TÉMA
Vášeň a odříkání
ZDROJE
Homérský hymnus na Dionýsa, anonym, asi 600 př. n. l.; O přírodě, Herakleitos, asi 500 př. n. l.; Bakchantky, Euripides, 405 př. n. l.
DĚJIŠTĚ
Krajina kolem Théb, střední Řecko, během vlády krále
Penthea
HLAVNÍ POSTAVY
Dionýsos Bůh plodnosti, vína a šílenství
Zeus Vládce bohů
Semele Dionýsova pozemská
matka
Héra Diova manželka; bohyně žen a manželství
Menády Nespoutané
bakchantky, vyznavačky
Dionýsa
Pentheus Král Théb
Dionýsos, bůh vína a nespoutaného veselí, se narodil ze svazku Dia a jeho pozemské milenky Semele. Ještě před narozením dítěte si Semele přála vidět Dia v jeho plné božské nádheře, a to ji stálo život –smrtelníci totiž skutečnou podobu bohů spatřit nesmějí. Zeus zachránil alespoň předčasně narozené dítě a donosil je ve vlastním boku. Dionýsos se tak narodil dvakrát a stal se nejen dalším mužským božstvem, ale také symbolem plodnosti. Diova žena Héra žárlila
a požádala Titány, aby chlapce vykastrovali a zabili. Zeus však mrtvého znovu přivedl k životu.
Dionýsos vládl nad úrodou vinné révy, ale také nad plodností ženského lůna. V jeho družině převládaly ženy označované jako menády či bakchantky neboli „šílící“.
Ženy, zde je: ten muž, který se vysmívá vám i mně i našim nespoutaným obřadům.
Bakchantky
Ty sdílely Dionýsovu lásku k vínu a nespoutanému veselí a podněcovaly ho ke stále nevázanějšímu hýření. Divoké skupinky menád terorizovaly kraj kolem Théb natolik, že se thébský král Pentheus rozhodl Dionýsův kult zakázat. Královská vyhláška vzbudila silnou vlnu nevole, a dokonce i králova matka se chtěla zúčastnit velkého posledního rozloučení s bohem vína.
Dionýsos Penthea přesvědčil, aby vylezl na strom a poslední orgie pozoroval alespoň z výšky. Král si oblékl ženské šaty a ukryl se ve větvích, ale rozvášněné menády zpozorovaly na stromě pohyb. Domnívaly se, že je ohrožuje nějaké dravé zvíře, a nebohého krále roztrhaly na kusy. ■
TÉMA
Smrt je definitivní
ZDROJE
Argonautica, Apollonios
z Rhodu, asi 250 př. n. l.; Bibliotheca, PseudoApollodoros, asi 100 n. l.
DĚJIŠTĚ
Řecko a podsvětí
HLAVNÍ POSTAVY
Orfeus Proslulý hudebník; syn Kalliope a Oiagra
Eurydika Nevěsta Orfea, usmrcená ve svatební den
Hádes Vládce podsvětí
Persefona Mladá manželka
Háda a královna podsvětí
Největší pěvec a hudebník řecké mytologie, Orfeus, se zrodil ze svazku Kalliope, múzy poezie, a Oiagra, thráckého boha řek. Orfeovy nejvíce procítěné verše patřily Eurydice –ženě, s níž vstoupil do manželství, ale o kterou vzápětí přišel, neboť ji uštkl had a ona zemřela.
Orfeus putoval řeckými háji a svůj zármutek ze ztráty Eurydiky vkládal do písní, které dalece předčily vše, co dosud složil. Svou hudbou dojal dokonce i nymfy a bohy až k slzám. Nakonec se Orfeus rozhodl vypravit se do podsvětí a požádat Háda a jeho královnu, aby se nad ním slitovali a Eurydiku propustili do světa živých.
V podsvětí Orfeus přednesl své skladby před Hádem a Persefonou a královna byla jeho hudbou tak dojatá, že manžela uprosila, aby pro jednou porušil zákon podsvětí a Eurydiku nechal jít. Hádes souhlasil pod podmínkou, že Orfeus nesmí na Eurydiku pohlédnout, dokud nedojdou do světa lidí.
Orfeus vedl svou nevěstu temnými a neutěšenými podzemními chodbami směřujícími pomalu a klikatě k zemskému povrchu. Eurydika ho následovala s odstupem, aby ji neviděl.
Nakonec Orfeus zahlédl před sebou záblesk denního světla. Šťastně se otočil na manželku a až pozdě si uvědomil, že ji tak definitivně ztratí. Ještě naposledy ji zahlédl, ale vzápětí mu jako zoufalý stín zmizela v hájemství smrti. ■
Orfeus při hře na lyru obklopený divokými zvířaty, kterým učarovala jeho nadpozemsky krásná hudba. Římská mozaika ze 3. století n. l., Antakya, Turecko.
TÉMA
Stvoření vesmíru z chaosu
ZDROJ
Historické záznamy o třech nebeských bytostech a pěti bozích, Sü Čeng, 3. století; Mistr jednoduchosti: Vnitřní kapitoly, Ke Chung, 4. století.
DĚJIŠTĚ
Počátek času
HLAVNÍ POSTAVA
Pchan‑ku První živá bytost; stvořitel Země; polobůh, jemuž jsou připisovány zvířecí vlastnosti
VČíně je nejrozšířenějším příběhem o stvoření vesmíru taoistická před stava o počátečním beztvarém chaosu, ze kterého se vyvinulo kosmické vejce a zrálo po dobu 18 000 let. Uvnitř vejce byla první živá bytost: Pchan‑ku – napůl bůh a napůl člověk.
Autor Sü Čeng ve svém podání tohoto mýtu říká, že Pchan‑ku byl obr s rohy na hlavě a s tělem porostlým chlupy. Jiné verze tvrdí, že měl kočičí hlavu, hadí tělo a tygří tlapy. Jméno „Pchan‑ku“ v čínštině doslova znamená „svinutý v pradávnu“, neboť po celou dobu, nežli se vylíhl z vejce, musel být tento
pradávný tvor schoulený do klu bíčka ve skořápce.
Pchan‑ku se uvnitř skořápky nemohl postavit, a tak své vězení prorazil, aby se dostal ven. Z bílku vzniklo nebe a ze žloutku země. Z větších úlomků skořápky se stalo slunce a měsíc a z menších vznikly hvězdy.
V jedné z verzí tohoto mýtu Pchan‑ku po svém vylíhnutí oddělil tmavý jin od světlého jangu a stvo řil tak z chaosu dva protikladné principy celého přirozeného světa. Dalších více než 18 000 let se Pchan‑ku každý den devětkrát pro měnil. Zároveň s každým dnem vystoupil vzdušný jang o tři metry výš, až vytvořil nebe, zatímco jin se o tři metry propadl a nakonec vytvořil zemi.
Sám Pchan‑ku, který stál mezi nebem a zemí a tlačil je od sebe, také každý den o tři metry vyrostl, takže nakonec měřil 45 000 kilome trů, což byla konečná vzdálenost mezi jinem a jangem.
Pchan‑ku je často zobrazován jako trpaslík oděný v listí. Ilustrace k anonymnímu čínskému textu (asi 1800) s popisem významných postav čínských dějin.
Viz též: Původ vesmíru 18–23 ■ Stvoření vesmíru 130–133 ■ Lučištník I a deset sluncí 216–217 ■ Jumong 230–231 ■ Čerokézské stvoření 236–239
Pchan‑kuovo tělo se proměnilo v patero posvátných hor. Každému pohoří odpovídá jedna světová strana dle čínského pojetí: sever, východ, jih, západ a střed.
Nohy: (Hora Chua, provincie Šen‑si)
„Nádherná hora“
Prvek: kov
Levá paže: (Hora Cheng, provincie Šan‑si)
„Věčná hora“ Prvek: voda
Jeho dech se stal větrem a mraky; jeho hlasem duněl hrom. Jeho levé oko se proměnilo ve slunce; pravé se stalo měsícem. Historické záznamy o třech nebeských bytostech a pěti bozích
Břicho: (Hora Sung, provincie Che ‑nan)
„Vznešená hora“
Prvek: země
Pravá paže: (Hora Cheng, provincie Chu‑nan)
„Rovnovážná hora“
Prvek: oheň
Pchan‑ku byl božštější podstaty než nebesa a posvátnější než země, ovšem některé výklady tvrdí, že při stvoření vesmíru nebyl sám. Svým dílem údajně přispěly ještě další božské síly, konkrétně bájný jedno rožec, želva, fénix a drak.
Když se oddělila nebesa od země, začal Pchan‑ku umírat. Jeho tělo se rozpadlo a dalo vzniknout důleži tým prvkům našeho světa. Jeho dech se stal větrem a mraky, jeho hlas hromem. Jeho pravé oko se stalo měsícem a levé sluncem. Jeho vlasy se proměnily ve hvězdy a jeho pot a tělesné tekutiny v déšť. Pchan‑kuova krev a semeno daly vzniknout mořím a řekám, zatímco svaly a cévy se staly podzemními
Hlava: (Hora Tchaj, provincie Šan‑tung)
„Klidná hora“
Prvek: dřevo
K základním tématům taoistického učení patří otázka, jak udržovat ve vesmíru rovnováhu sil. S tím souvisí koncept jinu a jangu – dnes již zdomácnělý i v západním světě a reprezentující dualismus protikladů přítomných v každé věci.
tunely. Jeho zuby a kosti se promě nily v kov a kámen, morek v perly a jadeit. Pchan‑kuovy chlupy se staly stromy a rostlinami.
Některé verze mýtu říkají, že lidé vznikli z blech na Pchan‑kuově těle, když se jich dotkl vítr, jiné říkají, že Pchan‑ku vymodeloval člověka z hlíny.
Pchan‑kuovy paže, břicho a nohy se proměnily v patero posvátných čínských hor. Na jejich svazích a vrcholech se pak po vět šinu čínské historie odehrávaly náboženské obřady spojené s uče ním pěti prvků a pěti světových stran (v čínském pojetí je pátou světovou stranou střed). Horský masiv Tchaj‑šan údajně vznikl z Pchan‑kuovy hlavy, protože leží na východě. ■
Pojmy jin a jang lze přeložit jako „temná strana“ a „slunečná strana“ hory. V širším slova smyslu ale tyto dva pojmy představují dualistické entity, jež společně utvářejí vesmír, například ženu a muže, smrt a zrození, nebesa a zemi.
Přestože se tyto síly jeví jako protikladné, jejich nejdůležitější vlastností je, že se navzájem doplňují. Jin ani jang nemohou existovat jeden bez druhého a žádný není tomu druhému nadřazen. Podle starobylé čínské věštecké knihy I‑ťing vznikají přírodní katastrofy jako hladomor nebo záplavy tehdy, dojdeli k narušení rovnováhy mezi jinem a jangem.
TÉMA
Posvátné rituály
ZDROJ
Ústní tradice zaznamenaná v knize Mluvící země: Mýty a příběhy australských
Aboridžinců, Ronald M. Berndt a Catherine H. Berndtová, 1989
DĚJIŠTĚ
Arnhemská země, severní Austrálie
HLAVNÍ POSTAVY
Luma‑Luma Nenasytný obr, který jedl všechno včetně mrtvých dětí
Luma‑Lumovy ženy Dvě smrtelné ženy
Obr Luma‑Luma je jednou z mnoha záludných příšer, jimiž se přímo hemží abori džinský folklor. Tato verze jeho pří běhu, zaznamenaná podle vyprá vění stařešiny Manguruga z kmene Gunwinggu obývajícího Arnhem skou zemi v severní Austrálii, se často používá při iniciačních obřa dech, kdy se z chlapců stávají dospělí muži.
Příběh objasňuje původ životně důležitých rituálů, které dal Luma ‑Luma lidstvu, ovšem za strašlivou cenu: celou zemi vyplenil, až sám přišel o život, ale i z posledních sil ještě trval na tom, že rituály musí předat dál.
Obr Luma‑Luma měl dvě ženy. Některé verze příběhu říkají, že na svět přišel jako velryba a ke břehům Arnhemské země připlul od výcho du, dost možná až z Indonésie. Na australský břeh vystoupil u Cape Stewart a odtud se i se svými dvěma ženami vydal na západ, aby lidem předal dary v podobě posvát ných rituálů a totemů zvaných mareein. Luma‑Luma nesl rituální předměty v košíku nebo možná v rákosové tašce a přes rameno měl přehozená dlouhá kopí určená k boji.
Obři chodili po světě a Luma‑Luma lidem tvrdil, že potraviny v jejich zásobárnách a spižírnách jsou tabu a natolik posvátné, že je může jíst jen on sám. Vyděšení lidé vyhazo vali všechno své jídlo – med divo kých včel, velké sladké brambory, čerstvě ulovené klokany i ryby –a Luma‑Luma to všechno jedl.
Manželky mu vyčítaly, že ne‑ chává lidi hladovět, ale on si nedal říct. Jedl a jedl a oprávněnost svého
Domorodý lovec s kopím a klokan. Jeskynní malba stará 20 000 let nalezená v Nourlangie Rock v Národním parku Kakadu v Severním teritoriu.
nezřízeného obžerství dokazoval totemy mareein, které si nesl v košíku. Každý večer si koš plný totemů pověsil na krk, ťukal ozvuč nými dřívky a jeho ženy do rytmu tančily, aby společně lidem ukázali, jak mají provádět posvátné rituály.
Jednoho dne došli Luma‑Luma a jeho ženy na místo, kde byla na lešení vystavena těla mrtvých dětí. Luma‑Luma začal mrtvoly okamžitě
jíst. Když lidé zjistili, že lešení je prázdné a že od něj vedou Luma ‑Lumovy obří stopy, zhrozili se. Za to, že jim Luma Luma nejprve snědl všechno jídlo a potom i mrtvé děti, ho odsoudili k smrti.
Předat a zemřít
Celý kmen se vyzbrojil klacky a oštěpy a vrhl se na Luma‑Lumu a jeho ženy. Obr však prosil, aby ho
Požírá naše děti. Co s ním uděláme?
Mluvící země
Vyobrazení ženy s plnými prsy, dvěma rákosovými taškami a motykou zřejmě odkazuje k rituálům spjatým s plodností.
zabíjeli pomalu a aby do něj zabodli vždy jen pár oštěpů najednou, pro tože jim ještě neukázal všechny rituály, které mají znát. Potom jim předal například ubar (ten připo míná ženám, že mají být poslušné svých mužů); lorgun (iniciační rituál) či gunabibi (pásmo písní a tanců, jimiž bylo možné si naklo nit totemové bohy). Podle některých verzí tohoto příběhu předal Luma ‑Luma lidem také posvátné geome trické vzory, jež si pak během obřadů malovali na obličeje, a také tance, které jednotlivé rituály měly provázet.
Když Luma‑Luma usoudil, že lidé mají všechny rituály, jež potřebují, předal jim ještě koš s totemy a vydechl naposledy. Lidé mrtvého obra nepohřbili, jen jeho tělo opřeli na pláži o strom, přivázali je provazy a nad ním rozprostřeli stinný baldachýn.
Po čase tělo spláchla voda do moře a odnesla do neznáma, kde obr znovu obživl. Dále žil pod vodou, možná jako velryba. ■
TÉMA
Zrození národa
ZDROJE
Římské dějiny, Dionýsios z Halikarnasu, asi 7 př. n. l.; Kalendář (Kniha dní), Ovidius, 8 n. l.; Romulus, Plutarchos, asi 70–110 n. l.
DĚJIŠTĚ
Řím, asi 753 př. n. l.
HLAVNÍ POSTAVY
Romulus Zakladatel Říma
Remus Romulův bratr
Amulius Král Alby Longy
Numitor Bratr Amulia
Rhea Silvia Numitorova dcera
Mars Bůh války
Faustulus Pastýř
Larentia Manželka Faustula
Legenda o bratrech Romulovi a Removi nebyla jediným příběhem o založení Říma, ale právě ona se prosadila vůči ostatním legendám a pronikla do obecného povědomí. Nejstarší verze této legendy tvrdí, že dvojčata byla syny trojského hrdiny Aenea, ale většina podání uvádí, že k založení Říma došlo patnáct generací po Aeneovi.
Aeneův syn Askanius založil starověké město Albu Longu asi 19 km od místa, kde později vyrostl Řím. O několik století později vládli městu bratři Amulius a Numitor. Amulius navrhl bratrovi, že si dědictví rozdělí, jeden získá vládu nad královstvím a ten
Viz též: Olympští bohové 24–31 ■ Aeneas, zakladatel Říma 96–101 ■
Vesta a Priapus 108–109
Aeneas, trojský princ a hrdina Aeneidy
Proca, král Alby Longy
Numitor
Odložení Romula a Rema může současnému čtenáři připadat šokující, ale pro starověké Římany to nebylo nic překvapivého. Takzvaná infanticida neboli zabíjení dětí formou odložení byla ve starověkých společnostech běžná. Mimořádná je v římském zakladatelském mýtu skutečnost, že děti přežily, nikoli fakt, že byly odloženy.
V Římě měl otec absolutní moc nad osudem svého potomstva a také plné právo dítě nepřijmout. V některých případech se děti odkládaly na určená místa, aby mohly být adoptovány. Ale mnoho dětí bylo jednoznačně odsouzeno k smrti. Zvláště dívky, které při vstupu do manželství odnášely z rodiny věno, se stávaly oběťmi takového zacházení častěji než chlapci. Rozsah této praxe ve starověkém Římě je stále předmětem zkoumání, ale nezákonnou se stala až roku 374 n. l.
druhý si odnese poklady přivezené jejich slavným předkem Aeneem z Tróje. Numitor souhlasil a vybral si království, zatímco Amuliovi připadlo bohatství. Nakonec mu však získané jmění nestačilo a zatoužil po moci. Zosnoval proti bratrovi spiknutí, svrhl ho z trůnu a uvěznil.
Narození dvojčat
Z obavy před pomstou ze strany případných Numitorových potomků nechal Amulius zabít svého synovce Aegesta a Numitorovu dceru Rheu Silvii přinutil složit slib čistoty a stát se vestálkou. Podle většiny podání však dívku svedl Mars, bůh války, když usnula na břehu řeky
nebo v posvátném háji, a řekl jí, že porodí dvojčata, která svou statečností předčí všechny ostatní muže. Podle jiných verzí příběhu byl skutečným otcem sám maskovaný Amulius. Tak či tak, dvojčata se skutečně narodila a Rhea Silvia byla za porušení slibu věčného panenství buď usmrcena, nebo odsouzena k doživotnímu vězení.
Novorozence měl jeden z Amuliových sloužících utopit v řece Tiberu. Sloužící však děti vložil do košíku a pustil po vodě, takže
Bronzová socha Kapitolské vlčice zachycuje Romula a Rema v péči vlčí matky. Socha vlčice pochází z 11. či 12. století a postavy dětí z 15. století.
je říční bůh mohl bezpečně donést na pevnou zem. Tam je našla vlčice, která nedávno vrhla mladé, a oba bratry odkojila. Později děti objevil pastýř ovcí Faustulus (podle jiných verzí pasák prasat či krav) a společně se svou ženou ❯❯