Page 1


OBSAH

8

51

118

Ú VOD

Klidně porušujte pravidla

O K A R IÉŘ E

54

Diane von Furstenbergová

Smoking 120 60

PA Ř Í Ž v e r s u s N E W YOR K

Bez čeho se neobejdu

Život podle Newyorčanek

ST YL

78

16

Emmanuelle Altová

O ST Y LU

Příběh mého stylu 80 26

PA Ř Í Ž v e r s u s N E W YOR K

L E KC E Ž I VO TA

Život na večírcích

KR ÁSA

Šátek 129

Jak vyrůst do krásy

28

Jak najít svůj styl 132

Zrcadlo

34

L E KC E Ž I VO TA

Z A M Ě S TN Á N Í

Vysoké podpatky

135

10 kroků

Jak vypadat lépe na fotografii

101

1 41

Na přehlídce

Dlouhý příběh krátce: Mé vlasy

88 37

Francouzky říkají ne 44

L E KC E Ž I VO TA

Psaníčko 47

Míchejte styly

Love_style_life_CZ.indd 6

110

24 hodin v životě Garance Doré blogerky, podnikatelky, šéfové

156

Manikúra! Pedikúra! Masáž obličeje!

03.04.17 14:53


161

204

238

Příběh mého života těla

Díky e-mailům jsem ta špatná

Přátelství

177

242

Utahování šroubu (Na prahu čtyřicítky)

Nevychovanost

180

212

O K R Á SE

Elegance není…

208

Drew Barrymoreová

267 216

182

Z ÁVĚR

Elegance je…

PA Ř Í Ž v e r s u s N E W YOR K

Život podle Pařížanek

100 lekcí o lásce

269 218

POD ĚKOVÁ N Í

O E L E G A NC I

Jenna Lyonsová 220

PA Ř Í Ž v e r s u s N E W YOR K

Dokonalost E LEG A N C E 193

Elegance v srdci 196

Jak nepodělat obyčejný pozdrav

L ÁS K A 230

200

Slovo na L…

Vzkaz s poděkováním: Soutěžní sport

234

V rodině

Love_style_life_CZ.indd 7

03.04.17 14:53


JSME PROPO JENÍ

Už téměř deset let se dělím o své myšlenky týkající se života, lásky a módního stylu, což ze mě dělá: 1. Naprosto užvaněnou ženskou. 2. Příležitostnou poradkyni a odbornici. 3. Takže bych vlastně měla být módní superikonou. Tak proč jsem si proboha ráno vzala tyhle příšerný boty?

Love_style_life_CZ.indd 8

03.04.17 14:53


N

a svém blogu mluvím o tématech tak lehoučkých (skutečně potřebuji další nízké lodičky?), že se vypaří hodinu poté, co je publikuji, a tématech natolik závažných (pohřeb mé babičky v Maroku), že k nim ještě dnes dostávám neuvěřitelně srdceryvné dopisy. Psala jsem o věcech trapných, kvůli kterým jsem se chtěla propadnout do země, a rovněž o chvílích, na které jsem velmi pyšná.

O své příběhy jsem se začala dělit až docela pozdě v životě, ale v den, kdy jsem se to naučila, jsem začala rozumět té neuvěřitelné síle, která vám přinese naprosté uvolnění, když se dokážete svěřit, a to dokonce lidem, které sotva znáte. Protože když se začnete svěřovat ostatním, lidé se jako zázrakem začnou svěřovat vám. Svůj blog jsem začala psát z celkem praktických důvodů, chtěla jsem se podělit o své ilustrace. Brzy jsem však zjistila, že ve skutečnosti jsem chtěla navázat rozhovor, abych prostě zjistila, zda na světě existují i další blázni jako já. A jak se ukázalo, existují. Vydala jsem se hledat pravou podstatu stylu. Mé kroky mě vedly z Korsiky na jih Francie, do Paříže, do New Yorku a na mnoho dalších míst. A naučila jsem se, že styl není jen o tom, co nosíme na sobě. Je to způsob, jak chodíme, jak se smějeme, je to o jiskře v našich očích, o tom, jaký život žijeme. Styl je univerzální jazyk a má moc nás spojovat. Vyrůstala jsem v malém přímořském městečku Ajaccio na Korsice, ale mé srdce patří do Paříže a New Yorku, mých dvou adoptovaných domovů. Dvou velkoměst,

Love_style_life_CZ.indd 9

která jsou tak fascinující a inspirující, tak podobná a přesto tak odlišná. O porovnávání jejich výstředností a předností bych mohla napsat celou knihu. A také o tom, jak jsem se snažila vybrat si z obou pro sebe to nejlepší. Jak jsem se snažila držet se svého francouzského já oslavováním nedokonalosti a vychutnáváním si každodenní sklenky červeného vína, a zároveň přijímala za své to úžasné, energií nabíjející newyorské vychloubání. Být Francouzkou s nenapravitelným smyslem pro ironii – a přitom se nechat unášet americkým snem. A uvědomit si, že ať jsme kdekoliv, všechny chceme jedno a totéž. Chceme lásku. Chceme být krásné. Chceme být dobré kamarádky, dobré partnerky, dobré sestry a dobré dcery. Chceme vědět, jak se odnaučit kupovat si špatné boty. (Nerada vám to říkám, ale přehmaty při výběru bot vás budou provázet až do smrti. Takže slavte, že jste právě teď naživu!) Chceme se cítit naplněné prací, kterou děláme, ať je to cokoliv. Většina z nás chce najít své místo v tomto světě. A samozřejmě být přitom velmi stylové. Své místo na světě jsem našla téměř náhodou – a navíc docela pozdě – a dostala jsem se na místa, o kterých jsem se ani neopovážila snít. Jak se mi proboha mohlo něco tak úžasného přihodit? O tom všem se chci v této knize s vámi podělit. A doufám, že vás bude můj příběh inspirovat, abyste si samy vytvořily řadu překrásných malých náhod – a užily si cestu. Právě o tom je život.

03.04.17 14:53


Love_style_life_CZ.indd 12

03.04.17 14:53


S T YL

Love_style_life_CZ.indd 13

03.04.17 14:53


Vím, že móda mů skutečně dodat sílu a dát každé ženě p že je krásná – a že přešlapy neznam konec světa. Love_style_life_CZ.indd 14

03.04.17 14:54


může ílu ě pocit, že módní menají Love_style_life_CZ.indd 15

03.04.17 14:54


1.

PŘÍB ĚH MÉHO S T YLU

5.

7.

6.

1. Moje setra Laetitia. 2. Moje maminka Kheira měla jedinečný cit pro styl. 3. Moje babička Marie z otcovy strany byla Italka a byla velmi šik. 4. Babička Marie s mým tatínkem Louisem. 5. Maminka a já. Kéž by mi schovala svůj svetr. 6. Babička Tahmanent v tradičním berberském kroji. 7. To jsem já. V osmi letech jsem řekla mamince, ať mě ostříhá nakrátko. Chtěla jsem být kluk!

Love_style_life_CZ.indd 16

03.04.17 14:54


2.

3.

4.

a každý outfit má do detailu promyšlený. Když je při penězích, kupuje si nejlepší kousky od značek Alaïa, Montana, Thierry Mugler (ať žijí 80. léta!), a když peníze nemá, vystačí si s tím, co najde ve skříni, nakupuje levné kousky, přešije si staré šaty a je vůbec úžasně kreativní.

JSOU MI 4 ROKY A MŮJ STYL ŘÍDÍ MAMÁ.

Moje maminka Kheira měla zcela nečekaný cit pro módní styl. Nevím, kde se v ní vzal, ale měla ho – možná od babičky Tahmanent, která byla Berberka z marockých hor. Babička se vždycky oblékala do pestrých barev a potisků, nosila barevné šaty, které krásně doplňovaly její vlasy obarvené hennou dočervena. Ráda se hezky oblékala, ale musela zároveň dodržovat přísná pravidla. Neodhalovat příliš pokožku a vystupovat skromně.

Na hlavu mi dává šátky s leopardím potiskem a míchá své proužky s mými puntíky. Musím nosit ortopedické boty, abych neměla ploché nohy. Místo aby boty zakryla dlouhými nohavicemi, obléká mě do rozevlátých šatiček, aby těžká bagančata vyvážila lehkostí.

Moje maminka je pravým opakem. Je svobodná, moderní žena a chce, aby to svět věděl. Nosí upnuté džíny a žehlí si vlasy

A tahle malá holčička je nejstylověji oblékané dítě ve městě. Ale mě je to úplně jedno, protože zanedlouho…

17

Love_style_life_CZ.indd 17

03.04.17 14:54


JAK NAJ ÍT SVŮJ S T YL

Naučit se znát svůj styl trvá dlouho Styl vám dává moc komunikovat beze slov; mění vás ve vybíravou zákaznici, šéfredaktorku vaší vlastní garderoby. Po letech velmi seriózního výzkumu, módních přešlapů a špatných nákupů jsem zjistila, že osobní styl a nekonečná rozkoš zvaná móda leží na spojnici čtyř světových stran.

Love_style_life_CZ.indd 28

03.04.17 14:54


1. C O V Í T E O S O B Ě SA M É . Vezměte si například vysoké podpatky. Byť je miluji, vím, že si je musím šetřit pro zvláštní příležitosti, večery venku a obchodní schůzky. Můj denní program je velmi proměnlivý. Fotím, píšu stočená na gauči, ale rovněž chodím po městě na různé schůzky. Den někdy zakončuji koktejlem, jindy na koncertu, kdy nemám čas se předtím převléct. Abych se mohla plně věnovat svým úkolům, musím vědět, co chci: Chci vypadat dobře, ale nechci pořád myslet na to, co mám právě na sobě. Proto se snažím mít šatník, který dobře funguje s nízkými i vysokými podpatky. Pak je měním podle toho, co právě dělám. Oblečení a boty upravuji a přizpůsobuji nejen svému vkusu, ale rovněž svému životnímu stylu. Znát sama sebe je znát vzdálenost mezi svým vysněným já a svým skutečným já.

Jessica De Ruiterová doma v L.A. Dokonale uvolněná elegance.

Love_style_life_CZ.indd 29

03.04.17 14:55


2. C O V Í T E O SVÉM TĚLE. Jakýkoliv typ postavy může vypadat krásně, a to za správných podmínek, ale buďme upřímné: Je snazší nosit to, co vidíte na přehlídce, pokud jste štíhlá s relativně plochým hrudníkem a úzkými boky. Je to nudné, otravné, špatné a stojí to za houby. Víte proč? Protože to není chyba vaší postavy; je to chyba návrháře. Většina oblečení je střižena tak, aby vypadala dobře na modelkách, a co se týká ostatních velikostí, bude to celkem boj, aby taky vypadaly dobře. Když mám špatnou náladu, nadávám na to. Když mám dobrou náladu, vidím to jako příležitost zúžit svůj výběr a provádět korektury. A méně (na výběr) znamená více (stylu). Mám dlouhé nohy (hurááá), ale tím pádem poněkud kratší trup (ach jo), a mám prsa (nikdy jsem si nebyla jistá, zda je to požehnání nebo prokletí). To jsou tři důvody, proč mě nikdy neuvidíte v kalhotách s vysokým pasem. (Vypadám, jako by kalhoty pohltily celé mé tělo a těsně nad páskem se mi nadnášelo poprsí. ÚŽASNÉ.) Naopak jiné věci na mně vypadají opravdu dobře. Sukně. Smokingová saka. Hluboké výstřihy do véčka. Seznam je dost dlouhý, aby byl součástí toho, co tvoří můj styl. Je to úžasný proces, kterým byste si každá měla projít. Zkoušet, zkoušet, zkoušet a vyškrtávat věci ze seznamu. Jinými slovy, redigovat. Takto objevíte ten pravý styl.

30

Love_style_life_CZ.indd 30

03.04.17 14:55


3. C O C H C E T E Ř Í C T. Naše oblečení předává zprávu, kterou chceme druhým sdělit, a mění se podle toho, čím procházíme ve svém životě. Dnes pracuji v módní branži, takže chci sdělit ostatním, že jsem v obraze a mám vše pod kontrolou a že já představuji byznys, což může i nemusí být pravda, ale i tak. Když mi bylo dvacet, byla jsem členkou rockové kapely. Chtěla jsem se lišit, být rebelkou. Když mi bylo třicet, chtěla jsem oblečením vyjádřit, že jsem umělkyně. Možná jsem to tenkrát nedělala vědomě, ale teď to dělám. Můj šatník tvoří sytější, stálé barvy a odstíny modré, černé a hlavně bílé, které jsou samozřejmě mé oblíbené, ale zároveň vyjadřují harmonii, funkčnost a svobodu. Zítra možná budu chtít vyjádřit, že jsem sexy a dobrodružné povahy, a tak přidám do šatníku celé nové patro. Možná se zbavím některých kousků, které mě už nebudou vyjadřovat.

Tato strana: Anna Greyová, uvolněná a smyslná. Protější strana: Marina Larroudéová v Paříži. Dokonalá kombinace ženskosti a uvolněnosti.

Vaše oblečení se stane vaším nejlepším přítelem, pokud víte, co jím chcete vyjádřit.

31

Love_style_life_CZ.indd 31

03.04.17 14:55


ELEGANCE JE ODMÍTNUTÍ. Francouzka je nonšalantní a tento postoj aplikuje na každou stránku svého života. Ve Francii údajně nesmíme příliš vyčnívat. Chtít se předvádět je vždy podezřelé. Neznamená to, že styl a krása jsou přehlíženy, ale jsou velmi pečlivě kultivovány, aby vypadaly nenuceně a nezastiňovaly vaši sousedku. Proto v ulicích Paříže neuvidíte příliš mnoho barev, bláznivých účesů nebo odhalených partií těla. Móda je zde tichá, osobní záležitost. Máte k dispozici jen několik krátkých roků, kdy si můžete obarvit vlasy narůžovo (nebo se ostříhat dohola).

Tato strana: Ana Krašová v jednom z mých oblíbených základních kousků, pruhovaném topu. Protější strana: Kalhoty s vysokým pasem mi opravdu nesedí, ale na druhých se mi moc líbí!

Love_style_life_CZ.indd 38

03.04.17 14:55


ŘÍKÁ NE TO M U, C O N E L I C H OT Í J EJ Í P O S TAV Ě . Tajemství je znát své nedokonalosti. Neskrývat je ani se nesnažit je měnit – naučit se z nich udělat něco zajímavého. V tom vám pomůže právě oblečení, které nemusí být nástrojem mučení. Je tu k vašim službám. Maminky nás už v mládí učí říkat ne oblečení, které nám nesedí nebo nesluší. „Miláčku, kalhoty ti prostě nesluší; měla bys nosit raději sukně!“ Zní to drsně, že? Ale výuka stylu je vážná věc. A když Francouzka zjistí, co jí sedí, drží se toho po celý život. Emmanuelle Altová a její obtažené džíny, ve kterých má nohy delší než Eiffelovka. Carine Roitfeldová a její midi sukně, tak působivé a sexy. Caroline de Maigretová a její ofiny a navždy rozcuchané vlasy. Zjistíme, co funguje, a nebojíme se odmítnout vše ostatní.

Love_style_life_CZ.indd 39

03.04.17 14:55


ŘÍKÁ NE TRENDŮM. Trendy jsou zábavné, když o nich čteme v nedělní příloze novin, a nakupování je perfektní čas na pokec s kamarádkami, ale právě tam to končí. Francouzka si koupí trendy kousek, jen pokud si je jistá, že se jí bude hodit do šatníku, ale když se snaží být příliš trendy, je to podezřelé. Znamená to, že jste obětí módy a – hrůza – že chcete vyčnívat z davu.

Love_style_life_CZ.indd 40

03.04.17 14:56


ŘÍKÁ NE TEPLÁKŮM. Jen zřídka potkáte Francouzku oblečenou ve sportovním, tedy pokud právě není v tělocvičně, což bývá málokdy, protože ráda říká ne i chození do posilovny, což je ale téma na jindy. Prostě to nedělá. A dokonce, i když jsme stále více ovlivňovány, hmm… americkou televizí, ve Francii stále děláme rozdíl mezi interním životem (doma) a externím životem (venku, náležitě nastrojeny).

Tato strana: Jessica Joffeová – jak se dá krásně nosit černá barva. Naproti: Lisa Jonesová, od hlavy k patě v džínsovině podle svého vkusu.

Mimochodem, já chodím hrozně ráda oblečená ve sportovním. Je to ode mě velmi nefrancouzské.

41

Love_style_life_CZ.indd 41

03.04.17 14:56


O S T YLU R O Z H OVO R S   Ž E N O U, K T E R Á M Ě I N S P I R OVA L A

Love_style_life_CZ.indd 78

03.04.17 15:00


GD: Váš styl je tak rozpoznatelný. Jak byste ho definovala? EA: Mnoho lidí si myslí, že se musí oblékat podle módy nebo konkrétní značky. Ale styl je o harmonii a sebevědomí. Je o poznání sama sebe. GD: A co oblékání podle typu postavy? Děláte to taky tak? EA: Nosím to, v čem se cítím dobře. Pro mě je jednou z nejdůležitějších věcí cítit se uvolněně. Není nic horšího než trávit večer v oblečení, ve kterém se necítíte ve své kůži. GD: Vy vlastně nenosíte večerní šaty. A já jsem na tom podobně – taky je nemám ráda. EA: Pro mě není ženskost podmíněna nošením šatů nebo sukní. Myslím, že můžeme být neuvěřitelně ženské i v kalhotách. GD: Každý se mě stále ptá:

Jaké je tajemství francouzského

stylu?“ Jak byste na to odpověděla vy? EA: Francouzky nejsou vystavovány takovému tlaku. Když mi někdo řekne, že musím jít na večírek a já nemám nic na sebe, prostě improvizuji. Vezmu si černý blejzr, bílé triko, trochu make-upu, vysoké podpatky. A mohu vyrazit. Nepřipouštím si žádnou paniku. GD: Co považujete za sexy? EA: Myslím si, že sexy je úsměv. Je to smysl pro humor. Je to někdo, kdo je v pohodě, zábavný. To je sexy. Mnohem víc než nějaký dress code. GD: Viděla jste se někdy na fotografii a řekla jste si

Bože,

na co jsem přitom myslela?“ EA: Jistě, ale pak… prostě jsem se přestala dívat na své fotografie.

Love_style_life_CZ.indd 79

03.04.17 15:00


Protože můj s se právě rodil a všechno ješt objeveno, vytv vlastní pravidla Love_style_life_CZ.indd 86

03.04.17 15:00


svět ště mělo být tvořila jsem si dla. Love_style_life_CZ.indd 87

03.04.17 15:00


1 0 KRO KŮ Tak začal můj příběh. Počítač, jméno a sen.

Love_style_life_CZ.indd 88

03.04.17 15:00


Z A Č N I TA M , K D E J S I . Narodila jsem se v Ajacciu, přímořském městečku na západním pobřeží Korsiky.

Nakonec si moji rodiče otevřeli v Girolatě svou vlastní restauraci. Léto jsme trávili tam a zimu pak v Ajacciu, kam jsem chodila do školy. Můj tatínek se stal vyhlášeným šéfkuchařem a jeho restaurace vyhledávaným podnikem.

Moje rodiče byli krásní lidé, velmi se milovali a byli taky velmi chudí. Oba byli dětmi přistěhovalců. Rodiče mého otce pocházeli z Itálie, matčini rodiče z Alžírska.

Peníze jsme začali vydělávat, až když se bohémská 70. léta přehoupla do blahobytných 80. let.

Když jim bylo dvacet, vzali se a narodila jsem se já. Rodina mé matky byla muslimská, tatínkovi rodiče byli katolíci, takže svatbou naštvali rodiče všechny příbuzné a zůstali na světě bez podpory rodiny. Můj tatínek se naučil vařit v podniku své babičky a tak se jednoho dne stal šéfkuchařem v jediné restauraci v malinké vesničce Girolata, ztracené uprostřed divokých korsických hor.

Vyrostla ze mě typická puberťačka – úzkostlivá, rebelská, protivná. Ale hluboko uvnitř jsem byla stále to tiché a poslušné dítě. Pak nastal den, kdy jsem se musela rozhodnout, co budu chtít udělat se svým životem. Řekla jsem rodičům, že mým snem by bylo vydat se na uměleckou dráhu (chtěla jsem dělat animované filmy a představovala jsem si, jak budu celé dny kreslit), ale nechtěli o tom ani slyšet. Prý je to příliš riskantní a nepraktické povolání. Bohužel mě nic jiného nenapadlo. O světě tam venku jsem nic nevěděla. Korsika je ostrov, kde lidé buď farmaří, nebo mají obchůdky, a pokud jsem v knížkách a časopisech četla o tom, že venku je jiný svět, nedokázala jsem si představit, jak bych se mohla stát jeho součástí.

Nevedla tam elektřina ani silnice, ale příroda tu byla nádherná. V létě u ostrova kotvily jachty bohaté smetánky a boháči chodili do restaurace mého otce. A tady jsem vyrůstala já, šťastné dítě pozorující prince a princezny a celebrity kráčející do kopce po zaprášené cestě k naší vesnici. V překrásném oblečení, které se tenkrát v 70. letech nosilo. Představte si Brigitte Bardotovou, Gianniho Agnelliho a monackou princeznu Caroline. Místní jen stěží zaznamenali jejich přítomnost, což návštěvníci ostrova milovali.

Nebyla jsem zvyklá odporovat svým rodičům a nevěděla jsem, jak je přesvědčit, a tak jsem svůj sen vzdala. Vybrala jsem si náhodný obor a společně s kamarádkou jsem odešla studovat na velkou šedou univerzitu do Marseille.

Byla jsem zasněná a plachá holčička. Ráda jsem si četla a kreslila. Jako větší mě rodiče nutili pomáhat v restauraci. Sice jsem poslechla, ale strašně jsem to nesnášela. 89

Love_style_life_CZ.indd 89

03.04.17 15:01


Z T R A Ť A Z A S E N A J D I SA M A S E B E . Člověk ztratí sám sebe za vteřinu, ale najít cestu zpátky může trvat i roky. Přesně to se mi stalo. Bylo mi dvacet, když jsem odešla z Korsiky na jih Francie. A tam mě spolkla obrovská univerzita a věděla jsem, že mě může každou chvilku vyplivnout ven.

Nakonec jsem se rozhodla na univerzitu nevrátit. Bylo mi dvacet šest, strávila jsem příliš mnoho času na škole a nikam mě to neposunulo. Moje matka ze mě byla hluboce zklamaná („Byla jsi tak talentované dítě,“ říkala), že se mnou sotva promluvila.

Byla jsem vystresovaná a trvale plná obav, ale můj svět se pomalu měnil.

Když se na mě podívala, měla v očích bolest – bylo to strašné. Vždycky jsem si k ní chodívala pro radu; chtěla jsem, aby na mě byla pyšná. A najednou jsem byla sama.

Potkávala jsem nové přátele. Mnozí byli hudebníci a umělci a můj studentský život byl díky nim zajímavější. Ale i tak. Roky utíkaly a já stále přešlapovala na místě. Studovala jsem obor komunikací a iluzí zbavení učitelé nám neustále opakovali, jak těžké bude najít si práci.

Hluboko uvnitř jsem byla ze sebe taky zklamaná, ale byla jsem na ni naštvaná, že o mně hned pochybuje a nedovolí mi studovat umění – i když až doteď se zdálo, že měla pravdu.

Začala jsem věřit, že abych mohla žít uměleckým životem, o jakém jsem snila, budu se muset vzdát pohodlí a zabezpečení a zmírnit svá očekávání. Přerušila jsem studium a oznámila rodičům, aby mě přestali finančně podporovat. Nechtěla jsem jim být přítěží.

Ale já jsem to nevzdala a v nečekaném proudu událostí mi móda postavila do cesty mého prvního rádce. Doslechla jsem se o pracovní stáži v Musée d’Art Contemporain v Marseille – jediném místu ve městě, kde jsem měla pocit, že jsem o něco blíž kreativnímu životu, po kterém jsem toužila.

Zatímco jsem se pokoušela zjistit, jak mám naložit sama se sebou, vykonávala jsem různá nudná povolání a učila se, jak vyjít s málem.

Pozvali mě na pohovor a já jsem z toho byla tak rozrušená, že jsem si koupila strašlivě drahé kozačky, abych je ohromila.

Což je vlastně celkem snadné, když jste součástí skupiny zábavných a šťastných a kreativních lidí. Trávila jsem ty roky střídavě v úzkosti (byla jsem podělaná ze své budoucnosti) a v báječné náladě. Měla jsem čas sama na sebe, měla jsem balkón s květinami, které jsem zalévala každý den. S láskou jsem vařila pro své přátele, pořádala večírky, dokonce jsem měla kočku.

Abyste měli představu, v jak zoufalé situaci jsem byla – poté, co jsem si koupila ty kozačky, zůstala jsem bez peněz. Možná jsem potřebovala vyslat zprávu celému vesmíru.

90

Love_style_life_CZ.indd 90

03.04.17 15:01


SLEDUJ ZNAMENÍ. Na pohovoru jsem mluvila s ředitelkou muzea a druhý den mi z muzea zavolali. Ale nebyla to ředitelka. Ozval se mužský hlas: „Viděl jsem vás včera v muzeu – moc hezké kozačky. Měla byste zájem pracovat v muzejním kině? Hledám někoho jako vy. Mohu vás ukrást své kolegyni? Říkala, že jí to nevadí.“

ilustrátorku. Ten okamžik si dokonale vybavuji. Byla jsem na kafi s kamarádkou a přisedla si k nám okouzlující blondýnka. Kamarádka mé kamarádky. Zeptala jsem se jí, co dělá, a ona odpověděla: „Jsem ilustrátorka.“ Pamatuji se, že jsem zrudla, což se mi děje pokaždé, když mě zaplaví vlna emocí.

A tak jsem začala pracovat v kině. Vypracovávala jsem tiskové zprávy a můj nový šéf mě učil vše, co znal o filmu. Stáž nebyla placená (pořád jsem ještě měla dvě zaměstnání) a vůbec jsem netušila, co dělám – během studia jsem se nic praktického nenaučila. Ale snažila jsem se ze všech sil.

Poprosila jsem ji, zda by mi ukázala svůj ateliér a vyprávěla mi o tom, co dělá. Souhlasila a tak jsem s ní strávila celé odpoledne. Do té doby jsem vůbec netušila, co představuje práce ilustrátora, ale něco mě na ní lákalo. Tehdy odpoledne jsem dostala odpovědi na všechny své otázky, a i když nebylo na čem stavět, bylo to vše, co jsem potřebovala vědět, abych se rozhodla, že to zkusím.

Volala jsem kamarádce o pomoc. „Co je to tisková zpráva? Jak má vypadat? Můžeš mi jednu odfaxovat?“

Bylo už na čase dát prostor své touze, která ve mně hluboko a dlouho zrála a která se najednou během vteřiny vynořila na povrch.

(Já vím, fax.) Postupně jsem získávala sebedůvěru, že jsem docela schopná.

Dala jsem si rok. Pokud to nebude fungovat, budu přinejmenším vědět, že se mohu vrátit k normální práci.

Zvládala jsem to. Byla to skutečná intelektuální práce. A byla jsem v ní dobrá. Malé věci, ale stálé. Můj šéf Bérard měl ze mě radost. Byl to vynikající učitel. Vycítila jsem, že jeho zavolání bylo jedním z těch okamžiků, kdy vám život dá šanci, a že bylo správné říct ano. Byla jsem tak šťastná.

Jeden rok na to, abych se stala ilustrátorkou. Skončit se všemi svými zaměstnáními. Potřebovala jsem si vytvořit skutečný pocit stavu nouze. Dovedete si představit, jak na to reagovala moje matka.

Právě když jsem si začala myslet, že bych mohla dělat kariéru v kině, potkala jsem

91

Love_style_life_CZ.indd 91

03.04.17 15:01


D O KO N A LO S T J E TA DY Ž I VOT N Í M STYLEM.

Love_style_life_CZ.indd 159

03.04.17 15:04


Love_style_life_CZ.indd 160

03.04.17 15:04


PŘ Í B Ě H M É H O Ž IVOTA

TĚ L A V pubertě jsem byla se svým tělem naprosto spokojená. Ráda jsem cvičila. Tančila jsem, plavala, zkoušela windsurfing, byla jsem divoška; víc mě bavilo soutěžit s kluky než s holkami. Nechala jsem, ať si moje tělo dělá, co chce, což vlastně nebylo nic jednoduchého. Ve čtrnácti jsem podobně jako většina teenagerů trochu přibrala. Vlastně bych si toho ani nevšimla, ale mohu vás ujistit, že ostatní mi to neustále připomínali. Moje matka, která celý život drží diety, to nenechala bez povšimnutí. Což  bylo utrpení – najednou zařadila mé tělo do kategorií „věcí, na které se budu muset zaměřit, pokud chci v životě vyhrávat“. Tak jsem začala držet první dietu. Samozřejmě jsem to nevydržela. Moje matka ve mně musela vidět sebe – byla jsem jediná v rodině, kdo zdědil její postavu. Problém byl v tom, že stačilo pár neuvážených slov, a stejně jako ona jsem se vydala na celoživotní boj s kaloriemi. Kdybych byla po otci, byla bych vyšší a od přírody štíhlejší, jako moje sestra a můj bratr. A možná bych měla mnohem jednodušší vztah k jídlu, jako mají oni.

161

Love_style_life_CZ.indd 161

03.04.17 15:04


Nikdy jsem si vlastně nedělala vrásky ze svých zaoblených tvarů. Když se to tak vezme, byla jsem zdravé děvče, které milovalo pohyb, oblékání a chtělo vypadat cool. Můj přítel mě miloval takovou, jaká jsem, a smál se nekonečným konverzacím s kamarádkami, které měly stejné pocity jako já ohledně své postavy: „Kdo si nemyslí, že bych měla shodit pár kilo?“ Když jsem byla v pubertě, ikonami krásy byly Cindy Crawfordová a Elle Macphersonová, dívky z masa a kostí, a já jsem se s nimi mohla trochu ztotožňovat. Kate Mossovou jsme považovaly za moc hubenou a spíš za zajímavou než atraktivní. To jsem ještě nevěděla, že tenhle typ postavy se za čas stane normálním standardem. A navíc, jak já milovala jídlo. Pocházím z rodiny italských kuchařů z tatínkovy strany (umím uvařit fantastické lasagne) a dlouhé linie vášnivých milovníků marocké kuchyně z maminčiny strany (měly byste vidět, jak moje babička připravovala tři dny kuskus). Co se týká mé matky, neodsuzuji ji kvůli jejím dietám – byla to úžasná a velmi moderní kuchařka. Uměla vařit zeleninová jídla jako královna, a doma jsme měli tu nejlepší, správně vyváženou stravu. Dělávala nám lahodné obědy, jednoduché a zdravé (bydleli jsme tak blízko u školy, že jsme moje sestra, bratr a já chodili na oběd domů). A k večeři dělala fantastickou domácí zelenou polévku s kouskem chleba a jogurtem nakonec. Jako speciální dezert připravovala úžasný jahodový salát s trochou šlehačky. Naučila nás milovat čerstvou zeleninu a ovoce. Otec, který byl šéfkuchař, doma moc nevařil, ale když ano, byla to vždy hostina. Dělá ten nejlepší fondant au chocolat na světě. Jedním slovem: zbožňovala jsem jídlo, měla jsem k němu krásný vztah a byla jsem spokojená s tím, jak vypadám. Jak říkáme, cítila jsem se bien dans ma peau. Když mi bylo dvacet, přestal mě sport zajímat. Příležitostně jsem chodila do tanečních kurzů s kamarádkami (obvykle jsme se chichotaly v rohu sálu), ale připouštím, že co se týká cvičení, nemohla jsem být víc francouzská. Na jedné straně se úsilí vynakládané při cvičení zdálo jako nepatřičná, bizarní a hrdinská věc. Na druhé straně jsem všude chodila pěšky, protancovala celou noc, bydlela v pátém patře bez výtahu a nezapomínala jsem pevně stáhnout hýždě při každém kroku.

162

Love_style_life_CZ.indd 162

03.04.17 15:04

0038403  
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you