin-čou v dnešním okrese Sin-sing v jihozápadní části jihočínské provincie Kuang-tung, kam byl jeho otec zřejmě vypovězen po degradaci. Další podrobnosti obsahuje text sútry. Po svém útěku z kláštera Chuej-neng jako předurčený patriarcha, zdá se, šestnáct let zůstával podle pokynu Mistra v ústraní na čínském jihu, až roku 676