Prolog Nezabiju ho hned. Kvůli jeho pohledu. Vytřeštěné oči přetékající veškerým strachem, který nemůže vykřičet. O ten strach se ještě nechci připravit. V okamžiku animální paniky bude vrcholit a pak, jakmile tomu muži proříznu hrdlo, zmizí. To potom je nezajímavé; jen lepkavá krev a mrtvé tělo. Ale teď tu je překotný puls, je patrný na jeho krku, jsou tu rozšířené nosní dírky, jimiž nasává do těla vzduch, protože roubík mu brání v dýchání ústy. Jsou tu nervní, trhané pohyby, jimiž pořád zkouší bojovat s pouty, i když dávno pochopil, že je to beznadějné. Nedostal možnost prosit o život. Vyslovit všechny pádné důvody, proč má být ušetřen, které mu nepochybně divoce víří v hlavě. Nespouští ze mě oči a vyhýbá se pohledu na nůž s dlouhou čepelí, který svírám v ruce. Jen když jím pohnu, na kratinkou chvilku cukne pohledem doleva. Pokaždé. Ví, co přijde. Dozvěděl se to ode mě, a podle očekávání se začal vzpírat proti poutům, začal řvát do roubíku. Ví, co se stane, ale neví proč. Určitě má několik teorií, ale žádná z nich ani v náznaku neplatí, jak by také mohla? Kladu si otázku, zda by svou smrt přijal ochotněji, kdyby se ode mě důvod svého blížícího se konce dozvěděl. Myslím, že ne. Zdálo by se mu to nanejvýš nespravedlivé, a ano, přirozeně by měl pravdu. Do nebe volající nespravedlnost, ale přesto nevyhnutelná. Řekněme si to upřímně, jeho smrt nebude pro svět 5
POZNANSKI_STIN.indd 5
24.9.19 15:51