0036409

1 Stěhování do města

Víte, pokud něco takového sami nepíšete, je pojem příručka už sám o sobě oxymóron. Příručky čtete, když chcete pomoc od někoho, kdo není vámi a kdo je zároveň autorem. Tohle platí pro všechny příručky. A taky to platí pro knihu typu Jak na… A taky se to týká knih o osobním růstu. Někdo by mohl tvrdit, že to platí i pro knihy náboženské. Jiní by však namítli, že takoví lidé by zasluhovali srazit na zem a nechat vykrvácet pomalým proříznutím hrdla. Nejrozumnější tedy asi bude prostě přijmout rozdíly v názorech, co se týče této podkategorie, a rychle se přesunout jinam.

Nic z předešlého ovšem neznamená, že by příručky byly k ničemu. Naopak. Jen jde o to, že myšlenka, že se zabýváte tím, jak si pomoci sám, když tahle celá země je o tom, udělej si sám, je poněkud problematická. Ale problematický může znamenat také dobrý. Nebo příjemný. A tahle vlastnost věci vám může pomoci, když něco bude drhnout.

Takže tahle kniha je taková příručka. Jejím smyslem je, jak je ostatně uvedeno na přebalu, poradit, jak nechutně zbohatnout v rozvojové Asii. A aby se to mohlo stát, musí se dostat k dotyčnému NĚKOMU, zrovna když se jednoho chladného vlhkého rána choulí a třese na zemi pod máminou postelí. Trápení toho NĚKOHO je trápením malého kluka, kterému snědli čokoládu, kterému došly baterky v dálkovém ovladači, jehož skútr je ve 7

věčných lovištích a kterému ukradli nové tenisky. Tohle všechno je důležité, protože nic takového ten NĚKDO ve svém životě do té chvíle neviděl.

Bělmo NĚKOHO je žluté, důsledkem zvýšeného bilirubinu v krvi. Virus, který jím cloumá, je hepatitida typu E. Obvykle se přenáší fekálně-orálně. Hnus. Zabije jen jednoho z padesáti, čili je vysoká šance, že se z toho NĚKDO vzpamatuje. Ale teď zrovna je mu na umření.

Jeho matka už to zažila mockrát, nebo jiné nemoci. Takže si asi ani nemyslí, že by NĚKDO mohl umřít. I když možná, že ano.

Možná se toho bojí. Každý umře, a tak když jeho matka vidí své třetí dítě skučet bolestí pod vlastní postelí, možná má nakonec pocit, že si smrt o pár desetiletí pospíšila, sundala si tmavý zaprášený šátek z hlavy a s lascivním úsměvem a odkrytou hlavou se usadila v tomhle domku se zdmi uplácanými z bláta, ve kterém matka bydlí se všemi přeživšími potomky. Říká tohle: „Nenechávej nás tady.“ Otec už od ní tuhle prosbu slyšel. Neznamená to, že by to s ním vůbec nic nedělalo. Je to muž sexuálně značně náruživý. Často, když je pryč, myslí na matčina mohutná ňadra a pevná, kyprá stehna. Pořád touží po tom, moci do ní vstupovat noc co noc, než jen třikrát čtyřikrát do roka během návštěv. Také má pořád ještě rád její neobvykle drsný smysl pro humor a někdy i její společnost. A i když nedává náklonnost k potomstvu najevo, rád by viděl NĚKOHO i jeho sourozence dospět. Jeho otec našel zalíbení v denních přírůstcích úrody: a v tomhle, pokud v tom lze nalézt analogii s dospíváním dětí, si jsou oba muži podobní. Říká: „Nemůžu si dovolit vzít vás s sebou do města.“ „Mohli bysme bydlet u tebe.“ „Já se o pokoj dělím s jedním řidičem. V jednom kuse si ho honí, hulí jak komín, nafoukanej zmrd. Nikdo tam nemá rodinu.“ 8

„Vyděláváš teď deset tisíc. Nejsi žádnej chudák.“ „Ve městě má deset tisíc jen chudák.“ Vstane a vyjde ven. NĚKDO ho sleduje pohledem; kožené sandály má vzadu rozepnuté a pásky na nich mu plandají. Rozpraskané paty má samý mozol, jsou tvrdé jako krunýř nějakého zvířete. Vyjde dveřmi ven na otevřený dvorek, který stojí uprostřed shluku domků širokého příbuzenstva. Není příliš pravděpodobné, že by tam zůstal a přemýšlel ve stínu jediného stromu, který poskytuje stín. V létě to uklidňuje, ale teď na jaře je strom ještě řídce olistěný. Možná vyjde z chumlu domků ven a vydá se k valu, za nímž rád kadí. Pěkně si dřepne a ze všech sil se bude snažit vytlačit ven celý obsah střev. Možná, že bude sám, ale dost možná, že ne.

Vedle valu je pořádná strouha, do níž by se vešel urostlý chlap.

Na jejím dně teče tenký čúrek. V tomhle ročním období působí strouha a tenounký čúrek nepatřičně, jako vyzáblý vězeň z koncentračního tábora v oblečku vyžraného cukráře. Strouha se až po okraj naplní jen na chvilku, během monzunu, a i to se děje míň často než dřív, protože to je čím dál víc závislé na vrtošivých rozmarech počasí.

Ostatní lidé z vesnice si chodí ulevit dál po proudu na místo, kde se pere, na místo, kde se proud stáčí a kam chodí pro pitnou vodu. O něco výš v sousední vesnici dělají totéž. A ještě dál, tam kde voda vytéká z hor jako čas od času vodou kypící potůček, je zpola zapojen do výrobního procesu ve staré rezavé textilce a z druhé části slouží jako kanalizační stoka pro šedavou močku páchnoucí po fekáliích, která z továrny vytéká.

Otec NĚKOHO je kuchař, ale i když je ve své profesi relativně dobrý a pochází z venkova, není člověkem posedlým čerstvostí nebo kvalitou ingrediencí. Vaření je podle něj o koření a oleji.

Jeho pokrmy pálí na jazyku a ucpávají tepny. Když se teď kolem 9

sebe rozhlédne, nevidí pichlavé lístečky a malé chlupaté bobulky, co by se z nich dal udělat famózní salát, stejně tak nevnímá hnědavé stonky pšenice, z nichž by se dal upéct božský nafouklý bochník chleba. On vidí jen hodiny a hodiny dřiny ničící záda.

Hodiny, dny, týdny a roky. Vidí jen lopotu, díky níž farmář vymění čas přidělený mu na tomto světě za čas určený na onom světě.

Otec vidí v téhle opojně vonící spižírně jménem příroda ztělesnění smrtelnosti.

Většina mužů z vesnice, kteří pracují ve městě, se vracejí na sklizeň pšenice. Ale na to je letos ještě brzy. Otec přijel na dovolenou. I tak se však asi přidá k bratrům na ranní sečení trávy a přípravu píce. Zase si dřepne, v ruce bude držet srp a stále do kola to bude: chytit, užnout, pustit, poposunout, pořád dál a dál se sluncem stoupajícím po obloze výš a výš.

Hned vedle vede přes pole jediná blátivá cesta. Pokud by kolem projížděl ve svém teréňáku majitel pozemku nebo jeho synové, otec a jeho bratři by zvedli ruce k čelu, hluboce se poklonili a odvraceli u toho zrak. Pohled z očí do očí s pánem býval celá století v těchto končinách riskantní záležitostí, možná už od samého počátku věků. Poslední dobou to pár lidí ale začalo dělat.

Jenže ti mají vousy a na živobytí si vydělávají v seminářích (církevních školách). Chodí zpříma, s hrudníkem vypnutým. Jenže otec NĚKOHO k nim nepatří, naopak, nesnáší je skoro stejně jako pána, a ze stejného důvodu. Přijdou mu, že jsou nafoukaní a líní.

Jak tak NĚKDO leží s uchem přitisknutým k udusané hlíně, vidí z perspektivy červa matku, jak jde za otcem na dvůr. Nakrmí vodního buvola, který je tam přivázaný, nacpe do dřevěného koryta trávu nasekanou včera a smíchanou se senem, a zatímco se zvíře krmí, podojí ho. Tryskající tekutina pronikavě zvoní v cínovém vědru. Až to dodělá, děti ze sousedství, tedy sourozenci NĚKOHO a jeho bratranci a sestřenice, odvedou buvolici i s te10

letem a kozami na pastvu. NĚKDO ještě zaslechne svištění oloupaných prutů a pak už jsou ti tam.

Další vyjdou ven ze dvora tety, na hlavě přidržují hliněné nádoby, s nimiž jdou pro vodu, a taky nesou prádlo a mýdlo na praní. Tohle jsou společenské práce. Matčiny úkoly samotářské. Ona pracuje sama, ony pospolu. A není to náhoda. Dřepí na bobku stejně, jako to dělává otec, v ruce koště bez násady namísto srpu, pohyby připomíná rozmachování se při sečení. Když dřepíte, šetříte energii, je to lepší na záda, tím pádem ergonomické, čili to nebolí. Když se to však dělá hodiny, dny, týdny a celé roky, lehké nepohodlí se počne nasčítávat v mysli, kde bude rezonovat jako tlumený křik z nějaké podzemní mučící kobky. Může to tak jít donekonečna, za předpokladu, že si to nikdo neuvědomí.

Matka NĚKOHO čistí dvorek sledována tchyní. Stará žena sedí ve stínu, cíp šátku žmoulá v ústech, ne až tak, aby skryla pokušení, ale aby zakryla chybějící zuby. Pozoruje ji se značnou nelibostí. Na matku NĚKOHO se v okolí pohlíží jako na nafoukanou, arogantní a umíněnou ženu. Jsou to nehezká obvinění, ale do jednoho pravdivá. Babička NĚKOHO zrovna říká, že matka přehlédla jednu skvrnu. Ale protože nemá zuby a v puse svírá šátek, celé to zazní, jako kdyby si odplivla.

NĚČÍ matka a babička hrají vyčkávací hru. Starší žena čeká, až ta mladší zestárne, mladší žena na to, až stará zemře. Je to hra, v níž obě nakonec vyhrají. V mezidobí babička využívá autority, jak jen může, a matka zas fyzickou převahu. Ostatní ženy v sousedství by se matky NĚKOHO bály, kdyby nebylo uklidňující přítomnosti mužů. Kdyby žila jen mezi samými ženami, nejspíš by se stala královnou, v ruce by třímala zakrvácený klacek a pod nohama drtila lebky. Zde se jí povedlo tak maximálně vyhnout se ve většině případů krutým provokacím. A to je, vezmeme li v potaz, že je odříznuta od vlastní vesnice, vcelku slušné vítězství.

11

To, co visí nevyřčeno ve vzduchu mezi matkou NĚKOHO a jeho otcem, je skutečnost, že za deset tisíc měsíčně by ji i děti klidně mohl vzít s sebou do města. Bylo by nutné odstěhovat se za ním, bylo by to tak tak, ale šlo by to. V současnosti stejně posílá většinu platu zpět do vesnice, kde se peníze dělí mezi matku NĚKOHO a zbytek klanu. Pokud by se ona a děti měly odstěhovat za ním, z proudu peněz tekoucího do tohohle místa by zbyla malá stružka, která by nakynula podobně jako strouha venku jen během dvou měsíců svátků, kdy by mohl dostat nějaké peníze navíc, pokud by tedy nemusel, doufejme, splácet nějaké dluhy.

NĚKDO sleduje matku, jak rozkrojí dlouhou bílou ředkev a dá ji vařit nad otevřený oheň. Slunce už vysušilo rosu, a i když mu není dobře, aspoň mu není zima. NĚKDO je zesláblý a bolest, kterou cítí v břiše, je, jako by mu to tam zaživa vyžíral nějaký parazit. A tak, když mu matka zvedne hlavu ze země a nalije do něj lék, ani neprotestuje. Smrdí to, jako když si krknete, jako plyny, co unikají z lidského břicha. Zvedá se mu z toho žaludek. Ale v břiše nemá nic, co by mohl vyzvrátit, tak to vypije bez nehody.

Když tam poté bez hnutí leží, malý, od žloutenky celý žlutý venkovský kluk, ředkvová šťáva mu teče koutkem úst a dělá se z ní na zemi kalužka bláta, musí mu připadat, že něco jako být nechutně bohatý je zcela mimo jeho dosah. Ale je třeba věřit.

Není tak bezmocný, jak by se mohlo zdát. Jeho chvíle přijde. No ano, tahle kniha představuje jeho šanci.

Moment rozhodnutí přijde o pár hodin později. Slunce již zapadlo a matka NĚKOHO přendala na postel, kde leží zachumlaný do deky, i když je teplý večer. Muži se už vrátili z pole a rodina, tedy všichni kromě něj, se najedla společně na dvoře. Skrz dveře je slyšet bublání vodní dýmky a taky je vidět, jak v ní žhnou uhlíky, když jeden ze strýců potáhl.

Rodiče stojí nad ním a dívají se. Zítra se otec vrací do města.

12

„Budeš v pořádku?“ zeptá se NĚKOHO. Je to první, na co se ho za celou svou návštěvu zeptal, možná vůbec první věta, kterou pronesl výslovně jeho směrem za celé měsíce. NĚKDO má bolesti a bojí se. Čili se nabízí jediná odpověď: NE. Ale přesto NĚKDO řekne: „Ano.“ A tím vezme osud do vlastních rukou.

Jeho otec si to zakráknutí přeloží a přikývne. Pronese směrem k matce: „Je to silný děcko. Tenhle jo.“ Ona řekne: „Je hodně silný.“ NĚKDO se nikdy nedozví, jestli to byla jeho odpověď, která přiměla otce změnit názor. Té noci řekl matce, že se rozhodl, že ho ona i děti budou následovat do města.

Celé to zpečetili sexem. Soulož je na venkově soukromou záležitostí, jen když se provozuje na poli. Uvnitř nemá žádná dvojice nikdy pokoj sama pro sebe. Rodiče NĚKOHO obývají pokoj spolu se třemi přeživšími dětmi. Ale je tma, tak je málo vidět. Navíc jak otec, tak matka, zůstanou skoro úplně oblečení. Nikdy v životě se na soulož zcela nesvlékli.

Otec si vkleče rozváže šňůrky na plandavých kalhotách. Matka vleže na břiše natočí pánev a udělá totéž. Poté se po něm natáhne rukou, je to jasné a přesné gesto, ne nepodobné rannímu dojení buvola. Zjistí, že je skoro připravený. Matka se vzepře na všechny čtyři. On do ní vstoupí, jednou rukou se podepírá, druhou má na jejích prsou, jednak aby je laskal, jednak aby se mohl při přirážení přitáhnout. Snaží se potlačovat zvuky, ale i tak jsou zvuky, jež vydávají končetiny, nárazy těl, zrychlené dýchání a nasávání vzduchu, slyšitelné. NĚKDO a jeho sourozenci spí, nebo předstírají, že spí. A pak je po všem. Oba se připojí k NĚKOMU na matčině posteli, vyčerpaní, a během vteřin se pohrouží do říše snů.

Matka chrápe.

13

O měsíc později je už na tom NĚKDO tak dobře, že může jet se sourozenci na střeše narvaného autobusu, který unáší celou jeho rodinu a šedesátku dalších lidí směr město. Jestli se převrátí, jak se tak kymácí po silnici a uhýbá dalším obdobně naloženým konkurentům, zatímco se snaží po cestě nabírat nové a nové pasažéry, bude šance, že to nepřežije, nebo přinejmenším skončí v několika kusech, dosti vysoká. Takové věci se dějí často, i když ne až tak často, obvykle se nic nestane. Dnes má však NĚKDO šťastný den. Jak se tak přidržuje provazů, kterými jsou k vozidlu přivázána zavazadla, je svědkem toho, jak přeskočí několik časových pásem. Je to podobné, jako když při náhlé změně nadmořské výšky skočíte ze subtropické džungle rovnou do poloarktické tundry. Pár hodin jízdy autobusem z odlehlého venkova přímo do městské vřavy jako by překročilo celá tisíciletí.

Na střeše začouzeného, chrchlajícího, na pravou stranu nakloněného dopravního prostředku NĚKDO sleduje v němém úžasu všechny ty proměny. Udusané cesty přejdou v dlážděné, výmoly postupně ubývají a brzo zmizí úplně, sebevražedný provoz v protisměru jedoucích vozů zmizí a nahradí ho násilný řád dálnice. Objeví se elektřina, nejdříve v podobě obrovských stožárů vysokého napětí, pod nimiž proklouznou, později ve formě drátů vedoucích ve výšce střechy autobusu po obou stranách silnice a nakonec v podobě pouličních světel, nápisů nad obchody a nádherných, obrovitých billboardů. Budovy se změní z hliněných na cihlové a pak na betonové a začnou se šplhat do nepředstavitelných čtyř, někdy i pěti pater.

U každého divu si NĚKDO pomyslí, že nic dalšího ho už nemůže do cíle jeho cesty překvapit víc než ta poslední věc, jenže pokaždé se ukáže, že se mýlil, takže nakonec přestane přemýšlet a prostě jen nechá všechny ty zázraky plynout kolem a přelívat se jeden přes druhý, jako když jeden déšť bez jakéhokoliv varo14

vání skrápí druhý během období monzunu. Pak se autobus s klepáním zastaví a NĚKDO konečně a nezvratně dorazí na místo.

Když NĚKDO spolu s rodiči a sourozenci vystoupí, uvědomí si další zásadní změnu, jež se v jeho životě udála. Zatímco dřív se nemohl členů rodiny dopočítat, ne že by jich bylo až tak moc, ale prostě jen hodně, takže člověk hned nevěděl, teď jich je prostě pět. Pět. Jako prstů na jedné ruce. Na jedné noze. Malé číslo, když to srovnáme s takovým hejnem rybek nebo ptáků nebo klany lidí.

V dějinách evoluce rodiny představuje NĚKDO a miliony dalších migrantů probíhající bujení atomu. Je to prudká změna, kdy se ochranitelské, ale i dusivé vazby širší rodiny zeslabí a ustoupí do pozadí a na jejich místo přijde nejistota, úzkost, ale také výkonnost a možnosti.

Přestěhovat se do velkého města je první krok na cestě jak v rozvojové Asii nechutně zbohatnout. A NĚKDO to právě teď udělal. Gratulujeme. Jeho sestra se na něj podívá. Levou rukou přidržuje ohromný ranec oblečení a dalších věcí, který jí balancuje na hlavě. V pravé svírá rukojeť popraskaného a otlučeného kufru, který jeho majitel vyhodil v době, kdy se narodil jejich otec. Usměje se a NĚKDO jí úsměv oplatí. Jejich tváře jsou jako dva malé důvěrně známé oválky v jinak neznámém světě. NĚKDO má pocit, že se ho sestra snaží povzbudit. Nenapadne ho, protože je ještě malý, že to ona by spíš potřebovala povzbuzení, že to je tak, že se na něj obrátila ne, aby povzbudil on ji, ale kvůli pocitu jistoty, který jí NĚKDO, její nedávno z mrtvých vstalý malý bratříček v této chvíli křehké zranitelnosti může poskytnout.

15

2 Vzdělání

Je pozoruhodné, kolik knih spadá do kategorie příruček. Proč jen vynakládat tolik čtenářského úsilí na tolik oceňovanou, neuvěřitelně nudnou knihu cizího autora, proč se prokousávat jednou ubíjející stranou oné prózy, která se táhne jak rozteklý asfalt a která je navenek tak sebevědomá, že se z toho jeden až červená. Snad jen z touhy pochopit vzdálené země, které, díky globalizaci, čím dál víc ovlivňují i život u vás doma. Jaká může být jiná motivace, ve své podstatě, než touha udělat něco sám se sebou?

A co další romány, ty, jejichž zaměřením je děj, nebo jazyk nebo předávání moudrosti nebo snaha urážet nebo třeba detailní líčení sexu, které si člověk skutečně užívá a přečte s dychtivým uspokojením? I ty jsou svým způsobem příručky, pomáhají. Minimálně vám pomůžou ukrátit čas a čas je něco, na čem je osobnost každého založena. Totéž platí i pro narativní tvorbu neprozaickou, a dvakrát tolik pro odbornou literaturu.

Ve skutečnosti by každá kniha, každičká, co kdy byla napsána, mohla čtenáři sloužit jako návod, jak na to. Učebnice, ty děvky prodejné, jsou v tomhle obzvláště průhledné a je to právě učebnice, s níž NĚKDO v tuhle chvíli kráčí po několika letech strávených ve městě po ulici.

Město před ním neleží jako jednobuněčný organismus, s bo16