18 • KDYŽ BĚHÁ ŽENA
svou spolubydlící. Objevila se ve dveřích, zářila po jedné ze svých pravidelných tras kolem Regent’s Parku či Hampstead Heath a já jsem ji pokaždé nadšeně vítala. Povídaly jsme si o tom, co viděla; ona se přitom opírala o kuchyňský pult a upíjela ze sklenice vodu, já seděla na pohovce s notebookem opřeným o kolena, jako by to bylo mimino, které trpí větry. „Taky bych chtěla umět běhat.“ Když to vyslovíte nahlas, je v tom jistá útěcha. „Musí to být moc fajn,“ vzdychala jsem, když si zouvala boty. Pocítila jsem špetku lítosti nad tím, že pro mě už je na běhání pozdě. Pak jsem se obvykle rezignovaně natáhla pro televizní ovladač. Kolikrát jsem sledovala, jak se běžecký úbor mé spolubydlící hypnoticky otáčí v pračce, a nikdy mě nezarazila nelogičnost mého přesvědčení, že „neumím běhat“. Nejspíš se formovalo postupně a já ho nechala, aby mě ovládlo, jako stav věcí, kterému jsem se bez námitek podvolila. Pamatuju se, že v nějakých šesti sedmi letech jsem se kvůli běhání nemohla dočkat školní přestávky. A vzpomínám si, jak když mi bylo třicet, věděla jsem s naprostou jistotou, že běhání je zcela nad mé síly. V letech mezi tím jsem nějak zapomněla, jaký je to pocit, číst ve školní třídě nebo poslouchat, jak čte někdo jiný, a v nohách cítit ten dobře známý neklid. Očima jsem kmitala z hodin na stěně zpátky na učitele a od něj k oknu. Už brzy. Potom, jakmile zazvonilo, jsme popadli bundu a řítili se ven, hrát si jakoukoli hru, co nás zrovna napadla, jen když se při ní dalo běhat. V tom věku jsme tomu neříkali běhání, protože jsme za běhu dělali všechno; z rukávů nám přitom plandaly rukavice a copy nás šlehaly do tváří. Byli jsme prostě jen děti, co se baví po svém, a všechno bylo ještě zábavnější, když se to dělalo rychle. Běhali jsme a smáli se. Pro nás to bylo jedno a totéž. Jako desetiletá jsem zasněně postávala na startu 400metrového okruhu. Sledovala jsem, jak hřejivé sluneční paprsky prosvítají
Nezrozena k běhu • 19
otvory pro odvádění potu na mém námořnicky modrém triku Aertex a dohněda zbarvují moje paže i trávu na trati. Budu běhat kolem dokola, co to jen půjde, a když budu mít chuť, střihnu si to napříč, dokud nás nezavolají zpátky do třídy nebo trať nebude potřebovat někdo jiný. O dvacet let později jsem byla dokonale smířená se statusem člověka, do jehož života sport nepatří. Jako kdybych nikdy předtím neběhala. Ve snu bych si nepomyslela, že běhat můžu, že jediné, co pro to musím udělat, je vyjít ze dveří. Neběhala jsem, a tím to haslo. Nějak mi nedocházelo, že neběhat a nebýt běhu schopná není to samé. Prostě jsem nebyla sportovní typ a dál jsem to neřešila. Jako dospívající jsem se mohla pyšnit dobře vyvinutými křivkami, zato se mi nedostávalo prakticky žádného soutěžního ducha. Ve škole se mi při hodinách tělocviku jen zřídkakdy podařilo dosáhnout kontaktu míče s pálkou a ty tři roky na univerzitě jsem své tělo v podstatě úplně zanedbávala. Nejspíš jsem trochu popoběhla, když jsem jednou strkala kamarádku Clare ze svahu Cotham Hillu v nákupním vozíku, a určitě jsem si párkrát zatančila na pódiu, ale tím mé vysokoškolské sportovní aktivity rozhodně končily. Pak jsem se přestěhovala do Londýna a zahájila nekonečnou štrapác po soukromých tělocvičnách. Kdykoli jsem se rozhlížela po nových prostorách, namlouvala jsem si, že tentokrát to bude to pravé. Tohle bude ta tělocvična, kvůli které si cvičení zamiluju. Ale nikdy se to žádné nepovedlo. Jakmile lesk nových strojů, cvičební plán a používání sauny zevšedněly, kouzlo se rychle vytratilo a začala jsem vrhat letmé, provinilé pohledy na bankovní výpisy, protože bylo zřejmé, že za tyhle návštěvy utrácím čím dál víc peněz. Tehdy jsem nevěděla, že tělocvična je jen metadonovou náhražkou za heroin běhání venku. Jak by se mohlo nikam nevedoucí dusání po běžeckém pásu před stěnou donekonečna se opakujícího přehledu zpráv srovnávat se svobodou běhání podél