Page 1

Ú

terý 24. února 1948, hluboká noc, hustě sněží. Na ruzyňském letišti přistává opožděný letoun z Vídně. Z hloučku cestujících se vydělují tři anglicky mluvící muži a společně odjíždějí na Václavské náměstí. V hotelu Ambassador se ubytují v jednom pokoji. Trojici svedla dohromady náhoda. Dva jsou novináři a do Prahy přijeli „pokrývat“ komunistický puč. Třetí je pracovníkem britské rozvědky SIS, známé také jako MI6. V půl druhé ráno je jejich hlavní starostí, jak sehnat něco k jídlu. Všechny restaurace jsou již zavřené: „Snad něco dostanete dole na plese zaměstnanců,“ poradí jim portýr. „V suterénu jsme zjistili, že jídlo nehledáme sami. Byl tam venezuel­ ský velvyslanec, jenž nemotorně tančil s tlustou kuchařkou, a byli tam i  další členové diplomatického sboru,“ vzpomínal po letech je­ den z mužů. „Jestli tohle byla skutečná revoluce, nepřipadala mi tak hrozná. Hrála kapela, všichni se veselili, pivo teklo proudem. Po třetí sklenici jsem pomyslel na Wordsworthe: Byla to slast být tehdy za úsvitu na světě.“ Literární sklony agenta britské tajné služby jsou pochopitelné  – sám byl proslulý spisovatel. Čtyři jeho romány vyšly do komunistic­ kého převratu také česky. V Praze strávil v únoru 1948 několik dní a zažil zde řadu bizarních příhod, které později popsal ve svých vzpo­ mínkách. Před Britskou radou jej třeba oslovil neznámý muž, který se ho angličtinou „postavy ze špatného filmu“ pokusil přesvědčit, aby předal britskému velvyslanci jeho vynález řiditelného padáku. „V du­ chu jsem byl už na půl cestě k velvyslanectví, ale opatrnost mě přiměla, abych mu položil ještě jednu otázku: Vynalezl jste ještě něco? Odpově­ děl okamžitě a s nadšením: Vyrobil jsem stroj na stavění zdí. Ten také věnuji britské vládě. Postaví každou vteřinu čtvrt metru zdi. S poci­ tem zklamání jsem dospěl k závěru, že bude lepší na velvyslanectví nechodit.“ „Pohled nezúčastněného pozorovatele na revoluci je podivný a po­ křivený asi jako příliš vyumělkovaný úhel kamery; takový pozorovatel si někdy dokonce ani neuvědomuje, že se kolem něj vůbec něco děje,“ uvažoval s  odstupem času nad svým pražským pobytem Graham Greene. Ale uvědomovali si vůbec, co se děje, sami účastníci? A  kdo byl vlastně účastníkem? V historickém dramatu s titulem „Únor 48“ hrají hlavní role prezident Beneš, komunistický vůdce Gottwald a odstupu­ jící ministři demokratických stran, jimž sekundují nepočetní úředníci


26

1948

a politici nižšího ranku a pár šedých eminencí jako náměstek sovět­ ského ministra zahraničí Valerian Zorin. Všichni ostatní jsou rozpuš­ těni v masy: v dobře zorganizované komunistické milice, v bezradné hloučky příznivců demokratických stran a konečně v mlčící většinu. Žijících aktérů již moc není a většinou překročili přinejmenším osmdesátku. Jejich vzpomínky se liší jako noc a den podle toho, zda patřili v únoru 1948 mezi vítěze, či poražené. Mnozí tehdejší vítězové však později pochopili, že účast na vzniku komunistické hrůzovlády byl omyl, a snažili se traumatické vzpomínky vytěsnit. V historickém povědomí se tak dnes spolu sváří tři paměti února. Paměť vítězů, která se stala během komunistického režimu oficiální historickou pravdou. Paměť poražených, kteří odešli po únoru do exilu nebo byli doma pro­ následováni, jež se stala semioficiální pravdou po roce 1989. A konečně paměť osmašedesátníků, v níž je únor potlačen ve prospěch vzpomí­ nek na reformní snahy 60. let. Největší problém hovořit o osobních zá­ žitcích z února 1948 tak dnes mají bývalí komunisté: nic už si nepama­ tuji, ničeho významného jsem se nezúčastnil, byl jsem na horách, mám špatnou zkušenost s „masovými sdělovacími prostředky“ – vysvětlují, proč se o své zkušenosti nechtějí podělit. Tomáš Sedláček byl jedním hrdinů zahraničního odboje. Jako důstoj­ ník druhé paradesantní brigády se zúčastnil bojů na Dukle a ve Sloven­ ském národním povstání. V roce 1946 začal studovat Vysokou školu vá­ lečnou v Praze. Ve volbách tehdy volil národní socialisty, ale politicky se nijak neangažoval. „Snažili jsme se pokračovat v tom, kde jsme skončili v osmatřicátém,“ říká a připomíná tradici apolitické prvorepublikové armády, jejíž důstojníci neměli ani volební právo. Únor 1948 na Vysoké škole válečné podle něj postrádal dramatické momenty. „Výuka probí­ hala úplně normálně, jenom se najednou začali prosazovat lidé, o nichž jsme předtím vůbec netušili, že jsou v partaji.“ Také řady posluchačů trochu prořídly: „Politicky jsem byl tak trošku naivní, takže jsem ne­ odhadl, co se může stát. Spousta kluků ze Západu okamžitě utekla.“ Mladý major se snažil dokončit školu, což se mu v létě i podařilo. Když odmítl vstoupit do komunistické strany, byl si vědom, že je to konec jeho „slibné kariéry“. Na odchod do zahraničí však nepomýš­ lel, protože tušil, že by to nebylo nakrátko. Přiznává, že měl dlouho o komunistické politice iluze: „Zpočátku to tak zle nevypadalo. O co komunistům jde, to se ukázalo až později.“


únor očima vítězů a poražených

27

O co komunistům jde, bylo naopak jasné Františku Kovandovi. Po­ dle něj komunisté v únoru „zabránili pravici zvrátit lidově demokra­ tický vývoj zpět do poměrů první republiky“. František Kovanda zů­ stal straně, do níž vstoupil v den svých osmnáctých narozenin, dodnes věrný. Návštěva v jeho bytě na jednom pražském sídlišti připomíná trochu výlet strojem času. Obrovské knihovně tu vévodí busta Lenina a pod ní najdeme snad veškerou komunistickou literaturu, která u nás kdy vyšla, sebranými spisy Gottwalda počínaje a protokoly sjezdů KSČ konče. Těžko však Kovandu označit za dogmatika: v jeho knihovně stojí také stovky svazků po roce 1989 vydané historické a politologické literatury a kromě dalších novin má předplacené i Lidovky, které po­ važuje za „výborný antikomunistický tisk“. František Kovanda se po osvobození vyučil ve Škodě Mladá Bo­ leslav a začal se angažovat v mládežnickém hnutí. V únoru 1947 byl jmenován za mládež členem závodní rady, orgánu, který měl v auto­ mobilce hlavní slovo. Díky tomu se v neděli 22. února 1948 zúčastnil v Praze sjezdu závodních rad, který komunisté zcela ovládli. „Na tom sjezdu jsme jasně řekli, že půjdeme buď dopředu, nebo uděláme krok zpět a ztratíme všechno, co jsme od roku 1945 vyzískali,“ vzpomíná. Když se vrátil do Boleslavi, továrnu již střežili členové Lidových milicí, které byly v sobotu vyzbrojeny. Další dny podle něj proběhly celkem klidně. „Akční výbor vyhodil asi 20 nebo 30 úředníků, národních so­ cialistů. V tu ránu tam přišli starší chlapi a říkali, chlapi, neblbněte, to jste vyhodili zkušený lidi, co jsou tu ještě od Laurina a Klementa. No tak se zavolali zpátky a ještě se jim omluvili.“ Kovanda dnes uznává, že vláda komunistické strany padla také kvůli své špatné politice. Co si myslí třeba o tom, že se nedalo svobodně cestovat? „Kdyby ten náš režim bejval vydržel ještě deset let, tak by to naše vedení udělalo nějaký úpravy toho, že by se mohlo cestovat, že by se část deviz na to věnovala,“ říká zcela vážně. „No ale dneska mohou cestovat jen ti, co na to mají. My jsme tehdy s manželkou od odborář­ ský rekreace byli od Jugoslávie až po Bajkal a za pár set korun,“ dodává. Boris Šesták je členem KSČ od roku 1939. Pochází z  nuzných poměrů, jeho otec byl ruský legionář, který vinou svých sympa­ tií k  extrémní levici těžko hledal práci. „Vyrůstal jsem odmalinka v boji za lepší život chudejch a utiskovanejch,“ říká Šesták a hodinu popisuje trauma svého života: za okupace se celá rodina podílela na komunistickém odboji, otec zahynul v koncentračním táboře a bratr


28

1948

byl popraven v posledních hodinách války. On sám věznění v Terezíně přežil, ale těžce jej poznamenaly břišní tyfus a tuberkulóza. Po měsíce trvajícím léčení nastoupil jako pomocný úředník ve Svazu pro řepu a cukr a později na generálním ředitelství cukrovarnického průmyslu. Demise ministrů demokratických stran byla podle Šestáka vyvo­ lána západními rozvědkami, které osnovaly pokus o protilidový zvrat. Ve dnech únorové krize v jeho úřadě „přestaly takové ty ostřejší vý­ měny názorů“, které tam dříve byly na denním pořádku. „A najednou začali mít jinostraníci zájem o členství ve straně,“ vzpomíná si. „Ještě před pětadvacátým jich několik podalo přihlášku. Po pětadvacátým se nám začaly množit přihlášky, to bylo pomalu, jako když padá sníh.“ Sám se účastnil komunistických demonstrací i generální stávky, ale jinak se podle něj normálně pracovalo. Úřad byl komunisty hlídán ve dne v noci, aby byl „zabezpečen klid a nedošlo k nějakým škodám“. Stejně jako Kovanda uznává i Šesták, že na režimu, který vznikl v únoru 1948, nebylo vše ideální. „Ano, staly se tragické chyby, ale dě­ lali to jen lidi.“ A trochu rozčíleně dodává: „Nám se vyčítá Horáková, ale už všichni mlčí o Rosenbergových, ale ono je to to samé.“ Zatímco Kovanda a Šesták zůstali komunisty dodneška, novinář a kul­ turní publicista Antonín J. Liehm byl ze strany vyloučen již v roce 1967. Ve 40. letech byl redaktorem radikálně levicového týdeníku Kulturní politika, který založil E. F. Burian. „V tý partě, v který já jsem žil, nikdo nechtěl socialismus jedný strany,“ říká Liehm. „Na redakční radě, v níž seděli komunisté, bývalí komunisté, sociální demokrati, národní soci­ alisti, jsme pochopili, že tohle není to, co bychom úplně chtěli. Vznikla situace, že je potřeba napsat úvodník do příštího čísla. Když ho nikdo nechtěl napsat, tak to zbylo na mě, nejmladšího. Považuji ho za nejlepší krasobruslařský výkon, který jsem v životě podal. V krasobruslení se tomu říká povinné cviky. Muselo se to udělat, aniž by se to udělalo.“ Z dnešního pohledu se ovšem Liehmům článek s titulkem Lid, ano lid obsahem ani rétorikou nijak neliší od dobových komunistických textů: „Snaha zvrátit dosavadní vývoj ve státě, obrátit cestu, po které se jeho lid vydal za socialismem, vytrhnout republiku ze svazku slo­ vanských lidových demokracií a obrátit její zahraniční kurs, žalostně ztroskotala,“ psal Liehm. Zcela v souladu se zastírací rétorikou komu­ nistů také definuje „lidovou demokracii“, která je podle něj „demokra­ cie nového typu, demokracie ne pouze formální, demokracie, jejímž


únor očima vítězů a poražených

29

skutečným obsahem je opravdová účast lidu na vládě, neustálá kont­ rola vládní politiky československým lidem“. „Nebyl jsem šťastný, jak to proběhlo a co se stalo, ale řekl jsem si, že je to vítězství nad těmi demisionujícími ministry, které jsem rád neměl,“ říká A. J. Liehm. Hned v březnu dostal jako perspektivní kádr přímo od Vladimíra Clementise nabídku pracovat na ministerstvu zahraničních věcí, z něhož byly ve stejné době vyhozeny stovky úředníků a diplo­ matů spjatých s předchozím režimem. „Mě to zajímalo, imponovalo mi to, tak jsem šel. Jak se později ukázalo, byla to blbost, protože to nebyla práce pro mě.“ V dalších letech prošel Liehm typickou proměnou re­ formních komunistů: „Nejdříve se člověk snažil přesvědčit sám sebe, že strana má pravdu a on ji nemá, a pak přišel na to, že je to obráceně.“ Zatímco A. J. Liehm se mohl počítat mezi vítěze, Jaroslav Vrzala pa­ třil mezi poražené. V roce 1948 pracoval na arcibiskupském statku v Kroměříži a byl předsedou okresní organizace mládeže lidové strany. „Lidé si tehdy říkali, nejsme přeci tak blbí jako Rusové a budeme dělat inteligentní komunismus,“ přibližuje dobové iluze. „Žádné akce proti komunistům prakticky nebyly,“ říká o únorových dnech v moravském městě. „Předsedou okresního národního výboru v  Kroměříži byl inženýr Rudolecký, kterého akční výbor zamknul v jeho kanceláři. Na schůzi lidové strany jsme se domluvili, že ho tam druhý den půjdeme všichni manifestačně vysvobodit. No a přišli jsme tam dva.“ Když se ke komunistům přidal se slovy „s touhle vládou si rád zavládnu“ i Jan Masaryk, pochopil Jaroslav Vrzala, že mu nezbývá nic jiného než ode­ jít do zahraničí. Nebýt komunistického převratu, čekala by Josefa Lesáka skvělá po­ litická kariéra. V roce 1946 byl zvolen do parlamentu jako nejmladší poslanec, coby místopředseda mladých národních socialistů proslul svým řečnickým talentem, který neztratil ani v pokročilém věku. Do dějin únorového dramatu se zapsal především jako vůdce prvního stu­ dentského pochodu na Hrad v pondělí 23. večer. Spolu s několika stu­ denty jej přes pokročilou hodinu přijal prezident Beneš. „Pohled na prezidenta byl úděsný, ruku měl za klopou a takhle se mu třásla, v ob­ ličeji byl šedý, popelavý, prostě nezdravý člověk,“ vzpomíná Josef Le­ sák. Své mladé návštěvníky nicméně prezident ujistil: „Buďte klidní a vyřiďte všem, že mám situaci pevně v rukou. V Československu bude


30

1948

zachována demokracie v intencích Masarykových a mých. Se všemi stranami se dohodneme.“ V následujících hodinách však měli komunisté stále více navrch. Když Josef Lesák přišel ráno 25. února do ústředního sekretariátu své strany, vládl tam již akční výbor složený z kolaborantů s komunisty. „Řekli mi: ty už sem nechoď. Tak jsem šel domů. Nebyla to žádná slast. Nejsem čítankový hrdina. Měl jsem prdelku staženou, protože jsem nevěděl, co bude. A teď jsem měl tři malý děti. Pětiletého kluka, tří­ letou žábu a dvouměsíční dítě. A teď jsem nevěděl jak.“ Odpoledne se proto zastavil pro radu v bytě u předsedy Národního shromáždění Jožky Davida, který byl jeho „otcovský kamarád“. Ten mu poradil, aby zůstal v zemi a vrátil se ke své původní profesi učitele. Vzpomínky jsou málo spolehlivým historickým pramenem také proto, že fixují spíše nálady a pocity než fakta a sledy událostí. Po desetiletích si vzpomínáme již nikoli na samotné události, ale spíše na vzpomínky o nich, na to, jak jsme svůj prožitek ex post někomu vyprávěli či o něm přemýšleli. Přestože pro osud oslovených měl únor 1948 značný vý­ znam, většině jednotlivé dny po šedesáti letech splývají a málokdo je schopen rekonstruovat, co přesně dělal. Výjimkou je sociolog Zdeněk Suda, který si dodnes živě vybavuje svůj program v rozhodující den krize, 25. února. „Jedna okolnost mi naznačovala, že se v ten den připra­ vuje něco mimořádně důležitého, co usměrní další průběh vládní krize,“ říká Zdeněk Suda. „Pouliční tlampače pod okny našeho bytu ve Vršovi­ cích, smutně proslulé od dnů heydrichiády, byly zapnuté hned od rána.“ Po snídani se Suda, který dokončoval doktorskou práci o fašismu, vypravil do Amerického ústavu ve Spálené ulici, protože byl jedním z doktorandů, které ústav doporučil na stipendium v USA. „Ze Spálené jsem pak šel do sekretariátu Akademické Ymky na Poříčí. Cestou jsem si všiml výkladní skříně sociálně demokratické strany v provizorní budově obrazové galerie Myslbek na Příkopech. Tamní exponát – ve­ liký, barevnými tužkami kreslený plakát – mi nadlouho uvízl v paměti. Vyzýval publikum: Klid! Nic se nestane!“ Zde se potkal se svým příte­ lem Dušanem Franců. „Dušan mne hned po příchodu varoval, abych se neukazoval v budově Svazu českého studentstva v Opletalově ulici, až do těch dob bašty protikomunismu vedené právníkem Emilem Rans­ dorfem, kde jsem míval kancelář jako tajemník Světového fondu uni­ verzitní pomoci. Budovu totiž v ten den obsadili komunističtí studenti,


únor očima vítězů a poražených

31

a jak se Dušan vyjádřil, větřili krev. Na mou otázku: ‚Tak co myslíš? Budeme střílet?‘ odpověděl stručně a suše: ‚Obávám se, že ne.‘ Méně pesimisticky – a ovšem méně realisticky – posuzoval situaci vedoucí publikačního oddělení Ymky, za války důstojník britské armády Pavel Hasterlík. Měl za to, že západní spojenci nedovolí, aby byl českoslo­ venský ,most‘ mezi Západem a Východem stržen jednostrannou akcí komunistické menšiny. Když jsem projevil obavu, že komunisté v pří­ padě potřeby zinscenují ,spontánní‘ projevy lidové podpory pro KSČ, řekl mi: ‚I na takovou komedii je Západ připraven.‘“ „Že však připraven nebyl, to bylo už v tu chvíli jasno. Odpoledne jsem zašel do nakladatelství Melantrich na Václavském náměstí. Tam jsem v  onen osudový den pobyl celé odpoledne. Nálada byla velmi stísněná. Docházely zprávy, že pokračuje násilné vyvádění nekomunistických členů vlády a  jejich náměstků z  ministerstev takzvanými akčními výbory Národní fronty, totiž narychlo sehnanými bandami komunistických zaměstnanců. Na Václavském náměstí v  té době probíhala proslulá, pečlivě připravená demonstrace KSČ a  komunisty kontrolovaných organizací. Ampliony z  Václaváku přehlušovaly všechno, i  běžnou konverzaci uvnitř budovy Melan­ trichu. Když se pak ujal slova Klement Gottwald, jeden z přítomných projevil naději, že teď už jistě prezident Beneš promluví k  národu a všechno se vyjasní,“ vzpomíná Suda. „Byl jsem přesvědčen, že na tom, co udělá Beneš, vůbec nezáleží,“ říká básník a překladatel Jan Vladislav. „Nemohl nic uhrát, protože mu vy­ hrožovali občanskou válkou. Ta léta pokládám za nevyhlášenou občan­ skou válku ozbrojené menšiny proti neozbrojené většině.“ Když Jana Vladislava vyhodili z  univerzity a  nebyl přeřazen ze Syndikátu do Svazu spisovatelů, odešel do vnitřního exilu. „Zásadně jsem nikam ne­ chodil a na všechna pozvání jsem říkal ne. Nic jsem nepodepsal. Vždy jsem volil za plentou bílým lístkem. Nikdy jsem nebyl na žádné masové demonstraci, protože si myslím, že masa je nejnebezpečnější zvíře.“ Prezident Beneš k národu po celou dobu krize vůbec nepromluvil a 25. února v půl páté odpoledne přijal Gottwaldův návrh na doplnění vlády lidmi napojenými na komunistickou stranu. „Naše porážka byla snazší, rychlejší a přišla neočekávaněji, než jsem si v nejčernějších myšlenkách mohl představit,“ napsal později odstupující ministr spra­ vedlnosti Prokop Drtina, jenž se již v pátek 27. února pokusil na protest


32

1948

Americký student Phil Smith (vpravo) v rodině svého českého přítele Vlastimila Bartoše (druhý zleva) v Ostravě na Vánoce 1947

proti komunistickému převratu spáchat sebevraždu. Ti, kteří neodešli do exilu vnějšího či vnitřního, byli v následujících měsících komunisty proměněni v poslušnou a zastrašenou masu. Poklidnost pražského převratu zaujala nejen Grahama Greena, ale i další nezúčastněné pozorovatele. Americký student Phil Smith, který od roku 1947 v Praze studoval na Filozofické fakultě staroslovanské ja­ zyky, zaznamenal výjev, jenž se odehrál v sobotu 21. února, kdy na Sta­ roměstském náměstí proběhla první velká demonstrace komunistů. „Viděl jsem skupinu lidí, kteří se prodírali davem ve spodní části Vác­ lavského náměstí. Nesli tři obrovské rudé prapory nedbale přichycené k žerdím. Když přišli na křižovatku, byla červená, zastavili se a čekali. Když blikla zelená, policista jim dal znamení a oni se dali znovu hrdě na pochod. Dost mě to uklidnilo, říkal jsem si, že ať už se v téhle zemi stane cokoli, tak dokud se komunisti budou zastavovat na červené, bude pořádek. Stále si myslím, že se to celé odehrálo velice spořádaně, ale asi není nemožné, aby se z toho vyvinul pěkný zmatek,“ psal Phil Smith 27. února rodině do Ameriky.


únor očima vítězů a poražených

33

Postskriptum: Tomáš Sedláček byl v únoru 1951 zatčen a  ve vykon­ struovaném procesu odsouzen na doživotí. Z vězení byl propuštěn v roce 1960. František Kovanda se stal politrukem Pohraniční stráže, později působil na ministerstvu vnitra. Od 55 let je v důchodu. Boris Šesták působil jako kádrovák na ministerstvu chemického průmy­ slu, v Aeru Vodochody a v několika podnicích zahraničního obchodu. A.  J. Liehm pracoval na ministerstvu zahraničí, v ČTK a Literárních novinách. V roce 1969 odešel do exilu, přednášel na několika amerických a evropských univerzitách a založil časopis Lettre Internationale. Jaro­ slav Vrzala odešel v březnu 1948 do exilu, působil ve Francouzském rozhlase a  spolupracoval s Tigridovým Svědectvím. Josef Lesák byl v květnu 1948 provokací StB vylákán k pokusu odejít do exilu a s ce­ lou rodinou byl na hranicích zatčen – nejmenší dítě věznění nepřežilo. V letech 1950–1979 musel pracovat jako horník v kladenských dolech. Po roce 1989 byl poslancem České národní rady. Zdeněk Suda ode­ šel do exilu na podzim 1948, působil ve Svobodné Evropě a od konce 60. let učil sociologii na univerzitě v Pittsburgu. Jan Vladislav se stal jedním z nejvýznamnějších českých překladatelů krásné literatury. V  roce 1975 založil samizdatovou edici Kvart. V  roce 1981 byl donu­ cen odejít do exilu, v 80. a 90. letech žil ve Francii. Phil Smith odjel z Československa v létě 1948 a ve Spojených státech se stal profesorem slovanských jazyků.

0036375  
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you