0037034

Page 1

KAPITOLA PRVNÍ

dyž u nás ve městě někdo pořádal večírek, parkovaly před jeho domem pick-upy se zablácenými pneumatikami. Rozhodně to nebyla luxusní zahraniční auta. Tady jich na dlouhé příjezdové cestě stálo snad dvacet. Zaparkovala jsem mámin patnáct let starý pick-up ford do písčité trávy, abych nikoho nezablokovala. Otec se nezmínil, že by se dneska měla konat nějaká akce. Vlastně mi neřekl skoro nic. Navíc se neukázal ani na mámině pohřbu. Kdybych měla kde bydlet, rozhodně bych tu nebyla. Jenže jsem musela prodat domek, co nám odkázala babička, abych zaplatila veškeré účty za máminu léčbu. Zbylo mi už jen oblečení a auto. Zavolat otci, který se u nás za ty tři roky, co máma bojovala s rakovinou, ani jednou neukázal, bylo těžké. Ale nic jiného se dělat nedalo. Jiného příbuzného jsem totiž neměla. Zírala jsem na obrovský dvoupatrový dům stojící přímo na bílém písku floridské pláže Rosemary Beach. Tak tohle je nový domov mého otce. Jeho nová rodina. Já sem asi nezapadnu.

K


8

ABBI GLINESOVÁ

Vtom se dveře mého auta prudce otevřely. Instinktivně jsem sáhla pod sedadlo a popadla svou devítku. Zvedla jsem ji a namířila přímo na vetřelce. Držela jsem ji oběma rukama a byla připravená spoušť okamžitě zmáčknout. „No teda… chtěl jsem se zeptat, jestli ses náhodou neztratila, ale teď ti řeknu, cokoli budeš chtít, jen když tu zatracenou věc rychle uklidíš.“ Před hlavní mé zbraně stál kluk s hnědými rozcuchanými vlasy zastrkanými za uši, zvedl ruce a zíral na mě vytřeštěnýma očima. Povytáhla jsem obočí a dál držela zbraň ve stejné poloze. Vůbec jsem netušila, kdo to může být. Ale otevírat cizí auto přece není normální způsob vítání neznámého člověka. „Ne, myslím, že jsem se neztratila. Je tohle dům Abrahama Wynna?“ Kluk nervózně polkl. „Teda, když mi do obličeje míří něco takového, nedokážu myslet. Jsem z tebe šíleně nervózní, kotě. Mohla bys na mě přestat mluvit, než se stane nějaká nehoda?“ Nehoda? To jako fakt? Ten kluk mě začínal pěkně štvát. „Neznám tě. Venku je tma a já jsem na neznámém místě. Sama. Takže promiň, ale necítím se zrovna bezpečně. A můžu tě ujistit, že k žádné nehodě nedojde. Se zbraní umím zacházet. Víc než dobře.“ Kluk mi podle všeho moc nevěřil, a když jsem si ho prohlédla lépe, nijak nebezpečně nevypadal. Ale i tak jsem zatím pistoli dát stranou nechtěla. „Abraham?“ zopakoval pomalu, začal kroutit hlavou, když vtom se zarazil. „Počkat, Abe je Rushův


HRANICE NEVINNOSTI

9

nový otčím. Poznal jsem ho, než s Georgiannou odjeli do Paříže.“ Paříž? Rush? Cože? Čekala jsem, že mi vše nějak blíž vysvětlí, on však dál zíral na pistoli a ani nedýchal. Zatímco jsem z něj nespouštěla oči, nechala jsem ruku se zbraní klesnout dolů, a než jsem pistoli schovala zpátky pod sedadlo, zase jsem ji zajistila. Možná že když bude pistole schovaná, bude se ten kluk líp soustředit a všechno mi vysvětlí. „Máš na to vůbec povolení?“ zeptal se nevěřícně. Neměla jsem náladu probírat s ním svůj zbrojní průkaz. Potřebovala jsem odpovědi. „Abraham je v Paříži?“ zeptala jsem se, protože jsem to chtěla slyšet ještě jednou. Věděl přece, že mám dneska přijet. Mluvili jsme o tom týden potom, co jsem prodala dům. Kluk pomalu přikývl a trochu se uvolnil. „Ty ho znáš?“ Vlastně ani ne. Od té doby, co mě a mámu před pěti lety opustil, jsem ho viděla jen dvakrát. Pamatovala jsem si tátu, který chodil na moje fotbalové zápasy a griloval maso do hamburgerů na sousedských večírcích. Tátu, kterého jsem měla do dne, kdy moje dvojče Valerie umřela při autonehodě. Otec řídil. A toho dne se změnil. Muže, který mi nevolal a bylo mu jedno, jestli se sama zvládám postarat o nemocnou mámu, jsem neznala. A to vůbec. „Jsem jeho dcera Blaire.“ Kluk vykulil oči, zaklonil hlavu a rozesmál se. Co mu na tom připadá tak vtipné? Čekala jsem, že mi


10

ABBI GLINESOVÁ

to nějak vysvětlí, ale jenom mi podal ruku. „Pojď, Blaire, chtěl bych tě někomu představit. Bude z toho úplně vedle.“ Zírala jsem na jeho ruku a sáhla po kabelce. „Schováváš zbraň i v tý kabelce? Mám všechny varovat, aby tě radši neštvali?“ Nevyběhla jsem s ním jen díky jeho škádlivému tónu. „Otevřel jsi mi auto, aniž bys zaklepal. Bála jsem se tě.“ „Ty když se bojíš, vytahuješ zbraň? Holka, odkud jsi? Většina holek, co znám, by prostě pištěla, nebo něco podobnýho.“ Většina holek, co zná, nemusely poslední tři roky ochraňovat samy sebe. Já se musela starat o mámu a neměla jsem nikoho, kdo by se staral o mě. „Jsem z Alabamy,“ vysvětlovala jsem, jeho ruku jsem ignorovala a vystoupila z auta. Tvář mi okamžitě ovanul slaný vánek z pláže, který se nedal s ničím zaměnit. Ještě nikdy jsem pláž neviděla. Tedy na vlastní oči. Viděla jsem ji jen na obrázcích a ve filmech. Ale ta vůně byla přesně taková, jakou jsem čekala. „Takže to, co se říká o holkách z Alabamy, je pravda,“ poznamenal a já mu znovu začala věnovat pozornost. „Co tím myslíš?“ Očima mi přejel po těle a pak zpátky na obličej. Ústa se mu roztáhla do širokého úsměvu. „Těsné džíny, tílka a pistole. Teda, žiju ve špatným státě.“ Obrátila jsem oči v sloup a natáhla se do zadní


HRANICE NEVINNOSTI

11

části pick-upu. Měla jsem tam kufr a pár krabic, co jsem chtěla věnovat na charitu. „Počkej, já ti to vezmu.“ Obešel mě a sáhnul na korbu pro velký kufr, který měla máma připravený ve skříni na ten „velký výlet“, který jsme nikdy neuskutečnily. Vždycky mluvila o tom, jak pojedeme přes celou zemi a budeme pokračovat podél západního pobřeží. Pak ale onemocněla. Zahnala jsem vzpomínky a soustředila se na přítomnost. „Díky, ehm… myslím, že jsem nezaslechla tvé jméno.“ Kluk mi vytáhl kufr z auta a obrátil se na mě. „Cože? Ty ses mě zapomněla zeptat na jméno, když jsi mi mířila do ksichtu tou devítkou?“ podivoval se. Vzdychla jsem. Dobrá, možná jsem to s tou zbraní trošku přehnala, ale on mě fakt vylekal. „Jsem Grant, Rushův, ehm, kamarád.“ „Rushův?“ Už zase řekl to jméno. Kdo může být Rush? Grant se znovu široce usmál. „Ty vůbec nevíš, kdo je Rush, co?“ Podle všeho se náramně bavil. „Já jsem tak rád, že jsem sem dneska dorazil.“ Kývl směrem k domu. „Tak pojď. Představím tě.“ Šla jsem vedle něj. Jak jsme se blížili, hudba uvnitř byla stále hlasitější. Když tu není můj otec, tak kdo tu může být? Věděla jsem, že Georgianna je jeho nová žena, ale o ničem jiném jsem neměla ani tušení. Pořádají tenhle večírek její děti? Kolik jim je? Určitě má nějaké děti, ne? Nedokázala jsem si vzpomenout. Táta mluvil dost nejasně. Tvrdil, že se mi nová rodi-


12

ABBI GLINESOVÁ

na bude líbit, ale o tom, z koho se vlastně skládá, se nezmínil. „Takže Rush bydlí tady?“ vyzvídala jsem. „Jo, bydlí, aspoň v létě. Jak se střídají roční období, stěhuje se i do dalších domů.“ „Dalších domů?“ Grant se zachechtal. „Ty vůbec netušíš, do jaký rodiny se tvůj otec přiženil, viď, Blaire?“ Nevím vůbec nic. Zavrtěla jsem hlavou. „Tak malý rychlokurz, než vplujeme do toho šílenství,“ poznamenal, zastavil se na schodech vedoucích ke vchodovým dveřím a podíval se na mě. „Rush Finlay je tvůj nevlastní bratr. Je to jediný dítě slavnýho bubeníka skupiny Slacker Demon Deana Finlaye. Jeho rodiče se nikdy nevzali. Jeho matka Georgianna bývala oddanou fanynkou skupiny. Tenhle dům patří Rushovi. Jeho matka tu bydlí jen proto, že jí to povolil.“ Zarazil se a podíval se na dveře, které se v tom okamžiku prudce otevřely. „A tohle všechno jsou jeho přátelé.“ Mezi dveřmi stála vysoká štíhlá dívka s nazrzlými vlasy v krátkých tmavomodrých šatech a v podpatcích, na kterých bych si já zlomila vaz. Neunikl mi její znechucený výraz. Moc jsem toho o podobných lidech nevěděla, ale bylo mi jasné, že nad mým konfekčním oblečením určitě ohrnuje nos. Nebo že by ji neznechutil můj outfit, ale leze po mně nějaký brouk? „Ahojky Nannette,“ pozdravil ji Grant nervózně. „Kdo to je?“ zeptala se dívka s pohledem upřeným na Granta.


HRANICE NEVINNOSTI

13

„Kamarádka. Přestaň se tak mračit, Nan, vůbec ti to nesluší,“ odpověděl, naklonil se, vzal mě za ruku a vtáhl mě s sebou do domu. V místnosti bylo míň lidí, než jsem čekala. Když jsme prošli velkou otevřenou vstupní halou, dostali jsme se ke klenutým dveřím vedoucím zřejmě do obývacího pokoje. Obývák byl větší než celý můj dům, přesněji celý můj bývalý dům. Dvojité prosklené dveře byly dokořán a nabízely neskutečný výhled na oceán. Nejradši bych se na něj šla podívat hezky zblízka. „Tudy,“ pokynul mi Grant, zatímco mířil k… baru? Opravdu? Oni mají doma bar? Dívala jsem se po lidech, které jsme míjeli. Všichni se na chvilku zastavili a prohlíželi si mě od hlavy k patě. Vyjímala jsem se tam jako pěst na oko. „Rushi, seznam se s Blaire, myslím, že patří k tobě. Našel jsem ji venku, působila dost ztraceně,“ začal Grant a já přestala okukovat ostatní hosty, abych zjistila, kdo z nich je ten Rush. No. No. Teda. „Fakt?“ protáhl lenivě Rush a natáhl se z bílé pohovky, kde se povaloval s pivem v ruce, směrem ke mně. „Je roztomilá, ale moc mladá. Ta ke mně nepatří.“ „Jasně že patří. Vždyť její tatík zmizel s tvojí máti na pár týdnů do Paříže. Takže myslím patří k tobě. Ale jestli chceš, moc rád si ji nakvartýruju k sobě. Pokud mi teda slíbí, že tu svou bouchačku nechá v autě.“ Rush přimhouřil oči a upřeně si mě měřil. Měly zvláštní barvu. Nečekanou. Nebyly hnědé. Nebyly


14

ABBI GLINESOVÁ

oříškové. Ale měly teplou barvu protkanou stříbrem. Nikdy jsem podobné neviděla. Nejsou to čočky? „To snad ještě neznamená, že patří ke mně,“ odpověděl nakonec a znovu se pohodlně rozvalil na pohovce. Grant si odkašlal. „Si děláš srandu, ne?“ Rush mu na to nic neřekl. Místo toho se napil z lahve s dlouhým hrdlem. Pohledem se přesunul na Granta a mně neušlo, že se v něm objevilo varování. Budu muset odejít. To není dobré. Mám v kabelce přesně dvacet dolarů a skoro mi došel benzin. Všechno cenné už jsem prodala. Když jsem volala tátovi, vysvětlovala jsem mu, že potřebuju jenom místo, kde bych mohla bydlet, dokud si neseženu práci a nevydělám dost na nájem. Okamžitě souhlasil, nadiktoval mi tuhle adresu a tvrdil, že bude moc rád, když zůstanu u něj. Rush se znovu zadíval na mě. Čekal, že něco udělám. Co mám asi tak říct? Pak nasadil opovržlivý úsměv a mrkl na mě. „Dneska mám dům plný hostů a v posteli už mám plno.“ Přesunul oči na Granta. „Nejlepší asi bude, když si najde hotel, dokud se nespojím s jejím tatíčkem.“ Neušlo mi, s jakým znechucením to slovo vyslovil. Nemá mého otce rád. Vlastně se mu ani nedivím. Rush přece za nic nemůže. Poslal mě sem otec. Většinu zbylých peněz jsem utratila za jídlo a benzin na cestu sem. Proč jsem mu jenom uvěřila? Natáhla jsem se, abych si od Granta přebrala kufr, který mi stále ještě nesl. „Má pravdu. Měla bych jít. Tohle nebyl dobrý nápad,“ uznala jsem, aniž bych se na


HRANICE NEVINNOSTI

15

Granta podívala. Prudce jsem zatáhla za rukojeť a on kufr neochotně pustil. V očích mě pálily slzy, protože mi začínalo docházet, že ze mě bude bezdomovec. Nemohla jsem se ani na jednoho z nich podívat. Obrátila jsem se a se sklopenýma očima mířila ke dveřím. Slyšela jsem, jak se Grant s Rushem hádá, ale neposlouchala jsem je. Nechtěla jsem slyšet, co o mně ten krásný kluk říká. Nelíbím se mu. To mi dal najevo víc než jasně. Můj otec není vítaným členem této domácnosti. „Už odcházíš?“ zeptal se mě náhle hlas připomínající hustý sirup. Zvedla jsem oči a všimla si potěšeného úsměvu dívky, která mi předtím přišla otevřít. Ani ona mě tu nechce. To jsem těmhle lidem opravdu tak odporná? Rychle jsem sklopila oči zpátky k podlaze a otevřela si ven. Jsem příliš hrdá, než abych téhle zlé mrše ukázala svoje slzy. Jakmile jsem byla venku, vzlykla jsem a zamířila k autu. Kdybych nevláčela kufr, běžela bych. Potřebuju bezpečí svého auta. Tam taky patřím, a ne do tohohle luxusního domu plného nafoukanců. Stýská se mi po domově. Stýská se mi po mámě. Znovu jsem vzlykla, zabouchla za sebou dveře od auta a zamkla se v něm.


Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.