__MAIN_TEXT__
feature-image

Page 1

001-003 Rozstrel.qxp_Sestava 1 03.09.19 14:20 Strรกnka 3

SESTAVIL

LEE CHILD

ห‡ ROZSTREL Sandra Brown Val McDermid Kathy Reichs Diana Gabaldon Gayle Lynds Karin Slaughter Charlaine Harris Lisa Jackson Lara Adrian Lisa Scottoline J. A. Jance

& & & & & & & & & & &

C. J. Box Peter James Lee Child Steve Berry David Morrell Michael Koryta Andrew Gross John Sandford Christopher Rice Nelson DeMille Eric Van Lustbader


Členům sdružení International Thriller Writers

Rozstřel.indd 3

12.9.2019 11:47:22


Obsah

Úvod Leeho Childa

/

7

Čest & … / 11 Sandra Brown a C. J. Box Lee Coburn a Joe Pickett Na volné noze / 41 Val McDermid a Peter James Tony Hill a Roy Grace Hra na vraždu / 73 Kathy Reichs a Lee Child Temperance Brennanová a Jack Reacher Předehra z minulosti / 125 Diana Gabaldon a Steve Berry Jamie Fraser a Cotton Malone Rambo v jejich myslích / Gayle Lynds a David Morrell Liz Sansboroughová a Rambo

165

Krátký příběh / 215 Karin Slaughter a Michael Koryta Jeffrey Tolliver a Joe Pritchard

Rozstřel.indd 5

12.9.2019 11:47:22


Tady kopejte / 293 Charlaine Harris a Andrew Gross Harper Connellyová a Ty Hauck Zaslouží smrt / 335 Lisa Jackson a John Sandford Regan Pescoliová a Virgil Flowers Půlnoční vzplanutí / 399 Lara Adrian a Christopher Rice Lucan Thorne a Lilliane Úprk / 429 Lisa Scottoline a Nelson DeMille Bennie Rosato a John Corey Honba za Rouškou / 465 J. A. Jance a Eric Van Lustbader Ali Reynoldsová a Bravo Shaw

Rozstřel.indd 6

12.9.2019 11:47:22


Úvod

Běžně se do ničeho příliš nezapojuji. Ovšem v roce 2005, kdy jsem byl požádán, abych se stal členem skupiny, která právě zakládala nové sdružení, jsem okamžitě řekl ano. Sdružení dostalo název International Thriller Writers (ITW). Ta myšlenka mě zcela pohltila. Konečně organizace, která se bude věnovat thrilleru jako žánru! Zapsal jsem se a stal jedním ze zakládajících členů. Zapojil jsem se natolik, že jsem přijal funkci v představenstvu, a po několika letech začal působit jako místopředseda. Musím říci, že jsem si každou minutu svého působení v organizaci doslova užíval. Když mě požádali, abych se ujal redakce této antologie, s radostí jsem přijal. V ITW je všechno netradiční. Jeho motto je varováním jemu samému. Jestli budeme napodobovat, neuspějeme. Jednou z největších inovací organizace je zrušení členských příspěvků. Plné členství (dostupné aktivním autorům thrillerů) je už dlouho bezplatné. Aby sdružení pomohlo samo sobě, vydává antologie. Začalo antologií Thriller, redigovanou Jamesem Pattersonem, první sbírkou krátkých povídek tohoto žánru. Dnes je pokládána za nejprodávanější antologii svého druhu. V roce 2007 vyšla antologie Thriller II, redigovaná Clive Cusslerem, a v roce 2008 Love is Murder v redakci Sandry Brown. Následovala sbírka z tvorby mladých autorů Fear (2010) pod redakčním vedením R. L. Stinea. ITW si udělalo jméno i dvěma audioknihami – The Chopin Manuscript (2007), redigovanou Jefferym Deaverem, která se stala audioknihou roku, a The Copper Bracelet, která vyšla v roce 2009. A pak přišla Face Off. ~ 7 ~

Rozstřel.indd 7

12.9.2019 11:47:22


Spojení dvou renomovaných autorů a ikonických postav jejich děl do jednoho příběhu. Třiadvacet přispěvatelů, jedenáct dobrodružství. Poté co Face Off v roce 2013 vyšla, stala se bestsellerem New York Times. Myšlenka dosáhla takové obliby, že jsme se pokusili o spárování dalších dvaadvaceti autorů včetně jejich ikonických postav. Tentokrát šlo o to dát dohromady muže a ženu. A užít si to. Následující stránky nabízejí jedinečné příběhy párů, spojených na celý život. Kde jinde by Cotton Malone Steva Berryho mohl vstoupit do magického světa Diany Gabaldon? Kde jinde by se moje postava, Jack Reacher, mohla postavit po bok jedinečné Temperance Brennané od Kathy Reichs? A kde jinde by se mohli náhodně setkat temperamentní právnička Bennie Rosatová z Philadelphie od Lissy Scottolinové s bývalým detektivem newyorského policejního oddělení vražd Johnem Coreym od Nelsona De Milleho? Jedenáct jedinečných příběhů. Příběhů, které bude radost číst. Každý začíná stručným úvodem, kde podrobně popisuji postup, jaký příslušný dvoučlenný tým zvolil ke spojení odlišných postav. Mnozí členové těchto týmů se nikdy předtím nesetkali a nikdy nepsali společně. Jde přirozeně o zcela novou románovou zkušenost – pro autory i čtenáře. Na konci uvádím životopisné údaje přispěvatelů, které vám umožní dovědět se o těchto mimořádně talentovaných osobnostech něco víc. Tak do toho. A užijte si to. Dva v jednom. Lee Child, červen 2017.

~ 8 ~

Rozstřel.indd 8

12.9.2019 11:47:22


Sandra Brown a C. J. Box

Sandra Brown začala psát v roce 1981. Předtím pracovala jako modelka v televizi, kde zároveň uváděla předpovědi počasí a celostátní program PM Magazine. Ačkoli vydala přes 70 románů v nákladu více než 80 milionů výtisků po celém světě, připustila jistý handicap. Měla problém s krátkou povídkou. „Nenapsala jsem jich mnoho,“ říká. C. J. Box naštěstí podobnou skepsí netrpí, což z něj pro Sandru činí ideálního partnera. Chuck je rodák z Wyomingu. Pracoval jako dělník na ranči, zeměměřič, rybář, reportér maloměstských novin, a dokonce vlastnil nevelkou turistickou marketingovou firmu. Připsal si na účet více než 20 románů, a ani krátká povídka mu nebyla cizí. Napadlo ho, že by svou postavu Joea Picketta mohl dát dohromady se Sandřiným Leem Coburnem. Dílem šťastné náhody skončil Coburn na konci Sandřina románu Lethal v Jackson Hole ve Wyomingu. A to je kraj Joea Picketta. Lze mluvit o osudu. Následně šlo všechno snáz. Společně vymysleli zápletku příběhu. Chuck napsal prvotní koncept, který poslal Sandře, aby ho upravila a přepsala. Pracovali na textu tak dlouho, dokud nebyli s jeho výslednou podobou oba spokojeni. Chuck to shrnul do jediné poznámky.

Rozstřel.indd 9

12.9.2019 11:47:22


„Pracovat se Sandrou bylo jako sen.“ Tohle nečekané spojení obou svérázných protagonistů určitě oceníte. Společně se odeberou do jiné doby, a už sám název jejich příběhu nastolí zajímavou otázku. Čest & …

Rozstřel.indd 10

12.9.2019 11:47:22


Čest & …

KDYŽ SE TOHO RÁNA JOE PICKETT VYDAL NA CESTU, netušil, že

zanedlouho stane tváří v tvář smrti. Na tohle roční období – konec září – byl neobvykle teplý den. Joe na přání zdejšího revírníka právě prováděl obhlídku v lese na západním svahu Gros Ventre Range nad Jackson Hole. Sotva několikrát po sobě zaslechl kdesi v dálce staccato třaskavých zvuků, přitáhl uzdu svému valachovi jménem Rojo a narovnal se, aby lépe slyšel. Hlavu přitom mírně naklonil směrem, odkud zvuky vycházely. Jediné, co až dosud slyšel, bylo Rojovo frkání a supění, jak po náročném stoupání sotva popadal dech. Náhle mezi stromy těsně nad zemí dvakrát zadunělo, a Joe si uvědomil, že to, co začalo jako běžný den, se změnilo v něco potenciálně nebezpečného – a to hned ze tří důvodů. Za prvé, ty zvuky nebyly přirozené. Existovala obecně rozšířená mylná představa, že v lese je ticho, protože je v něm málo lidí. Ve skutečnosti byla divočina pestrou směsicí zvuků. Porostem se prodírali losi, grizzlyové a baribalové, kteří občas porazili mrtvý strom nebo zdupali křovisko. Zvuky, které přitom vydávali, se mísily s pískotem veverek, křikem jestřábů a vytím vlků a kojotů. Člověku z toho tuhla krev v žilách. Hory byly zatraceně hlučné místo. Přesto měla tahle nelibozvučnost přirozený rytmus. To, co Joe slyšel, ho však narušilo způsobem, který jeho smysly uvedl do stavu nejvyšší pohotovosti. ~ 11 ~

Rozstřel.indd 11

12.9.2019 11:47:22


Za druhé, původ zvuků byl nanejvýš podivný. Joe si byl téměř jistý, že slyšel výstřely z několika poloautomatických pušek, které zazněly současně. Po nich následovala přestávka a pak ještě dva výstřely ze zbraně velké ráže. Nedalo se odhadnout, oč jde. O střelbě na vysokou zvěř ho lovci náležitě poučili. Vždycky byli pyšní na to, že při honu spotřebují co možná nejméně nábojů. Šlo o to zvíře ulovit přesnou ranou, nikoli ho prošpikovat střelami, které by znehodnotily maso. Kromě toho měla sezóna odstřelu losů v téhle části hor začít nejdříve za týden. A za třetí, oblast byla odlehlá a chyběly tu silnice. Dole v údolí se nacházely tisíce snadno dostupných pronajatých chat, tábořišť a hotelů. Ale dostat se vysoko do hor vyžadovalo nemalé úsilí, takže nikdo nestál o to se namáhat, pokud k tomu neměl dobrý důvod. V Joeovi se probudil muž zákona. Uvažoval, proč ke střelbě došlo. Samozřejmě mohl celou věc nechat bez povšimnutí. Dokonce to nebyl ani jeho okrsek. V Teton County se ocitl jen proto, že ho místní revírník Bill Long požádal, aby mu pomohl zkontrolovat odlehlé tábory lovců losů, protože sám by se před rozedněním na všechny nedostal. Tu laskavost mu udělal. Už proto, že tak mohl vzít svou rodinu – manželku Marybeth a dospívající dcery Sheridan, Lucy a April – na malé prázdniny. Při pohledu na nákupní tašky, složené na hromadě v rohu hotelového pokoje, ho napadlo, že tu nejspíš víc peněz utratí, než vydělá. Z jeho práce však plynulo rodině tak málo požitků, že když se naskytla možnost pozvat ji na pár dnů do Jackson Hole, byl šťastný, že ji může využít. Uvažoval, jestli by o střelbě, kterou toho dne slyšel, neměl informovat Billa Longa, který by dokonce mohl vědět, kdo za ni nesl odpovědnost, a mít pro ni logické vysvětlení. Nebo taky ne. ~ 12 ~

Rozstřel.indd 12

12.9.2019 11:47:23


Bill by ale nejspíš nechtěl, aby ho zatáhl do potenciálně nebezpečné situace v neznámých horách bez doprovodu a podpory místních. Možná by měl… K čertu! Další mohutný výstřel. Tentokrát se ozval nečekaný, pronikavý zvuk, jako když kulka zasáhne tělo – zvuk zcela odlišný od toho, který zazní, když střelec mine cíl. To zcela měnilo pravidla hry. Obrátil koně jihovýchodním směrem. Pohledem zkontroloval brokovnici v pochvě u sedla a pistoli v pouzdře a mlaskl na koně: „Jedem, Rojo.“ Dřív než uviděl tábor, ucítil ho. V křovinách a větvích stromů se držel zatuchlý zápach omastku od ohnišť, smísený s odérem zpocených a dlouho nemytých mužů. A vůní střelného prachu. Ta vůně byla společná všem loveckým táborům, kam zajížděl celá léta. Rojo náhle odfrkl a vzepjal se. Před sebou objevil něco, čeho si Joe nevšiml. Joe ho pobídl do kroku. Pokaždé když vjel do tábořiště v divočině poprvé, cítil napětí. Nevelké skupiny opilých mužů si tu užívaly odloučenosti od ostatního světa. Muži měli zbraně, alkohol a nezřídka i zvýšenou hladinu testosteronu. Tím posledním, koho chtěli vidět, byl zástupce lesní správy, který kladl otázky a kontroloval licence a povolení. A naopak tím posledním, co Joe chtěl udělat, bylo překvapit je, nebo se vystavit ohrožení, protože byli v početní převaze a měli víc zbraní. Ale byla to součást jeho práce. „Hej, vy tam,“ zavolal. „Tady váš soused revírník na přátelský návštěvě.“ Nikdo neodpověděl, i když se domníval, že slyší kroky, znějí~ 13 ~

Rozstřel.indd 13

12.9.2019 11:47:23


cí z houštiny na opačném konci tábora. Že by se někdo pokoušel o útěk? „Haló!“ zavolal znovu. Rojo váhavě kráčel kupředu. Joe se vzpřímil v sedle, a aniž sklonil hlavu, uvolnil kožený řemínek, zajišťující pažbu jeho brokovnice zasunuté do pouzdra. Přesto doufal, že ji nebude muset vytáhnout. Dorazil stezkou mezi stromy k zarostlé pasece. Našel tu čtyřicet oprýskaných stanů, pařezy po vykácených stromech, táborové židle, velké začernalé ohniště, které ještě doutnalo, a všude kolem rozsypaný popel. Byl to zanedbaný, špinavý tábor. Napadlo ho, že vypadá jako z dob zlaté horečky, nebo jako kdyby ho postavili horalové těsně před tím, než se přihnala zima. Ti, kdo ho obývali, očividně nebrali ohled na divočinu, a hygieně věnovali pramalou pozornost. Paseka byla obrostlá lesem jako zdí. Za ní se do tří stran zvedaly hory s holými vrcholky. Les protínala žulová skaliska. Na několika z nich si orli postavili svá impozantní hnízda. Uprostřed mýtiny vyrostla hromada z plechovek od konzerv. Na stožáru z oloupaného kmene křivolaké borovice visela žlutá vlajka s nápisem NEŠLAPEJ NA MĚ a vyobrazením hada, stočeného do klubíčka. Na konci paseky stálo lešení a za ním zdi z masivních fošen. Na stavbě se dosud pracovalo. Stěny budovy nebyly vyšší než čtyři stopy. Vypadaly jako otevřená krabice od bot. O zeď bylo opřené nářadí – sekery a pily. Před i za otevřenými dveřmi stavby, opatřenými zárubní, ležela hromada špinavého prádla. Teprve když Joe přijel blíž, uvědomil si, že před ním leží tělo vousatého muže s vytřeštěnýma očima a dírou uprostřed čela. Škubalo sebou v agónii. V bezvětří byl cítit střelný prach. Smrtelné zranění bylo čerstvé – způsobil ho osudný výstřel, který slyšel před chvílí. Snažil se zklidnit srdce, které mu prudce bušilo – položil si pravou ruku přes náprsní kapsu na hrudník a přitlačil. ~ 14 ~

Rozstřel.indd 14

12.9.2019 11:47:23


Nepomáhalo to. Vytáhl brokovnici z pouzdra, seskočil z koně, převedl ho přes paseku a uvázal k mrtvému stromu. Rojo byl pochopitelně vyděšený. Joe chtěl, aby zůstal na místě a ani se nehnul. Rozhodl se, že než o celé události pošle zprávu vysílačkou nebo telefonem – obojí nechal u koně v jezdecké brašně –, zkontroluje stav oběti, ležící u dveří srubu. Jak přecházel paseku směrem k padlému muži, zhluboka dýchal a rozhlížel se po korunách stromů. Vlasy na temeni měl naježené. Pod horským svahem se nic nepohnulo – dokonce ani orlí mláďata nevyhlížela z hnízda. Přesto měl pocit, že ho někdo shora sleduje. Možná že ten, kdo střelil onoho muže a pak utekl, se vrátil. Opřel brokovnici o trám a sedl si v podřepu k oběti. Byl rád, že je nízko nad zemí a z druhé strany srubu na něj není vidět. Natáhl se k muži a přitiskl mu konečky prstů ke špinavému krku. Nenahmatal žádný pulz. Ten muž se ani nehnul. Byl mrtvý. Na tváři podél nosu se mu táhla zaschlá krvavá stopa po kulce. Šedé oči měl vytřeštěné, ale už nic neviděly. Joe mu je chtěl zatlačit, ale nedokázal se ho znovu dotknout. Mrtvý zapáchal, jako kdyby to, co měl na sobě – zamaštěné džíny, těžké vysoké boty, nátělník a keprový kabát –, nosil celé týdny. Měl popelavě bledou pleť a dlouhé, neudržované vousy. Jak Joe prohlížel tělo, všiml si lesklého ústí pušky, trčící zpod mužova ramene – nejspíš na ni upadl a zatlačil ji do země. Bylo opatřené kuželovitým krytem, jaký se používá v armádě k zeslabení záblesku při výstřelu. Lovci něco podobného rozhodně nepotřebují. Tohle místo nevypadalo jako běžný lovecký tábor a ani mrtvý nevypadal jako obyčejný lovec. Joe se s lovci, kteří by stavěli dřevěný srub a vyvěšovali vlajku, dosud nesetkal. Co se to tu dělo? Věděl, že by neměl odtahovat tělo dřív, dokud ho nevyfotogra~ 15 ~

Rozstřel.indd 15

12.9.2019 11:47:23


fuje, nebo nepřijedou forenzní technici z Teton County. Nedokázal určit, jestli byl muž zavražděn ve chvíli, kdy stál ve dveřích a pak upadl na svou pušku, nebo jestli se tak stalo podle jiného scénáře. Uvažoval, zda puška, zapíchnutá do země pod jeho tělem, je totožná s tou, kterou slyšel několikrát vystřelit předtím, než třikrát silně zadunělo. Vypadala jako vojenská puška vzor 223, která dokáže vydat právě takový praskavý zvuk. Uvažoval, jestli se v počtu zbraní, které vystřelily před třemi detonacemi, přece jen nespletl. Možná že ten mrtvý vystřelil ze své pušky tolikrát, kolikrát stačil stisknout spoušť, a výstřely se nesly ozvěnou jeden za druhým, proto zněly, jako kdyby je vypálilo hned několik střelců. Kdo ale byl ten mrtvý chlap? A kdo mu vypálil díru do hlavy? Ve chvíli, kdy se chytil stěny, aby se mohl znovu postavit na nohy, se za ním zcela nečekaně objevil Rojo. Odfrkoval a vzpínal se. Joe se otočil, a viděl, jak se jeho vyplašený kůň vzdaluje, a má dost síly na to, aby za sebou vlekl mrtvý strom, ke kterému byl uvázán. Zatímco od kmene se mu dařilo držet dál, dlouhé větve ho škrábaly do slabin. S vytřeštěnýma očima se řítil přes paseku směrem, odkud přijeli. „Stůj!“ vykřikl Joe. Bezmocně sledoval, jak kůň mizí mezi stromy na severní straně paseky. Třmeny mu pleskaly do boků a otěže za hřívou divoce tančily ve větru. Udělal pár kroků dopředu, ale pak se zastavil. Svého valacha by nikdy nedohonil. Mohl jen doufat, že se nezaběhne daleko a že ho později najde. Náhle ucítil, že vlevo od něho v lesní temnotě někdo je. Otočil se. Z lesa se vynořila mužská postava. Dotyčný stál bez hnutí a tiše, ale jeho chladné modré oči Joea ostražitě sledovaly. Byl vysoký a hubený. Jeho klid byl ale jen zdánlivý. Na sobě měl džíny, kovbojské boty a obnošený lehký kabát. ~ 16 ~

Rozstřel.indd 16

12.9.2019 11:47:23


Joe hned věděl, že ten člověk není v těchto horských končinách ani turista, ani cizinec. V pravé ruce držel masivní poloautomatický kolt 1911 ráže 45, který byl dost velký na to, aby dokázal do čela udělat velkou díru – právě takovou, jakou měl mrtvý u srubu. Joe byl rád, že muž míří zbraní do země. Věděl, že by ji mohl zvednout a vystřelit na něj dřív, než by on stačil sebrat brokovnici, kterou nechal opřenou o zeď nedokončené stavby. Z toho, jaký zaujímal postoj – s mírně rozkročenýma nohama a narovnanými rameny –, usoudil, že kdyby došlo k souboji, nebylo by pochyb, kdo by vyhrál. Krempou klobouku pokynul směrem, kam zmizel Rojo. Muž pokrčil rameny. „Revírník by měl mít líp trénovanýho koně,“ řekl jen. Ta slova Picketta očividně ranila. * LEEMU COBURNOVI SE NELÍBILO, že u zabitého stojí muž v uni-

formě. Měl ve věci jasno a nehodlal ztrácet čas tím, že bude muset vysvětlovat, co se stalo. Revírník, kterého tu pokládal za zbytečného, měl na sobě červenou košili, vybledlé džíny, vysoké boty a propocený šedý stetson. Byl hubený, středně vysoký a měl stříbrem prokvetlé krátké kotlety. Pohledem měřil brokovnici, opřenou o dřevěnou zeď, ale nijak se nesnažil pro ni natáhnout. „Jsem revírník z Wyomingu. Jmenuju se Joe Pickett. Obávám se, že vás budu muset požádat, abyste mi vydal zbraň a šel se mnou do města. Musíme to nějak vyřešit.“ Coburn nevěřil svým uším. „To myslíte vážně?“ Pickett nehnul brvou. „Jo, vážně.“ Coburn se zhluboka nadechl a pomalu začal s vysvětlováním. „Tohle není váš boj. Nevíte, co se tu děje, a ani to nepotřebujete vědět. Navrhuju, abyste odepnul pistoli a položil si ji k nohám. Bro~ 17 ~

Rozstřel.indd 17

12.9.2019 11:47:23


kovnice zůstane tam, kde je. Pak vás nechám odejít.“ Pokynul bradou západním směrem. „Myslím, že někam tam běžel váš kůň.“ Pickett dal pomalu ruce v bok a s mrknutím pohlédl na Coburna. „Jednou jsem jednoho chlápka nechal, aby mi vzal zbraně. Nedopadlo to dobře.“ „Odložte pistoli.“ Revírník nepřestával pomrkávat. Vypadalo, jako když o něčem přemýšlí. Coburn začínal ztrácet trpělivost. „Dobrá, položím pistoli na zem,“ souhlasil Pickett. „Stejně to s ní moc neumím. Pak vás ale nechám zatknout.“ Coburn vydechl a rozhlédl se kolem, jako by se snažil zjistit, jestli předmětem toho špatného vtipu je skutečně on. „Tady na to nestačíte. Když vám dávám šanci odejít, měl byste ji využít.“ „Proč?“ zeptal se Pickett. Dvěma prsty vytáhl pistoli z pouzdra a položil ji na zem. „Protože vám to říkám,“ odpověděl Coburn s rostoucí netrpělivostí v hlase. „Tohle není váš boj.“ „Vypadá to, že tenhle boj už skončil,“ prohodil Pickett a kývl směrem k mrtvému muži u dveří. Pak se napřímil a přistoupil ke Coburnovi blíž. „Nechystáte se to udělat, že ne?“ zeptal se Coburn. „Nechat mě zatknout? Všiml jste si, že mám zbraň?“ „Všichni ve Wyomingu mají zbraň,“ konstatoval Pickett. Zdálo se ale, že už si není tak jistý. Coburn sklopil svou pětačtyřicítku, nicméně palcem uvolnil kohoutek. Pickett nepochybně to rychlé cvaknutí slyšel. Přesto udělal další krok. Co má ten chlap za lubem? pomyslel si Coburn. A pak si všiml dlouhé, masivní trubice, připevněné k revírníkovu opasku. Byl to sprej na medvědy. Pickett zřejmě zamýšlel přiblížit se až k němu a postříkat ho. Tahle věc byla desetkrát účinnější než pepřový sprej, jaký užívají pouliční strážníci. Zvedl zbraň. „Stát!“ ~ 18 ~

Rozstřel.indd 18

12.9.2019 11:47:23


Pickett zaváhal. Střídavě těkal očima po Coburnovi a ústí jeho zbraně. Náhle v místě mezi nimi země explodovala a do vzduchu se vznesl mrak černé půdy. Vzápětí – vzhledem ke vzdálenosti, odkud se střílelo, s téměř vteřinovým zpožděním – štěkly výstřely ze dvou poloautomatických pušek. Pickett uskočil, jako kdyby dostal žihadlo, vrhl se na zem, lehl si na břicho a zakryl si hlavu rukama. Pak se odkulil stranou, aby uhnul přívalu kulek, které se jedna po druhé zakusovaly do země v místě, kde předtím stál. Coburn se přikrčil a tasil svou pětačtyřicítku. Začal ostřelovat horský svah nad lesem. Byl si jistý, že střelba vychází právě odtamtud, ale nikoho neviděl. Za ním pleskaly střely o kmeny stromů, na hlavu a ramena mu pršelo borovicové jehličí, a do zátylku ho bodaly úlomky oddrolené kůry. Zvedl hlavu. Uviděl Picketta, jak se po čtyřech snaží dostat do bezpečí v nedostavěném srubu. Schoval se za kmen spadlého stromu. V ruce dál pevně svíral pistoli. Namířil směrem ke vzdálenému horskému úbočí, kde ve štěrbině mezi skalisky zahlédl záblesk ústí zbraně, a dvakrát vystřelil. Věděl, že nikoho nezasáhl, ale střelce tím alespoň na okamžik zdržel. Využil dané chvíle, přehoupl se přes kmen a vyrazil k přístřešku. Dohonil Picketta, který právě přelézal přes mohutný kořen. V příští chvíli jedna ze střel srazila revírníkovi klobouk z hlavy. Ten, místo aby se rozběhl ke srubu, se sehnul pro klobouk, zatímco kulky kolem něj vyrývaly ze země chuchvalce černé prsti. Coburn přeskočil mrtvolu ve dveřích a po špinavé podlaze se doplazil ke vzdálené stěně srubu. Slyšel, jak Pickett dorazil vzápětí po něm. Oba se tvářemi přitiskli ke zdi, zatímco střelec pokračoval v palbě. Ale ostřelovačů klidně mohlo být víc. Coburn cítil, jak kulky narážejí do vnější stěny srubu. Fošny byly naštěstí dost masivní, takže jim dokázaly odolat. ~ 19 ~

Rozstřel.indd 19

12.9.2019 11:47:23


To bylo dobré. Byli však uvězněni na jednom místě a střelci na ně navíc z výšky dobře viděli. Jejich zorné pole zabíralo celé tři čtvrtiny srubu. „Zasáhli vás?“ zeptal se Coburn přes rameno Picketta. „Myslím, že ne.“ „Stačil jste cestou sebrat pistoli?“ „Stejně bych s ní nic nesvedl. Ale vzal jsem brokovnici.“ „Takže,“ řekl Coburn, „máme moji pětačtyřicítku a vaši brokovnici proti dalekonosnejm puškám v rukou chlapů, co maj spoustu munice.“ „Kolik jich tam je?“ „Nejmíň dva. Ale možná i tři.“ „Tři?“ Coburn souhlasně zamručel. Uvažoval, že znovu vystřelí do míst, kde zahlédl záblesk z pušky. Možná že jednoho ze střelců zasáhne a zlepší jejich vyhlídky. Ale střelba náhle ustala. Střelci nejspíš usoudili, že pálení na cíl za dřevěnou zdí je plýtváním municí. „Nevadilo by vám, kdybyste mi řek, co se tu děje?“ zeptal se Pickett. „Později. Myslím, že právě teď chystaj další rundu,“ opáčil Coburn. Otočil se na podpatku a pohlédl směrem ke dveřím, kde ležel mrtvý muž. Byl to jediný směr, kde se nad lesem nevypínaly hory. „Přinejmenším se zezadu nedostanou nad nás,“ usoudil. „Ale uviděj nás, jestli se pustíme víc jak pět stop od zdi. Takže zůstaňte na místě a ani se nehněte.“ „Neměl jsem v plánu nikam chodit,“ vyhrkl Pickett rozčileně. „Ale teď, když to skončilo, mám v úmyslu vás nechat zatknout pro vraždu.“ Coburn si povzdechl. ~ 20 ~

Rozstřel.indd 20

12.9.2019 11:47:23


Ten muž byl jako buldok toho nejhoršího plemene. „Podívejte,“ řekl, „až se odtud dostanem, můžete si dělat, co chcete. Ale teď, když máme trochu času, než znovu nabijou a daj se dohromady, od vás potřebuju, abyste zavolal pro posilu. Vím, že šerif z Teton County má vrtulník. Můžu vám dát přesný souřadnice.“ „To by šlo, kdybych měl vysílačku nebo telefon.“ Coburn se otočil. Vypadal rozzlobeně. „Co jste to za muže zákona, když nemáte vysílačku ani telefon?“ „Takovej, co jeho koně vystrašil nějakej šílenec, kterej se nečekaně objevil v lese. V brašně pod sedlem jsem měl všechno, včetně telefonu. A co vy? Vy máte telefon?“ „Měl jsem, ale je pryč.“ Pickett nechápavě svraštil obočí. „Čemu na tom nerozumíte? Prostě ho už nemám.“ „Ztratil jste ho?“ Coburn se nadechl a zaklel. „Dal jsem jim ho. Vytáhli z něj baterii.“ „Myslíte si, že jsem pitomec?“ Coburna tím nadzdvihl. Uvažoval, že tomu chlapovi jednu vrazí. Ale jedno po druhém. „Jak dobře znáte tyhle hory?“ zeptal se. „Vůbec je neznám. Není to můj rajón. Jen jsem udělal jednomu chlapovi laskavost.“ „K čertu! Zkejsnul jsem tady s revírníkem, co ani neví, kde je.“ „Tak už to v mým životě chodí,“ opáčil Pickett a pokrčil rameny. „Mimochodem, děkuju, že jste mi na útěku do srubu pomoh.“ Coburn pokýval hlavou. „Jak se vlastně jmenujete?“ „Coburn.“ „Jen Coburn?“ ~ 21 ~

Rozstřel.indd 21

12.9.2019 11:47:23


„Pro vás prostě Coburn.“ „Máte jen jedno jméno? Jako Cher nebo Beyoncé?“ „Lee Coburn, sakra.“ „Můžete mi to hláskovat – kvůli zatykači?“ „Velký cé, do háje, malý o…“ Napadlo ho, že revírníkovi srazí pažbou své pětačtyřicítky jeho drahý klobouk. Možná ho tím na chvíli umlčí. Ale potřeboval ho, aby hlídal severní stranu, zatímco on se postará o východní, západní a jižní, kde se nepochybně skrývají střelci. „Nechám vás předvolat, Coburne,“ sdělil mu Pickett. * CELOU PŘÍŠTÍ HODINU SEDĚL JOE ZÁDY KE ZDI s brokovnicí na

kolenou a v duchu si přál, aby se den ubíral úplně jiným směrem. Obhlížel les, až kam ode zdi dohlédl. Doufal, že se k nim střelci neblíží. Zároveň sledoval severní stranu paseky v naději, že Rojo přestane bloudit lesem a objeví se. Modlil se, aby jeho kůň byl v pořádku. Kromě střelců, kteří se usadili ve skalách, les obývali grizzlyové, pumy a další predátoři, kterým by se Rojo mohl stát snadnou kořistí. Zkontroloval hodinky. Byly dvě odpoledne. Marybeth čeká, že se vrátí do setmění, ale ne dřív. Pokud se nebudou moci spojit se šerifem Teton County, nikdo se dalších několik hodin nedozví, že má potíže, natož aby ho nechali hledat. Vzpomněl si, že měl v plánu koupit rodině permanentku na sjezdovku ve Snow King Mountain. Lucy se na to docela těšila. Vedle něj seděl Coburn, ostražitý, klidný, připravený k boji. Pokud se vůbec pohnul, pak jen tolik, aby viděl přes zeď na střelce. Podle Joea záměrně čekal na příhodnou chvíli k odvetě. Zatímco oni stříleli, on je jen zaměřoval. ~ 22 ~

Rozstřel.indd 22

12.9.2019 11:47:23


Konečně zacílil a zmáčkl spoušť. Byl si naprosto jistý, že tentokrát zasáhl cíl, jakkoli to nemohl zaručit. To by znamenalo, že zbývali ještě dva střelci, nebo dva a jeden raněný. Všichni měli kvalitní pušky, takže Joe i jeho nedobrovolný spojenec dál zůstávali v nevýhodě. „Až vystrčíte hlavu jako krtek z díry, ustřelej vám ji,“ řekl Joe Coburnovi. „Jako kdo?“ „Jako krtek ze hry Tref svýho krtka.“ Coburn se zatvářil rozpačitě. „To je taková dětská hra.“ Coburn shlédl na pistoli, kterou držel v ruce, a potěžkal ji. „Asi jsem nikdy nebyl děcko. Žádný takový hry jsem nehrál.“ Zvedl hlavu k Joeovi. „A taky jsem nikdy nevylejzal z díry jako krtek.“ „Necháte je střílet naslepo a budete doufat, že se štěstím vyváznete?“ Coburn ho zpražil pohledem. „Máte snad lepší plán?“ „Ne.“ „Tak radši mlčte.“ Joe si vzpomněl na sprej na medvědy, připevněný k opasku. Pořád ještě mohl Coburna omráčit, odzbrojit a nasadit mu pouta. Ale jak by to dopadlo? Mohl by pak vysvětlit střelcům v horách, že je všecko v pořádku? Složili by zbraně a dobrovolně se vzdali? Coburn byl hrubián a možná i vrah. Přesto jedna věc hrála v jeho prospěch. Byl na téhle straně zdi. * COBURN SI BYL VĚDOM, ŽE REVÍRNÍK SLEDUJE,

jak znovu na-

bíjí. „Coburne, než tohle skončí, jsem si naprosto jistej, že to tu pro nás dva bude jako na Divokým západě,“ ozval se Pickett. ~ 23 ~

Rozstřel.indd 23

12.9.2019 11:47:23


„Řek jsem vám, že tohle není váš boj. Mám vám to zopakovat?“ „Mám rodinu v Jacksonu. Rád bych ji ještě viděl.“ Coburna znovu napadlo, že Pickettovi srazí stetson z hlavy. Mohl by využít chvíle klidu a stát se pánem situace. Nikdy nepatřil k těm, kdo podléhají slabosti. To neznamenalo, že by mu chyběly empatie a porozumění s těmi, kdo zrovna nebyli muži činu. V soubojích na střelné zbraně – a těch, kterých se zúčastnil, nebylo málo – umírali nejen ti, kdo váhali, ale i ti, kdo byli stateční. V dané situaci měli dvě možnosti. Boj, nebo útěk. Pochyboval, že střelci druhou možnost vůbec připustí. „Kdyby nic jinýho,“ řekl Pickett, „měl byste mi aspoň říct, co se to tu děje. Nestává se každej den, abych začal obhlídkou loveckých táborů, a skončil přestřelkou s cvokem vedle sebe.“ Coburn se usmál. „Dávali mi spoustu jmen. Ale cvok jsem poprvé.“ „Tak mi dokažte, že nejste. Tady odtud, kde sedím, vidím mrtvýho chlapa s prostřeleným čelem. A další dva nebo tři, co se nás pokoušej zabít. Sotva můžu dojít k jinýmu závěru.“ Coburn vzal jeho slova jako výzvu. „Tak co se tam podle vás stalo?“ Pickett si dal s odpovědí načas, což Coburna podráždilo. „Viděl jsem, že se v horách děje spousta divnejch věcí. Tady v Gross Ventres i v Bighorns. Tyhle lesy občas lidem připadaj jako to nejlepší místo k tomu, s někým si něco vyřídit, když to nejde jinde. Viděl jsem tu chlapy, co vypadali, jako kdyby právě přežili konec světa, pastevce ovcí na pervitinu, ekologický teroristy i despotický rančery.“ „Když se tu rozhlídnu,“ řekl Pickett a ukázal za zdi srubu směrem k tábořišti, „vidím, že se tu začíná dít něco nekalýho. Myslím, že vy a vaši kumpáni jste se rozhodli udělat si z týhle odlehlý části hor něco jako hlavní stan. Proč, to nevím. Zřejmě počítáte s tím, ~ 24 ~

Rozstřel.indd 24

12.9.2019 11:47:23


že tak budete dost daleko od civilizace, a to vám dovolí dělat si, co chcete. Dali jste dohromady zbraně a nářadí, přišli sem a začali si stavět tábor. Pak jste se rozhádali. To vzhledem k vaší divoký povaze a tomu, že ten mrtvej u dveří srubu měl pušku, nijak nepřekvapuje. Neshody, ať už vznikly kvůli čemukoli, se vám vymkly z rukou. Zastřelil jste toho chlapa a zbytek bandy zamířil k horám. Šel jste po nich, a tak dostali nápad, že vylezou až nahoru a obrátí zbraně proti vám. A pak jsem se objevil já.“ Coburn zavrtěl hlavou. „Tak to podle vás vypadá?“ „Jo. Nebo nějak podobně.“ „Jsem z FBI.“ Pickett pochybovačně zvedl obočí. „Nečekáte, že vám to uvěřím?“ Coburn vytáhl z kabátu náprsní tašku s odznakem a ukázal revírníkovi doklady. „Jsem agent.“ „Jaký agent?“ zeptal se Pickett. Coburn se zhluboka nadechl, pak rychle vstal a rozhlédl se, aby se ujistil, že se k nim střelci neblíží. Když si byl jistý, že ne, sklonil se k Pickettovi. „Když zrovna nemám jinej úkol, jsem na základně v Jacksonu. Dobrý místo k tomu se znovu zorientovat a dát do kupy.“ „Dát do kupy?“ „Před pár dny mi volal šéf, chlápek jménem Hamilton. Hroznej hlupák.“ „Byrokrat?“ „Jak jsem řek. Oznámil mi, že minulej měsíc při šťáře v sídle bílejch rasistů, co si říkaj ,Jeden národ‘, v Západní Virginii, utekli čtyři fakt nebezpeční chlapi. Věděl jsem, že FBI tu organizaci dlouho sleduje, ale mě do případu nezapojili.“ „Co mají za lubem?“ „Chtěj vyvolat rasovou válku tím, že v osadách, kde žijou převážně černý, postřílej bílý poldy. Tihle chlapi vědí, že kdy~ 25 ~

Rozstřel.indd 25

12.9.2019 11:47:23


by k tomu došlo, místní poldové by nejspíš reagovali, a potíže by byly na světě. Na internet dali svůj manifest, jak to dělá spousta podobnejch tlučhubů, ale nikdo nepředpokládal, že to dotáhnou až do konce. Jenže oni to udělali. V South Philly pár poldů opravdu zastřelili. Nastalo peklo. Výtržnosti, vandalismus, rabování, mrtví na obou stranách – a mezi nima dokonce několik školáků. Jsem si jistej, že jste to viděl ve zprávách.“ Pickett přikývl. „FBI provedla razii v sídle organizace ve Wheelingu. Několik chlapů a dokonce i ženskejch zatkla, ale čtyřem chlapům z vedení se podařilo utéct. Nikdo nevěděl, kam mají namířeno, ani to, jestli se rozdělili, nebo zůstali pohromadě. Nějakej zatčenej ve vazbě vypověděl, že jeden z těch čtyř má známý ve Wyomingu, kde předtím lovil losy. Konkrétně v Jackson Hole. Šéf mě požádal, abych to tam omrknul, a hlavně nevyplašil místní.“ „A vy jste to udělal,“ doplnil Pickett. Coburn přikývl. „Potřeboval jsem už něco dělat, a tak jsem to vzal. Trvalo mi pár dní, než jsem našel prodavače v železářství, kterej mě naved na dva chlapy odpovídající popisu, co tu nakoupili munici a nějaký nářadí. Řek mi, že maj západovirginskej přízvuk a jeden z nich nosí dlouhý vousy jako ti venkovský balíci z televizního seriálu Duck Dynasty.“ „Náš mrtvej u dveří.“ „Začal jsem hledat v horách. Ani jsem nedoufal, že je najdu. Vlastně to byla spíš náhoda než výsledek cílenýho pátrání. Dneska ráno jsem dorazil do jejich tábora, aniž bych si uvědomil, co jsou zač.“ „Tehdy jste jim dal svůj telefon?“ „Přesně takhle to nebylo,“ opáčil Coburn rozmrzele. „Navrhnul jsem jim, že se k nim přidám. Řek jsem jim všechno, o čem jsem si myslel, že chtějí slyšet – o týhle zemi, se kterou to jde z kopce, a o tom, jak to změnit. Líbilo se jim, co jsem říkal, ale s otevřenou náručí mě rozhodně nevítali. Přesto si myslím, že o mém přijetí ~ 26 ~

Rozstřel.indd 26

12.9.2019 11:47:23


uvažovali. Kdyby nic jinýho, potřebovali pomoct se stavbou srubu, než přijde zima. Jako stavitelé rozhodně nebyli žádní fachmani.“ „Většina zločinců, se kterými jsem měl co do činění, byli idioti,“ přitakal Pickett. „Já mezi nima poznal řadu zatraceně chytrejch. Ale tihle byli vážně zabedněný. I když se ze začátku chovali přátelsky, postupně začínali mít podezření. Abych jim dokázal, že pro ně nepředstavuju hrozbu, dal jsem jim svůj telefon, jakmile o něj požádali. Neměl jsem žádný obavy, protože jsem z něj všechno vymazal.“ Pickett přikývl. „Pokračujte.“ „Všecko šlo podle plánu, dokud se jeden tlouštík v tričku s nápisem BÍLÁ HRDOST a jeden hubeňour, kterej vypadal jako z thrilleru Vysvobození, nerozhodli, že mě proklepnou, jestli u sebe nemám zbraň. Samozřejmě jsem ji měl. Dal jsem se na ústup, ale s vousáčem v zádech to nebylo nic příjemnýho. Odjistil a nabil pušku a namířil na mě. Sotva jsem se rozběh do lesa, sáhli po zbraních další tři. Stačil jsem se schovat za mohutným kořenem, než začali střílet. Bylo to jako den D.“ „Slyšel jsem to,“ potvrdil Pickett. „Když konečně přestali, aby mohli znovu nabít, podařilo se mi vyřídit vousáče. Ostatní okamžitě práskli do bot. Chvíli jsem je pronásledoval, ale pak mě napadlo, že bude lepší, když se pokusím najít telefon a zavolám pro posily. Ale ke vší smůle jste se objevil vy.“ Pickett zvedl ruce, jako by se tím gestem ptal: A co uděláte? „Měl jsem dost času všecko promyslet. Mám plán, jak ty chlapy dostat,“ řekl Coburn. „Vážně? To zní zajímavě.“ Coburn předstíral, že si Pickettova skeptického tónu nevšiml. „Budu je udržovat v napětí. Zůstanou v defenzívě, takže nebudou mít možnost zaútočit. Vy zaujmete mý místo. Dám vám svou pětačtyřicítku. Budou si myslet, že jsem jedinej, kdo na ně střílí.“ „A dál?“ ~ 27 ~

Rozstřel.indd 27

12.9.2019 11:47:23


„Budete dělat to, co jsem dělal já. Hrát… jak se to, sakra, jmenuje?“ „Tref svého krtka.“ „Jo, to je ono. Objevíte se každejch patnáct až dvacet minut a vystřelíte na ně. Budou hádat, kdy se objevíte, a odkud vystřelíte.“ „A zatím?“ zeptal se Pickett. „Využiju toho, že mě kryjete palbou, a vypadnu z baráku. Vezmu si vaši brokovnici, zmizím v lese a napadnu je z boku. Dostanu je jednoho po druhým. Budou mrtvý dřív, než se dovědí, kdo je zabil.“ Zdálo se, že Pickett má stále pochyby. „To nejlepší, co můžete udělat, je udržovat nepřátele ve stavu, kdy jsou vyvedený z rovnováhy,“ řekl Coburn. „Je pravděpodobný, že nebudou čekat, že je dostanu.“ Pickett se usmál. „Mám kámoše, co by ten váš plán schválil. Ale já si jím nejsem jistej.“ „Máte snad lepší?“ zeptal se Coburn, očividně naštvaný. „Snažím se nějaký vymyslet.“ „Pochybuju, že by ve mně vzbudil důvěru.“ Pickett dál přemýšlel. Proč tomu chlapovi trvá tak dlouho, než dá dohromady myšlenku? napadlo Coburna. To by snad dřív roztál i ledovec. „To jste chodil po horách sám celý týdny, než jste ty chlapy našel?“ zeptal se revírník nakonec. „Jak jsem řek.“ „Proč sám?“ Coburnova zlost rostla. Pickett se pomalu nejen pohyboval, ale i myslel. „Do toho vám je houby.“ „Z čeho se vlastně dáváte do kupy?“ Coburn neodpověděl. „Říkal jste, že se potřebujete dát do kupy. Z čeho?“ „Co to s tím má společnýho?“ ~ 28 ~

Rozstřel.indd 28

12.9.2019 11:47:23


„Jen uvažuju. Měl jste otřes mozku? Planý neštovice? Vrostlý nehet na prstu u nohy?“ Coburn se kousl do rtu. „Tak dost!“ Vyskočil na nohy a vyběhl podél zdi k rohu budovy. Pětačtyřicítku měl připravenou. Chlap v tričku s nápisem BÍLÁ HRDOST právě vběhl do lesa a zamířil k nedostavěnému srubu. V ruce držel pušku Ruger-Mini, vzor 14. „Odložte zbraň!“ zvolal Coburn. Zvedl pistoli, vystřelil a zasáhl muže přímo doprostřed těla. Ten zavrávoral, padl na záda na pažbu své pušky a zůstal ležet bez hnutí. „Dva mimo hru,“ pronesl Coburn, aniž zvýšil hlas. Pak zaslechl ránu. Cosi ho zasáhlo a srazilo na záda. Bylo to, jako kdyby ho kopla mula. Nedokázal pohnout horní částí těla, ale dál pevně svíral svou pětačtyřicítku. Pickett se k němu rozběhl a odtáhl ho ke zdi. * Vážil jako mrtvý, ale dosud žil. Dokladem toho byly kletby, které ze sebe chrlil, když ho Pickett opíral o zeď. „Bolí to jako čert,“ sykl a zatnul zuby. „Kam vás trefil?“ „Do prsou.“ To nebylo dobré. Rána do hrudi by mohla být osudná. Pickett se k němu natáhl, aby mu sundal kabát. Kulka zasáhla místo přímo pod klíční kostí – blíž rameni než srdci. Vypadalo to na průstřel, protože krev crčela z obou stran. Pickett viděl, co taková rána dokáže udělat s velkými lovnými zvířaty, a na podobný pohled si dávno zvykl. Když byl ale postřelen člověk – jakkoli šlo o někoho, koho zrovna nemusel –, bylo to něco docela jiného. PŘEKVAPILO HO, JAK JE COBURN TĚŽKÝ.

~ 29 ~

Rozstřel.indd 29

12.9.2019 11:47:23


„Myslím, že nebyl zasažený žádný životně důležitý orgán,“ řekl. „Ale nejsem si jistý, jestli nemáte zlomenou nějakou kost.“ „Bolí to jako čert,“ zopakoval Coburn. „Starosti mi dělá spíš krvácení.“ Coburn jen zamručel. Pickett neměl po ruce lékárničku. Byla v jezdecké brašně, kterou odnesl Rojo. „Ovážu vám to vaší košilí. Předkloňte se, ať vám můžu sundat kabát.“ Coburn se zhluboka nadechl a předklonil se. Joe si dokázal představit, jak ho to musí bolet. Uvolnil mu ruce, přetáhl kabát přes hlavu a odebral zakrvácené pouzdro na pistoli. Neztrácel čas rozepínáním košile a rovnou ji roztrhl. Několik knoflíků se skutálelo na zem. Všiml si Coburnovy jizvy na břiše. Byla růžová a zkrabatělá, a vypadala čerstvá. „Sem vás taky střelili?“ „Ne, říznul jsem se při holení.“ Ten chlap vypadal, že ho hned tak něco nevyvede z míry. Picketta zaujaly jeho svalnaté paže, protkané žílami. Na levém bicepsu byl vytetovaný ostnatý drát a na pravém nápis HONOR &… Druhé slovo chybělo. „Honor a…?“ zeptal se Pickett a přetáhl Coburnovi košili přes rameno, podpaží a hruď. Doufal, že zastaví krvácení po obou stranách rány. „Honor jako čest? Čest a povinnost? Čest a oběť? Nebo jste se ještě nedokázal rozhodnout?“ Coburn zamumlal cosi nesrozumitelného. „Držte se,“ nabádal ho Pickett. „Tady to stáhnu a podvážu. Bude to bolet.“ Coburn souhlasně přikývl. Pro Picketta to byl signál, že pochopil, že košili je třeba opravdu co nejvíc utáhnout a udělat na ní uzel. Coburn ani nehlesl, ani se nepohnul. Pickett prohlédl postižené místo. I když košile byla pevně utažená, krev dál prosakovala. Doufal, že krvácení alespoň zpomalí. ~ 30 ~

Rozstřel.indd 30

12.9.2019 11:47:23


„Dokázal byste zvednout pravou ruku?“ zeptal se. Jak se Coburn pokusil vyhovět, bolestí sebou škubl. Přesto v dlani dosud svíral svou pětačtyřicítku. „Obávám se, že ne.“ „Můžu střílet levačkou.“ Ten člověk se jen chvástá, pomyslel si Pickett. Ale kdo ví? Podal Coburnovi pistoli do levé ruky. „Zůstaňte sedět. Už žádná hra Tref svýho krtka.“ „Musíme dávat pozor, co se děje venku.“ „Nebudu vystrkovat hlavu jako vy.“ „Tohle všechno mi hatí plán.“ „Při vší úctě, byl to pěkně blbej plán.“ „Od vás jsem zatím žádnej neslyšel.“ Pickett se posadil. „Čest a… co?“ Coburn vzdychl. „Čest a to. Proč sakra nejste aspoň chvíli zticha.“ * TŘI HODINY SE NIC NEDĚLO.

Coburn začínal být nervózní. Joe Pickett mu šel s každou minutou víc na nervy. Zlatavé večerní slunce se sklánělo za koruny stromů a vrhalo dlouhé stíny. Vůně borovic byla stále silnější. Teplota klesla o deset stupňů. Věděl, že do dvou hodin bude tma. Bolest v rameni už nebyla tak ostrá, spíš jen občas vystřelovala. Pokud seděl klidně, dokázal ji snášet. Když se ale pohnul nebo se zhluboka nadechl, musel zatnout zuby, aby nezačal sténat, naříkat nebo klít. Navzdory chladnému vzduchu se potil. Jen síla vůle a tvrdý výcvik pro utajené mise zabránily tomu, že se nezačal třást. Nepochyboval, že by se svou pětačtyřicítkou dokázal udělat, co je třeba, i kdyby ji musel držet v levé ruce. Zvlášť na krátkou vzdálenost. Nebyl si ale jistý, jestli k tomu ještě dostane šanci. ~ 31 ~

Rozstřel.indd 31

12.9.2019 11:47:24


Revírník vedle něj seděl bez hnutí. Coburn se obával, že usnul. Přeměřil ho pohledem. Vypadal, jako když se dívá do prázdna. Ve tváři měl klidný výraz. Nebo spíš nepřítomný? Coburn si ani jedním nebyl jistý, ale tak či tak mu šel na nervy. „Mrkněte, jestli mě slyšíte, Pickette.“ „Slyším vás.“ „Co děláte?“ „Přemejšlím.“ „Nenamáhejte se, nebo si s tím pospěšte, než tu vykrvácím.“ „Čekal jsem, že se vrátí Rojo.“ „Rojo?“ „Můj kůň,“ vysvětlil Pickett s rozpačitým úsměvem. „Nevypadá to, že by se vracel.“ „To teda ne.“ Pickett dlouho mlčel. „Neslyšíte něco?“ zeptal se nakonec. Coburn zvedl hlavu, ale když se pokusil narovnat, začala ho v rameni bodat prudká bolest. „Ne,“ odsekl. „Je úplný ticho, až na slabej vítr.“ „Dobrá,“ souhlasil Joe. „Čekáme tři hodiny a neozvaly se žádné přirozené zvuky. Žádní ptáci, žádné veverky, nic. Myslím, že ti chlapi tam pořád jsou.“ Revírníkova slova na Coburna zapůsobila. Když za partyzánské války ve Střední Americe ptáci přestali zpívat a opice vřeštět, bylo třeba tasit mačetu, protože někdo byl nablízku. „Možná to zároveň znamená, že nevědí, co dělat,“ dodal Pickett. „Ale stejně bychom něco slyšeli. Tlumenou řeč. Větve praskající pod nohama. Prostě něco. Myslím, že zůstali nahoře, ale jsou zmatený.“ „Z čeho?“ „Přemýšlím o tom,“ zamračil se Pickett. „Bylo skoro poledne, když po nás naposled stříleli a sledovali nás. Ale protože viděli jenom vás, možná se domnívají, že mě zasáhli a jsem po smrti. Ani ~ 32 ~

Rozstřel.indd 32

12.9.2019 11:47:24


mě nezahlídli. Jsou si naprosto jistý, že trefili i vás, a proto jsme se ani jeden neukázali. Myslí si, že tady dole leží dva mrtví chlapi.“ Coburn sotva znatelně přikývl na souhlas. „Už jste někdy lovil?“ zeptal se Pickett. „Myslíte zvěř?“ „Co jinýho?“ Coburn naklonil hlavu na stranu a podíval se do tmy. „Chlapy,“ pronesl tiše. „Ale doufám, že jen ty špatný.“ „Ptal jste se, tak odpovídám.“ Pickett chvíli mlčel a pak si odkašlal. „Myslel jsem losy nebo jeleny.“ „Kdysi dávno v Idahu s tátou,“ přiznal Coburn. Bylo mu tehdy dvanáct. Otec z okna jejich dodávky střelil před rozedněním jelena, což bylo proti zákonu. Rozsvítil přední světla, a aby ukončil trápení poraněného zvířete, udeřil ho do hlavy lopatou. „Moc se mi to nelíbilo,“ zabručel Coburn. „Možná že byste to ještě dokázal.“ „Co jako?“ „Trávit týdny v divočině a pronásledovat jelena nebo losa. Stopovat ho. Tábořit v přírodě. Chodit pěšky. Během prvních let, co jste na lovu, vás ovládne žízeň po krvi. Je to stejný jako chytat chlapa. Když zabijete nějaký zvíře, vždycky si přitom zakrvácíte ruce. Po čase vás to ale otráví, protože zvířata vždycky zůstanou jen kořist. Nejsou nijak zvlášť chytrý, ale vědí, že s člověkem se nemají pouštět do boje. Radši se mu vyhnou.“ „Co to má společnýho s náma?“ „Možná nic. Ale z toho, co jste mi řekl, mám dojem, že ti chlapi z hnutí Jeden národ jsou jen hloupí venkovští balíci. Kdyby byli chytrý, uháněli by z hor, dokud mají ještě šanci. Místo toho budou čekat do rána a nejspíš sejdou dolů, aby se přesvědčili, že jsme mrtví. Jsou to nejen hlupáci, ale i násilníci, co touží po krvi. Budou ~ 33 ~

Rozstřel.indd 33

12.9.2019 11:47:24


se chtít ujistit, že nás zabili, zahrabat naše těla a pak dostavět srub, aby se sem mohli vrátit a rozpoutat tu svoji rasovou válku. Nejsou moc trpěliví a mají hlad, tak jako já.“ Otočil se směrem k chladicím nádobám a konzervám. „Určitě se už těší na své oblíbený ragú.“ To mělo podle Coburna logiku. Kromě toho ve stavu, v jakém byl, by nedokázal zaútočit na motýla, natož na dva šílence, připravené kdykoli střílet. „Takže na ně počkáme?“ „Dokud nevyrazí,“ doplnil Pickett. „Nebo dokud tu nevykrvácím.“ „Jedno nebo druhý.“ * „EMILY.“

Pickett otevřel oči. Uplynula hodina a půl od chvíle, kdy jeden z nich naposled promluvil. Zbývala asi půlhodina světla, i když ještě před chvílí svítilo slunce. Les potemněl a vánek ustal. Zdálo se, že všude je ticho a klid. Slyšet bylo jen jméno, které Coburn náhle zašeptal. „Cože?“ zeptal se Pickett, rovněž šeptem. „Honor a Emily.“ Pickett byl zmatený. „Tomu nerozumím.“ Coburn mlaskl. „Honor je jméno mý ženy. Emily je její dcera. Je jí pět.“ Pickett se snažil zakrýt překvapení. „Takže vy máte rodinu?“ „Ne tak docela.“ Pickett čekal, že se dozví víc, ale marně. „Já mám ženu a tři dcery,“ řekl nakonec. „Rád to přiznám. Nevím, jaký bych byl bez nich.“ Coburn ho sjel příkrým pohledem. „Myslíte, že byste byl třeba jako já?“ „To jsem neřekl.“ ~ 34 ~

Rozstřel.indd 34

12.9.2019 11:47:24


„Nebyl byste daleko od pravdy. My spolu byli jen tři měsíce.“ „Poznal jsem Marybeth na vejšce.“ Coburn se s námahou zvedl. „Já se s Honor seznámil za mnohem neobvyklejších okolností.“ Pickett čekal, že se konečně dozví víc. „Vylezl jsem z močálu k ní na dvůr, držel ji na mušce, ohrožoval na životě a nakonec svázal.“ „Nikdy bych nevěřil, že jste takový romantik.“ Coburn se dal do smíchu. „Byla zapletená do případu, co jsem právě vyšetřoval.“ Pickett ukázal Coburnovi na břicho. „Tehdy jste přišel k tomuhle?“ „Jo. Nevěděl jsem, jestli ji ještě někdy uvidím. Každej den jsem chodil na letiště,“ pokračoval Coburn. Pak se na chvíli odmlčel. „Už jsem vám říkal o svým šéfovi? Jmenuje se Hamilton. Honor mu pohrozila, že mu něco udělá, jestli jí neřekne, kde jsem. Měla radši zůstat v Louisianě. Ale jednoho dne se objevila. I s Emily.“ „To zní jako happy end.“ Coburn pokrčil rameny. „Možná pro chlapa, co se chce usadit. Možná pro takovýho, jako jste vy. Takovýho, co ví, kdo je Emily.“ Pickett se usmál. „Malá holka, co jiného. Vám šlo ale hlavně o tu ženskou.“ „Dá se to tak říct.“ „Někdy přemýšlím o sobě,“ reagoval Pickett. „Nejspíš by mě děsilo, kdybych měl trávit celý den sám v práci a pak se vracet domů do samoty.“ Coburn potřásl hlavou. „Celej život jsem trávil sám. Sám jsem si dělal společníka. Teď se bavím o takovejch věcech, jako jsou záclony. Mně je jedno, jakou maj barvu. Stačí mi vědět, že jdou zatáhnout.“ Pickett pokýval hlavou. „Je mi to jasný. A co říkáte ozdobným polštářkům?“ „To fakt nevím.“ ~ 35 ~

Rozstřel.indd 35

12.9.2019 11:47:24

Profile for Knižní klub

0040835  

0040835