ŠPINAVÁ HRA_reedice 30.1.2019 9:50 Stránka 2
PLAY DIR T Y Copyright © 2007 by Sandra Brown All rights reserved Translation © 2008 by Marie Válková
ISBN 978-80-249-3840-0
KAPITOLA PRVNÍ
= „Všecko vyřízeno?“ „V pohodě.“ Griff Burkett hodil malou látkovou tašku na zadní sedadlo vozu, pak nastoupil dopředu vedle řidiče. „Moc jsem si toho s sebou nevzal. Rozhodně ne nějaké suvenýry.“ Netoužil po ničem, co by mu připomínalo jeho pobyt v BIG, což byl oficiální krycí název pro Federální nápravné zařízení v Big Spring v Texasu. Udělal si na luxusním koženém sedadle pohodlí, nařídil klimatizaci, aby foukala přímo na něho, pak si uvědomil, že nejedou, a zadíval se na řidiče. „Bezpečnostní pás.“ „Jo. Správně.“ Griff si přetáhl pás přes hruď a zacvakl jej. „Nerad bych porušil zákon,“ prohodil s lehkou ironií. Wyatt Turner byl fajn, jak obvykle právníci bývají, pokud ale měl nějaký smysl pro humor, nedal to na sobě znát. Při Griffově sarkastické poznámce se ani neusmál. „No tak, Turnere, hlavu vzhůru,“ řekl Griff. „Dneska je jedinečný den.“ „Bohužel nejsme jediní, kdo oslavuje.“ Turner nasměroval Griffovu pozornost k ošklivému, olivově zelenému vozu, který parkoval na místě pro handicapované. Podle všeho protiprávně, neboť na zpětném zrcátku nevisel žádný štítek. Griff nerozpoznal ani značku ani model vozu, protože nebyl starší než pět let. Ten nenápadný sedan byl zvláštní jenom tím, jaký muž seděl za volantem. Griff v duchu zaklel. „Co ten tady dělá?“ „Bylo to ve zprávách, že tě dneska pustí, ale neřekl bych, že přinesl šampaňské.“ „Proč se sem potom celou tu dálku táhnul, aby se na mě podíval?“ 3
„Domnívám se, že chce pokračovat od toho, kde jste vy dva skončili.“ „To sotva.“ Předmět jejich rozhovoru, Stanley Rodarte, zaparkoval na místě, kde ho nemohli přehlédnout. Chtěl, aby ho Griff viděl. A Griff by ho poznal kdekoliv, jelikož Stanley Rodarte byl kus ošklivého pacholka. Obličej měl, jako by ho někdo vyřezal z dubu řetězovou pilou, někdo příliš netrpělivý, aby uhladil jeho hrubé rysy. Lícní kosti ostré jako čepele nožů házely stíny na jeho zarudlou, poďobanou pleť. Vlasy měl jako špinavá sláma a podobně tuhé. A skly neprůhledných brýlí proti slunci hleděl na Griffa očima – nažloutlýma, jak si Griff vzpomněl – s odporem, jenž ani pět let neotupilo. Griff pokrčil rameny s větší lhostejností, než jakou pociťoval. „Marní jenom svůj čas.“ „On si to zřejmě nemyslí,“ podotkl Turner a vyznělo to jako hlas zkázy. Když se přiblížili k druhému vozu, Griff se na Rodarta zářivě a zeširoka usmál a zvedl prostředníček. „Proboha, Griffe!“ Turner se rychleji rozjel k bráně věznice. „Co to do tebe vjelo?“ „Z něho strach nemám.“ „Ale měl bys. Jestli máš špetku zdravého rozumu, měl bys z něho mít nahnáno až běda. Zřejmě na Bandyho nezapomněl. Jdi mu z cesty. Myslím to vážně. Posloucháš mě? Neprovokuj ho.“ „Dostanu za tuhle nevyžádanou radu účet?“ „Ne, ta rada jde na účet podniku. Je to kvůli mojí bezpečnosti stejně jako tvojí.“ Griff stáhl okénko, i když byla klimatizace puštěná naplno, když projížděli bránou federálního vězení, které bylo v posledních pěti letech Griffovým domovem. Byl v komplexu s nejmírnějším režimem, ale pořád to bylo vězení. „Nic proti lidem v Big Spring, ale nemám v úmyslu ještě někdy překročit hranice tohoto města,“ podotkl, když 4
vyjeli z toho západotexaského města a po mezistátní 20 zamířili na východ. Vzduch škrábal v krku, byl horký, suchý, prosycený naftovými a benzinovými výfukovými plyny na frekventované dálnici, ale byl to svobodný vzduch, první svobodný vzduch, kterého se nadechl po tisíci osmi stech dvaceti pěti dnech. Hltal jej plnými doušky. „Je to příjemné, být venku?“ zeptal se jeho právník. „Nemáš představu.“ Po chvíli Turner podotkl: „S tím Rodartem jsem to myslel vážně.“ Vítr přinášející písek šlehal Griffa do obličeje a připlácl mu vlasy k lebce. „Dej si pohov, Turnere,“ překřikl rachocení páchnoucího náklaďáku s dobytkem, který se přehnal kolem. „Nebudu mávat na Rodarta červeným praporem. Ani na nikoho jiného. To už je minulost. Stará historie. Přijal jsem trest a splatil svůj dluh společnosti. Díváš se na napraveného člověka, který se vrátil do slušné společnosti.“ „To rád slyším,“ odtušil právník s řádnou dávkou skepse. Griff Rodarta pozoroval v postranním zpětném zrcátku. Sledoval je z Big Spring a teď s nimi srovnal rychlost, ale držel se alespoň o tři vozy dál. Pokud si Turner uvědomoval, že se na ně Rodarte pověsil, nezmínil se o tom. Griff k tomu začal něco podotýkat, načež usoudil, že existují věci, jež jeho právník nemusí vědět. Jenom by ho znepokojily. O tři sta mil dál stál Griff uprostřed obývacího pokoje bytu, což bylo označení k smíchu. Člověk tady mohl existovat, ale bydlením se to nazvat nedalo. Pokoj byl tak zšeřelý, že tam panovala skoro tma, ale mizerné osvětlení ve skutečnosti pracovalo v jeho prospěch. Prasklina široká jako jeho ukazováček se táhla na jedné stěně od podlahy ke stropu jako klikatý blesk. Koberec byl lepkavý. Klimatizace sípala a vháněla dovnitř vlhký vzduch, který páchl jako den stará čína. 5
„Není to nic moc,“ poznamenal Turner. „To teda není.“ „Ale je to tady bez nájemní smlouvy. Nájem se platí měsíc od měsíce. Považuj to jenom za provizorium, než si najdeš něco lepšího.“ „V Big Spring bylo aspoň čisto.“ „Chceš se tam vrátit?“ Nakonec má Turner možná smysl pro humor. Griff odhodil látkovou tašku na pohovku. Vypadala nejenom nepohodlně, ale čalounění bylo flekaté od bůhví čeho. Láskyplně si vzpomněl na byt ve věžáku, v němž v Dallasu, v nóbl čtvrti Turtle Creek, bydlíval. Ve dne ho zaplavovalo denní světlo, večer z něho byl úchvatný výhled na město. Byl vybavený všemožnými přístroji a u poloviny z nich ani pořádně nevěděl, na co jsou nebo jak se používají. Důležité bylo, že mu patřily. „Když jsi prodával můj byt, podařilo se ti zachránit něco z mých věcí?“ „Oblečení. Osobní potřeby, obrazy. Takovéhle věci. Je to všechno ve skladišti. Ale to ostatní…“ Turner zavrtěl hlavou a nervózně pohupoval klíčky, jako by se nemohl dočkat, až bude znovu sedět ve voze, přestože jim jízda zabrala skoro pět hodin a zastavili jenom jednou. „Jako první jsem zlikvidoval všechno z bedny na hračky.“ Takhle Griff říkal další garáži, kterou si pronajal, aby měl kde skladovat svoje hračky pro dospělé – lyže, výstroj na potápění, motocykl Indián, rybářský člun, který byl ve vodě přesně jedenkrát. Věci, které si koupil hlavně proto, že na to měl. „Pak přišly na řadu escalade a porsche. Lexus jsem držel tak dlouho, až už jsem neměl na vybranou. Potom jsem začal vyprazdňovat byt. Musel jsem to prodat všechno, Griffe. Abych zaplatil tvoji pokutu. Konzultační poplatky.“ „Svůj honorář.“ Turner přestal pohazovat klíčky. Za jiných okolností by byl ten bojovný postoj, který zaujal, legrační. Griff byl dob6
ře o hlavu vyšší a cvičení ve vězení nijak nezanedbával. Naopak byl teď ještě vypracovanější, než když do něho nastupoval. Wyatt Turner měl nezdravou barvu člověka, který pracuje dvanáct hodin denně mezi čtyřmi stěnami. Cvičení pro něho představovalo osmnáct jamek v golfu, pojíždění v golfovém vozíku, po čemž následovaly dva koktejly v klubu. Nyní po čtyřicítce měl už pupek a ochablý zadek. „Ano, Griffe, můj honorář,“ řekl neprůbojně. „Dostávám za svoji práci zaplaceno. Stejně jako ty.“ Griff si ho chvilku měřil a pak tiše řekl: „Dostával jsem. Stejně jako jsem já dostával.“ Turner ustoupil, vypadal tou chvilkovou podrážděností v rozpacích, otočil se a položil další svazek klíčů na nízký stolek. „Tenhle vůz máme navíc. Parkuje před domem. Nemůžeš ho přehlédnout. Vybledlý červený, dvoudveřový vůz. Honda. Nestojí už za to, aby ho vzali na protiúčet, takže když si Susan opatřila range rover, nechali jsme si ho pro případ nouze. Jezdí dobře. Nechal jsem vyměnit olej a zkontrolovat pneumatiky. Používej ho, jak dlouho budeš potřebovat.“ „Připíšeš mi poplatek za denní pronájem k účtu?“ Tohle Turnera znovu urazilo. „Proč se kvůli všemu chováš tak hnusně? Snažím se ti pomoct.“ „Potřeboval jsem tvoji pomoc před pěti lety, abych nešel sedět.“ „Udělal jsem pro tebe všechno, co se dalo,“ odsekl Turner. „Dostali tě. Dopustíš se zločinu, odsedíš si to.“ „Páni, to si musím zapsat.“ Griff si popleskal kapsy, jako by hledal tužku. „Tak já padám.“ Turner vykročil ke dveřím, ale Griff ho předběhl. „Okay, okay, jseš nejskvělejší právník a já jsem nevděčný pacholek. Co dál?“ Dopřál Turnerovi chvíli, aby ho spravedlivé rozhořčení přešlo, potom mnohem smířlivějším tónem zopakoval: „Co dalšího jsi pro mě udělal?“ 7
„Nějaké oblečení jsem ti dal do skříně v ložnici.“ Mávl k otevřeným dveřím na druhé straně místnosti. „Džíny a trička nevyšly z módy. Koupil jsem nějaké povlečení a ručníky. Toaletní potřeby máš?“ „V tašce.“ „Balená voda, mléko, vajíčka jsou v lednici. Taky tam máš chleba. Napadlo mě, že ve spíži by mohli být švábi.“ „To ses trefil.“ „Hele, Griffe, vím, že to není žádný palác, ale –“ „Palác?“ zopakoval se smíchem. „Myslím, že tuhle díru by si s palácem nikdo nespletl.“ Aby ale nevypadal jako nevděčník, rychle dodal: „Ale jak jsi říkal, je to prozatímní řešení. Mám telefon?“ „V ložnici. Složil jsem za tebe zálohu. Je na moje jméno. Můžeme ho nechat odpojit, až si obstaráš vlastní.“ „Děkuju. Jaké je číslo?“ Turner mu to řekl. „Nepotřebuješ si ho zapsat?“ „Nosíval jsem v hlavě pár set zápasů. Dokážu si zapamatovat deset čísel.“ „Hmm. Dobře. Nezapomeň se ohlásit svému kurátorovi. Potřebuje vědět, jak se s tebou spojí.“ „To je první položka na mém seznamu. Zavolat Jerryho Arnolda.“ Zaškrtl si to do vzduchu. Turner mu podal bankovní obálku. „Tady máš nějaké peníze, než si obstaráš kreditní kartu. A taky tam máš řidičák. Adresa samozřejmě nesouhlasí, ale je platný až do tvých příštích narozenin, a to už budeš mít nové bydlení.“ „Dík.“ Griff hodil obálku na stolek vedle klíčů k půjčenému vozu. Přijímat dary od svého právníka bylo skoro tak ponižující jako první den ve vězení, kdy ho seznámili s předpisy i s tím, jaké jsou tresty za jejich porušení. „No, tedy, řekl bych, že budeš v pořádku.“ Právník ho popleskal po rameni, což mu připadalo jako nepřirozené a nemotorné gesto. Turner se rychle odvrátil, ale u dveří se zastavil a ohlédl. „Hele… Griffe… lidi jsou na tebe pořád ještě naštvaný. Hodně si jich myslí, že jsi spáchal smrtel8
ný hřích. Moc se tím netrap, jestli se do tebe bude někdo navážet. Nastav druhou tvář, je to jasný?“ Griff neřekl slovo. Nesliboval nic, co nemohl splnit. Turner váhal a tvářil se ustaraně. „Být zas venku… to se těžko zvyká.“ „Horší je být zavřený.“ „Ty programy, co mají pro vězně, kteří mají být propuštěni…“ „Příprava na propuštění.“ „Správně. Bylo to k něčemu?“ „No, bodejť. Naučil jsem se vyplňovat žádost o místo. Nabádali mě, abych se při pohovoru neškrábal v zadku a nedloubal v nose.“ Turner se zatvářil rozzlobeně a zeptal se: „Máš představu, co budeš dělat?“ „Seženu si práci.“ „Jistě. Chci říct, rýsuje se ti něco?“ „Jistě. Nevíš, jestli nějaký tým z Národní ligy amerického fotbalu nehledá zadáka?“ Turnerovi tak poklesla čelist, že se Griff musel zasmát. „Dělal jsem si legraci.“ Sídlo bylo obehnané čtyřmetrovou cihlovou zdí porostlou břečťanem. „A kruci.“ Griff zajel s červenou hondou k venkovnímu telefonu u brány. Podle adresy poznal, že v téhle části Dallasu bydlí bohatí lidé, ale nečekal, že takhle bohatí. Na telefonu byly natištěny instrukce, jak se ohlásit do domu. Namačkal sled čísel na klávesnici, což zřejmě rozzvonilo telefon v domě. Ve chvilce se v mikrofonu ozval hlas. „Ano?“ „Griff Burkett za panem Speakmanem.“ Žádná další slova nepadla, ale železná brána se otevřela a Griff vjel dovnitř. Cihlovou cestu lemovaly záhony pěstěných nízkých křovin a květin. Za nimi se stromy stíněný trávník prostíral jako zelený sametový koberec. Samotné sídlo dělalo stejně velkolepý dojem jako poze9
mek. Bylo o několik desetiletí starší než Griff, vystavěné z šedého kamene. Některé zdi porůstal břečťan, stejně jako dům. Projel po stáčející se příjezdové cestě a zastavil přímo před vchodem, vystoupil z vypůjčené hondy a vykročil k hlavnímu vchodu. Po obou stranách stály v nádobách stálezelené jehličnany. Mimoděk mu blesklo hlavou, jak u všech všudy přinutili stromy, aby vyrostly ve tvaru vývrtky. Z okapů nevisely žádné pavučiny. Nikde jediný spadlý list. Na oknech ani vidu po nějaké šmouze. Dům, pozemky, celé to místo bylo až nepřirozeně dokonalé. Když Wyattu Turnerovi řekl, že se mu nic nenabízí, nemluvil pravdu. Ovšem ne že by se mu pracovní nabídky jen hrnuly. Momentálně byl Griff Burkett pravděpodobně nejméně žádoucí člověk v Dallasu, pokud ne v celém Texasu. Ne, to pořád ještě nevystihovalo situaci: Pohrdali jím všichni milovníci amerického fotbalu v celé zemi. Jeho jméno vyslovovali s posměšnou jízlivostí nebo si přímo odplivli, jako by chtěli zahnat zlého ducha. Nikdo s trochou rozumu by ho nechtěl na své výplatní listině. Přece jenom se mu ale otevírala tahle jediná možnost, i když mizivá. Pár dní před propuštěním mu přišlo pozvání, aby se dostavil na tuto adresu, v dnešní den a v určenou dobu. Na tuhé kartičce stálo vypouklým písmem: Foster Speakman. To jméno mu bylo nějak matně povědomé, i když si nemohl vzpomenout, proč by mělo. Když mačkal domovní zvonek, nedokázal si představit, co by mu tak mohl chtít chlápek, co bydlí v takovéhle rezidenci. Předpokládal, že ta schůzka bude znamenat práci. Když teď uviděl všechnu tu nádheru, začal si myslet, že možná ne. Možná je tenhle Speakman oddaný fanoušek Kovbojů a chce jenom svoji libru masa z Griffa Burketta. Dveře se téměř okamžitě otevřely. Uvítal ho závan chlazeného vzduchu, slabá vůně pomerančů a chlápek, co by spíš měl nosit bederní zástěrku a oštěp. 10
Griff očekával služebnou nebo majordoma – někoho v bílé zástěře, kdo bude mluvit tiše a chovat se zdvořile, i když rezervovaně. Tenhle člověk do toho měl daleko. Byl oblečený v přiléhavém černém tričku a černých kalhotách. Měl široké, ploché rysy mayského náčelníka. Pokožku měl hladkou a bezvousou. Rovné vlasy černé jako inkoust. „Ehm, pan Speakman?“ Zavrtěl hlavou a usmál se. Nebo spíš odhalil zuby. Nedalo se to skutečně nazvat úsměvem, protože jinak se rysy jeho obličeje ani docela málo nezměnily. Poodstoupil a pokynul Griffovi, ať vejde. Strop se klenul ve výšce druhého patra. Orientální koberečky vytvářely na mramorové podlaze jemně barevné ostrůvky. Nad stolem upevněným ve zdi viselo obrovské zrcadlo, jež zachytilo Griffův odraz. Točité schodiště bylo architektonickým zázrakem, zvláště když se vzalo v úvahu, kdy tenhle dům postavili. Byl to rozlehlý prostor a panovalo v něm ticho jako v katedrále. Nemluvný muž pokynul Griffovi hlavou, aby ho následoval. Griffa znovu napadlo, že Foster Speakman by mohl číhat v záloze. Má ve sklepení palečnice a biče? Když došli k dvoukřídlovým dveřím, majordomus – příhodnější slovo těžko hledat – otevřel obě křídla a poodstoupil. Griff vstoupil do místnosti, evidentně knihovny, kde tři stěny zabíraly police s knihami od podlahy až ke stropu. Téměř celou čtvrtou stěnu tvořila okna, z nichž se otevíral pohled na rozlehlý trávník a květinové záhony. „Však jsem si to myslel.“ Při těch nečekaných slovech se Griff otočil a čekalo ho další překvapení. Muž, který se na něho usmíval, seděl v kolečkovém křesle. „Co jste si myslel?“ „Jak fyzicky impozantně budete vypadat ve skutečnosti.“ Měřil si Griffa od hlavy k patě. „Jste tak vysoký, jak jsem očekával, ale ne tak… mohutný. Samozřejmě jsem vás viděl jenom zdálky na stadionu a v televizi.“ 11
„Televize přidává pět kilo.“ Muž se zasmál. „Nemluvě o ramenních vycpávkách.“ Napřáhl pravou ruku. „Foster Speakman. Děkuji, že jste přišel.“ Potřásli si rukama. Měl ruku podstatně menší než Griff, což nebylo překvapivé, ale dlaň měl suchou a stisk pevný. Stiskl knoflík na elegantním a technicky dokonalém elektrickém vozíku a couvl. „Pojďte dál a posaďte se.“ Pokynul Griffovi k pohodlně naaranžované sestavě křesel a pohovek s příslušnými stolky a lampami. Griff si vybral křeslo. Když se do něho zabořil, pocítil chvilkový stesk po nábytku podobné kvality, který míval. Nyní musel ukládat chleba do ledničky, která otravně vrčela. Griff se ještě jednou rozhlédl po místnosti a po pozemcích za okny a znovu si položil otázku, co vlastně tady pohledává, tady, ve velkolepém domě obrostlém břečťanem, se zmrzačeným mužem. Foster Speakman byl pravděpodobně o pět let starší než on, čímž mu bylo kolem čtyřicítky. Nevypadal špatně. Těžko říct, jak by byl ve stoje vysoký, ale Griff ho odhadoval na takových sto osmdesát. Oblečený byl konzervativně – námořnicky modrá golfová košile a khaki kalhoty, hnědý kožený pásek, mokasíny ve stejném odstínu, béžové ponožky. Nohavice jeho kalhot vypadaly jako vypuštěné balony, nezbylo moc svalů, aby je vyplnily. „Dáte si něco k pití?“ zeptal se Speakman vlídně. Přistihl ho, jak na něho civí a spekuluje, a tak Griff znovu upřel pozornost na obličej svého hostitele. „Kolu?“ Speakman vrhl pohled na muže, který přišel Griffovi otevřít. „Manuelo, dvě koly, por favor.“ Manuelo byl rozložitý a podsaditý tak, že připomínal pytel cementu, ale pohyboval se neslyšně. Speakmanovi neuniklo, že Griff sluhu sleduje pohledem, když přistoupil k baru a začal nalévat nápoje. „Je ze Salvadoru.“ „Hmm.“ „Do Spojených států přišel doslova pěšky.“ „Hmm.“ 12
„Stará se o mě.“ Griffa nenapadalo, co by na to odpověděl, i když měl chuť se zeptat, jestli Manuelo, přesto jak se usmívá, nemá pod postelí sbírku vysušených hlav. „Přijel jste z Big Spring dneska?“ „Můj právník mě ráno vyzvedl.“ „Máte za sebou dlouhou cestu.“ „Mně to nevadilo.“ Speakman se zazubil. „Asi ne. Po tom, co jste měl tak dlouho omezený pohyb.“ Počkal, dokud si Griff nevzal svoji sklenici z malého podnosu, který k němu Manuelo přisunul, potom uchopil vlastní sklenici z broušeného skla a pozvedl ji. „Na vaše propuštění.“ „Na to si připiju.“ Manuelo zmizel dvoukřídlovými dveřmi a zavřel za sebou. Griff si znovu lokl koly a začalo mu být ze Speakmanova nepokrytě zvědavého pohledu nepříjemně. Co tohle znamená? Pozval si kriminálníka na týdenní pijatyku? Z celé té situace začínal být nesvůj. Rozhodl se, že do toho šlápne, a postavil sklenici na stolek vedle svého lokte. „Pozval jste si mě, abyste se osobně zblízka podíval na bývalého fotbalistu? Nebo na usvědčeného zločince?“ Jeho hrubost se Speakmanem zjevně nehnula. „Napadlo mě, že byste mohl potřebovat práci.“ Nechtěl vypadat zoufale nebo potřebně, a tak jenom vyhýbavě pokrčil rameny. „Máte už nějaké nabídky?“ „Nic, co by mě zaujalo.“ „Kovbojové nejsou –“ „Ne. Ani žádný jiný tým. Vyloučili mě z ligy. Pochybuju, že bych si mohl koupit lístek na zápas.“ Speakman přikývl, jako by už předtím usoudil, že takhle to s Griffem Burkettem bude. „Pokud nebudete moct dělat něco, co souvisí s fotbalem, co jste měl v plánu?“ „Měl jsem v plánu odsedět si trest a vypadnout odtamtud.“ 13
„Kromě toho jinak nic?“ Griff na to neodpověděl, znovu pokrčil rameny, jako by mu to bylo jedno, sáhl po sklenici s kolou a znovu se napil. „S nějakými nápady jsem si pohrával, ale pro nic jsem se ještě nerozhodl.“ „Patří mi aerolinky SunSouth.“ Griff se tvářil stále stejně, snažil se nedat na sobě znát, že by ho to překvapilo nebo to na něho udělalo dojem, i když ve skutečnosti zažíval obojí. „Létám s nimi. Nebo spíš jsem často se SunSouth létával.“ Speakman se sebevědomě, zářivě usmál. „S potěšením konstatuji, že to dělá spousta lidí.“ Griff se rozhlédl po krásném pokoji, zastavil se pohledem na některých vybraných kouscích, pak znovu upřel oči na Speakmana. „To vám věřím.“ I když vypadal směšně, nesklouzl Speakmanovi úsměv z tváře. „Pozval jsem vás sem, abych vám nabídl práci.“ Griffovi radostí poskočilo srdce. Člověk jako Foster Speakman by mu mohl ohromně prospět. Teď si vzpomněl, proč mu to jméno bylo povědomé. Speakman měl v Dallasu značný vliv. Vlastnil a řídil jednu z nejúspěšnějších firem v regionu. Jakkoliv by ho podpořil, byť jen náznakem ho vzal na milost, mohlo by to mít svou váhu, aby získal zpátky něco z přízně, o niž před pěti lety přišel. Avšak potlačil optimismus, který se v něm vzmáhal. Chlap po něm klidně mohl chtít, aby vyprazdňoval kontejnery z toalet v jeho letadlech. „Poslouchám.“ „Práce, kterou se vám chystám nabídnout, by pro vás znamenala okamžitou finanční úlevu. Vyrozuměl jsem, že veškerá vaše aktiva byla zlikvidována, abyste mohl zaplatit pokutu, kterou na vás soud uvalil.“ Griff se vyhnul pravdě a řekl: „Většina jo.“ „Prostředky byly použity rovněž na zapravení značných dluhů. Je to tak?“ „Podívejte, pane Speakmane, protože zřejmě stejně všechno víte, nechte toho vyptávání. Přišel jsem o všech14
no. Tohle jste chtěl slyšet? Nemám ani nočník, který by mi říkal pane.“ „Potom předpokládám, že by se vám sto tisíc mohlo hodit.“ Griffa ta částka zaskočila a pocítil, jak se jeho podrážděnost mění v podezíravost. Dostal tvrdou lekci, takže byl obezřetný ve všem, co vypadalo, že se toho dá dosáhnout snadno. Co vypadalo moc pěkně, aby to byla pravda, pravděpodobně pěkné nebylo. „Sto tisíc ročně?“ „Ne, pane Burkette,“ řekl Speakman s úsměvem. Bavil se. „Sto tisíc za zpečetění našeho ujednání. Abych použil termín, který je vám blízký, byla by to mimořádná odměna.“ Griff se na něho dlouze zahleděl. „Sto tisíc amerických dolarů.“ „Je to legální nabídka. Budou vaše, jestli kývnete na to, co vám navrhnu.“ Griff pozorně sundal kotník z kolena druhé nohy a postavil obě nohy na zem. Získával tím čas a mezitím se mu myšlenky točily kolem té sumy peněz, a jak naléhavě je potřebuje. „Uvažujete o tom, že byste mě využil na propagaci svých aerolinií? Na billboardy, do reklam, na plakáty? Na něco takového? Nesedělo by mi pózovat nahý, ale dalo by se to domluvit.“ Speakman se usmál a zavrtěl hlavou. „Je mi jasné, že propagace tvořila významnou součást vašich příjmů, když jste byl začínající zadák dallaských Kovbojů. Ten svetr Číslo deset, to byl velký obchodní úspěch. Teď se ale obávám, že ať byste propagoval cokoliv, zákazníky by to nepřitáhlo, ale odradilo.“ Přestože Griff věděl, že je to pravda, naštvalo ho, když to takhle slyšel. „Co tedy máte na mysli? Koho budu muset zabít?“ Speakman se skutečně nahlas zasmál. „Nejde o nic tak drastického.“ „O letadlech nevím vůbec nic.“ „S aerolinkami to nemá nic společného.“ 15
„Potřebujete nového správce?“ „Ne.“ „Potom už mě nic nenapadá. Co mám udělat, abych si vydělal sto tisíc dolarů?“ „Přivést moji ženu do jiného stavu.“
16
ŠPINAVÁ HRA_reedice 30.1.2019 9:50 Stránka 424
Sandra Brown ŠPINAVÁ HRA Z anglického originálu Play Dirty, vydaného nakladatelstvím Simon & Schuster, New York 2007, přeložila Marie Válková Obálku navrhla Soňa Šedivá Redigovala Eva Horáčková Odpovědná redaktorka Jana Kubínová Technická redaktorka Lenka Gregorová Počet stran 424 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2019 jako svou 10 472. publikaci Sazba Vladimír Fára Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání druhé Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz
Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz.