Issuu on Google+

14  •  KDYŽ BĚHÁ ŽENA

Dosud si vzpomínám, jak se to všechno zdálo daleko snazší, když jsem běhala jako dítě, ale po třicítce, kdy jsem posledních pár let vypouštěla páteční večeři, abych mohla proflámovat noc, tu nebylo nic, co by mě přesvědčilo, že je to něco pro mě. A tak je tahle kniha tím, co jsem si nepřečetla, ale co bych si bývala ráda přečetla, než jsem se vypravila na svůj první (katastrofální) běh. Je určená těm, kdo si – ať už z jakéhokoli důvodu – myslí, že nemůžou běhat. Ženám, které se domnívají, že nejsou dost štíhlé na to, aby si mohly obléknout běžecký komplet, nebo že to nestojí za to, když stejně nechtějí uběhnout maraton; ženám, které jsou přesvědčené, že strávit skoro celou hodinu pobíháním kolem dokola je naprostá pitomost. Všem ženám, které stále ještě nevěří, že běhání ve skutečnosti není ani tak nutným očistcem jako zdrojem nepředstavitelné radosti, sebedůvěry a  nečekané soudružnosti – a že by snad přece jen mohly najít potěšení v sebevědomí, fyzické zdatnosti a jasné mysli, které s sebou přináší. Protože právě při běhání jsem zjistila, že o  tom, kolik toho v ži­­votě dosáhneme, nerozhodují druzí, ale jen my sami.

1

Nezrozena k běhu Pouze ti, kdo se odváží ve velkém stylu neuspět, mohou hodně dosáhnout. Robert F. Kennedy

Tak a  je to tady. Jdu běhat kolem bloku. Dělala jsem si velké naděje: na zadek atletky, pas supermodelky a rychlost gazely. Poražená tělocvičnami, znuděná svatouškovskými trenéry jógy a zastrašená luxusními tenisovými kluby, rozhodla jsem se skoncovat s celoživotním přesvědčováním sebe sama, že sport není nic pro mě. Až se vrátím silná a  hrdá, město se bude dosud vzpamatovávat z  pohledu na  půvab a  rychlost, s  jakou jsem se pohybovala po chodnících Kilburnu. A teď vám povím, jak to bylo doopravdy. Už nebylo jak prokrastinovat. Prádlo jsem měla vyprané, vyžehlené a poskládané do komínků jako palačinky, na policích nebylo ani smítka. V hlavě jsem si posté přehrála všechny nejhorší možné scénáře a bylo jasné, že pršet určitě nezačne. Došly mi výmluvy. Sepnula jsem si vlasy do culíku, popadla půllitrovou láhev vody, klíče jsem si zastrčila do kapsy tepláků a přistoupila k hlavnímu vchodu. Tak a je to tady. Jdu si zaběhat. Otevřela jsem dveře a  po  třech schůdcích sešla na  chodník. Co mám dělat teď? Že by nějaký strečink? Přidržela jsem se sloupu


16  •  KDYŽ BĚHÁ ŽENA

pouličního osvětlení, zanožila jednu nohu a zkusmo jsem protáhla přední stranu stehna. Pak jsem udělala totéž s tou druhou a nervózně jsem se rozhlédla. Už teď mi srdce tlouklo jako o závod. Co když někdo pozná, že jdu běhat poprvé? Všiml by si, že to nedělám správně? Běh. Je to jenom běh, říkala jsem si. Rozběhla jsem se po ulici a před sobotními kolemjdoucími jsem se snažila tvářit, že je to pro mě stejná samozřejmost jako vynášení koše se smetím. Jenže to nebyla jen tak nějaká ulice. Tahle byla opravdu dlouhá. Šlo o spojnici mezi městskými lákadly Kilburn High Road a šmrncovními kavárnami v Queen’s Parku. Jak jsem se k parku pomalu blížila, domy kolem mě byly čím dál honosnější a udržovanější. Se mnou to bylo přesně naopak. Doběhla jsem do poloviny ulice, když jsem se musela zastavit. Celý svět se pohyboval nahoru a dolů a otřásal se spolu s dupáním mých těžkých nohou; buch, buch, buch, narážela chodidla do země a vysílala šokové vlny do mého těla i do chodníku pode mnou. Netrvalo ani pár minut – ve skutečnosti to byly pouhé sekundy – a obličej mi zfialověl intenzivním horkem, hruď se mi prudce zdvíhala. Před sebou jsem viděla křižovatku, ale ke svému nesmírnému ponížení jsem to tak daleko nezvládla. Nebyla jsem jen bez dechu, musela jsem nejdřív překonat záchvat paniky, abych se vůbec mohla pohnout. Po dobu další písničky ze svého playlistu jsem kráčela. V tu chvíli bylo pro mě menší potupou připustit si, že už nemůžu, než se stát totální fyzickou troskou, k  čemuž by nepochybně došlo, kdybych se pokusila pokračovat v  běhu. Konečně jsem byla v  parku a  zkusila jsem běžet, dokud nedohraje nová písnička. Nezvládla jsem ani to, a tak jsem se procházela středem parku kolem hřiště, kde děti hrály fotbal. Všechny do jednoho skotačily naprosto bez námahy, neustále v pohybu, kdežto moje tělo vypadalo, jako by každá jeho část právě dostala epileptický záchvat.

Nezrozena k běhu  •  17 

Stehna se mi chvěla, zadek natřásal a prsa se komicky pohupovala v očividném úsilí zesměšnit mě před sobotními tatínky, kteří vyděšeně zírali z  hřiště. Pokaždé, když jsem se chodidlem blížila k asfaltu, děsilo mě, že si vymknu kotník, a kdykoli jsem se podívala dolů, lekla jsem se hrozivě obrovského, vymrštěného stehna. Měla jsem pocit, že mé fyzické já nereaguje na nic z toho, co se mu moje intelektuální a emoční já pokouší sdělit. Jedinou odpovědí na uklidni se, hlavní je vyvíjet snahu bylo no jo, působit si takovou bolest byl fakt skvělý nápad. Což možnost uklidnit se zcela vylučovalo, a tak moje tepová frekvence už zase stoupala do výšin. Když jsem se konečně dostala až na konec parku a obrátila se, abych zamířila zpátky, bušení v hlavě spolu s doutnajícím ohněm v plicích mě přesvědčily o nezvratném faktu: domů to v žádném případě nezvládnu. Nakonec jsem se po  několika dalších startech a  zastávkách a za usilovného vyhýbání se očnímu kontaktu s každým, koho jsem cestou potkala, domů přece jen dopravila. Večer na party jsem se pak pořádně odměnila neskutečným množstvím jídla a pi­­tí, zatímco jsem kde komu bujaře vykládala, jak jsem si byla ráno úžasně zaběhat. Když jsem se druhý den probudila, měla jsem pocit, jako by mě přejel náklaďák. Obří tirák s gigantickými drážkovanými pneumatikami. To přece nejde, takhle se ničit, usoudila jsem. Musela jsem to včera přehnat. Když jsem si později spočítala, jak daleko jsem tenkrát běžela, zjistila jsem, že jsem uběhla jednu míli. Trvalo tři měsíce, než jsem se o běh znovu pokusila. Nevzpomínám si, že bych někdy vědomě došla k závěru, že nemůžu běhat; brala jsem to prostě jako jednu z těch věcí, které mě dělají mnou, tak jako moje posedlost sýrem nebo nechuť k mužům v roláku. Každopádně jsem si tím byla stoprocentně jistá. Nesmírně jsem záviděla každému, kdo běhat umí, a  bezmezně jsem obdivovala


18  •  KDYŽ BĚHÁ ŽENA

svou spolubydlící. Objevila se ve dveřích, zářila po jedné ze svých pravidelných tras kolem Regent’s Parku či Hampstead Heath a já jsem ji pokaždé nadšeně vítala. Povídaly jsme si o tom, co viděla; ona se přitom opírala o kuchyňský pult a upíjela ze sklenice vodu, já seděla na pohovce s notebookem opřeným o kolena, jako by to bylo mimino, které trpí větry. „Taky bych chtěla umět běhat.“ Když to vyslovíte nahlas, je v tom jistá útěcha. „Musí to být moc fajn,“ vzdychala jsem, když si zouvala boty. Pocítila jsem špetku lítosti nad tím, že pro mě už je na běhání pozdě. Pak jsem se obvykle rezignovaně natáhla pro televizní ovladač. Kolikrát jsem sledovala, jak se běžecký úbor mé ­spolubydlící hypnoticky otáčí v pračce, a nikdy mě nezarazila nelogičnost mého přesvědčení, že „neumím běhat“. Nejspíš se formovalo postupně a já ho nechala, aby mě ovládlo, jako stav věcí, kterému jsem se bez námitek podvolila. Pamatuju se, že v nějakých šesti sedmi letech jsem se kvůli běhání nemohla dočkat školní přestávky. A vzpomínám si, jak když mi bylo třicet, věděla jsem s naprostou jistotou, že běhání je zcela nad mé síly. V letech mezi tím jsem nějak zapomněla, jaký je to pocit, číst ve školní třídě nebo poslouchat, jak čte někdo jiný, a v nohách cítit ten dobře známý neklid. Očima jsem kmitala z hodin na stěně zpátky na učitele a od něj k oknu. Už brzy. Potom, jakmile zazvonilo, jsme popadli bundu a řítili se ven, hrát si jakoukoli hru, co nás zrovna napadla, jen když se při ní dalo běhat. V tom věku jsme tomu neříkali běhání, protože jsme za běhu dělali všechno; z rukávů nám přitom plandaly rukavice a copy nás šlehaly do tváří. Byli jsme prostě jen děti, co se baví po svém, a všechno bylo ještě zábavnější, když se to dělalo rychle. Běhali jsme a smáli se. Pro nás to bylo jedno a totéž. Jako desetiletá jsem zasněně postávala na startu 400metrového okruhu. Sledovala jsem, jak hřejivé sluneční paprsky prosvítají

Nezrozena k běhu  •  19 

otvory pro odvádění potu na mém námořnicky modrém triku Aer­­tex a dohněda zbarvují moje paže i trávu na trati. Budu běhat kolem dokola, co to jen půjde, a když budu mít chuť, střihnu si to napříč, dokud nás nezavolají zpátky do třídy nebo trať nebude potřebovat někdo jiný. O dvacet let později jsem byla dokonale smířená se statusem člověka, do jehož života sport nepatří. Jako kdybych nikdy předtím neběhala. Ve snu bych si nepomyslela, že běhat můžu, že jediné, co pro to musím udělat, je vyjít ze dveří. Neběhala jsem, a tím to haslo. Nějak mi nedocházelo, že neběhat a nebýt běhu schopná není to samé. Prostě jsem nebyla sportovní typ a dál jsem to neřešila. Jako dospívající jsem se mohla pyšnit dobře vyvinutými křivkami, zato se mi nedostávalo prakticky žádného soutěžního ducha. Ve škole se mi při hodinách tělocviku jen zřídkakdy podařilo dosáhnout kontaktu míče s pálkou a ty tři roky na univerzitě jsem své tělo v podstatě úplně zanedbávala. Nejspíš jsem trochu popoběhla, když jsem jednou strkala kamarádku Clare ze svahu Cotham Hillu v nákupním vozíku, a určitě jsem si párkrát zatančila na pódiu, ale tím mé vysokoškolské sportovní aktivity rozhodně končily. Pak jsem se přestěhovala do Londýna a zahájila nekonečnou štrapác po soukromých tělocvičnách. Kdykoli jsem se rozhlížela po nových prostorách, namlouvala jsem si, že tentokrát to bude to pravé. Tohle bude ta tělocvična, kvůli které si cvičení zamilu­ju. Ale nikdy se to žádné nepovedlo. Jakmile lesk nových strojů, cvičební plán a používání sauny zevšedněly, kouzlo se rychle vytratilo a začala jsem vrhat letmé, provinilé pohledy na bankovní výpisy, protože bylo zřejmé, že za tyhle návštěvy utrácím čím dál víc ­peněz. Tehdy jsem nevěděla, že tělocvična je jen metadonovou náhražkou za  heroin běhání venku. Jak by se mohlo nikam nevedoucí dusání po  běžeckém pásu před stěnou donekonečna se opakujícího přehledu zpráv srovnávat se svobodou běhání podél


0036597