V nejnižším bodě nejvyššího seskoku
O půl čtvrté ráno mám jasno: Chci domů. Odjedu teď ze svého apartmánu v Santa Monice na letiště, zkusím sehnat si letenku a vrátím se domů do Salc burku. Nemohl jsem pořádně spát už celé týdny, a tu noc teprve ne, protože jsem věděl, že druhý den se jede do Brooksu v San Antoniu v Texasu. Tam, kde se testovaly všechny raketoplány a cvičili astronauti. Tam budu muset vydržet v přetlakovém obleku pět hodin, abych expertům z Air Force ukázal, že na to mám. A přitom dobře vím, že na to nemám. Co dělat? Není žádné řešení. Nadchází den, který jsem tak dlouho odkládal. Zbývá mi pouze jediné východisko – útěk. Pryč odsud, pryč od přetlako vého obleku, pryč od týmu. Se svým strachem jsem se měl svěřit mužstvu už dávno. Tenhle početný tým dřel celé měsíce do úmoru, pracoval ve dne v noci, všichni mi důvěřovali. A já je teď nechám za pět mi nut dvanáct na holičkách. Něco takového jsem nikdy v životě neudělal. Po každé jsem se svým démonům postavil, nic jsem neodkládal, naopak, šel jsem rovnou na věc. Když nastal problém, hledal jsem vhodné řešení. Poprvé jsem se teď snažil problém stále znovu odsouvat 9