Hoď si šavli po libosti
Vánoce . Bylo mi trnáct, na hlav jsem měla už zbytečně dlouho trvalou se zelenými proužky, které měly být původně blond, a chodila jsem v pestře vzorovaných legínách, které mohly už na první pohled vyvolat u náhodného kolemjdoucího záchvat paranoie. Nad čelem jsem si vyrobila pomocí fénu a půlky láhve laku na vlasy betonový štít, který se tyčil do úžasné výšky deseti centimetrů. Cítila jsem se přesně tak, jak jsem vypadala: velmi podivně a zvláštně. Možná proto, že účes připomínající osmdesátá léta, se stejně jako mírně jeté lesklé legíny marně snažil odvést pozornost od mých ducatých tváří. Možná ale taky proto, že jsem se nekoukala ráda na sebe do zrcadla. Vyrůstala jsem v malém hessenském městečku, které se podobalo víc vesnici než městu, a ještě v devadesátých letech se hrdě řídilo zastaralým vkusem osmdesátek. Dívčí módu udávaly barevné mrkváče, ve kterých nohy vypadaly minimálně třikrát tlustší a o polovinu kratší, než byly, a látkové čelenky v neonových barvách, které zanechávaly na čele bolavé, jen pomalu mizející otlaky, a vyvolávaly ošklivé alergie. Naopak blůzky měly v ramenou co nejširší vycpávky, ve kterých člověk vypadal jako hráč amerického fotbalu, co chce konkurovat Rambovi. Ovšem vrcholem prohřešků proti módě byly účesy. 7
Denik_bulimicky.indd 7
28.5.2015 16:45:51