Kapitola první, v níž alessandro bardone zjistí, že lidé z říma nejsou ve foggii vítáni, a přesto se jich zde nachází hned několik.
8 „Chci k císaři!“ opakoval Alessandro. Na Araby, stojící proti němu a znemožňující mu vstup do paláce, to neudělalo žádný dojem. Stáli ve dveřích paláce s rukama na jílcích svých zahnutých šavlí a tvářili se, že nerozumějí. Možná opravdu nerozumějí, napadlo Alessandra. Poslední, s čím by počítal, byla skutečnost, že mu ve vstupu k císaři Římské říše budou bránit dva musulmani. „K císaři!“ opakoval naléhavě. „Al imperatore!“ Konečně se jeden z Arabů ustrnul. „Máš u něj audienci?“ zeptal se slušnou italštinou s výrazným cizím přízvukem. Když uviděl Alessandrovo překvapení, dodal. „Pozvání od císaře, máš?“ Alessandro zavrtěl hlavou. Pro stráže jako by přestal existovat. „Ale já k němu musím!“ naléhal. „Jedu sem z Říma. Uštval jsem skoro svého koně. Mám pro něj důležitou zprávu. Jde o život!“ „O tvůj?“ Arab na něj ukázal prstem. „Ne, o jeho,“ odsekl Alessandro. Stráže se chvíli radily. Potom jeden muž přistoupil k neodbytnému návštěvníkovi. Napřed mu jediným hmatem odepnul opasek s mečem, pak jej zkušenou rukou prohmatal, v okamžiku našel pod šatem dýku a vzal mu ji taky. „Nošení zbraní je v Sicilském království civilistům přísně zakázáno zákonem,“ řekl. „Já nejsem žádný civilista,“ Alessandro se musel hodně ovládat, aby nevybuchl vztekem, tušil, že by si takovým výbuchem /7/