0039194

O vděčné kozičce

BYLA JEDNOU JEDNA ANIČKA. Akdyž si jednoho dne Pánbůh oba její rodiče povolal, vzali si sirotu ksobě strýček stetičkou. Unich se Anička starala obílou kozičku. Vodila ji na dobrou pastvu aměla ji ráda. Kam chtěla kozička, tam šla iAnička.

Jednou se strýček vypravil do lesa na dříví. Když se vracel, tu na něj za pařezem vyjukl takový malý vousatý mužíček. Strýček se mu chtěl vyhnout, ale mužíček na něj promluvil: „Proč se mi vyhýbáš, když ti chci zbídy pomoci?“

Vytáhl zkapsy váček dukátů ařekl: „Ty všechny zlaťáky budou tvé, když mi slíbíš to, co ti přijde první naproti.“

Kdo by mi běhal naproti, pomyslel si strýček. Vždyť ináš Ořech z boudy sotva vykoukne. Atak slíbil, co vousatý mužíček požadoval. Jenže když přicházel kchaloupce, vyběhla mu naproti Anička. Teď strýčka mrzelo, co slíbil.

„Copak jste, strýčku, tak zarmoucený?“ ptala se vesele Anička.

„I co by, to se ti jen něco zdá,“ vymlouval se strýček.

Když přišel do světnice, zeptala se ho žena: „Muži, copak jsi mrzutý?“ Strýček vyndal zkapsy váček sdukáty apověděl, co se mu vlese přihodilo.

„Dal jsi slovo, tak děvče musí jít,“ řekla tetička, když uviděla hromádku dukátů, avystrčila Aničku ze dveří světnice. Nic ji nemrzelo, že pro pytlík zlaťáků pošle děvče kdovíkam ke kdovíkomu.

Anička se dala do pláče ašla do stáje ke koníčkovi. Tam povídá: „Ach, koníčku, koníčku, poraď mi, co si počít mám?“ Koníček smutně zařehtal. Jak by mu mohla Anička rozumět?

Šla Anička za kravičkou aspláčem se ptá: „Ach, kravičko, kravičko, poraď mi, co si počít mám?“ Kravička smutně zabučela. Jak by jí Anička mohla rozumět?

Pak šla Anička za kozičkou. Vzala ji kolem krku aspláčem se ptá: „Ach, kozičko moje milá, kéž bys mi ty poradila, co si počít mám.“

Abílá kozička promluvila lidským hlasem:

„Vodila Anička kozičku na zelenou travičku.

Pomůžu ti proto ráda, sedni pod koš na má záda.“

Anička dala koze na záda koš, schovala se do něj ajely.

Ukostela potkaly kostelníka: „Kozo, kampak skošem jdeš?“

„Od tetky astrejce

prodat na trh vejce,“

mekla koza ašla dál.

Upole potkaly selku ata se zeptala: „Kozo, kampak skošem jdeš?“

„Od tetky astrejce

prodat na trh vejce,“

mekla koza ašla dál.

Umlýna potkala mlynáře aten se zeptal: „Kozo, kampak skošem jdeš?“

„Od tetky astrejce

prodat na trh vejce,“

mekla koza ašla dál.

Ulesa na pařízku už čekal na Aničku vousatý mužíček. Když uviděl kozu, hned se vyptával: „Kozo, kampak skošem jdeš?“

Akoza na to:

„Od tetky astrejce

prodat na trh vejce.“

„A to já bych je od tebe koupil,“ hrnul se k ní vousatý mužíček.

„Neprodám, až leda na trhu,“ řekla koza ašla dál.

Avousatý mužíček loudil:

„Prodej mi je, kozo, tu, dám ti deset dukátů.“

„Řekla jsem neprodám, až leda na trhu.“

„Prodej mi je, kozo, tu, dám ti dvacet dukátů,“ volal vousatý mužíček.

„Nech si své dukáty, vousatý mužíčku, za celý svět neprodám Aničku,“ řekla koza auháněla křece.

Jak to vousatý mužíček uslyšel, rozběhl se za ní. Akoza s Aničkou v koši hup do vody! Aplave aplave, až řeku přeplave. Teprve na druhém břehu se ohlídla. Auviděla vousatého mužíčka, jak se plácá vřece. Až když ijeho vousatá brada zmizela ve vodě, mohla Anička vylézt zkoše.

Pěkně koze poděkovala ašly spolu dál. Kam šla kozička, šla iAnička, až jednou potkaly jednu hodnou babičku. Uté pak zůstaly adobře se měly.

OPaulence aHanulence

BYL JEDEN MUŽ AŽENAati měli dvě děti, děvčata to byla, Paulenka aHanulenka. Hanulenka byla jejich vlastní, Paulenka nevlastní, sirota po mužově sestře. Hanulenka si žila jak vbavlnce, zatímco Paulenka musela celý den pracovat. Paulenka však nereptala audělala všechno, co jí tetka poručila. Ale bylo to málo platné, tetka jí stejně vyčítala, že jim chleba ujídá.

Ichystalo se posvícení. Pečínka voněla po celé chalupě, koláče se chladily na okně amatka šňořila Hanulenku, že se půjdou podívat kmuzice. Paulenka zametala dvůr, aprotože měla hlad, zjednoho koláče si uždibla. Tetka to zahlédla azačala na chudáka děvče láteřit:

„Ty holoto jedna mlsná, zlodějská! Já se otebe starám, aty takhle?“ Auž měla vruce hůl ahnala se kPaulence.

„Nono, snad nemusí být tak zle,“ chlácholil strýc tetku.

„Ba, může být hůř, kdo ví, čeho se na ní dočkáme!“ křikla tetka. „Ať mi jde zočí!“

„Ach, tetičko, kam já nebohá mám jít, nikoho na světě nemám,“ prosila Paulenka.

„Jdi si, kam chceš, třeba do lesa. Ať se otebe postará Pánbůh,“ řekla zlostně tetka, hodila Paulence hůl aodešla do světnice.

„Tu máš na cestu,“ řekl Paulence strýc apodal jí ten oždibnutý koláč.

„Zaplať vám to Pánbůh, strýčku,“ řekla Paulenka. Pak strčila koláč do kapsy zástěrky, vzala do ruky hůl ašla, kam ji nohy vedly. Atak přišla, pro slzy

ani nevěděla kudy ajak, do lesa. Chodila sem atam, klepala holí na stromy astýskala si:

„Sluníčko se níží, večer se už blíží, ajá sama vpustém lese.“

Avždy, když si tak zanaříkala, ozvalo se tiše:

„Nejsi tu sama, já jsem tu stebou.“

Chodila lesem, atu spatřila na stromě sedět staříčka.

„Ale staříčku, copak děláte na tom stromě? Pročpak neslezete?“ zeptala se.

„Ijá bych rád dolů, ale sám to nesvedu,“ řekl staříček.

„Tak já vám pomůžu,“ nabídla se Paulenka. Vylezla na strom, staříčka si posadila na záda asnesla ho dolů. Byl lehoučký jak věchýtek.

„Vidíš, nebyla jsi vlese sama,“ řekl staříček. Pak zapískal na píšťalku. Na to zapískání přiběhli dva psíčci smalým vozíčkem. Byla na něm truhlička.

„To je pro tebe, Paulenko. Neříkala tetka, abych ti pomohl?“ usmál se staříček. „Až se tě budou ptát, kdo ti tu truhličku dal, pověz, že ti nadělil Pánbůh.“ Potom ten staříček zmizel.

„Pojď, Paulenko, zavedeme tě domů. Anic se neboj, vše se vdobré obrátí,“ slibovali psíčci.

Vedli Paulenku kdomovu acestou si povídali:

„Hafu-hafu-hafulenka, jede naše Paulenka aveze si stříbro, zlato.“

Paulenka se ani nenadála abyli uchalupy. Pejsci zase spustili:

„Hafu-hafu-hafulenka, vrátila se Paulenka aveze si stříbro, zlato.“

Tetka vyběhla zchalupy, za ní Hanulenka, ataky strýc vyšel na zápraží.

„Podívejte, co jsem si přivezla!“ volala radostně Paulenka.

„Kdes to vzala?“ vyštěkla tetka.

„To mě Pánbůh podaroval,“ odpověděla Paulenka. „Už vám nebudu, tetičko, na obtíž.“

„Za to jednou budeš mít pěkný statek, lány polí achlévy plné dobytka, Paulenko,“ řekl jí strýc.

„Škoda že jste, matko, do toho lesa neposlala mě,“ zalitovala Hanulenka.

„Imlč, copak jsem mohla vědět, že ji potká vlese takové štěstí?“ utrhla se na ni tetka. „Nu, co není dnes, může být příště.“

Sešel se rok srokem ave vsi se opět chystalo posvícení. Paulenka se šla podívat kmuzice, zatímco Hanulence dala matka do jedné ruky ranec kolá-

čů, do druhé hůl aposlala ji do lesa. Kus cesty ji doprovázela apřitom jí kladla na srdce: „Hleď, ať se vrátíš světší truhličkou než Paulenka!“

Hanulenka chodila lesem, klepala holí na stromy astýskala si:

„Sluníčko se níží, večer se už blíží, ajá sama vpustém lese.“

Avždy, když si tak zanaříkala, se tiše ozvalo:

„Nejsi tu sama, já jsem tu stebou.“

Chodila lesem, atu spatřila na stromě staříčka.

„Co tam děláš, dědku? Slez dolů!“ křikla Hanulenka.

„To bych rád, ale sám to nesvedu,“ řekl staříček.

„Tak já ti pomůžu!“ zasmála se Hanulenka, natáhla se,popadla staříčka za rukáv astrhla ho dolů, až chudák upadl. AHanulenka se jen smála amávala kusem staříčkova rukávu. Staříček nic neřekl, vstal azapískal na píšťalku. Na to zapísknutí přiběhli dva psíčci svozíčkem. Byla na něm truhla, avětší než ta Paulenčina.

„Doveďte ji domů,“ řekl psíčkům staříček azmizel.

Psíčci vedli Hanulenku domů acestou si povídali:

„Hafu-hafu-hafulenka, jede naše Hanulenka, co si vtruhle veze?“

Hanulenka se ani nenadála abyli uchalupy.

Psíčci spustili:

„Hafu-hafu-hafulenka, vrátila se Hanulenka!

Neveze si stříbro, zlato, ale hady, štíry, bláto!

Matka vyběhla zchalupy arozkřikla se: „Co to, vy psiska, povídáte!“

Hanulenka otevřela truhlu – aopravdu, bylo vní všechno, co psíčci říkali.

Když to její matka viděla, popadla ji taková zlost, že vzala hůl ahnala se na psíčky. Ti však hbitě uskočili, matka upadla apřitom povalila Hanulenku. Psíčci se na ně vrhli apotrhali jim šaty, tak jako Hanulenka staříčkovi vlese. Obě pak byly rády, když od Paulenky dostaly nové.

O zlé koze rohaté

BYL JEDEN TÁTA AJEDNA MÁMAati měli dvě dcery. Jednou koupil táta na trhu rohatou kozu. Přivedl ji domů adruhý den přikázal té starší dceři, aby šla skozou na pastvu.

„Pěkně naši kozičku napas ačisté vody jí dej pít, sic bude zle,“ poroučel tatík. Holka celý den vodila rohatou kozu po pěkných mezích, zčistého potoka ji napájela akvečeru ji přivedla domů.

Táta šel do chlívku za kozou aptal se: „Kozo, kozičko, dobře ses napásla?“

Akoza odpověděla: „Néé. Tvá dcera mě utrní přivázala, vlouži napojila asama smládenci dováděla, omě nedbala.“

Abylo zle. Tatík se rozzlobil, popadl koště astarší dceru pořádně vyplatil. Ta pak spláčem utekla zdomu.

Druhý den poslal skozou na pastvu mladší dceru. „Poslyš, hezky naši kozičku napas, čisté vody jí dej pít, sic bude zle!“

Mladší dcera vyvedla rohatou kozu na pěknou stráň, tam ji celý den pásla azčistého potůčku napájela.

Když ji navečer přivedla domů, tatík hned ke koze aptá se: „Kozo, kozičko, jak ses dnes napásla?“

Akoza odpověděla: „Jak jsem se mohla dobře napást, když mě ta holka celý den vodila po skalách azlouže jsem musela pít. Ona si jen hrála, omě nedbala.“

Tatík se strašně rozzlobil, popadl koště amladší dceru vyplatil. Také ona spláčem utekla zdomu.

Další den ráno poslal na pastvu skozou ženu. Ta ji vyvedla na louku, kde byla tráva do půl pasu. Tam žena kozu celý den pásla avodou zčistého potůčku napájela. Když navečer přivedla kozu splným břichem domů, sedlák se kozy zeptal: „Kozo, kozičko, jakpak ses dnes napásla?“

„Po prašných cestách mě tvá žena vodila, bodláky jsem okusovala azlouže jsem musela pít. Ona se sousedkami klábosila, omě nedbala.“

Sedlák se opět strašně rozzlobil, akdyž popadl koště, utekla mu zdomu ižena.

Ráno vyvedl rohatou kozu na pastvu sám. Zavedl ji kjetelině, včistém potůčku napojil. Koza sotva šla, jak měla plné břicho.

Adoma se jí zeptal: „Kozo, kozičko, dobře ses dnes napásla?“

„Co se ptáš? Vždyť jsi mě do roští zahnal, kapky vody napít nedal, Pánubohu do oken jsi koukal aomě nedbal.“

„Ty potvoro jedna rohatá, takhle nestydatě lhát!“ rozzlobil se sedlák. Teď teprve poznal, jaký byl hlupák, že koze věřil víc než dcerám aženě. Popadl koště amydlil kozu, až chlupy lítaly.

Koza se dala do křiku amečela:

„Já koza rohatá, do půl boku odratá, to si líbit nenechám, hned tě za to potrkám!“

Auž se hnala na sedláka. Ten se jí lekl, pustil koště askočil do světnice.

Koza se hnala za ním. Sedlák vyskočil oknem ven – akoza za ním. Utekl na náves – akoza za ním. No to bylo! Sedlák běží po návsi, až se mu za patami práší, rohatá koza za ním akřičí, jako by ji na nože bral:

„Já koza rohatá, do půl boku odratá, to si líbit nenechám, hned tě za to potrkám!“

Sedlák běží, běží, sotva dechu popadá. Tu mu přijde do cesty švec.

„Ševče, pro boha živého, zachraň mě před tou mrchou rohatou!“ prosí sedlák.

Švec se dlouho nerozmýšlel, popadl šídlo, skokem byl ukozy apích, pích, bylo po koze.

„Chceš-li, ševče, nech si ji,“ řekl sedlák ševci. „Já už tu potvoru nechci ani vidět.“

„Ico by ne,“ opáčil švec amyslel na to, jak zkozí kůže ušije pěkné botky azmasa si nadělá dobré klobásky. Sedlák, jen co trochu vydechl, šel hledat svou ženu adcery, aby je zas přivedl domů.

Po zlé koze rohaté zůstal jenom zvonec, kdosi na něj zazvonil – apohádky je konec.

O hloupém Honzovi

JEDNA MÁMA MĚLA SYNA HONZU. Vyrostl zněj chlap jak hora, holýma rukama by mohl skály lámat. Do sklepa ana půdu musel lézt po čtyřech jako pes, jinak se tam nedostal, protože byl široký jak almara atak vysoký, že se hlavou dotýkal stropu.

Jednou mu máma koupila nový kabát. Honza radostí vyskočil aprásk! hlavou prorazil ve světnici strop. Nic se mu však nestalo, jen si překousl jazyk.

Atak se povaloval celé dny na peci, prý aby chalupu nezbořil. Když mu máma poručila, aby něco udělal, bručel jako medvěd, přece však zpece slezl aposlechl. Ikdyž to byl takový habán, rozumu měl jak malé dítě. Aproto mu všude říkali hloupý Honza. On si ztoho však nic nedělal. Stačilo mu dosyta se najíst avyspat, oostatní se nestaral.

Na jaře jim pošel kůň. Když máma nemohla sehnat korání náhradu, zapřáhla do pluhu Honzu, aon tahal líp než pár koní. Jenom hudroval, že se utoho zpotil.

Jednoho dne udělala máma něco tvarohu. Dala ho putny ařekla Honzovi, aby šel na trh atam ho dobře prodal. Honza kývl, že půjde. Když přišel na most, začaly žáby v řece křičet: „Tvarak, tvarak, tvarak!“

Honza se zastavil, koukal chvíli na žáby apotom povídá: „Chudinky, jistě mají hlad. Vědí asi, že nesu tvaroh.“

Dlouho se nerozmýšlel, obrátil putnu avšechen tvaroh vyklopil do řeky. Žáby si na něm náramně pochutnaly aHonza se spokojeně vrátil domů.

Na dvoře ho uvítala máma: „Neseš peníze?“

„Kdepak peníze! Nic nenesu. Když jsem přišel křece, volaly tam na mě žáby, abych jim dal tvaroh. Tak jsem jim ho tedy dal,“ vyprávěl Honza.

Máma Honzovi nabila, aby si dobře pamatoval, že provedl hloupost. Za několik dní zase udělala tvaroh aznovu poslala Honzu, aby ho šel do města prodat. Apřikázala mu: „Jestli nepřineseš peníze, tak mi raději nechoď domů!“

Honza hodil putnu na záda aubíral se do města. Když přišel na ten most, žáby spustily: „Tvarak, tvarak tvarak!“ Honza si jich nevšímal ašel dál. Žáby, jako by věděly, že má Honza nejenom tvaroh, ale idobré srdce, skřehotaly jak opřekot: „Tvarak, tvarak, tvarak.“

„Kdyby to bylo moje, tak vám to všecko dám, musím ale přinést nějaké peníze, nebo dostanu bití jako posledně,“ volal na ně Honza.

Ale žáby kvákaly akvákaly, atak se dal Honza obměkčit. Hodil jim itentokrát tvaroh akřikl: „Dlužíte mi už za dvě putny tvarohu! Uvidím, kdy mi zaplatíte.“

Domů přišel celý zkormoucený. Máma hned věděla, kolik uhodilo. „Neseš peníze?“ spustila na něho.

„Kdepak peníze!“ odpověděl Honza. „Když jsem šel přes most, zas ty žáby chtěly na mně tvaroh, a naříkaly tak náramně, že by se i kámen nad nimi ustrnul!“

Ale máma na takové řeči nedala, popadla vařečku apořádně Honzu zmalovala. Netrvalo dlouho, hrouda tvarohu zas byla pohromadě, amáma poslala Honzu stvarohem do města potřetí.

„Ale běda ti, jestli ten tvaroh dáš zase žábám! Jestli nepřineseš tentokrát peníze, utrhnu ti hlavu!

Jdi pěkně přes most ažab si nevšímej, ať si křičí, jak si křičí.“

Honza mámě slíbil, že to tak udělá, avydal se na cestu. Jen co přišel kmostu, žáby spustily: „Tvarak, tvarak, tvarak!“

Honza si zacpal uši, ale nic platno, žáby křičely anaříkaly, že by je byl musel ihluchý slyšet. Atak si dobrák Honza nakonec řekl: „Ať si mě máma třeba uškrtí!“ Azase žábám zputny tvaroh vysypal.

Žáby se nahrnuly kolem tvarohu anáramně si na něm pochutnávaly. Honza se na ně díval zmostu aměl radost, jak se oten tvaroh mezi sebou perou.

Atu najednou vyskočí na břeh velký žabák, ukloní se Honzovi apovídá lidským hlasem: „Honzo, ty jsi nám dal třikrát tvaroh. Nechceme ti za něj zůstat

dlužni. Za tvoji dobrotu se ti dobře odměníme. Jdi tamhle ktomu velikému stromu, kopej pod ním auvidíš.“ Pak milý žabák žbluňk – abyl vtůni.

Honza běžel ke stromu, aprotože neměl ssebou ani rýč, ani motyku, popadl strom do rukou avytrhl jej iskořeny. Ahle! Pod kořeny se objevil veliký hrnec plný lesklých dukátů. Honza vzal hrnec auháněl domů.

Ve dveřích už na něj čekala máma skoštětem vruce: „Honzo, neseš peníze?“

Honza se zasmál: „Hihihi, mámo, baže nesu!“

Máma se radostí div nezbláznila, když viděla to bohatství. Od té doby bylo Honzovi blaze. Když měl teď tolik peněz, mysleli si sousedé, že irozum dostal, atak si ho zvolili ve vsi za starostu.

O pejskovi a kočičce

BYLA JEDNOU JEDNA MATKAata měla dvě dcery, Kačenku aAndulku. Kačenka byla vlastní, Andulka nevlastní. Kačenku měla matka velmi ráda, strojila ji do pěkných šatů avšelijak hýčkala. Ale Andulku nemohla vystát, ikdyž to bylo děvče hodné apracovité. Andulka viděla, že je doma na obtíž, inapadlo ji, že půjde někam do služby. Matka jí upekla na cestu buchtičku aděvče se vypravilo do širého světa. Když přišla Andulka na rozcestí, vyndala zranečku buchtičku apravila:

„Kuli, kuli, kulilíč, kam se, má buchtičko, pokulíš?“

Akam se buchtička kutálela, tam Andulka šla. Buchtička se dokutálela kjabloni, která byla plná housenek.

„ Ity chudinko, jak musíš trpět,“ povídá Andulka. Rychle zula střevíčky, vylezla na jabloň acelý strom očistila.

„Děkuji ti, děvenko, až mě budeš potřebovat, odvděčím se ti,“ zašuměla jabloň.

AAndulka zase pustila na cestu buchtičku, aby jí ukazovala, kudy má jít. Buchtička se kutálela, až se dokutálela klesní studánce. Děvče se chtělo napít, ale studánka byla plná bláta. Atak ji Andulka pěkně vyčistila.

„Děkuji ti, děvčátko, až mě budeš potřebovat, taky ti pomůžu,“ pravila studánka.

Azase: kam se buchtička kutálela, tam Andulka zamířila. Idokulila se buchtička kpeci. Andulka spatřila, že pec je plná popela, atak se hned pustila do práce. Když vymetla popel arozdělala oheň, pec pravila: „Děkuji ti, jsi hodné děvče, Andulko. Až přijde čas, odvděčím se ti.“

AAndulka zase hodila buchtičku na cestu ašla, kam ji buchtička vedla. Buchtička se dokoulela na louku. Tam stál vraný koníček ateskně se díval. Byl celý zmazaný, hřívu měl samý bodlák. Andulka koníčka očistila ahřívu mu pěkně rozčesala.

„Děkuji ti, Andulko, až budeš potřebovat, tak zase já pomůžu tobě,“ zařehtal vraník aodběhl.

Andulka opět pustila buchtičku na cestu ařekla:

„Kuli, kuli, kulilíč, kampak se, má buchtičko, dokulíš?“

Abuchtička se kutálela akutálela, až se dokutálela kjedné chaloupce. Andulka zlehounka zaťukala avstoupila dovnitř. Ale nikde nikdo, světnice byla prázdná. Jen na lavici seděl pejsek skočičkou. Andulka se knim posadila ačekala. Snad za chvíli někdo přijde, pomyslela si. Viděla vkuchyni lecjaké jídlo, ale vzít zcizího, to si netroufala. Aprotože měla hlad, rozlomila svou buchtičku, aby se najedla.

„Mňau, mňau, dej mi kousek,“ povídá kočička.

„Haf, haf, mně taky,“ ozval se ipejsek.

Atak se Andulka se zvířátky osvou chudou večeři rozdělila. Tu se otevřely dveře avstoupila stařenka.

„Copak tu hledáš, děvenko?“ zeptala se. AAndulka jí pověděla, odkud přišla aže hledá službu.

„Chceš-li, zůstaň umě. Já musím na nějaký čas odejít, tak mi hospodyňka přijde právě vhod,“ nabídla stařenka Andulce. Aděvče radostně přikývlo.

Andulka se tedy starala osvěřenou domácnost iozahrádku, ale nejvíc dbala opejska akočičku. V ničem je neošidila aokaždé sousto se snimi dělila.

Když se po čase stařenka vrátila, povídá: „Andulko, tvá služba umě už skončila. Aprotože ses ovšechno tak dobře starala, odměním se ti. Jdi do komory atam si vyber truhlu. Ale otevřít ji smíš až doma.“

Andulka šla apejsek skočičkou ji doprovázeli. Vkomoře byla spousta truhel, krásně malovaných, vyřezávaných, ba ise stříbrným kováním. Jen jedna byla stará aúplně obyčejná.

„Ach, zvířátka moje milá, kéž byste mi poradila, kteroupak si vybrat mám,“ povzdechla si Andulka.

Apejsek skočičkou řekli: „Odměníme se ti radou, vyber si tu truhlu starou.“

Atak si Andulka vzala tu starou, obyčejnou truhlu. Pak se pěkně se všemi rozloučila ašla domů tou samou cestou, kterou přišla. Ušla kousek anemohla dál, truhla se jí zdála čím dál těžší.

„Kdyby tu tak byl vraný koníček,“ povzdechla si, „ten by mi pomohl.“

Jen co si to pomyslela, přihnal se vraník jak vítr aprý ať na něj truhlu naloží ataké sama nasedne. Jeli, jeli apřijeli kpeci. Vonělo to kolem čerstvě upečeným chlebem. Apec povídá: „Andulko, ochutnej!“

Andulka vzala jeden bochníček chleba pro sebe, druhý pro koníčka. Slunce však pálilo aAndulku přepadla žízeň. Ikoníček chtěl napojit. Ale po vodě ani památka.

„Kdyby tu tak byla studánka nebo jabloň, abychom se osvěžili,“ řekla Andulka. Apodívejme, tamhle stojí jabloň aopodál žbluňká čistou vodou studánka! Andulka se napila, občerstvila chutnými jablky, napojila vraníka ajeli dál cestou domů.

Když přijížděli kchalupě, kohout začal kokrhat: „Přivítej, matko, dcerušku, veze si na koni výslužku.

Kikirikí!“

Andulka složila truhlu, koník odběhl azchalupy se vyhrnuly matka sKačkou. Hned začaly okukovat Andulčinu výslužku. Aužasly. Považte, truhla byla plná stříbra azlata! Kačku přepadla ukrutná závist, aže prý půjde kté stařeně taky do služby. Matka jí upekla na cestu ranec koláčů aKáča šla tou cestou, jak jí Andulka pověděla.

Iona přišla kjabloni, na které bylo plno housenek. Marně Káču jabloň prosila, aby ji zbavila nemilého hmyzu. Kačka byla lenivá ataky si nechtěla umazat své hezké šaty. Pak došla ke studánce, která byla plná bláta. Ale Káča měla raději žízeň, než aby studánku vyčistila. Stejně tak byla hluchá, když ji pec prosila, aby zní vymetla popel. Aani koníčka neočistila.

Nakonec Kačka přece jen dorazila kté samé chaloupce jako Andulka.