0036405

Neděle 28. října 2012 19.29 P

ostavila jsem se a zadívala se na postel. Zadržela jsem dech, protože jsem měla strach z toho, co za zvuky by ze mě mohlo uniknout.

Nebudu brečet.

Nebudu brečet.

Pomaloučku jsem se svezla na kolena, opřela si ruce o okraj lůžka a přejela prsty po žlutých hvězdách, rozesetých po tmavomodrém podkladu prošívané pokrývky.

Zírala jsem na ně, dokud se mi před uslzenýma očima nezačaly rozmazávat a mihotat.

Pevně jsem zavřela oči a zabořila hlavu do postele. Nabrala jsem pokrývku do hrsti. Tělo se mi otřásalo vzlyky, které jsem se v sobě snažila dusit, ale teď se divoce draly ven. Prudce jsem se zvedla, zavřískla a strhla pokrývku z postele. Hodila jsem ji přes pokoj na zem.

Zaťala jsem prsty v pěst a horečně se rozhlížela, nač bych ještě mohla zaútočit. Strhla jsem z postele polštáře a hodila je do zrcadla, na odraz holky, kterou jsem už nepoznávala. Viděla jsem dojemně vzlykající cizinku, která na mě zírala z jeho plochy. Slabost jejího pláče mě

(7)

popouzela. Vrhly jsme se proti sobě a naše pěsti se setkaly.

Zrcadlo se roztříštilo. Dívala jsem se, jak se ta neznámá holka sype v tisících lesklých střípků na koberec.

Chytila jsem okraj prádelníku a prudce ho odstrčila.

Vyrazila jsem ze sebe další výkřik, který jsem tak dlouho polykala. Když se skříňka svalila na zem, začala jsem zběsile vytahovat jednu zásuvku za druhou, vysypávala jejich obsah a kopala do něj. Vzala jsem za modré závěsy a škubla jimi tak, že tyč praskla a látka se snesla na mě.

Vrhla jsem se ke komínku z krabic v rohu, popadla tu horní, ani jsem se nepodívala, co je uvnitř, a mrskla jsem s ní proti stěně vší silou, kterou mi moje drobná sto šedesát dva centimetrů vysoká postava umožňovala. „Nenávidím tě!“ zaječela jsem. „Nenávidím, nenávidím, nenávidím!“ Házela jsem vším, co mi přišlo pod ruku, vším, co jsem před sebou viděla. Když jsem otevřela pusu, pokaždé jsem cítila slanou příchuť slz, které mi stékaly po tvářích.

Najednou jsem cítila, jak mě Holder objal a přidržel mě tak silně, až mě znehybněl. Škubala jsem sebou, zmítala se, ječela, ale už to ani nebylo úmyslné, byla to jen reakce na jeho zásah. „Přestaň,“ vyzval mě klidně se rty u mého ucha, ale nepouštěl mě. Slyšela jsem ho, ale předstírala jsem, že nevnímám. Nebo že na něj kašlu. Dál jsem sebou házela v jeho sevření, jenže Holder mě jenom chytil ještě pevněji. „Nešahej na mě!“ zaječela jsem z plných plic a zaťala nehty do jeho kůže. Ani to s ním nehnulo.

Nedotýkej se mě. Prosím, prosím, prosím.

Stačilo, aby se mi v hlavě ozval ten slabý hlásek, a hned jsem v jeho náruči ochabla. Síly mi ubývaly, slzy houstly.

(8)

Měla jsem pocit, že mě ten pláč pohltí. Jako bych se stala jen nádobou na potoky slz, které nešly nijak zastavit.

Jsem slabá. Nechám ho vyhrát.

Holder mě přestal svírat tak pevně a místo toho mi položil ruce na ramena. Otočil si mě tváří k sobě. Nedokázala jsem se na něj ani podívat. Vyčerpaně a poraženecky jsem se zhroutila na jeho hruď a nabrala do hrsti jeho košili. Vzlykala jsem dál a tiskla si tvář k jeho srdci. Položil mi dlaň zezadu na hlavu a sklonil se znovu k mému uchu. „Sky,“ zašeptal klidně, jako by se ho ta scéna nijak nedotkla, „musíš pryč. Hned teď.“

(9)

Sobota 25. srpna 2012 11.50 Před dvěma měsíci...

R

áda bych si myslela, že v sedmnáctém roce života se už většinou rozhoduju chytře. Snad se inteligence dá vyjádřit tak, že bystrá rozhodnutí převažují nad těmi hloupými.

Pokud ano, pak si zítra musím odmakat asi tak tunu chytrých, protože pustit Graysona už potřetí za měsíc oknem ke mně do pokoje přidalo na misku pitomosti pořádně těžké závaží. Jenže jediným správným měřítkem hlouposti některých kroků je čas... takže než bouchnu soudcovským kladívkem do stolu, ještě počkám. Záleží na tom, jestli nás nikdo nepřistihne.

Možná to vypadá, že mám trochu lehčí mravy, ale fakt ne. Ledaže by se za definici děvky považovalo to, že randím se spoustou kluků, co se mi ani nelíbí. V tom případě to postupuju jako námět k debatě. „Dělej,“ sykl Grayson za zavřeným oknem. Moje nepochopení naléhavosti mise ho zřejmě rozčilovalo.

Odsunula jsem co nejtišeji zástrčku. Karen sice není zrovna konvenční rodič, ale když jde o kluky plížící se v noci do dívčích ložnic, stává se z ní typická nesmlouvavá matka.

( 10 )

„Potichu,“ zašeptala jsem. Grayson se vytáhnul vzhůru a přehodil nohu přes parapet. Pak vlezl do pokoje. Okna na téhle straně domu jsou jen asi metr nad zemí, takže je to skoro tak jednoduché jako projít dveřmi. Six a já jsme se odjakživa navštěvovaly okny mnohem častěji než dveřmi. Karen už si na to zvykla. Proto se už ani nedivila tomu, že je moje okno skoro pořád dokořán.

Než jsem zatáhla závěsy, zadívala jsem se do okna ložnice v protějším domě. Six na mě zamávala a podala ruku Jasonovi, aby mu pomohla vlézt k ní. Když seskočil do pokoje, vystrčil hlavu ven a sykl důrazně na Graysona: „Za hodinu u tvýho auta.“ Pak zavřel okno a Six zatáhla.

Se Six jsme byly jako siamská dvojčata od chvíle, kdy se před čtyřmi lety přistěhovala naproti nám. Okna ložnic máme proti sobě, což se časem ukázalo jako neocenitelná výhoda. Začalo to ale docela nevinně. Když nám bylo čtrnáct, tajně jsem se plížila k Six, kradly jsme spolu v jejich mrazáku zmrzlinu a dívaly se u ní na filmy. Když nám bylo patnáct, začaly jsme si zvát kluky, aby se tam krmili zmrzlinou a koukali se na filmy s námi. V šestnácti už nás přestala zmrzlina a filmy bavit a začaly jsme se víc zajímat o naše hosty. Teď v sedmnácti už jsme se scházely až potom, co pánské návštěvy opustily naše pokoje. Teprve pak zase přicházela na řadu zmrzlina a filmy.

Six střídala kluky jako já zmrzlinové příchutě. Tenhle měsíc byl na první příčce žebříčku obliby Jason (u mě čokoládová s oříšky). Grayson je Jasonův nejlepší kamarád, proto jsme skončili spolu. Když měla Sixina příchuť měsíce atraktivního kamaráda, byla to výhoda pro mě.

A Grayson byl zatraceně atraktivní. Měl bez diskuse dokonalou postavu, neodolatelně rozcuchané vlasy, pronikavé tmavé oči... tohle zabíralo. Věděla jsem, že většina holek

( 11 )

by byla blahem bez sebe už jen z toho, že s ním můžou být v jedné místnosti.

Já bohužel ne.

Zatáhla jsem závěsy a otočila se. Grayson stál pár centimetrů za mnou, připravený zahájit dnešní večerní představení. Položil mi dlaně na tváře a věnoval mi jeden z těch úsměvů, při kterém holkám samy padají kalhotky. „Ahoj, krásko.“ Nenechal mi čas na odpověď, protože jeho rty se rychle přiblížily k mým a začaly je zvolna zkoumat. Líbal mě dál a zouval si přitom boty.

Vyklouzl z nich bez pomoci rukou a oba jsme se přesunuli k posteli, rty pořád spojené v polibku. Snadnost, s jakou dokázal provést ty dvě věci zároveň, byla zároveň působivá i zneklidňující. Pomalu mě položil na záda. „Máš zamčený dveře?“ „Radši to ještě zkus.“ Líbl mě krátce na tvář a šel se ujistit. Ani za třináct let s Karen jsem nikdy nedostala domácí vězení, a nechtěla jsem jí dávat záminku k tomu, aby s tím začala teď. Za pár týdnů mi bude osmnáct, jenže se dalo s úspěchem pochybovat, že Karen změní svoje rodičovské zásady jen proto, že budu plnoletá. Nejspíš je bude chtít dodržovat, dokud budu bydlet pod její střechou.

Ne že by její styl výchovy byl nějak zvlášť nesnesitelný.

Jen si trochu protiřečila. Celý život na mě byla přísná v jedné věci: neměly jsme doma připojení k internetu, mobily, dokonce ani televizi – kvůli jejímu přesvědčení, že v technologii jsou kořeny všeho zla na světě. Na druhou stranu mi dovolovala chodit ven se Six, kdykoli jsem chtěla. Stačilo jí vědět, kde jsem, dokonce mi ani nestanovila žádnou hodinu, kdy bych musela být povinně zpátky. Ale já nikdy moc netlačila na pilu a vracela jsem se celkem včas, takže jí to asi tak stačilo.

( 12 )

Mohla jsem doma mluvit sprostě (i když jsem to moc nezneužívala). Sem tam mi Karen dokonce nalila k večeři skleničku vína. Mluvila se mnou spíš jako s kamarádkou než s dcerou, kterou před třinácti lety adoptovala. Tak se jí podařilo, že jsem se jí svěřovala (skoro) se vším, co se mi v životě dělo. Nemusela jsem jí lhát.

S Karen neexistuje nic uprostřed. Buď je naprosto nesmlouvavá, nebo naprosto tolerantní, nic mezi. Jako konzervativní liberál. Nebo liberální konzervativec. Každopádně je dost těžké odhadnout, jaká je pod tím. Taky proto jsem to už před lety přestala zkoušet.

Jediná věc, kvůli které jsme si pořádně vjely do vlasů, byla školní docházka. Karen mě celý život učila doma (státní školství je další kořen zla), ale začala jsem ji prosit, aby mě zapsala do školy, od té doby, co mi to do hlavy nasadila Six. Chtěla jsem jít na vysokou a měla jsem pocit, že budu mít lepší šance dostat se na ty lepší univerzity, když budu moct do přihlášky napsat nějaké mimoškolní aktivity. Po měsících neúnavného škemrání, do kterého se zapojila i Six, Karen konečně podlehla a zapsala mě do posledního ročníku na střední. Z přezkušování z domácí výuky jsem měla sice dost kreditů k tomu, abych ukončila středoškolské vzdělání bez nutnosti vkročit do školní budovy. Ale něco ve mně volalo po tom, že chci žít jako normální dospívající holka.

Kdybych ale věděla, že v den, kdy nastoupím do maturitního ročníku, Six odjede na zahraniční výměnu, takže stejně nebudeme spolu, asi bych do toho nikdy nešla. Jenže jsem neskutečně tvrdohlavá a radši bych si vypíchla obě oči, než abych Karen přiznala, že jsem změnila názor.

Snažila jsem se nemyslet na to, že končí prázdniny, já jdu poprvé v životě do školy a nebudu tam mít Six. Věděla

( 13 )

jsem, jak moc si tu studentskou výměnu přeje, ale něco ve mně pořád doufalo, že to tak nedopadne. Děsila mě představa, jak procházím vraty školy úplně sama. Ale chápala jsem, že bychom se stejně jednou rozejít musely. A čím dřív vstoupím do normálního světa, kde žijí i jiní lidé než jen Karen a Six, tím líp.

Nedostatek kontaktů se skutečným světem mi nahrazovaly knížky, jenže nemůže být zdravé žít jen na jejich stránkách. Romány pro mládež mi taky představily (v patřičně dramatické podobě) peklo zvané střední škola – všechny ty příběhy o příšerných prvních dnech, školních partách, nenávistných spolužačkách. Neuklidnilo mě ani tvrzení Six, že už tam mám jistou pověst předem. Six se zrovna nemůže pochlubit tím, že by dokázala žít dlouho v celibátu, a kamarádi jejích kluků, co lezli ke mně do ložnice, si asi zase moc netykají s diskrétností. Tahle kombinace slibovala, že můj první školní den bude asi hodně zajímavý.

Ne že by mi to nějak zvlášť vadilo. Nešla jsem do školy, abych si tam hledala nové přátele nebo dělala na někoho dojem. Pokud moje pověst nenaruší můj konečný cíl, nějak to zvládnu.

Doufám.

Grayson se přesvědčil, že dveře jsou zamčené, a vrátil se k posteli. Věnoval mi svůdný úsměv. „Co takhle trochu striptýzu?“ Zakroutil boky a povyhrnul si tričko, takže odhalil vypracované břišní svaly. Už jsem si všimla, že je odhaluje moc rád. Byl to takový ten typický sebestředný „zlobivý kluk“.

Rozesmála jsem se, když zatočil svlečeným tričkem nad hlavou a hodil ho na mě. Pak se na mě svalil i on. Vklouzl mi dlaní pod krk, aby si přidržel moji hlavu ve správné poloze na líbání.

( 14 )

Od první chvíle, kdy se Grayson asi před měsícem objevil u mě v ložnici, mi dal jasně najevo, že nestojí o vážný vztah. Já mu dala najevo, že nestojím o vztah s ním. A pak jsme na to rovnou skočili. Greyson bude jedním z pár lidí ve škole, které už znám, takže mám trochu obavy, že by z toho mohl nastat zmatek. Ale vzhledem k tomu absolutnímu „nic“ mezi námi na tom vlastně nezáleží.

Nebyl u mě ještě ani tři minuty, a už mi strčil ruce pod tričko. Dalo se celkem bezpečně předpokládat, že za mnou nechodil kvůli stimulující konverzaci. Jeho rty se mi přesunuly z úst na krk, takže jsem se zase mohla nadechnout a zkusit něco cítit.

Cokoli.

Soustředila jsem se na plastové hvězdičky nalepené na stropě, které zářily ve tmě, a vzdáleně si uvědomovala, že Graysonovy rty putují k hrudníku. Je jich sedmdesát šest.

Myslím hvězdiček. Vím to, protože v posledních týdnech jsem měla spoustu času na jejich počítání – právě v téhle situaci. Já na zádech, Grayson zkoumající dychtivými vzrušenými rty můj obličej, krk a někdy i hruď... Nikdy si nevšímal toho, že na jeho doteky nijak nereaguju.

Proč mu to dovoluju, když to se mnou nic nedělá?

Zásadně jsem nic necítila ke klukům, se kterými jsem si vyšla. Nebo spíš ke klukům, kteří za mnou chodili. Většinou to bylo naprosto jednostranné. Jen jeden u mě dokázal vyvolat něco jako fyzickou a citovou odezvu, a i tam se ukázalo, že si spíš něco namlouvám. Chodili jsme spolu měsíc, než mi začaly jít na nervy jeho výstřednosti. Třeba že pil balenou vodu jen brčkem. Nebo že se mu roztáhly nosní dírky pokaždé, když se ke mně naklonil, aby mě políbil.

Nebo jak tvrdil, že mě miluje, už po třech týdnech chození.

( 15 )

Jo, to byla ta poslední kapka. Pak už jen sbohem a šáteček, Mattíku.

Se Six jsme se o mých nedostatečných fyzických reakcích na kluky bavily často. Nejdřív měla podezření, že bych mohla být lesba. Ale když jsme provedly „teoretické otestování“ s trochou vzájemného líbání (to nám bylo šestnáct), obě jsme usoudily, že to nebude ono.

Mazlit se s kluky mi nevadí, jinak bych to nedělala. Jen si to neužívám tak jako jiné holky. Netočí se mi hlava, necítím motýlky v břiše. Celá ta představa, že bych po někom šílela touhou, je mi úplně cizí. Ale líbí se mi, že když jsem s nějakým klukem, cítím se naprosto a spokojeně otupělá. V situacích jako teď s Graysonem se prostě moje mysl úplně uzavře. Přestane fungovat, a tenhle pocit miluju.

Zadívala jsem se na sedmnáct hvězdiček v pravém horním kvadrantu, a pak mě najednou něco vystřelilo zpátky do reality. Graysonovy ruce se zatoulaly dál, než jsem jim v minulosti dovolila. Došlo mi to, když jsem ucítila, jak mi rozepnul poklopec džínů a přejížděl prsty nad horním okrajem bavlněných kalhotek. „Ne, Graysone,“ zašeptala jsem a odstrčila ho.

Odtáhl ruku a zasténal. Zabořil si čelo do polštáře. „No tak, Sky.“ Ztěžka oddychoval. Nazdvihl se na pravém lokti a zadíval se na mě. Pokusil se mě obměkčit svým úsměvem. Říkala jsem už, že jsem proti jeho okouzlujícímu culení naprosto imunní? „Jak dlouho to chceš ještě hrát?“ zeptal se, přejel mi dlaní po břiše a znovu vklouzl několika prsty do mých džínů.

Naskočila mi husí kůže. „Hrát co?“ Pokusila jsem se zpod něj vysoukat.

( 16 )