Sonja
T
ine Koptschiková přejížděla energicky ručním vysavačem po vyšetřovacím stole, jako by chtěla sedřít jeho gumový potah. Přitom šlo jen o to odstranit z něj psí chlupy. Jenže Tine předtím pracovala v jednotném zemědělském družstvu a měla na starosti sto padesát krav. Družstvo bylo teď, na jaře roku 1992, v rozkladu. Díky znovusjednocení Německa. Tine uměla zacházet se zvířaty, každý její pohyb měl potřebnou razanci, na veterinární ordinaci pro malá zvířata ale poněkud nadbytečnou. „Jsme pro dnešek hotové?“ zeptala se Sonja, zatímco si zapisovala do papírů paní Kupkeovou s hrubosrstým jezevčíkem Whiskym. „V čekárně je ještě jeden ovčák.“ Sonja pohlédla na hodinky. Jedenáct, ordinační hodiny jsou u konce. Dnes to šlo celkem dobře – tři kočky, jeden kanár a dva psi. Kdyby to tak bylo vždycky, ordinace by se mohla rentovat. „Tak sem s tím hafanem!“ Tine odložila vysavač do poličky, odkud okamžitě spadl na zem. Sonja si ušetřila komentář. Nemělo smysl se rozčilovat. Tine má holt nešikovné ruce a člověk musí počítat se ztrátami. Zato je slušná a poctivá, nepožaduje víc, než jí Sonja může zaplatit, a nestěžuje si, když je v zimě v ordinaci chladno. Kromě toho umí vzít za práci a poradí si i s kousavým rotvajlerem. „Pojďte dál, mladá paní. Propánakrále, Falko, kdepak ses nám to vykoupal?“ „Lije tam jako z konve, úplná průtrž mračen a příšerná zima na březen.“ Sonja sebou trhla. Už zase ona. Doprčic. Tak hezky ten den pro bíhal a takhle hustý konec musí vzít. 5
VENKOVSKE SIDLO_02.indd 5
13.8.19 10:35